50. kapitola

Trochu to trvalo, déle, než by mi bylo milé. Asi nejhorší, co se může stát, když postavy přestanou k autorovi mluvit. Přesně to se stalo. Na štěstí se mi povedlo po roce a půl blok prolomit a je tu závěrečná kapitola. Snad vás příliš nezklame. Ještě je v plánu epilog na který, doufejme, tak dlouho nebudete muset čekat. Jakákoliv zpětná vazba srdečně vítána.

Kapitola 50

Je to necelý dva dny potom, co se Jimi dozvěděl, že svět, tak jak ho znal, je docela jiný místo, než si myslel. Přijal to celkem dobře. Tak jako Viktorovu druhou identitu lovce. Ty dva poslední dny, strávil většinu času s ním a jeho knihama, hledající v nich vhodnej rituál, kterej by nám měl pomoct odeslat ten jejich přízrak, kam patří. Co se toho týče, pořád mi to přijde dost neskutečný, než abych je v tom podporoval něčím víc než tím, že nechám Jimiho bavit se, jak umí. Na druhou stranu, já měl docela jinačí starosti. I když i tady, za mě odvedl valnou část práce někdo jinej. Jmenovitě Willkins. Z patolízalskýho furťáckýho blba- příliš dbajícího na pravidlech, se s trochou podpory, vyklubal celkem solidní vyšetřovatel. Byla to hlavně jeho zásluha, že přiměl vypovídat Tobiasovu starší sestru a my teď měli její podepsaný svědectví i se zatykačem na jejich tatíka. A že to teda nebyl hezkej příběh. Už jenom přijít do kanclu a vidět jí tam sedět, bylo dost náročný. Pod drsňáckou image z dredů hrajících všema barvama, piercingama prošpikovaným obličejem a kérkama viditelnýma na každým odhaleným kousku kůže, suverénním až hulvátským vystupováním, byla zranitelná a zraněná dívka, co hůř, velmi nápadně se podobající svýmu mladšímu bráškovi – fakt, kterej jsem dost těžce trávil, anžto už jsem dál nemohl předstírat, že bych si ke klukovi nevytvořil určitý připojení, takže se stalo dost těžký, udržet si aspoň špetku klidu a nebrat to všechno moc osobně. Její samotnej příběh, se zas tak moc nelišil od ničeho, co bych před tím už neslyšel. Kripl fotr, co poprvé šáhne na svojí vlastní dceru, ještě když je moc malá, aby měla rozum z toho, co se s ní vlastně děje a pokračuje s tím dál, dokud holka není dost stará, aby pochopila, že to není správný a nesebrala dost kuráže k tomu, aby zdrhla. Mezi tím, roky a roky zneužívání, zastrašování a manipulace. I kdyby to nebyla Tobiasova ségra, jenom těžko bych potlačoval rudej opar zuřivosti, provázenej chutí krve na patře, sílící s každým krokem, kterým se blížíme ke zchátralýmu stavení, jejich famílie. Vybral jsem zaparkovat před hranicí pozemku, kvůli nástrahám na něm a taky, z nutnosti nevzbudit moc pozornosti u nic netušících obyvatel uvnitř s vědomím, že Tobiasovo bratři jsou dost starý a taky dost loajální ke svýmu tatíkovi, aby se pokusili udělat nějakou blbost, když k ní budou mít příležitost a dost času.

„Jste v pohodě, šéfe? Co jsme vyrazili, ještě jste nepromluvil ani slovo,“ cítím na sobě Willkinsův pohled a slyším starosti v jeho hlase. Známe se už dost dobře, aby dokázal odhadnout, co se v mojí makovici odehrává.

„Docela. Prostě tam jenom vlítneme, sbalíme toho zmetka a hotovo. Žádnej problém. Jaká byla noc?“ pokusím se jeho myšlenky nasměrovat jiným směrem, páč si sám dost nejsem jistej, jak moc ošklivě, se to všechno může zvrhnout.

„Celkem fajn. Shannon není tak problematická spolubydlící, jak by se mohlo zdát,“ odpoví Willkins, bez toho, že by mě tak docela přestal zkoumat.

„Je to docela velkorysí nechat u sebe bydlet svědkyni a taky dost neprofesionální. Překvapujete mně, Willkinsy. Tohle nebylo to, co bych čekal, když jsme se bavili o tom, že ve vyšetřování je třeba uplatnit víc lidskej přístup. Zjevně nejsem jedinej, kdo má něco pro Tobbiho rodinu nebo aspoň pro některý její členy,“ vzhlídnu, abych si užil náhlou červeň ženoucí se do tváří mýho mladýho zástupce.

„Nic mezi námi není. Bylo to jen praktické, když se rozhodla zůstat v New Hope a neměla by dost prostředků, aby si platila jiné ubytování…“ vysvětluje jako o překot.

„No, spíš jsem myslel, její máti. Máš pro ní slabost, to nepopřeš a staráš se o její holku,“ teď jsem na řadě já, abych zkoumal jeho reakce.

„Nevím, čemu se divíte. Vždyť jste mě to sám učil, šéfe. Jen jsem si vzal vaše rady k srdci,“ pokusí se zakrýt rozpaky rádoby sebevědomým pohozením ramen.

„Bezva. Doufám, že si tak dobře pamatuješ všechny moje lekce. Je čas přejít od teorie k praxi. Připravenej?“ staneme před dveřma vetchýho stavení.

„Připravený jsem se už narodil,“ vysekne celkem zdařilou parodii mýho vlastního sebevědomýho přístupu, když ani jeden z nás momentálně moc entuziazmem neoplývá. Willkins tak jako já, položí ruku na zbraň v pouzdře.

Neobtěžujeme se klepáním ani jiným způsobem, jak varovat osazenstvo uvnitř. Kývnutí, coby vzájemný utvrzení o následujícím postupu, stačí. Chodba s oprýskanou omítkou, už je nám důvěrně známá, tak jako hlasy ozývající se z kuchyně i cesta do ní. Pomalý tichý postup, přesně podle příručky. Těsně před vstupem, beze slov naznačím, zastavit. Willkins zaujme svoje místo, aby mě kryl v případě, že by magor uvnitř o kterým víme, že svojí brokárnu má vždycky po ruce, nedostal příležitost jí použít. Drahocenný vteřiny vyčkávání, kdy i vlastní dech se zpomalí, odvěkej instinkt lovce stopujícího kořist. Všechny smysly v pohotovosti. Ponejvíc sluch. Snažíme se odhadnout počet osob v místnosti. Je slyšet jenom tiráda pána domu, jak tepá svojí žínku a pozdějš svůj vztek upře na svýho nejmladšího. Že je Tobias v domě, není nejšťastnější. Ale jako by sme si mohli vybírat. Na prstech postupně odpočítám tři… dva… jedna… akce! Vykopnu dveře.

„Bobby-Ray Donowane, zatýkám vás…“

V rychlým sledu se stane několik věcí na ráz. Edith upustí v úleku nádobí, co právě sklízela ze stolu. Zírá na nás vytřeštěnýma očima. Tobias neuvědomující si slova, jenom zareaguje na mojí přítomnost. S radostným zvoláním mýho jména se chystá ke mně rozeběhnout až se jeho židle s lomozem překotí. Jeho pohyb je však zastavenej pazourou jeho tatíka, která ho drapne za límec a stáhne před sebe. Nejšpinavější bídák, co může bejt, jako by bylo třeba, aby to dokázal. Neváhá použít vlastního kluka jako štít.

„To si nemyslím, šerife,“ v úšklebku ukáže pahejly zkažených zubů. Líně se natáhne po dlouhý zbrani, rádoby rozmarně její hlavní zamíří na svojí ženu, mýho zástupce až na konec zakotví na mně. „Nejsem si jistej, jakej čerchtman vás sem přivedl, ale řekl bych, že nechcete, aby to někdo z vás schytal.

„Bobby-Reyi,“ Editino nešťastný vydechnutí na sebe připoutá pozornost, a hlavně hlaveň muže zpět k sobě.

„Drž hubu, ty nevděčná děvko! Vždycky jsem ti říkal, že to schytáš a dneska je ten den, kterej se zdá dobrej, jako každej jinej,“ zuřivě zasyčí.

„Pane, vyzývám vás, odložte zbraň a vstaňte-“ Willkinsova ruka ani hlas nezakolísá, míří doprostřed Donowanova čela.

„Jinak uděláš co, mladej? Nechceš, aby to ten kluk odnesl,“ s ošklivým úsměvem si přitáhne Tobbyho blíž k sobě. „Buď hodnej kluk a sedni si tatínkovi na klín,“ zašklebí se jako chlap co nemá co ztratit.

„Nejsi můj táta!“ Tobias hodí hlavou na zad, dobrá trefa, nemohl bych na něj bejt pyšnější, z frňáku jeho tatíka se hnedka spustí červená spolu se zaúpěním.

„Bastarde!“ Krátkej moment co stačí, aby se klučina vytrhl ze svého zajetí a zmizel pod stolem.

Willkins vypálí. Dřevo nohy židle se rozprskne. Bobby-Rey i s ní se kácí k zemi. Dál už to zvládnu. Pěkná kopačka do brady, dřív, než by dopadl. Spolu s krví vyflusne zbytek zubů. „Zůstaň ležet, hajzle,“ mám v ruce jeho kvér. Pažbou do lebky ho uzemním dost dlouho na to, aby mu Willkins stihl nasadit klepeta. Jistím to podrážkou mezi jeho lopatkama. „Máš ho?“ Willkins krátce přikývne. Vypadá to, že vypiloval svojí techniku v rychlým spoutání zadrženýho skoro k dokonalosti. Pazoury Bobby -Reye, bezpečně zajištěný a zkroucený na hřbetu v nepříjemným úhlu. K tomu, vytáhnout ho na nohy, je potřeba nás obou. Vlečenej ven, Willkinsem, se mírně potácí, pořád lehce omámenej po mým úderu, nesouvisle blábolí. „Mimochodem, Willkinsy, pěkná rána,“ ohodnotím střelecký dovednosti svýho zástupce.

Ten se na mě přes rameno ušklíbne: „Mířil jsem na koleno, šéfe,“ těžko říct, jestli je to míněný vážně nebo jenom trénuje svůj nově nalezenej smysl pro humor.

„Nezapomeň mu říct jeho práva,“ dodám, skoro zbytečně.

„Spolehněte se,“ Willkins svého zajatce nevybíravě postrčí dveřma, jeho tváří se mihne škodolibost, když Bobby-Ray přitom škobrtne o práh, že málem znova upadne.

Počkám, až oba spolehlivě zmizí z dohledu i doslechu. Přidřepnu pod stůl, odkud na mě zírá vyděšený pár očí. „Tobbiasi, kamaráde, vylez. Už je po všem,“ pokouším se znít měkce.

„Je pryč?“ hlesne Tobbi.

„Jasně. Už ti neublíží,“ pokouším se ho ujistit. Trvá to chvíli váhání, než se odhodlá a začne se prodírat ze svého úkrytu mezi nohama zbývajících židlí. Sotva je volnej, vrhne se mi kolem krku.

„Tolik jsem se bál, že tě zabije,“ vzlyká, cejtím jeho horký slzy stékat mi za límec košile. Jak zvláštní tenhle kluk, kterej se nebál o sebe, ale o mě.

„To by se nestalo. A víš proč?“ trochu se odtáhnu, aby mohl vidět můj úsměv.

„Protože jsi větší a zlejší než všechny příšery?“ odtuší bez toho, že by se mu tak docela povedlo zastavit vzlyky.

„Správně,“ nikdy sem sám sebe nepovažoval, za někoho schopnýho kdoví jaký jemnosti a nedá se říct, že by moje hrubý ruce, byly k takovým projevům uzpůsobený, přesto se zdá kluk docela v pohodě, když mu mozolnatýma palcema stírám stopy slz z tváří. „A ty si se dneska taky zachoval jako frajer. Byl si ohromně statečnej a já jsem na tebe hrdej-“

„Vážně?“

„To je hotová věc. Co kdyby sis šel popakovat nějaký svoje věci? Řekl bych, že tvoje máma nebude mít nic proti, kdybys chtěl dneska přespat u mě a Jimiho. Teda, jestli bys chtěl…?“

„Mohl bych?“ smutnou tvář protne nadějnej úsměv, než se ohlídne po svojí máti pro ujištění. Edit se nezdá, že by něco něčemu chtěla rozporovat. A Tobias hledá víc ujištění u mě než u ní.

„Tak jo utíkej, šampione. Já si zatím tady s tvojí mámou o něčem promluvím. Až budeš sbalenej, počkej na mě venku. Ujednáno, parťáku?“

„Jasně,“ malá dlaň si plácne s mojí, v dětský tváři po smutku není ani stopa. Znovu vyčkám. Než pleskot bosých nohou po prkenných schodech zasignalizuje, že Tobbi je z doslechu.

„My dva si vážně musíme promluvit,“ obsadím nejbližší židli. Když pokynu, žena mě bezděčně kopíruje. „Předpokládám, že tohle tady, pro vás není nic překvapujícího. Kdyby vás to zajímalo, vaše dcera je tady ve městě a mohla byste s ní mluvit-“

„Shannon je tady?“ první záblesk života, co se mihne v jinak stoicky strnulý tváři.

„Ano je. A budete s ní moct mluvit, pokud si to budete přát. Ona s váma mluvit chce. Ale teď jsme tu proto, protože si musíme promluvit o vaší druhý dceři. Lorelay-“ při zmínce jména se ozve šokovaný zalapání po dechu a následně se vytratí veškerá zbývající barva z ženina obličeje, „Tobiasovo dvojče. Není to tak?“ dodám.

„Jak o ní víte?“ budiž jí ke cti, že se nesnaží zapírat.

„Od kladení otázek, tu jsem já. Tak, co se stalo?“ nehodlám objasňovat a asi bych to ani tak docela nedokázal, že jakmile jsem se vymanil z hranic konvenčního myšlení, začalo to všechno do sebe podivně zapadat. Něco silně napojenýho na Tobiase, jeho Stín, společník, který jemu nechtěl ublížit a spíš při něm stál možná ho i chránil. Mezi jeho sourozencema je několik párů dvojčat, proč by tomu tak nebylo ještě jednou? Tvář dívky z mých snů a jméno. Pouto tak silný, možný jenom mezi bratrem a sestrou. Dvojčaty. Byly na to experimenty. Některý z nich dokážou navzájem cítit svoje emoce i bolest toho druhýho. Tak proč by mělo bejt tak nemyslitelný, že takový pouto nedokáže zpřetrhat ani záhrobí? Tobiasův strach z vody. Její strach. Její způsob smrti. Přízrak z Viktorových knih. Hledající pomstu na ženách, který zabily svoje dítě, tak jako nejspíš ona viní svojí matku. Volání o pomoc, dřív, než její duše bude nadobro zatracená a Zlo se jí zmocní pro zbytek věčnosti.

„Já- já nechtěla jsem to udělat. Ale nemohla jsem dopustit, aby si prošla tím, co Shannon… Bobby-Ray… on by nikdy nepřestal. A Shannon byla už příliš stará. Začala mu vzdorovat… Nemohla jsem to dopustit-“ ženin hlas se zlomí a zanikne v přívalu vzlyků.

„Co jste udělala?“ zeptám se, třebaže hrůznou odpověď začínám už tušit.

„Byla jsem těhotná a nevěděla jsem, že čekám dvojčata. Nikdo to nevěděl. Bobby-Ray nevěřil doktorům a nechtěl, abych k nějakému šla. Nebylo to třeba. Všechny své děti jsem porodila doma. Tentokrát to nemělo být jiné. Když to na mě přišlo, Bobby-Ray, byl venku s kamarády a chlapci byli příliš malí, aby si něčeho všimli. Tobbias přišel na svět jako první – ulevilo se mi, že je to chlapec. Ale pak… Další dítě… holčička… byla tak malá a bezbranná… a mně bylo jasné, že ji nedokážu ochránit… Kdyby se o ní dozvěděl… Bobby-Ray by mi nikdy nedovolil ji dát k adopci. Zůstala by u nás a on by jí ubližoval, tak jako Shannon. To jsem nemohla dopustit. Nevěděla jsem, co budu dělat. Chtěla jsem ji jen očistit… položila jsem ji do vaničky a…“ ruce opakují pohyb, kde se slova ze rtů formují do slov bez hlasu, „Ani nezaplakal, ani se nepohnula… byla tak klidná… pak – netrvalo to dlouho- pak bylo po všem… Osušila jsem jí a zabalila do zavinovačky… vypadala, jako když spí…“ mateřská něha se v její tváři mísí s výrazem hrůzy nad vlastními činy v děsivý kombinaci.

Jako chlap si těžko dokážu představit, co pro ženskou obnášelo, bejt na tohle všechno sama. Ani bych si nemyslel, že je něco takovýho vůbec možný. Nemít živej důkaz toho před sebou. „Co bylo dál?“

Vzhlídne ke mně jako kdyby tak docela nerozuměla otázce. „Manžel se měl brzy vrátit a s ním všichni ostatní. Šla jsem připravovat večeři, tak jako obvykle,“ nakonec odpoví jako by to mělo být celkem samozřejmostí.

„Co jste udělala s tělem?“ snažím se udržet profesionální nezaujatost. Odpovědí je mi jenom pohyb ženiny hlavy a pohled ven oknem, kterej sleduju přes dvorek k opuštěnýmu stromu se zchátralou houpačkou zavěšenou ve větvích. „Je pořád tady?“ odtuším.

„Nedokázala jsem se s ní rozloučit,“ odpoví Edith pomalu. „Počkala jsem až všichni usnou a pak jsem jí šla pohřbít. Vybrala jsem jí hezké místo, nemyslíte? Tobias to tam má rád. Rád tráví čas se svou malou sestřičkou,“ oznámí s bezelstným úsměvem na rtech. Její oči, coby okna do duše, odrážejí prázdnotu. Nemyslím si, že by ve svým stavu momentální depersonalizace tušila, jak blízko je pravdě. „Lore-Ley. Její jméno. Vyslovuje se tak. Podle jedné z Rýnských panen. Znáte ten příběh? Jediná výsada, která mi zbyla. Pojmenovat ji. I když jsem si ji nezasloužila… Jak jste se ho dozvěděl? Vlastně na tom nezáleží. Jsem ráda, že ho znáte. Alespoň někdo další, kdo ví, že moje holčička tu byla. Kdo si ji bude pamatovat…“

Sleduju, jak se pozvolna z ženiných očí vytrácí i ta poslední jiskra uznání přítomnosti, jako by s doznáním vymizel poslední důvod, držet se reality. „Budete se mnou muset jet na stanici. Máte někoho, kdo se může postarat o děti?“ pokusím se jí přivést zpátky, aniž bych čekal zásah zvenčí.

„Při vší úctě, pane, to vám nemůžu dovolit!“ ozve se ode dveří hlas mýho zástupce. Netuším, jak dlouho tam stál a kolik toho slyšel. Soudě dle jeho odhodlanýho postoje, asi dost. „Nemůžete tu ženu zatknout,“ jeho tvář představuje bojiště mezi povinností a tím co je správný, jako by v tom sám ještě neměl jasno. „Jen se snažila chránit své dítě. Komu to prospěje, když ji zatknete?“ zdá se, že přeci jen dospěl k rozhodnutí.

„Zabila svoje dítě. Zákon mluví jasně a my nejsme soudci,“ podotknu, zrcadlovej odraz všech rozhovorů, který jsme spolu vedli, jenom tentokrát v opačným gardu.

„Byla zoufalá. Má ještě ty další. Kdo se o ně postará? Musí být jiná cesta…“ namítne Willkins, připomínka povinnosti mu ubere něco z jeho přesvědčení, působí spíš teď víc, jako zoufalej chlap, kterej se snaží najít řešení v bezvýchodný situaci.

„Co byste navrhoval? Chcete jí nechat jít? Budeme jednat podle zákona nebo jako lidi?“ Upřímně, nebránil bych se žádný variantě. Jen je fascinující sledovat, jakej druh člověka se z mýho regulí dbalýho zástupce, stal.

„Jen říkám, že to není správné, pane. A já vás to nemůžu nechat udělat,“ pěsti sevřený podél boků, postaví se mezi mě a Edith, připravenej jí snad chránit vlastním tělem.

„To je v pořádku Wille,“ její drobná ruka spočine na jeho nadloktí v gestu důvěrnosti, která se mezi nima někde vyvinula, silou přesvědčení, jaký nestačilo zastavit jejího manžela, ale je dost pro jejího nejspíš jedinýho přítele. Žena. Matka. Ochránkyně. Znovu mít účel, třebaže krádkodobej, ji dokázalo přivést zpět líp, než bych kdy já a se mnou kopa cvokařů, mohl. Jejich pohledy se krátce střetnou, komunikující nevyřčený. Willkins je první, kdo jejich kontakt přeruší, ramena svěšený v porážce. Dohoda je daná. Nemělo by mě to překvapit a taky nepřekvapí, že se pokusil chránit ženu v nouzi. Ačkoliv tentokrát se mu za to dostane alespoň láskyplnýho, smutnýho úsměvu, coby uznání. „Spáchala jsem zločin a musím za něj nést trest. Kdo ví, možná mi to konečně dodá klid. Od toho hrůzného dne nemine ani okamžik, kdy bych si to nevyčítala, věřte mi. Možná teď naleznu trochu klidu,“ odevzdaně mi symbolicky předloží svoje zápěstí, abych je mohl spoutat.

„Myslím, že to nebude nutný. Ale musíme se teď zamyslet nad těma praktickýma stránkama věci. Alespoň formálně, vás musím zatknout. Funguje tady v tom zatraceným městě něco jako úřad péče o dítě?“ svojí otázku směřuju na Willkinse, když už se zjevně rozhodl ujmout role arbitra blaha týhle domácnosti. Jeho zavrtění hlavou, mě nepřekvapí.

„Zavolám své sestře. Nemluvili jsme spolu… no… Bobbi-Ray si nepřál, abychom spolu mluvily… ale má se svým manželem farmu nedaleko. Možná by mohla alespoň na chvíli některé z mých dětí přijmout…“ navrhne Edith, pragmaticky. Předpokládám, že aspoň někdy v minulosti, jí tahle varianta musela napadnout.

„Fajn. Zkuste to,“ Willkins nepotřebuje dvakrát pobízet, aby jí poskytl svůj telefon.

„I kdyby se tohle vyřešilo, vážně ji chcete zavřít do cely s jejím manželem?“ namítne.

„Ne. Sakra, že nechci. Pokud máte lepší nápad, klidně si ho vyslechnu,“ nadhodím. Zasteskne se mi po službě ve velkým městě. Kde fungoval sociální systém a nebylo třeba zatýkat lidi, co jsou současně přátelé.

„Jeden nápad bych měl. Tedy, pokud by vám to nevadilo,“ s plachým úsměvem se obrátí na Edith, „Od smrti mých rodičů… můj dům je víc než velký pro jednu osobu… mohla byste tam zůstat s dětmi… tedy alespoň dočasně, než si vybavíte vše potřebné…“

„To nemůžu…“ Edith se ženou do očí slzy, těžko soudit, jestli dojetím nebo z jiný příčiny. Důvodů by měla víc než dost.

„Pardon, madam, ale to rozhodnutí tentokrát není tak docela na vás. Je to buď to nebo cela,“ upozorním, dřív, než by se rozpoutala smršť vzájemnýho přesvědčování. Žena, s tiše zamumlaným díkem, sklopí oči v kapitulaci. „Fajn. Tak jsme teda domluvený. Máte to mít. Vězeň je ve vaší osobní vazbě… nebo cokoliv…“ aspoň se můžu pokusit znít formálně. „Zajedu do města s vaším manželem a vrátím se pro vás. Vybavte si zatím všechno nezbytný. A Willkinsy, doufám, že tentokrát nebudou žádný skopičiny,“ zdůrazním. Zrovna dvakrát si nejsem jistej, jestli by ho náhodou nenapadlo, nechat jí jít nebo jakákoliv jiná zhovadilost by se mu mohla hnát kebulí.

„Ne, pane,“ chlap, co v zájmu ochrany cti jiný ženy, byl ochotnej manipulovat důkazy, má aspoň tolik slušnosti, aby se lehce začervenal.

                oooOOOooo

Bobbi-Reye, uložím bezpečně pod zámek, mám jistotu, že na rozdíl od předchozího hosta, kterej se těšil pohostinnosti ubytování v místní cele, se tentokrát nenajde nikdo, kdo by měl zájem ho dostat ven. Nechám ho bez dozoru, páč upřímně by mi bylo celkem šumák, pokud by se rozhodl oběsit na tkaničce od podvlíkaček a tím ušetřit vězeňskej systém přítěži ho pár let živit. Částečně taky proto, že sem si skoro na beton jistej, že takovýhle šmejdi právě až moc na tom svým ubohým životě lpěj, takže není šance, že by mi tu radost udělal. Moje další kroky, jako první, překvapivě vedou na faru, za padrem, dřív než za soudcem, vybavit nutný zákonný procedury, se tentokrát rozhodnu, ty nadpřirozený, vybavit jako první. I když mi pořád ještě přijde trochu šílený se něčím takovým zabývat.

Za těch pár posledních dní, kdy sem si tady vyzvedával svýho přítele, sem si zvykl do Viktorova domu, chodit jako do vlastního. Je skoro ložený, že oba dva najdu ve Viktorově druhý pracovně, až po nosy zabořený do všech těch prapodivnejch magickejch knih. Ani tentokrát to není jiný.

„Můžete toho nechat, pánové, tu vaší příšeru už mám!“ nejspíš bych neměl mít tolikej důvod k veselí, ale obdivnej pohled, jakej na mě vrhne Jimi ze svého místa na podlaze mezi knihama, aspoň na chvilku zvládne zaplašit hrůznost a tragédii mýho odhalení.

„Máme to tedy chápat tak, že jste na konec přeci jen uvěřil? Ale to je skvělá zpráva, příteli!“ zvolá nadšeně Viktor. „Nebo snad není?“ jeho euforie ochladne ledva si všimne mýho výrazu.

„Jak se to vezme. Je to celkem smutnej příběh a asi z něj ani jeden vás nebude mít radost. Vlastně si ani pořád nejsem jistej, jestli jsem skutečně na tý správný stopě, ale venkoncem to všechno docela sedí-“ neochotně připustím. Začnu vyprávět celou tu story od začátku. Oba mý posluchači mi celou dobu visej na rtech. Když skončím, Viktor je dost formát, aby mi nedal najevo, že on měl celou dobu pravdu a já byl ten, co se mýlil. Vlastně se spíš tváří dost jako chlap, co vsadil všechno na jedinou kartu a prohrál. Nedá zas tak moc práce, přijít na to proč. „Nevyčítejte si to padre. Nemohl jste pro ní ani to děcko udělat nic. Podle toho, co jste sám říkal, Edith, ztratila svojí víru už dávno. Můj soukromej odhad je ten, že to bylo v tý době, kdy její muž začal zneužívat Shannon. Není možný pomoct někomu, kdo nechce, aby mu někdo pomáhal. Není to tak?“

„Možná. Každopádně, nyní musíme té nešťastné duši pomoci. Vlastně jim oběma,“ smutný pousmání nedojde k jeho očím, přesto stačí jemně povzbudit Jimiho, pro kterýho je tohle všechno, co se dozvěděl, příliš tvrdej krajíc na skousnutí.

„Víte jak?“ jeho naděje a vůle pomoct se zdá neochvějná.

„Doufám. Mělo by se to odehrát, co nejdříve. Něco, co jsme se prve jen domnívali, nyní, díky vaší skvělé práci, víme jistě. Té nevinné duši hrozí věčné zatracení, pokud nebude vysvobozena do sedmého výročí své smrti-“

„Sakra, zabilo to tři ženský, co byly vážně nevinný,“ namítnu. Padreho shovívavý slova mě nemůžou uklidnit. „Dobře, fajn. Nevinná duše,“ nedokážu odolat nátlaku dvou totožně zraněných výrazů. Krátce potom, Viktor začne pendlovat po svý pracovně, pravděpodobně zaměřenej na konkrétní cíl. Nechám ho bejt, páč já nejspíš svojí práci už odvedl a teď je míč na jeho straně hřiště. „Hej, co je s tebou, zlato?“ v pozvání vztáhnu ruku a on hned nabídky využije.

„Co teď bude s Edith?“ zamumlá do mojí hrudi. Paže pevně omotaný kolem mýho trupu. Skrz to všechno, jsme poslední dobou měli příliš málo času sami na sebe.

„Bude se zodpovídat ze svých činů. Je s tím smířená,“ můžu dodat, kdyby to mělo ulehčit jeho vědomí.

„A Tobias a ti ostatní?“

„S Willem dohlídneme na to, aby o ně bylo postaráno,“ odpovím. Nevidím, jako vhodnou příležitost, že by bylo třeba diskutovat o nejnovějším vývoji událostí, co se našeho příležitostnýho partnera týče, i když to nejspíš brzo bude třeba.

„A co Will? Řekneš mu, co se tu děje?“

„Sakra, jestli vím, jak to udělat,“ zahučím s polibkem do Jimiho vlasů.

„Obávám se, že to bude nezbytné,“ Viktor se rozpačitě vloží do naší konverzace. Může náš vztah sice schvalovat, ale to mu nebrání cejtit se nepohodlně při přerušování důvěrný chvilky dvou lidí. „Vyrozuměl jsem, že víte, kde se nacházejí ostatky toho děvčete a dobré také je, že znáte jméno, které jí mělo být dáno. Obojí nám bude užitečné. Nic méně, má-li být její duše vykoupena, je třeba nejen její ostatky řádně uložit do vysvěcené půdy, ale také očistit duši od vlivu Zlého, do jehož područí se dostala. Bude to boj, pro jehož účel by bylo třeba, co nejvíce bojovníků-“

„Chápu. Nepřijdu vám jako dost zapálenej, aby moje modlení mělo nějakej význam,“ ušklíbnu se. Neberu si to nijak osobně, a to všechno je pro mě pořád dost neuvěřitelný abych se toho nějak zapálenějc účastnil.

„To jste řekl vy. Nikdy bych si neodvážil zpochybňovat vaši víru,“ prohlásí padre smířlivě.

„To ani nemusíte. Pijan a sodomita jako já by těžko byl ten správnej přímluvce za něčí spásu,“ znovu se ušklíbnu.

„Tak jsem to nemyslel-“

„V pořádku, padre. Jenom vás škádlím. Asi všichni potřebujeme upustit trochu páry. Jsme domluvený. Vyzvedneme ostatky a zařídím všechen ten oficiální cirkus okolo a vy mi pak dáte vědět až budete připravenej to dokončit,“ řeknu a s tím se rozloučím.

              OooOOOooo

Na druhej den je všechno připravený. Povede se vyzvednout ostatky Loreley s minimem nežádoucí pozornosti. Jenom já, Willkins a doktor Burton, kterej provede ohledání pro potřeby protokolu. I po bezmála sedmi letech v hlíně, je tělo pozoruhodně zachovalý jako by neuplynu víc než den. Fakt, nad kterým se doktor stěží pozastaví a můžu bejt vděčnej, že se zbytečně nevyptává, když mu oznámím, že večer s Viktorem vyzvedneme tělo ke skromnýmu pohřbu. Samozřejmě vynechám tu část s potřebným obřadem, kterej se padre chystá provést. Zdá se, že v tomhle městě se skutečně nikdo příliš nezajímá pokud se jedná o něco neobvyklýho do čeho je padre Viktor zapojenej.

Zbytek času věnuju papírování. Proběhne slyšení před soudcem Wallacem, kde já zastupuju stát. Je to komedie, poněvadž všichni, co se tam sejdeme, máme společnej zájem. Ale udělat se to musí. Pro všechny případy, kdyby do toho na konec někdo začal rejpat. Ani Wallace, bez ohledu na to, co si sám o sobě myslí, není všemocnej a někdo by se na konec mohl začít ptát. I když to není úplně obvyklý, do doby, než proběhne soud svěří Edith pod Willkinsův dohled na místo trvání na kauci, potom, co se za ní osobně zaručí. I když je jí to nabídnutý, Edith se odmítne účastnit pohřbu svý dcery, z důvodů, jaký můžu asi tak docela chápat. Vlastně je to tak asi pro všechny lepší. Už tak bude obtížný, když nadejde ten správnej čas, některý aspekty nadcházejícího rituálu vysvětlit všem zainteresovanejm.

               oooOOOooo

Do setmění zbývá asi hodina, když se všichni sejdeme u Viktora doma. Padre, Jimi, já a samozřejmě Willkins. Ten se zdá z celý situace celkem nervózní, jako by tušil, že se děje něco neobvyklýho. Nebo možná je to jenom provinilý pocit, když se sejdeme ve společnosti místní náboženský autority za to, co my tři spolu provádíme ve volným čase. Možná od obojího kousek. V nabídnutým křesle Viktorovy víc oficiální pracovny se vrtí jako by měl pod zadkem otevřenej pytel blech. Nejistým pohledem těká přes jednoho z nás k druhýmu, na kopáčský náčiní opřený o zeď a zpátky.

„Při vší úctě, Otče, nerozumím tomu, proč ty tajnosti okolo, proč v tuhle pozdní hodinu a proč to nebohé dítě nepochová hrobník, jak bývá zvykem?“ zní pevně a jenom předpokládám, že nejednat se zrovna o dítě Edith, nejspíš by patřičnou odvahu nedostal vůbec.

„Prozraďte mi, mladý muži, věříte v milost našeho Pána a v možnost vykoupení, které nám nabízí prostřednictvím oběti svého syna?“ padre zkušeně odpoví na otázku otázkou.

„Samozřejmě, Otče,“ hlesne Willkins ani zdaleka ne tak přesvědčeně. Ruměnec slabě stoupající po tváři dává pochopit aktuální příčinu jeho pochybností.

„Nuže, tedy vězte, že dnes budeme konat dílo v Jeho jménu, pro spásu jedné nevinné duše,“ Viktor mu spolu s vágní odpovědí přátelsky stiskne rameno, co má být i uklidňující gesto, „Jak mne zkušenosti posledních dní utvrdili, vidět znamená uvěřit,“ je to teprve až teď, kdy mým směrem vrhne lehce vyčítavej pohled, „Pokud i poté, čeho dnes budete svědkem, budete mít ještě nějaké otázky, jsem si jist, že já, či vaši přátelé, vám je svedeme uspokojivě vysvětlit. Jen jedno mějte na paměti, a to je důležité, náš Pán nás miluje a všichni jsme hodni jeho lásky, bez ohledu na to, za jak velké hříšníky se sami považujeme. Rozumíte mi?“

„Ano, Otče,“ Willkins pomalu přikývne.

„Vy ostatní, mějte na paměti to samé,“ padre obrátí pozornost i k nám, „A také, že ať už se v nadcházející zkoušce setkáme s čímkoliv, Zlo se nás vždy snaží zmást. Vezme naše nejniternější obavy a překroutí je tím nejohavnějším způsobem. Je důležité zůstat pevným a neochvějným ve svém účelu. Nemohu po vás chtít, abyste se něčemu takovému vystavili, takže nyní, máte možnost odmítnout-“

„Zůstanu. Věřím, že to, co se chystáme udělat, je správná věc,“ prohlásí Willkins, kterej jako jedinej z nás, by si skutečně vybrat mohl. Já i Jimi jsme do toho celýho až moc zainteresovaný, že pro nás moc možností nezbejvá.

Všichni pak zůstaneme zabraný do vlastních myšlenek, než aby probíhala nějaká smysluplná konverzace. Jimi s Willem se věnujou studování textu obřadu, co jim Viktor dal. Mám svůj vlastní opis. S výslovností i s anglickým přibližným překladem pro pochopení významu, tak jako oni dva. Jenom pro něj ve svým případě nevidím využití.

„Pánové, je čas,“ Viktor dopije skleničku, odkloní se od arkýřovýho okna svý pracovny, kde sledoval přicházet soumrak. Jako na povel ho napodobíme. Ta trocha alkoholu na zklidnění pocuchaných nervů, byla třeba. „Abych nezapomněl-“ vytasí se s medailonama svatýho Cyriaka, visící na řetízkách mezi jeho dlouhýma prstama, jeden nabídne každýmu z nás. „Se speciální modifikací pro vás,“ nechá ten můj na konec.

„Je to od vás milý, padre, ale pochybuju, že by to, co k čemu bylo,“ nedokážu zabránit odfrknutí. I tak si ho nasadím. Čistě kvůli tomu, že mí dva společníci, čekaj na to, co udělám, aby mě napodobili. Nemám ani šajna o tom, do čeho jdu a nejsem ani přesvědčenej, že by síla modliteb, měla mít nějakej vliv na potencionálního parchanta, kterýmu budeme čelit. Jenom jedno vím jistě, jsem svolnej s čímkoliv, co by mejm dvěma společníkům, mělo poskytnout víc sebedůvěry.

„Nikdy nepodceňujte sílu víry, drahý příteli,“ Viktor mě počastuje shovívavým úsměvem.

„Já mám jenom jednu víru,“ krumpáč a lopatu pro názornost přehodím přes rameno. Od začátku bylo daný, že já v nadcházející hře budu mít jasnou úlohu. Nebráním se. Konec konců, rána lopatou mezi světla dokáže zkrotit ledaskoho, tak proč by tomu u nějaký nadpřirozený příšery, mělo bejt jiný.

            oooOOOooo

Když dorazíme na hřbitov, měsíc v úplňku vykoukne z poza mraků. Svojí jasností ozařuje obrysy náhrobních kamenů i naší cestu. Tvoříme zajímavej průvod. Viktor v čele, vybírá to pravý místo a už cestou odříkává modlitby v latině. Možná za mrtvou, možná za nás. Nevím to jistě. Já za ním s krumpáčem a lopatou přes rameno. Jimi v mým závěsu, ozařující cestu baterkou, jenom tak pro formu. Noc je relativně jasná, a na samým konci Willkins, kterej se bez řečí ujal nést dětský ostatky, zabalený v pytli z márnice, jak nám je Burton vydal. Předpokládám, že padre má v hlavě plán hřbitova se všema volnýma parcelama, právě za tímhle účelem. Vede s jistotou bez zaváhání až k samýmu konci, k hřbitovní zídce porostlý břečťanem.

„Zde to bude vyhovující,“ ukáže na přesnej díl půdy.

„Je vám jasný, že tu nebudu kutat celejch šest stop, že jo?“

„To myslím nebude nutné,“ odpoví padre, daleko od svý obvyklý uvolněnosti. Přes svůj černej civil si přehodí štólu. Z koženýho kufříku ne nepodobnýmu tomu doktorskýmu, co nosí Burton, si začne chystat svůj obřadní vercajk.

Začnu se ohánět krumpáčem. Přál bych si říct, že je to moje první práce tohohle druhu, ale není. Snad každej policajtskej zelenáč čerstvě vyšlej z akademie, za mejch časů, vyfasoval tenhle džob, kdy musel to či ono vyhrabávat. Pravda, opačnej postup. Ať už šlo o prachy, drogy nebo nezvedenýho manžílka či záletnou ženušku. Ergo se dá říct, že kopat hrob přeci jenom premiéra je. Půda je vyschlá parným létem a kamenitá. Najdu v práci pravidelnej rytmus, kdy hrot krumpáče sem tam zazvoněním o štěrk, protne noční ticho, skoro posvátný na zdejší půdě, protknutý jenom litaniema ve Viktorově rodný řeči. „Klidně se můžete připojit, chlapci, nechci mít všechnu tu zábavu jenom pro sebe,“ moje výzva mezi úderama je mířená k Jimimu, ale hlavně Willkinsovi.

„Samozřejmě, pane,“ je to od doby, kdy se ocitl v padreho společnosti, se jeho chování vrátilo k formální upjatosti, jaká mezi náma byla na začátku. Až s posvátnou uctivostí odloží náklad ze svý náruče do trávy, než přistoupí k výkopu.

„Chyť se toho. Neboj, nekouše,“ kejvnu k lopatě. Nic víc nemusím říkat. Ostatně, Willkins svojí kopací premiéru měl už tohohle rána. I tak, na kluka z vesnice, chvilku zírá na násadu, jako kdyby ho mohla uštknout, než začne odhazovat nahromaděnou hlínu. Netrvá to dlouho, než se sehrajeme tak, aby sme jeden druhýho nepřizabili. Registruju, že Jimiho hlas se připojil k padreho litanii.

Jsme ve výkopu sotva po kolena, když zazní: „Wille, prosím, potřebujeme, abyste se k nám připojil…“ naléhavej námahou, jako by on byl tím, kdo se lopotí, Viktorův hlas se nese nocí.

„Jistě, Otče,“ Willkins odhodí lopatu, hbitě vyskočí z hrobu a přidá se k nim.

Nevšiml sem si, kdy se zvedl vítr, jenom, že teď aktuálně nepříjemně mrazí pot na mým těle. Vzhlídnu abych si otřel čelo, měsíc přes závoj mraků připomíná mrtvý rybí oko. Vrátím se k práci. Snažím se o to. Vítr zesílí. V jeho burácení zanikaj slova těch tří. Je to myšlenka v mý hlavě. Je to hlas nesenej na poryvech větru, co všechno ostatní přehluší.

„Věrolomný syn. Zavržený syn. Lhář. Nemilovaný milenec. Jakým právem se opovažují?!“

„Právem Božím a při všem v Jeho jménu. Při všem dobrém a lidském, co je spravedlivé a hodné spásy-“ odpoví Viktor zněle, jako by to bylo součástí rituálu.

„Hleďme, věrolomný syn, který zradil svého otce i víru svých předků! Zrádce! Zaprodanec! Odpadlík!“ hlas z neurčitýho šepotu přejde do autoritativní roviny, „M-ai dezamăgit, fiule. Ce fel de om își va trăda misiunea? Își va trăda tatăl și își va respinge mama? Noroc că a murit înainte să-i poți frânge inima. Ea nu a trăit să-și vadă fiul devenind apostat. O vânzare,“ jazyk se změní pravděpodobně na Viktorovu rodnou řeč. Známej, povědomej, schopnej přes propast desetiletí způsobit, že dospělej muž se přikrčí jako malej kluk, „Întotdeauna ai fost așa, fiule. Fricos. Indecis. Mergând întotdeauna pe cel mai simplu drum-“

„Să știți că Calea Mea este fixă,“ odvětí Viktor, rozervanej mezi realitou a přeludem vytahujícím na povrch jeho nejbolestivější slabiny. Vzduch se posune, ve stříbrný záři měsíce, získává tvar ženských křivek. Dlouhý černý vlasy vlají ve větru spolu s cípy pestrobarevnýho šátku přes ramena a rozevlátou sukní. „Mamă,“ lapenej v iluzi, padreho hlas se zlomí.

„Inima mea,“ přelud dokáže znít skoro něžně, „De ce m-ai părăsit? Nu aș muri dacă ai fi cu mine. E vina ta-“

„Îmi pare rău, mamă,“ je víc neslyšnej pohyb padreho rtů než skutečný slova, „Já… nemohl jsem… byl jsem v semináři…nevěděl jsem…“ tiše hlesne, oči se lesknou roky neprolitýma slzama.

„Scuze!“ přelud drží tvar i když laskavej tón Viktorovy matky přejde v zuřivost: „Nezachránil jsi mne. A jí také nezachráníš. Jak by odpadlík jako ty, mohl vůbec komukoliv pomoci? Tvá matka nebyla jediná, koho jsi zradil, že ne? Jak jen se ta dívka jmenovala, Mariška? Mohl jsi ji pomoci, ale ty jsi to neudělal a ona trpěla kvůli tobě-“

„Tak to nebylo. Každý jsme si zvolili svou cestu-“

„Tvá cesta!“ přízrak opovržlivě vyplivne, „Zbytečný pastýř. Kolik ze svých oveček jsi nedokázal zachránit? Kolika z nich jsi prospěl? I tady ta bude má. Neležela by tu, kdybys nebyl zaslepený vlastní důležitostí a věnoval bys sluchu její matce. Vida! Další matka, kterou jsi zklamal. Příliš sobecký. Příliš arogantní. Přesvědčený o vlastní důležitosti. Byl bys zklamáním i pro svého boha, kdybys nějakého skutečně měl. Jenže který bůh je ten pravý? Ten tvých předků nebo ten, kterého jsi si vybral? Který z nich ti teď pomůže? Nemáš žádného a žádný nemá tebe! Nehodný!“

Viktor sevře prsty pevně kolem krucifixu. Kůže napjatá kolem kloubů je patrná i v záři měsíce. „Nejsi ona. Nejsi skutečný,“ zamrká v rychlý kadenci jako by se snažil setřást zbytky zlýho snu, „Je jen jediný Bůh, v jehož jménu tě nyní zapuzuji!“ vliv přízraků minulosti na jeho osobu, je pryč, slova vyřčený pevně jako jeho víra sama. Je to dost, aby se síla postřehnutelná očím, coby sotva patrný tetelení vzduchu, posunula na další oběť.

„Hleďme, zavržený syn! Sodomita! Odpad!“ poryv větru přiměje Jimiho zavrávorat. Ze stínů se zformuje silueta ve tvaru Andrewa, „Co si to za chlapa, bratříčku? Našim se z tebe musí dělat špatně. Vždycky jsi byl slabej jako holka, není to zas takový překvapení, co se z tebe stalo. Taková malá kurva. Kurvil si se za peníze. Co by si o tobě pomyslela naše drahá máti, kdyby to věděla? Dozví se to. Všichni to o tobě budou vědět!“

Jimi se napřímí, vzdorujíc neznámý nehmatatelný síle, celou svojí osobou. Má výhodu zkušenosti. Ví, že přízrak se pokusí zaútočit na jeho nejzranitelnější místo. „Všichni děláme chyby. Až přijde čas, budu čelit následkům těch svých-“

„Ten čas už přišel, chlapče,“ přízračnej Edgar si odplivne, „Nejslabší z vrhu. Měl jsem tě utopit jako degenerované štěně, hned po narození. Parchant, pro kterého bylo smilstvo svatější než láska otce. Zvolil jsi hřích a hřích bude tvou zkázou!“

„Milovat není hřích… Za to ostatní, mne může soudit jen náš Pán. Možná, že kdysi jsem pochyboval, ale nyní jsem si jistý. Nemáš nade mnou žádnou moc, protože vím, že miluji-li, jsem hodný lásky svého otce i Jeho-“

Nejsem štonc posoudit, jestli je to svit hvězd nebo hrdost vzdoru, co se v Jimiho očích odráží, na každej pád, je to dost, aby si ta věc od něj dala odchod. Dětsky klamně nevinnej hlas provázenej smíchem mrazí v kostech: „Uvidíme, uvidíme, až s vámi všemi skončím, kde bude tvá láska…“

Nějak vnímám, že teď je to namířený na mě. „Hej, kámo, na mě to ani nezkoušej! Mám tě u prdele a ty to víš,“ protočím v ruce krumpáč, jeho hlavice se zaleskne ve svitu měsíce, v tetelícím se vzduchu není nic, co bych mohl zasáhnout až na smrad připomínající zkažený vejce.

„Skutečně se to domníváš, ubohý člověče. Jak patetické! Ti dva před tebou, věří alespoň sami v sebe a své bludy. V co věříš ty? Nikomu. Ničemu. Nejméně sám sobě. Co je pravda a co klam? Neschopný odlišit jedno od druhého. Na vždy odsouzený k pochybám. Odsouzený žít a zemřít sám. Takový jsi!“

„Má bejt? Tvrdíš, že mě znáš? Tak bys měl taky vědět, že je mi to šumák. Ukaž se a předvedu ti, jak moc!“ předvedu krumpáčem pěknej bekhend, jako bych snad mohl zasáhnout a utnout imaginární zdroj posměchu.

„Hlupáku! Patřil jsi mi, dříve, než jsme se potkali. Znám tě. Všechen tvůj strach i nejistota mi patří! Tak lhostejný. Samolibý. Ale zůstaneš takový i když se tví přátelé dozví, co před nimi skrýváš? Až se tvůj milenec dozví, co před ním skrýváš? Až se to dozví, opustí tě a ty zůstaneš opět sám jen se svým šílenstvím-“

Vzduch se znovu zatetelí. Třpytivý okraje se postupně zaostří v důvěrně známou scénu. Benova pitevna s tělem na stole zakrytým plachtou. Žaludek se mi při tom pohledu sevře teď stejně jako tehdy. Ohořelý pahýl vypadne z pod prostěradla. Můj prsten na malíčku jasně září v měsíčním světle. Omyl vyloučen. Neodvažju se podívat směrem skutečnýho Jimiho. Musí si pamatovat detail z našeho seznámení, stejně jako já.

„Synku, měl bys mu říct, že je mrtvý,“ Benův hlas zní stejně dobromyslně, jako kdyby byl pravej ne, jenom přelud, „Ze všech tvých chyb a že jich máš, jsem tě nikdy nepovažoval, za slabocha. Až do teď. Proč mu neřekneš pravdu? Nebo už jsi tak zvyklý lhát, že ani nevíš, jak pravda vypadá? Lhal jsi celý život. Své rodině, svým přátelům i svému milenci. Ale nejvíc ze všeho lžeš sám sobě. Nejsi vůbec takový, za jakého tě považují. Za jakého považuješ sám sebe. Jsi jen zbabělec, který se bojí pohlédnout pravdě do očí. Tak se podívej!“ Torzo na lůžku se posadí. Prostěradlo sklouzne a odhalí tvář, která i přes ohořelost je nezaměnitelná.

Litanie tří hlasů, pokračujícího rituálu se přeruší zalapáním po dechu: „Francisi, co to má znamenat?“ Jimi zní zmateně a přesně tak vyděšeně, jak může znít někdo, kdo pohlídne do tváře vlastní znetvořený mrtvoly.

„Nevšímej si toho. Vysvětlím ti to pozdějc, teď musíme pokračovat-“

„Další lež!“ na scéně se znovu objeví Edgar, „Jen se dobře podívej, koho jsi vyměnil, za lásku svého otce!“ výsměšně zaskřehotá, „Nikdy ti neřekne pravdu. Na to je příliš nečestný. Jeho rodným jazykem je lež. Udělal lež ze samotné tvé existence. Neměl bys tu být. Zemřel jsi již před časem. Jeho vinou a jeho lež tě přivedla zpět-“

„Nelhal sem. Nikdy bych ti nelhal, musíš mi věřit,“ snažím se přesvědčit přímo Jimiho.

„Ale něco přede mnou tajíš. Něco, co se týká mě, tebe a toho, jak jsme se setkali. Musím to vědět, prosím,“ poslední slovo skoro zanikne jako zlomený vzlyk. To, jak při tom Jimi vypadá zraněně, mě děsí možná víc než jeho přízračná mrtvola na pitevním stole.

S jeho pochybama o sobě, Zlo nabírá převahu. Vítr sílí, odhrne mraky z oblohy, aby odhalil měsíc krvácející rudou září.

„Pokud byl někdy správný čas, je to právě teď, šerife,“ Viktor se mě snaží povzbudit, než ho výbuch energie odmrští proti schátralýmu náhrobku, kterej se rozpůlí pod jeho vahou. I přes zuřící chaos je slyšet odporný křupnutí. Několik děsivě dlouhých úderů srdce, zůstane bezvládně ležet.

„Jste celej, padre?“

„Už jsem měl horší… pokračujte,“ zasyčí špatně skrývanou bolestí. Aspoň, že jeho zvednutej palec, dává signál, že nedošlo k žádnýmu fatálnímu poškození. Willkins je u něj, aby mu pomohl na nohy.

„Lže ti, synu, protože ví, že jsi příliš slabý, než abys unesl pravdu,“ falešnej Edgar se dál vysmívá Jimimu.

„Vykašli se na něj. Nevidíš, že přesně o tohle mu jde? O to, aby nás to rozhodilo. Nedovol to. Neposlouchej ho,“ snažím se upoutat Jimiho pozornost, ale Zlo už má nad ním příliš velkou moc a on je moc daleko lapenej v jeho sítích. Jeho tvář je mrtvolně bledá jako by z něj s každým okamžikem vyprchával život. „Řeknu ti, jak to bylo, ale musíš se na mě soustředit, dobře?“ Jeho pohled je vzdálenej, že si nemůžu bejt jistej, na kolik mě vnímá. I přes to se mu pokusím vylíčit zkrácenou verzi, tentokrát bez vynechání všech zuhelnatělejch podrobností až k našemu opětovnýmu setkání v baru. Svým groteskním způsobem je to celkem osvobozující, protože přes to všechno, co se právě kolem nás odehrává, se už nemusím bát, že by mě měl za mešuge. I tak když skončím, Jimiho výraz je nečitelnej, alespoň jeho pohled, kterej na mě upírá, je docela přítomnej.

„Takže mě ten muž upálil a ten druhý, se kterým jsi spal, mě přivedl zpátky jako nějakou tvojí odměnu?“ zeptá se na konec.

„Tak bych to neřekl. Spíš se snažil napravit, co jeho bratříček napáchal,“ to poslední, co chci, je, aby si Jimi myslel, že jeho jediná hodnota, je určená bejt nějakým kosmickým darem pro mě. „Padre, má na to teorii, že to byli andělé nebo co. Ale víš jak, já na takovýhle věci nevěřím,“ můj úšklebek asi vyznívá křečovitějc než bych si přál.

„Vlastně to dává dokonalý smysl. Kdo jiný než ty, by se mohl zamíchat mezi spor nebeských bytostí a kdo jiný by dokázal jednu z nich svést,“ Jimi mi úšklebek opětuje podstatně lehčejc.

„Takže jsme my dva v pohodě?“ nejsem si jistej, jak si jeho přijetí vyložit.

„My dva jo. Chci říct, rozumím, proč jsi to přede mnou tajil a nevyčítám ti to. Ale musíš mi dát nějaký čas, abych to celé vstřebal. Dozvědět se o sobě, že jsem umřel, dá jednomu docela zabrat. Chápeš?“ nedokážu odhadnout, na kolik je doopravdy v pořádku, ale stačí to dost na to, aby s dalším výbuchem síly, kterou pocítíme jako příval ničeho jinýho než čirý zuřivosti, se ho to stvoření vzdalo.

„Všichni v pořádku? Můžeme pokračovat?“ Viktor se snaží ujistit.

„Ne, já ne. Prosím, to ne…“ Willkins stísněně zakňučí. Je to ten moment, kdy se zjeví jeho největší děs mající podobu Barbary Carterový. Ladný křivky, svůdná ve všech detailech, jako ten jedinej večer, kdy sem s ní i já měl tu čest ještě s živou, na školní tancovačce, kde všechno tohle běsnění pro mě začalo a pro něj skončilo.

„Nemilovaný milenec. Zbytečný. Bezcenný. Jaký je to pocit, když si lidé raději volí smrt, než aby byli s tebou? Tvoji rodiče tě opustili a já jsem raději zabila naše dítě, protože jsem se bála, že bude stejné jako ty. Věčný outsider bez přátel. Nechtěný. Zvrácený-“

„To není pravda. Moji rodiče mě milovali, byla to nehoda-“ Willkins se snaží znít pevně, nemůže potlačit stud nad druhou částí, nad tím, co démon naznačuje a co tuší, že přijde.

„Kdybys byl pravý muž, mohla jsem žít. Mohli jsme být rodina. Jenže ty jsi jen onuce, kterou žádná žena ani muž nemůže chtít. Tak nehodný náklonnosti. Zasloužíš si jen bolest a pohrdání. Myslíš si, že když jim dovolíš, aby tě používali, budou tě mít rádi? Ale tak to není, ty naivní ubožáku. Jsi jen hračka pro jejich pobavení a až je omrzíš, zbaví se tě jako já-“

„Wille, to není ona. Snaží se vás zmást, musíte s tím bojovat,“ Viktor zní mírně, povzbudivě bez jakýhokoliv soudu. Nemá šanci uspět. Willkins je plně uvězněnej v bludu. „Musíme pokračovat. Nepřestane to, dokud nedokončíme rituál!“ křikne padre skrz vítr, kterej se mu snaží znovu ukrást dech i slova.

„Padni na kolena. Plaz se přede mnou! Rychle jsi na mě zapomněl. Ukaž jim, komu skutečně patříš!“

Willkins v tu ránu klesne na kolena jako loutka, který se přetrhli drátky. Předpokládám, že má na něj takovej vliv, protože přelud je až dokonale věrnej originálu po všech stránkách.

„Mrzí mě to. Nikdy bych tě nezradil. Víš, že tě miluji a na vždy budu-“ hlesne Willkins.

„Tvé slovo, nemá žádnou cenu, tak jako ty. Ale možná bych ti mohla dovolit mi to dokázat-“

„Pokračujte. Teď nesmíme přestat!“ vybízí padre s námahou. Převezmu Willkinsův part v litaniích, je těžký se soustředit, přes scénu, která se před náma odehrává, zatím co přízrak ho dál pokouší.

„Mohla bych ti dát šanci. Mohli bychom být opět spolu. Mohli bychom být rodina. Ty já a naše dítě. Chtěl bys to?“ medově ho vábí. Něco, k čemu by pravá Babsi nejspíš nikdy neklesla.

„Chci to! Udělám cokoliv… Prosím, jen mi dej šanci,“ zakňučí Willkins.

„Pak víš, co musíš udělat,“ přízračný rty se zvlní ve sladkým úsměvu.

„Nemůžu. Já ne. Nechtěj to po mně. Udělal bych cokoliv, ale ne tohle. Ne, mí přátelé,“ Willkinsův hlas se třese, jako celý jeho tělo.

„Oni nejsou tví přátelé. Nikdy tě nebudou milovat, já bych mohla. Stačí udělat jen to, co po tobě chci a budeme na vždy spolu. To je vše, co jsi vždy chtěl, nebo ne?“

„Nemůžu-“ snaží se odolávat, přesto je znát, když boj je u konce a prohrál.

„Zabij je a pak sebe, budeme rodina!“ zní vábení z pekel. Medově, hladce. Willkins má v očích slzy, když sahá po zbrani.

Nevím, jak tyhle věci chodí. Na vzdory tomu, že Viktor nám velí vytrvat v recitaci. Moje zkušenost i instinkt, říkají něco jinýho. Jednej. Udeř. Minimalizuj škody. Willkins má veškerou sílu fanatika, když se na něj vrhnu a snažím se ho zbavit zbraně. Chvíli se válíme po zemi. Nedaří se mi mu tlačit na daný body v zápěstí čímž bych ho přiměl pustit zbraň, i když zbytek jeho těla na konec povolí a docela zvláční pod mojí váhou, když ho přišpendlím k zemi s koleny podél jeho žeber. Těžký posoudit, jestli bojuje se mnou nebo s tím, co ho nutí jednat proti jeho vůli.

„Willkinsy, hej Wille, no tak chlapče, vnímáš mě?“ je to až tvrdá facka, co ho přiměje soustředit se na mě.

„Šerife, pane,“ pohled má rozostřenej a hlas užaslej, jako by mě viděl prvně v životě. Aspoň že mě poznává.

„Jsi se mnou? Chci, abys věděl, že to, co máme sice není dokonalý, ale je to skutečný. Záleží mi na tobě. Jimimu taky. Nesmíš poslouchat ty kecy…“ je docela těžký vyznávat city někomu, kdo se vám snaží vystřelit mozek. Jako kdyby to nebylo už tak dost těžký i bez toho.

„Ale Bebsi, ona…“ tesklivě zakňučí.

„To není ona. Jenom tak vypadá, ale není. Tvoje Bebsi je mrtvá a tohle tam jí zabilo-“

„Pak půjdu za ní,“ v návalu šílenství vyškubne ruku se zbraní z mojí a přiloží si hlaveň ke spánku.

„Nedělej to!“ Jimi k němu přiskočí zezadu a snaží se mu zbraň vzít. Nemá k tomu dostatečnou fyzickou sílu, ale mě to aspoň poskytne drahocenej čas.

„Už nejsi ten osamělej outsider. Máš nás, svoje přátele a máš taky rodinu. Edith a Shannon na tebe čekají a spoléhají. Už jsi zapomněl? Co s nima bude, když se k nim nevrátíš?“ co je mezi náma je příliš komplikovaný, než aby to tvořilo dostatečně pevný pouto, ale připomenout mu loajalitu a povinnost, kterou cítí k Tobbiho rodině má smysl.

„Potřebují mě?“ ujišťuje se s malátností, jako by se právě probíral ze zlýho snu.

„No ano,“

„A my tě taky potřebujeme,“ dodá Jimi. Povede se mu jemně vzít zbraň a nahradit jí svojí rukou ve Willkinsově. Jimiho sladkej úsměv je první, co vidí, když mu z očí opadne závoj posedlosti. Krátce mu ho opětuje.

Dám si na čas, než si jsem skutečně jistej, že je po všem a odstraním z něj svojí váhu. Je příliš vyčerpanej než aby se postavil na nohy. Zůstaneme při něm, každej z jedný strany. „Tohle ti nevyšlo. Je čas zmizet,“ ušklíbnu se na přízrak. Viktor se k nám připojí. Dokončíme zbytek rituálu. Spolu pohromadě, máme dostatek síly, čelit všemu dalšímu, co se v marným boji, na nás Zlo pokouší hodit. V konečný fázi, Viktor pokropí ostatky Lorelay svěcenou vodou a pronese nad nima modlitbu, ne nepodoubnou, jaká se používá při křtu. Vysvětí i hrob, do kterýho je pak uložíme. Tak náhle, jako to vypuklo, se všechno kolem uklidní. Tentokrát noční ticho postrádá onen zlověstnej punc. Padre a ostatní, vyprovázejí nevinnou dětskou duši na cestu k věčnýmu odpočinku, svýma tichýma modlitbama. Nejsem si jistej, jestli by viděli to, co já i kdyby jejich pozornost nebyla obsazená jinak.

Je to spíš jako trochu hustší mlha, zformovaná do tvaru malýho děvčátka, víc připomíná Tobbiasův Stín než přízrak, kterej mě pronásledoval ve snech.

„Nechtěla jsem nikomu ublížit. Je mi to líto,“ spíš myšlenka v mojí hlavě, když přízrak nepohybuje rty.

„Já vím, dítě,“ možná je moje odpuštění, to, co jí tu ještě drží a možná se chce jenom rozloučit.

„Budeš místo mě dohlížet na mého bratříčka, když odejdu?“

„Slibuju,“ nejsem si jistej, jak dlouho budu moct svůj slib dodržet, ale zdá se, že to stačí.

„Řekni mu, že ho mám moc ráda-“

„To udělám,“ aspoň tohle bude snazší dodržet.

„Děkuji.“

Neodejde s žádnou pompou, tak jako ve filmu, na paprsku zářícího světla. Prostě se mlha, ze který je tvořená jenom rozplyne. Nějak vnitřně, vím, že je konec, protože cejtím klid, jako už dlouho ne.

Zbývá ještě zasypat hrob zeminou, činnost, který se tentokrát ujme Viktor s Jimim. Willkins postává opodál. Jeho tvář docela prázdná.

„V pohodě?“ zeptám se. Předpokládám, že bejt posednutej, je zážitek po kterým, je dost daleko od toho bejt v pohodě, a ještě nějakou dobu bude.

„Mou rezignaci, budete mít zítra ráno na stole, pane,“ mluví z něj stud, odmítne se mi podívat do očí. „Skoro jsem vás zabil, nejsem způsobilý, držet zbraň ani konat svou práci. Jak bych mohl při tom, jak snadno mě to dostalo,“ sebeironizujícně se ušklíbne.

„Co se toho týká, můžeš bejt bez obav. Naši obvyklý kunšafti, nevypadaj, že by dokázali někoho posedávat. A když náhodou jo, už budeš připravenej na to, co můžeš čekat,“ snažím se ho povzbudit, jak nejlíp umím. Což je dost mizerný.

„Ať už to bylo cokoliv, mělo to pravdu. Jsem ubožák. Vy ostatní jste měli sílu tomu čelit, já ne-“

„Pokud jde o mě, jsem celej život zvyklej, bejt vyšinutej, co je proti tomu jeden neřád, co se mi pokouší dostat do hlavy. Padre má svojí víru. A Jimi má víru v nás. Ty máš taky něco. Co se počítá je, že když na to na konec přišlo, tak to zabralo a ty si to zvládl. Na ničem jiným nezáleží-“

„Ale mohlo to dopadnout špatně, nebýt vás,“ hlesne.

„Od toho jsou parťáci, držíme při sobě, když jde do tuhýho. To si pamatuj, že už teď nejsi sám a vždycky tady bude někdo, o koho se budeš moct opřít. A taky nezapomeň na tu věc, že nebejt nás, ta by ses do týhle šlamastyky vůbec nedostal,“ je to až to poslední, co řeknu, čím se mi podaří vyvolat u něj slabý pousmání. A taky se odváží vzhlídnout.

„Skutečně to zabilo Barbaru?“ v očích má takovej smutek, ale počítám, že je to lepší ze všech emocí, co zatím vystřídal.

„Podle všeho jo. A mrzí mě, že nemůžu dodržet svůj slib, že ti dám skutečnýho vraha, abys to mohl pro sebe uzavřít,“ přiznám.

„Myslím, že tohle je stejně dobré. Ale i tak… zabilo ji to kvůli tomu, že si nechala vzít naše dítě. Kdyby se to nestalo… můžu za to,“ spustí se ze spirály coby kdyby.

„S tím se netrap. Nemá cenu se zaobírat tím, co nemůžeš změnit. Tomu věř. Jedinej způsob, jak si v naší branži udržet trochu příčetnosti, je neohlížet se za sebe, ale koukat dopředu. Už jsem se ti to chystal říct před tím, ale nebyla příležitost. Máš docela kuráž, do čeho se pouštíš. Ať už to dopadne jakkoliv. Sblížit se s Edith… uvědomuješ si, že po tom, co si prožila, má nejspíš chlapů dost na celej život, že jo? A i kdyby ne, pravděpodobně, ti nebude moct dát to, co ti dávala Bebsi a co potřebuješ-“

„Toho jsem si vědom, pane. Vy a Jimi jste mi ukázali, jaké je to mít přátele a oporu. Možná je na čase, abych to vesmíru vrátil a byl pro změnu já tou oporou pro někoho, kdo to potřebuje. Pokud jí dokážu být dobrým přítelem, bude to všechno, co bych si mohl přát,“ s hlasem plným naděje se pousměje.

„No, pokud budeš stát i o něco jinýho nebo čas od času budeš potřebovat upustit ventil, vždycky víš, za kým se stavit-“

„To bych rád, pane. Neuvědomil jsem si, jak to bude náročné, mít plný dům lidí, a to jsou u mě teprve pár dní-“

Všichni tři jsme věděli, že já s Jimim a naše aktivity, jsou jenom přestupní stanice, než se Willkins bude moct posunout dál. Pouto, co mezi náma vzniklo, by se dalo nazvat náklonností a péčí, tak nějak přirozeně vycházející z podstaty našeho vztahu. Ale nikdy v tom nebyla láska v romantickým smyslu.

Skončíme náš malej rozhovor právě v čas, když se k nám znovu připojí Jimi s Viktorem.

„Pánové, nechť je nám všem dnešek poučením. Pokud to má fungovat, nesmí být mezi námi žádná tajemství. Démony lze porazit jen tehdy, pokud máme své vlastní pod kontrolou-“

„Že se vám do toho vložím, padre, ale co přesně by mělo fungovat?“ Ani trochu se mi nelíbí směr, jakej Viktor naznačil. „Můžu vás ujistit, a nejspíš budu mluvit za nás za všechny, že ani jeden z nás si něco podobnýho v dohledný době nehodlá zopakovat,“ zdůrazním.

„Ale drahý příteli, toto je New Hope, dříve či později si vás podobné nesnáze naleznou samy. Ať už budete chtít či nikoliv,“ ujistí mě Viktor s pochmurným úsměvem. „A za mne, by byla škoda, rozbíjet něco, co se osvědčilo. Byli jste všichni skvělí a já bych vám rád poděkoval. Teď pokud nemáte společně jiné plány-“ jednoho po druhým obhlídne naší trojici, i kdyby před tím nevěděl, teď mu musí bejt jasný, co mezi náma je, „Co takhle malý drink u mě na oslavu našeho vítězství a na památku Lorelay?“

„To zní docela dobře,“ Jimi se zazubí. Mám nepříjemnej pocit hraničící s jistotou, že jeho nadšení souvisí víc s vyhlídkou dalšího dobrodružství než samotným drinkem.

„Obvykle nepiji, ale rád se k vám připojím, pokud to nevadí,“ souhlasí Willkins.

„Zvykneš si na to. Tihle dva tě připraví o játra,“ řekne Jimi se smíchem. Za chůze se do sebe zavěsí jako kumpáni vracející se z tahu v dobrý náladě, a ne jako kdyby ještě před ani ne hodinou, nám všem šlo o kejhák. „Jdeš taky?“ Jimi se na mě ohlídne přes rameno.

„Hej, to vám vážně všem přeskočilo?“ křiknu. Ne, že by mi bylo, co k čemu protestovat. Na konec mi nezbyde nic jinýho než se k nim přidat.

Rumunština, přeloženo googlem. Tak snad to odpovídá.

Překlad:

Přízrak hlasem Viktorova otce: Zklamal jsi mne, synu. Jaký muž zradí své poslání? Zradí svého otce a zavrhne matku? Štěstí, že zemřela, dříve, nežli jsi ji mohl zlomit srdce. Nedožila se toho, že se z jejího syna stal odpadlý. Zaprodanec.

-Vždycky jsi byl takový, synu. Zbabělý. Nerozhodný. Vždy kráčející tou nejsnadnější cestou.

Viktor: Věz, že má cesta je pevně dána.

Přízrak hlasem padreho matky: Srdíčko moje, …. Proč jsi mě opustil? Nezemřela bych, kdybys byl se mnou. Je to tvá chyba.

V: je mi to líto, matko

M: Výmluvy!