Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců 49. kapitola

Tak tedy, předposlední kapitola. Zpětná vazba jakéhokoliv druhu jako vždy vítána. Pokud vás směr děje překvapil nebo naopak jste ho očekávali, dejte mi vědět.

                                                    

  Kapitola 49.

Na někoho, kdo nesnáší celý to prostředí špitálů všeprostupujícím pachem desinfekce počínaje přes konstantně oslepující září nikdy nehasnoucího osvětlení až po chladnou neosobní sterilitu obkladů i dlažby od který se s cvaknutím odráží osaměle každej jednotlivej krok s definitivní konečností, coby memento mori nebo spíš připomínka toho, že ve smrti je každej sám, sem na tohle místo, za dobu trvání tohohle zpropadenýho případu, šel víckrát, než by bylo zdrávo nebo se mi líbilo. Kdybych na cokoliv z toho věřil, nejspíš bych se modlil k nějaký nadřazený mocnosti na kterýkoliv straně spektra od dobra po zlo, aby to dneska bylo naposled. Anžto něco takovýho nemám v povaze, sem celkem v loji a budu se muset spolehnout jenom sám na sebe, že celý tohle co nejdřív zvládnu rozlousknout. Dřív, než ve špitálu skončí někdo další.

„Můžeš mi připomenout, co tu vlastně dělám?“

Dnešek je přeci jenom jinej na rozdíl od všech těch ostatních dní, kdy samota byla můj jedinej přítel a společník. Nejsem tu tak docela sám. Jimmi, po mým boku, kráčí dlouhou nemocniční chodbou spolu se mnou. Partner nejenom v posteli ale i ve vyšetřování. To druhý, něco, co jsem nikdy neměl v plným smyslu slova. Skutečnej, třeba že ne tak docela ochotnej ani informovanej, aspoň v určitých aspektech.

„Kitty, řekl bych, že zatím poslední oběť našeho pachatele, byla hodně přesvědčená, že před nehodou jí v cestě stálo nějaký dítě. Kvůli němu se vybourala. Trvala na tom i když se probrala tady v nemocnici. Je hluboce přesvědčená o jeho existenci i když by už podle všeho měla bejt dávno čistá a mít docela jasnou hlavu. Většina takových halucinací má reálnej základ. Lidskej mozek nedokáže vykouzlit nic, co by nikdy před tím v nějaký formě neviděl. Drogy ho překroutí do děsivý nebo fantaskní formy, záleží na druhu, ale základ je skutečnej. Mám teorii, že když tý její představě dokážeš dát konkrétní podobu, třeba si uvědomí, že pocházela z jejího podvědomí a já budu mít jistotu, že to byla halucinace způsobená nejspíš úmyslnou intoxikací, když bych jim měl věřit, tak třetí osobou. Modus operandi našeho vraha. Nadopovat oběti, ke kterým se jinak nemůže dostat přímo, a způsobit jim halucinace, co jim zamlží vnímání a ony se pak v panice utopí. V opačným případě, mám asi docela průser, páč pokud to děcko bylo skutečný a ona ho nepozná, je tu malá mrtvolka k hledání, která zatím nikomu nechybí, ale aspoň budu mít identikit a ty portrétistickou praxi,“ kéž by to bylo tak snadný, jak se pokouším, aby to znělo. Pravda je, že dívka je ve svým tvrzení tak neústupná, že to nutí věřit i mně coby starýho skeptika.

„Docela cynický,“ s Jimiho pousmáním to zní víc jako schovývavý konstatování než skutečný pokárání. „Francisi, já si vážně nejsem jistý, jestli to zvládnu,“ jsme už skoro u cíle, když nás oba Jimi zastaví, „Je jedna věc čmárat si jen tak pro zábavu nebo i pro tebe, ale docela jiná, když by to mělo být pro někoho cizího, tím spíš, pokud to, co nakreslím, by mělo rozhodnout o něčím životě. Co když to nezvládnu?“ oči plachýho koloucha na mě zírají. Ty oči, kterým jsem od začátku beznadějně propadl. Oči, který v osamělým vlkovi vzbudily touhu milovat a bránit. Jedno, jak dalekou cestu jsme oba ušli a kým jsme se stali, oči a tvář vždycky budou patřit klukovi, kterýho jsem se rozhodl podporovat do posledního svýho dechu.

„Jimi, lásko,“ napjatý ramena se uvolní, jakmile na ně položím dlaně, „Jsi jeden z nejtalentovanějších portrétistů, jaký znám. A taky ta nejvnímavější osoba, co znám. Což nevypovídá hodně, protože oba víme, že znám jinak samý kokoty, ale prostě ty jsi senzační a pokud existuje někdo, kdo by z tý holky mohl něco vytáhnout tak jsi to jedině ty. Nebral bych tě sem, kdybych nebyl přesvědčenej, že to zmákneš. Věříš mi, že jo?“ To, co dostanu je celkem váhavý přikývnutí. Nic méně, oběma nám bude muset stačit. „Tak věř tomu, že já věřím v tebe. Zvládneš to. Spolu to zvládneme, protože my dva zvládneme všechno, co budeme chtít. O.K.?“

„Asi jo,“ Jimi se pousměje spíš rezignovaně, udolanej mým náporem nečekanýho entusiasmu než skutečně přesvědčenej. Znovu, to musí tentokrát stačit. Nechá se vtáhnout do krátkýho obětí zakončenýho polibkem na čelo. Bezděčný něžnosti, který pro mě z počátku bylo těžký naučit se dávat stejně tak jako pro něj přijímat na veřejnosti.

„Připravenej?“ teď je těžký se oddělit.

„Ne, ale asi na tom stejně nezáleží,“ s kyselým úšklebkem si jednou rukou přitáhne blíž k hrudi skicák spolu s ostatníma proprietama, ať už v pokusu ochránit je nebo sebe. „Vzhůru do toho, pomáhat nevinným,“ kéž by bylo víc času, zabývat se tím, jak jeho úsměv napjatě vyznívá mezi tím, co srdnatě zaklepá na dveře a ozve se tlumený souhlas ke vstupu.

Docela nepřekvapivě, mladík z předchozího dne, Sam, sedí u lůžka svý přítelkyně. Kruhy pod krví podlitýma očima svědčí o probdělý noci, když sotva zvedne únavou těžkou hlavu, aby zaregistroval návštěvu. Jeho holka vypadá o poznání líp. Rozhodně líp od toho, co jsem jí viděl naposled, a tak dobře, jak skoro utopená osoba na nemocničním lůžku, vypadat může s trochou víc barvy ve tvářích, rty sice trochu pohmožděnýma od lékařských procedur a snahy zachránit jí život, nic méně přirozeně zbarvenýma na rozdíl od skoro umrlčí modrý před tím. Zakrytá až po krk bílou přikrývkou se v nemocniční posteli skoro ztrácí, přesto má kolem sebe nezaměnitelnou auro života, a to je dobrý.

„Šerif z New Hope, známý Rose a Viktora,“ Sam obstará představování na místo mě při tom se rty jemně otře o klouby dívčiny ruky, kterou předpokládám ve svý, žmoulal většinu času. Inu mladá láska.

„Ahoj,“ Kitty pozdraví, pozornost víc zvědavě zaměřenou na Jimiho, trochu se schovávajícího mi za zády. „Našli jste tu holčičku? Je v pohodě?“ její první, zdá se, že nejzásadnější otázka nic méně míří na mně.

„Zatím ne. Proto je tu on,“ ustoupím, čímž nechám Jimiho bez ochrany, „Náš portrétista. Pokud s tím budete souhlasit, pomůže dát dohromady její podobu, aby jsme po ní mohli začít pátrat,“ ne tak úplně upřímný prohlášení.

„Jak pátrat? Byla tam. Nemohla se přeci jenom tak vypařit?!“ vyhrkne dívka směsicí nevíry a pobouření.

„To si myslím taky, že by se nemohla vypařit. Proto by nám moc pomohlo, kdybyste spolupracovala,“ zachovám neutrální tón.

Je dost blízko tomu věku, kdy nedokáže tak docela nepůsobit jako vzdornej puberťák. Pasivně agresivně našpulený rty, dávají znát, že není tak docela spokojená s výsledkem, že kreslení obrázku, by mělo bejt odpovědí na problém, přesto nevidí cestu, jak se s tím popasovat jinak. Ne tak daleko na okraji společnosti, aby pro ní moje uniforma nepředstavovala autoritu se kterou se nediskutuje. „Jasně. Dobře. Cokoliv,“ na konec neochotně souhlasí.

„Jsem Jimi, mimochodem,“ můj parťák se ani příliš nemusí snažit, jeho kouzlo bezprostřednosti zaúřaduje.

„Kitty,“ dívka se viditelně o něco uvolní.

Krátkej okamžik porozumění, zrovna tak jako trapnosti, než Samovi docvakne, že by měl uvolnit tu jedinou volnou židli v místnosti, aby si na ní kreslíř mohl sednout.

„Co kdyby, jsme ty dva nechali pracovat a zatím si zašli třeba na kafe?“ navrhnu. Jimi, jehož pracovní návyky dobře znám, a tak vím, že čím míň lidí v místnosti tím líp, to uvítá s úlevným uvolněním ramen, během toho, co si chystá věci pro práci. Sam se očividně zdráhá opustit svojí lásku i když se nedala přehlídnout jiskra života v jeho očích při zmínce o kofeinovém životabudiči, třeba že bídný kvality nemocničního automatu.

„Běž, budu v pohodě. Tady Jimi se o mně určitě postará,“ pobídne ho Kitty s šibalským úsměvem, když mezi ní a Jimim, v podstatě hned přelítla jiskra. Možná bych měl žárlit na tuhle jeho vlastnost, jak snadno si lidi získává, ale copak by to šlo, když je to pro dobro věci?

Oproti tomu Sam se nezdá mít tolik pochopení, „Jak myslíš, kotě,“ jenom neochotně s posledním polibkem na hřbet, se vzdá dívčiny ruky, dost energie v pohledu směřujícím na Jimiho, naznačujíc, že by jeho životní lásce neměl ublížit.

Následující necelá hodina, je celkem snesitelná. Strávíme jí se Samem venku před špitálem, pokuřující a popíjející kafe z kelímku, který je vážně tak nechutný, jak si jenom kafe z nemocničního automatu představit jde, kecající ovšem a o ničem, nejvíc o mašinách, který mně zas tak neberou, ale je to tak nějak téma, kterým se dá zabít nejvíc času. Aniž bych o to stál, dovím se něco víc o jejich životě s Kitty před tím, než se přidali k Roseinýmu gangu, kterej, se znalostí víc podrobností, je spíš útočištěm ztracenců a vyděděnců všeho druhu, kterých se Rose ujímá a vede je takřka s drsnou mateřskou láskou, víc než skutečnej gang.

Zpátky dorazíme, když už Jimi finišuje svoje dílo, posledních několik tahů k dokončení linií předtím, než stránku ze skicáku předvede Kitty.

Dívčina tvář se okamžitě rozzáří uznáním. „To je přesně ona! Máš vážně neskutečný talent,“ ohromeně nešetří nadšením.

„Tak co? Je vám povědomá? Viděli jste jí někdy před tím?“ otázku směřuju i na Sama, kterej se naklonil, aby si mohl kresbu taky prohlídnout.

Dívka zavrtí hlavou.

„Ne, nikdy před tím a ani tehdy, jsem jí neviděl, promiň, kotě,“ Sam má ve tváři vepsanou omluvu, když znovu nemůže podpořit svojí přítelkyni.

„Možná by ses na to měl taky podívat,“ řekne Jimi. Zamračení, který jsem si původně interpretoval jako soustředění nebo nervozitu z hodnocení svý práce, ani teď neupouští jeho rysy.

Jimiho ruka si pamatuje každej tah uhlem, kterej kdy vytvořila, tak jako jeho mysl, každou podobu, kterou kdy vtiskl do papíru má zároveň nesmazatelně otištěnou i v mozku. Proto věděl v podstatě s jistotu, to, na co já teď zírám s nevírou. Možnost omylu je skoro vyloučená, ačkoliv podoba zhotovená podle Kittyina popisu postrádá děsivost přízraku z nočních můr a víc připomíná skutečný dítě z masa a kostí. „Jak by to bylo možný?“ jedinej projev emocí, co si dovolím na venek projevit. I to bylo víc než dost.

„Vy jí znáte,“ Kitty zvědavě zkonstatuje, „Kdo to je?“

„Možná,“ mám docela potíž se neošít pod bedlivým pohledem mladý ženy, „A to druhý by mně k čertu taky zajímalo,“ zamumlám doufám, že dostatečně tiše, „Můžu si to nechat?“ nemám v úmyslu jí kresbu vracet i když dalo by se říct, že její skoro přesnej originál, spočívá v mojí náprsní kapse.

„Jasně. Cokoliv, pokud jí to pomůže najít. Vidíš, byla skutečná. Nezdálo se mi to. Nejsem blázen,“ Kitty triumfálně zazáří na svýho přítele. Ten jí úsměv opětuje. Předpokládám, že jednomu se uleví, dozvědět se, že jeho holka není cvok. „Šerife, prosím, že jí najdete,“ okamžik štěstí vystřídá naléhavost v hlase, „Všechno je to tak zmatený a nedává to moc smyl, ale těsně před tím a pak pod vodou, cítila jsem takový smutek a bolest, nejsem si jistá, že bych někdy něco tak moc cítila a v tu chvíli jsem se měla spíš bát o svůj život, ale tohle bylo jiný… Jako by ona… Nevím, jak to popsat…“ přidání na důvěryhodnosti, mladý ženě uvolnilo jazyk, podělit se o něco, co se před tím nejspíš neodvažovala.

„Když vás naložili do sanitky, měla jste záchvat, pamatujete si něco z toho?“

„Ne. Říkali mi o tom, ale první, co si pamatuju, je, že jsem se probudila tady v nemocnici. A trochu to před tím. Vím, že jsem bojovala, ale nedokázala jsem se dostat nad hladinu, jako by mě tam něco drželo, pak jsem asi omdlela. Omlouvám se, moc vám s tím nepomůžu a vlastně ani nevím, co byste chtěl slyšet,“ Kitty bezradně pokrčí rameny.

„Řekl bych, že tohle stačilo. Budeme muset už jít. Díky, za spolupráci,“ rozloučení provedu bez delších průtahů. Kejvnu na Jimiho. Ten se zdá zaskočenej náhlým obratem, ale neřekne nic. Po vlastním, o něco vřelejším rozloučení s dvojicí, mně následuje ven z pokoje.

„Šerife, dáte nám vědět, jak to s ní dopadlo?“ zvolá mi Kitty do zad.

„Pokusím se. Přeju hezkej den,“ věnuju jí poslední pohled přes rameno spolu s ne moc upřímnou odpovědí. Dost pochybuju, že pokud tohle někdy skončí, budu mít informace, který bych mladýmu páru chtěl sdělit nebo by v jejich konečným důsledku, je oni chtěli slyšet nebo jim věřit. Stačí, že já sotva můžu uvěřit závěrům, který se nabízí.

                                                                    °°°ooo°°°

Cesta zpátky do New Hope probíhá převážně v tichosti. Nejsem si jistej, jestli jsem zrovna Jimimu vděčnej, za poskytnutej prostor, protože snad ještě nikdy pro mě nebylo tak těžký bejt sám se svýma myšlenkama, jako s těma, co se mi kebulí ženou teď. Tichá agonie oddalování nevyhnutelnýho, co má přijít a čemu jsem se vyhýbal až moc dlouho a vím, že dál už to nebude možný.

„Předpokládám, že to nešlo tak jak jsi očekával?“ zbývá několik posledních majlí k hranici města, když Jimi konečně promluví.

„Ne, nešlo,“ zbaběle dětinský ode mě, oddálit nevyhnutelný ještě okamžik.

„To, co Kitty svedlo ze silnice, nebyla halucinace vyvolaná drogou,“ Jimi zkonstatuje s nuceným klidem. Je na něm téměř vidět, jak vibruje neklidnou energií, dychtivý po odpovědích na otázky, který možná ani sám nedokáže zformulovat. Žádnej příčetnej člověk pohybující se v mezích toho, co je reálný, by to nedokázal.

„Ne, nebyla,“ odmítám být tím, kdo ho bude navádět k jakýmkoliv závěrům.

„Ale nebylo to ani živé dítě, po kterém bys musel pátrat,“ další konstatování.

„Pravděpodobně ne,“ nejhorší na tom je, že tuhle pohromu jsem na sebe seslal sám. Můžu si nadat do tisícerých idiotů, že mně, kdy napadlo do toho zrovna Jimiho zatáhnou. Kdo ví. Možná, že vzít sem zrovna jeho byl ten instinkt. Další z mých sebedestruktivních nutkáních, který mně valnou část dospělýho života dostávali do potíží a těch nejbizardnějších situací. Zpětně si svoje rozhodnutí nijak racionálně nedovedu vysvětlit.

„Tak sakra, Springere, co to tedy bylo?!“ ne moc šetrně vypne rádio, tvořící jedinou překážku mezi nerušeným rozhovorem, „Řekneš mi konečně, co se tu děje nebo dál budeme předstírat, že jsem malé dítě, jehož city se musí šetřit a musí být chráněné před něčím, co by jeho malý mozeček nedokázal pochopit?! Co ty ženy zabilo a proč Kitty viděla to samé děvče, co pronásleduje tebe?“ přes mírnost v hlase není možný si nevšimnout vzteku bublajícího pod povrchem.

„Neřekl jsem, že to děvče… ať je to cokoliv, s tím má něco společnýho,“ pokusím se o obranu.

„Ale ano, řekl. Vlastně celou dobu neříkáš nic jiného. Modus operandi pachatele, jediný bod, o který jsi se celou dobu opíral, že byly utopené a pokusilo se to utopit i slečnu Jonesovou a Kitty. Dával jsem ti prostor a doufal, že pochopíš, že mi můžeš říct cokoliv, třebaže by to znělo sebepodivnějc. Doufal jsem, že přijmeš to, že jsme rovnocenní partneři a že mi můžeš věřit. Ale už to dál nesnesu! Takže prosím, jestli ti na mě, kdy záleželo a byl jsem pro tebe něco víc než hračka do postele, řekni mi pravdu. Teď. Ať už je jakákoliv,“ slyším bolest v hlase a jsem rád, že mám upřený oči na ubíhající vozovku před náma, abych tu samou bolest neviděl v těch jeho.

„Jimi, lásko, nechceš to vědět, věř mi. Jestli je to tak, jak to vypadá ani já bych to radši nevěděl. Nepovažuju tě, za děcko, před kterým bych chtěl něco tajit, ale vím, o čem mluvím, když říkám, že život je snazší, když věci zůstanou tak jak jsou. Přál bych si, aby to stejný zůstalo i pro mě, protože to, co se teď zdá jako pravda, dokáže zlomit mozek i otrlýho policajta,“ můj poslední chabej pokus ho odradit spíš v Jimim vyvolá hněv.

„Takže si přeci jen myslíš, že jsi něco víc, hm? Silnější, vyzrálejší? Nezvládl bych to, co ty?“ vztek je lepší než zraněnost, Jimiho vztek můžu snést a ponesu ho se všema následkama, pokud to bude znamenat, ochránit ho před šíleností skutečnosti. „Nech mě to posoudit. Prosím, neber mi tuhle volbu. Pokud to, o co ti jde, je skutečně mně chránit, měl bych vědět před čím je třeba se chránit. Moje neznalost faktů nezmění nic na tom, že se to opravdu děje. A pokud je to tak k neuvěření a špatné, jak naznačuješ, nemyslíš, že by bylo lepší o tom vědět, abych věděl, na co si dávat pozor?“ zní smířlivějc a bohužel celkem i logicky.

Není to tak, že bych o týhle možnosti i jeho argumentu před tím neuvažoval. Pravdou je, že Jimi byl do tohohle světa vtaženej už v Chicagu, možná od našeho prvního setkání. Každopádně bezesporu je jeho současná existence přímým důsledkem okolností okolo mě. Možná jeho touha dozvědět se o tom něco víc, není tak docela od věci. Zvlášť, když se zdá, že sám od sebe už dost tuší. „Sakra, věděl jsem, že si nemám nic začínat s chytrým chlapem,“ zakleju, částečně vážně. Protože, samozřejmě, možná bych mohl přijít s nějakou lží, kterou by on pravděpodobně nekoupil, nebo bych ho několika dobře mířenými slovy mohl od sebe odehnat, tak jako jsem většinu svého života od sebe odháněl ostatní. Jenže k čemu by to bylo?

„Ne, pane, lichotky vám nepomůžou. Pořád jsem na tebe naštvaný a trvám na tom, že chci znát pravdu,“ prohlásí Jimi neústupně, nic méně aspoň s náznakem lehkosti, která mezi náma bývá přirozenější. Není to rozmar, který by se mu dal vymluvit. A i kdybych dokázal bejt míň sobeckej a vzdát se Jimiho, nebylo by jistý, že spolu se mnou z jeho života zmizí sračky, který zdá se přitahuju. Takže rozhodnutí se nabízí samo.

„Jak si přeješ. Nemůžeš říct, že jsem tě nevaroval,“ správnej hráč musí vědět, kdy složit karty a já ten svůj okamžik poznal právě teď, „Trefil jsi to, že to, co viděla Kitty, bude to samý, co mě pronásleduje. A nejspíš to nebude a nikdy nebylo z masa a kostí. Ale přísahám, že nemám ani šajna, co to je. Za to vím, kdo by o tom mohl něco vědět. Viktor. Za tím, teď jedeme. Protože posledních dobu nedělá nic jinýho než se mně snaží přesvědčit, že existuje něco víc než náš svět. Svět přízraků, démonů a taky čarodějnic. Každá nestvůra, o který jsi kdy slyšel by měla bejt skutečná-“

„Mluvil jsi o tom s Otcem Viktorem, ale se mnou ne?“ Jimi mě přeruší poněkud zlomeně, jako by docela přeslechl tu část o existenci příšer a moje jednání bylo to, co ho zasáhlo mnohem víc.

„On o tom mluvil se mnou. Zachytil tu věc na fotky, když jsme byli kempovat a snažil se mně přesvědčit, že je to skutečný. Až do dneška jsem si myslel, že je blázen a ty fotky podvrh. Vlastně si ani teď tak docela nejsem jistej, jak to je. Kitty je Viktorova známá, mohla by v tom jet s ním. Každopádně, dneska zjistím pravdu,“ za svojí karieru jsem už zažil podvodný kazatele a šarlatány nejrůznějšího druhu, jejichž komplicové byli ochotní předstírat i vlastní smrt, aby mohli být následně zázračně vzkříšený. Odtud ta moje teorie není tak přitažená za vlasy.

„Ten portrét, co jsem dělal pro tebe, byl před tím nebo potom?“ Tam, kde jsem čekal, že se mysl mýho mladšího partnera zlomí, nebo mně obviní, ze lží, si počíná s pragmatičností. Co víc, dokáže zachovat nezaujatost, tam kde u mě nastupuje paranoia.

„Před tím. Jasně, v mojí chorý makovici, ta podoba vznikla jako první. Ale neříkej mi, že ti na tom nepřijde nic šílenýho. Vlastně nechápu, jak to můžeš brát tak v klidu? To tě to ani trochu neděsí?“ Věnuju Jimimu kradmej pohled. Některý lidi v šoku působí racionálně, dokud nepřijde zlom.

„Jak jsme se ti snažili vysvětlit včera ráno s Wilem, když žiješ v New Hope dost dlouho, osobně zažiješ nebo uslyšíš o věcech, které tak docela nejsou v souladu se zdravým rozumem. Naučíš se o tom nepřemýšlet a přijímat to tak jak je. Po pravdě, mně na tom asi nejvíc děsí ta část, že ta věc, ať už je to tedy cokoliv, když jsme kempovali, s námi bylo při všem,“ zdůrazní a já vím, na co naráží, třebaže nedokážu z jeho výrazu poznat, jestli to myslí vážně.

„Myslíš, že je to duch nějakýho perverzního šmíráka, co nás šmíroval při sexu?“ najednou to všechno není ani zdaleka tak deprimující, když si z toho dokážeme udělat srandu.

„Je to tvůj přízrak a když vezmu v potaz jaké máš lidské známé…“ teď už se začne nepokrytě culit.

„Hej, to není sranda!“ snažím se ho rádoby napomenout. Nejspíš jsme přišli o rozum oba, když nám to přijde jako ten nejlepší vtip.

„Vím, že ne. Jen mně těší, že jsem měl pravdu, když jsem si myslel, že ty tvé sny znamenají, že někdo potřebuje tvojí pomoc,“ náznak samolibosti se nedá přeslechnout.

„O tom pochybuju. Hele, vážně nevím, co si o tom mám myslet, ale pokud to má něco společnýho se smrtí Carterový a těch dalších, tak to asi Casper přátelskej duch zrovna nebude,“ požádal bych ho, aby se držel dál, ale už vím, že by to bylo zbytečný.

„Třeba to nebyl úmysl, třeba se jen pokoušela komunikovat. Nechtěla jim ublížit,“ namítne Jimi, jako by to bylo něco docela normálního.

„Co jsi teď, advokát zlých neživých entit?“ ušklíbnu se.

„Ne, jen vypadá tak mladě. Pokud se jí stalo něco zlého, musí být tak vystrašená a ztracená,“ řekne jemně.

„Vidíš, to je to. Důvod, proč jsem tě do tohohle světa nechtěl vtáhnout. Jsi moc dobrej a čistej. Ve všem vidíš jenom dobro, jenže tenhle novej svět je plnej příšerných věcí.  Skutečnýho zla a hnusu, takovýho, že pro mě bylo snazší si namluvit, že jsem šílenej a nic z toho, co vidím není reálný. Tohle jsem pro tebe nechtěl, protože bych to nepřál ani největšímu nepříteli vidět a zažívat, to, co já,“ pokud chtěl upřímnost, má ji mít, ačkoliv bych svoje slova vzal nejradši zpátky, hned jak je vypustím.

„Stávalo se ti to už dřív, že jsi viděl něco, co nepatřilo do našeho světa?“ na místo šoku se Jimi jeví spíš zaujatej.

„Celej život. S chlastem bylo jednodušší se s tím popasovat, namluvit si, že to, co vidím jsou výsledky deliria, přepracování nebo psychózy. Ale jak se ukazuje nejsem alkoholik ani mešuge, teda ne víc než kterejkoliv jinej polda. Viktor si myslí, že jsem nějaká zatracená anomálie, když dokážu vnímat věci, který dokáže jenom pár dalších vyvolených s tréningem,“ když už jsem začal je lehčí o tom mluvit, aniž bych si připadal tak úplně jako cvok.

„Takže já nic z toho neuvidím?“ Jimi nemá ani páru o co žádá, když zní spíš zklamaně na místo vyděšeně.

„Když budeš mít štěstí, tak ne. Lásko, máš teď svojí pravdu. Víš všechno, co jsi chtěl a já bych si moc přál, abys ses od toho držel dál a znovu už jsme o tom nemluvili-“

„Víš, že nebudu. Teď víc než před tím, chci té holčičce pomoct, pokud budu moct, a taky tobě. Pokud je to tak strašné, neumím si ani představit, jaké to pro tebe muselo být celé ty roky to držet v sobě a neříct o tom živé duši. Už na to nemusíš být sám. Chci být součástí tvého života se vším všudy, tak mně prosím neodháněj,“ přivlastní si mojí volnou ruku, kterou nepotřebuju k řízení, proplete naše prsty dohromady, „Nebyl jsi to ty, kdo říkal, že spolu všechno zvládneme?“

„Neodpustím si, pokud se ti něco stane,“ pokusím se namítnout.

„To není tvoje volba a nebude to tvoje chyba. Jsem už velkej kluk, zvládnu se o sebe postarat. I když si to možná neumím pořádně představit, tak věřím, že o něco líp než předtím, když už vím, proti čemu stojíme,“ jemně otře rty o moje klouby.

„Jsi větší blázen než já-“

„Jsem blázen do tebe,“ Jimiho tvář rozzáří úsměv.

Nejsem zrovna ve stavu, kdy bych mohl vracet sentiment. „Snaž se, ať nemusím tvým rodičům vysvětlovat, že tě sežral vlkodlak,“ ušklíbnu se na oplátku.

„Vlkodlaci jsou skuteční?“ Jimi se zeptá se zaujetím.

„Co já vím? Zeptej se Viktora, pokud jsou, určitě ti o nich rád dá přednášku se vším všudy…“ Starý moudro pravý, když je nemůžeš porazit, přidej se k nim. A tak jsem se definitivně přidal na stranu bláznů a podivínů, kde absurdní se stává skutečností. Konečný uznání porážky není vůbec cejtit jako porážka. Netuším, jak je to možný, že po dlouhý době si připadám víc vyrovnanej a sám sebou než kdy dřív. No možná je to tím, že když člověk přijde o rozum, tak se mu prý uleví.

Co je víc zneklidňující, že s novým pohledem nezastíněným mantinely racionality, do sebe věci začínají pozoruhodně zapadat. Podobností v případech je najednou víc, než se zdálo před tím. Veřejný hajzlíky, kde byla nalezená první oběť, dům Carterový, auto Madison i škola, kde jsem zachránil Imogene… Místa činu zamčený zevnitř s neporušenýma zámkama odkud se pachatel z masa a kostí nemohl dostat žádným způsobem. Teror a všechny ty ostatní emoce, který pocítila Imogene i Kitty a byli nejspíš patrný i na zbělelých vlasech Madison, jako by nebyli jejich vlastní. Tak jako popisovaná síla, která jim znemožňovala, samy se zachránit navzdory fyzickým možnostem. Možná by do toho zapadal i ten otisk na kotníku Carterový, moc malej, aby patřil dospělýmu muži či ženě. Absence stop po intoxikaci jakéhokoliv druhu v jejich krvi. Ne někdo, ale něco je utopilo nebo ve dvou případech se o to aspoň snažilo. Společným jmenovatelem by pořád mohly být jejich tajemství. Dobře střežený tajemství, který všech dohromady, nemohl znát žádnej smrtelnej pachatel. Předpokládám, že přízrak nepotřebuje číst lékařský záznamy a nezajímá se o místní drby. To něco by nejspíš snadno jejich domnělý provinění vytáhlo rovnou z jejich myslí. Otázkou by pořád zůstávalo proč? A co bych já s tím měl mít společnýho? Podobnost mezi způsobama jejich smrti a mýma nočníma můrama o utonutí, už nevypadá jako čistě náhodná. Jako se nedá popřít, že Kitty viděla ten samej přízrak, co já. Ale nejsem panička, která se ze svízelný situace dostala tím, že by se zbavila svýho ouvažku, tak co by to po mně mohlo chtít? Pokud by to bylo, tak jak si myslí Jimi, o čemž dost silně pochybuju, a to stvoření by se pokoušelo komunikovat, v případě Eleanory, Babsi ani Madison, nebyl nikdo poblíž, kdo by komunikaci mohl zachytit. Takže ne, určitě to nemá dobrý úmysly. Spíš jako vzkaz nebo demonstrace síly, kdybych měl uplatnit stejný pravidla, jako pro běžnýho sériovýho vraha. Kittyin záchvat i samotnej fakt, že jí to nechalo přežít, by se pak dal považovat za zesílení nátlaku, jako se stává v případech, kdy si vrah myslí, že mu policie nevěnuje náležitou pozornost… Možná by tahle nová situace nemusela být tak odlišná, pokud pro ní můžu aplikovat osvědčený paradigmata. A možná už mi s definitivní platností přeskočilo a spíš než o vyšetřování nadpřirozenýho sériovýho zabijáka, bych se měl zajímat o to, jak nás oba s Jimi, co nejkratší cestou dopravit do cvokhauzu.

                                                                    °°°ooo°°°

„Šerife, Jamesi, čemu vděčím za tu návštěvu?“ Viktor nás ve dveřích přivítá s širokým úsměvem.

„Musíme si promluvit. Zdá se, že ten váš Familiár nebo kýho ďasa jste to jmenoval posledně, je zapletenej i do těch dalších mordů,“ nečekám na pozvání, když kolem něj proklouznu do domu, neochotně následovanej Jimim škaredícím se nad mým zjevným nedostatkem bontonu. Viktorovi nezbývá nic jinýho než za náma zavřít dveře a pokračovat do salonku.

„Jste si jistý, že právě teď je na to vhodná doba?“ Padreho výraz směrem k Jimimu je přátelskej přesto obsahující známky ostražitosti.

„Je ten nejlepší čas. Nekoukejte se na mě tak, byl jste to vy, kdo říkal, jak je upřímnost důležitá ve vztahu, tak jsem dal na vaší radu a pro jednou byl upřímnej. A Jimi je docela nadšenej poslechnout si některý z vašich duchařských historek. Není to tak?“ Jimi namísto potvrzení počastuje padreho něčím jako omluvným úsměvem, za mojí ironizující hrubost.

„Jsi s tím v pořádku, můj synu?“ ve Viktorově hlase zní upřímná starost, „Dozvědět se o tom druhém světě v lidech vyvolává nejrůznější pocity, málo kdy pozitivní,“ opatrně volí slova, jako by testoval, kolik toho Jimi skutečně ví.

„Nemějte starost, Otče. Narodil jsem se tu. Možná tak docela všemu nerozumím, ale neděsí mně to,“ Jimi ho ujistí s vřelostí sobě vlastní.

Padre se na něj krátce zpytavě zadívá, jako by něco hledal v jeho tváři a při tom zvažoval, než znovu odhalí zuby v úsměvu: „Ovšem, ovšem,“ zkoumání zakončí energickým tlesknutím, „Tak možná by bylo lepší pokračovat v hovoru v mé druhé pracovně?“ navrhne s nadšeným elánem při tom neopomene u mě zkontrolovat, jestli bude vážně v pohodě ukázat Jimimu svojí démonobijeckou sbírku. Vágním gestem naznačím, že, co bude chtít Viktor odhalit Jimimu ze svých tajemství, je jeho věc. Já jeho lovecký hobby nechal bez zmínky. „Prosím, následujte mně,“ Viktor se zřejmě rozhodl. „Nevím, kolik toho víš o místní historii, ale tento dům byl po všechny generace obýván sluhy Božími už od dob založení města. Poskytoval útočiště prvním osadníkům před nájezdy Indiánů. V období války Severu proti Jihu, zprostředkovával uprchlým otrokům, cestu, za svobodou… Veškeré tyto případy, kdy bylo nutné chránit nevinné a slabé, jsou patrny v jeho architektuře. Ve sklepení je vstup do podzemní chodby, propojené s několika dalšími podobně upravenými domy v okolí a ústící několik kilometrů za městem…“ pro mě povědomou trasu, se pro Jimiho rozhodl zřejmě pojmout jako naučnou exkurzy, „K dispozici je též několik tajných místností, ve kterých všichni potřební mohli bez rizika odhalení, přečkat relativně v bezpečí. Jako například tato,“ dramatickým gestem hodným profesionálního kastelána, stiskne skrytý tlačítko v rámu obrazu. Tentokrát jeho šoumenství padne na podstatně úrodnější půdu než v mým případě.

„Wow! Cool!“ Jimi s nepředstíraným úžasem sleduje rozestupovat se falešnou stěnu s obložením a odkrývat se prostor za ní.

„Děkuji. Též si to myslím,“ Viktor mu věnuje svůj nejzářivější úsměv, „Tak prosím,“ pokyne dovnitř, „Samo sebou, bylo nutné udělat několik úprav, jakmile jsem tento prostor objevil, aby více vyhovoval mým potřebám a řekl bych, že výsledek je poměrně uspokojivý…“ na někoho, kdo by měl hlavně vědět, jak velkej hřích je pýcha se jí nestydatě dme, když Jimimu odhalí luxusní interiér ve dřevě, působivou sbírku knih i tu zbraní. Jimi to všechno obchází, kroutící hlavou do všech stran, připomínající nadšenýho turistu v muzeu, co nechce přijít o sebenepatrnější detail. „Prohlédni si zde co libo a vezmi si kolik času potřebuješ, nemívám zde příliš mnoho hostů. Vlastně jste se šerifem jediní. Pokud budeš mít jakékoliv otázky neváhej se zeptat, mile rád je zodpovím,“ nabídne padre v roli benevolentního průvodce i když se nezdá, že by ho Jimi vnímal, příliš zaujatej výklenkem se zbraněma a náboženskýma relikviema. „Drink?“ Viktor proto svojí pozornost obrátí na mně. Automaticky připraví tři skleničky. Než je z karafy naplní jantarovou tekutinou a od psacího stolu přidá židli pro sebe ke dvěma křeslům před vyhaslým krbem, Jimi je se svojí obhlídkou hotov a připojí se k nám.

„Takže vy jste něco jako lovec démonů?“ zeptá se se samozřejmostí, jako by to všechno bylo docela normální a jako by běžně chodil na návštěvu k někomu, kdo má doma obrovský sekery, meče, dřevěný kolíky i mumifikovaný ostatky světců nebo aspoň jejich kousky.

„Docela přesně. K tvým službám,“ Viktor s potěšeným úsměvem předvede staromódní úklonu s dramatickým gestem ruky pro efekt.

„Super,“ Jimi zhodnotí jako by pro samý vytržení přišel o většinu slovní zásoby. Těžko věřit, že jsem se vůbec kdy bál, že by to nemusel pobrat a nebo by mně zavrhl jako šílence, když se spíš zdá tímhle šílenstvím až nepříjemně fascinovanej.

„Nemáte ponětí, jak osvobozující je, že vás zde mohu přivítat,“ Viktorův úsměv sahá od ucha k uchu, když pozvedne skleničku k přípitku, „Na skutečné přátelství a důvěru mezi přáteli!“ Jimi, zaujímající po mně druhý volný křeslo, se k přípitku nadšeně připojí. Skutečně jeho nadšení nesdílím, nic méně moje pocuchaný nervy si vyžádají do sebe naklopit obsah skleničky na ex. Viktor nápoje doplní. „Ovšem, vy jste sem přišli z mnohem závažnějších důvodů, než je společenská návštěva, pokud se nemýlím?“ jeho celkovej projev zvážní.

„Máte recht. Dejme tomu, že bych byl ochotnej teď už víc než uznat, že by na těchhle vašich povídačkách mohlo něco bejt. Věřil bych, že ten váš přelud, co jste mi posledně ukázal, by možná mohl bejt skutečnej. Tak skutečnej, že bych byl ochotnej i uvěřit tomu, že má něco společnýho s tím, co se tady v poslední době dělo. Podezříval bych ho i z toho, že se pokusil zabít i vaší kamarádku Kitty-“

„Já… slyšel jsem o nehodě, kterou měla, jak se jí daří?“ semknutý hustý tmavý obočí podtrhne starost v padreho hlase.

„Bude v pohodě. Momentálně se zotavuje ve Starrcitský všeobecný. Potíž je v tom, že než jí tam odvezli měla něco jako záchvat, kterej nápadně připomínal posednutí, říkám jako někdo, kdo v tom není kovanej a všechny moje zkušenosti jsou z béčkových filmů. Plus vehementně tvrdí, že před nehodou jí v cestě stálo tohle-“ na omezenej prostor servírovacího stolku vyrovnám portrét podle Kitty a vedle něj ten dělanej dle mý představy, „Přijde vám to povědomý?“

„Vypadá to skoro jako-“

„Váš Fámulus,“ dodám, co lovec démonů nevyslovil.

„Není to můj Fámulus, byl by Tobiasův, abychom byli přesní. Ovšem ani to by nebylo možné. Fámulus či Familiar nedokáže posednout jiného člověka a také jaký by k tomu měl mít Tobias důvod, budeme-li předpokládat, že by byl jeho, byť neúmyslným pánem?“

„Promiňte, ale bavíte se tu o Tobbim? Našem Tobbim? Co ten by s tím měl mít společného?“ Jimi bez zábran vstoupí do hovoru, zamračením mi dávající najevo nelibost nad tím, že s tímhle detailem jsem se mu nesvěřil.

„Ale tady Padre, přišel s takovou teorií, že ta věc je napojená nejenom na mně ale i na Tobbiho. Podle těch fotek,“ teorii, jakou jsem ani na okamžik nepřijal vzít v potaz bez ohledu na to, že jinak jsem ochotnej se podvolit tomuhle bláznovství, zmíním s patřičným despektem.

„Ale to by dávalo smysl, když jsi zmínil, jak moc vystrašený posledně byl. Co když je s tím skutečně v kontaktu, co když je to ten jeho Stín?“ navrhne docela vážně. Znovu mně nepřestává udivovat, jak snadno se v tomhle světě magoření dokáže pohybovat.

„Ještě ty s tím začínej. Je to nesmysl. Tobbi je kluk s přebujelou fantazií. Nic víc. Jasný?!“ oznámím s nadějí, že to utne oba. Marně.

„O co jde?“ Viktor směřuje otázku na Jimiho coby nejaktuálnějšího spojence ve svým bláznovství.

„O nic. Kluk chce strávit narozky s náma místo toho, aby se nudil se svojí rodinou, tak si kolem toho vymyslel divokou historku. To je celý. Vážně, padre, tahle stopa je mrtvá. Tvrdil, že ten jeho Stín tam je, když já sem nic neviděl. Když jsme tak skvěle propojený a já mám ten super truper talent pro nestvůry, tak sem ho asi měl vidět taky, ne?“ ujmu se odpovědi jako by už tak moje trpělivost nebyla dost pokoušená.

„Ne, nezbytně,“ Viktor nakloní hlavu mírně na stranu, jako by o něčem uvažoval, „Nosíte amulet, který jsem vám dal?“

„Jasně. A dal jsem ho i Tobbimu,“ s protočením očí ten svůj demonstrativně vytáhnu zpod trička, „Po týhle stránce to jako psychologickej tah zabralo na výbornou. Kluk nic neviděl. Já nic neviděl. Nikdo nic neviděl. Ergo, je celý tohle nesmysl…“

„Možná byla chyba, abyste ho měl,“ ve svý úvaze se nezdá, že by bral moje slova vůbec na vědomí, „Oslepil vás. Amulet ze své podstaty má chránit před zlem, aby se nemohlo dotknout nevinného. Jeho moc není nastavena na lovce, kteří potřebují zlo vidět. Pokud mi jej svěříte, mohu provést drobnou modifikaci. Omlouvám se,“ padre se tváří provinile, jako kdyby nejmíň odpálil omylem atomovku.

„Beze všeho, máte ho mít,“ celkem ochotně medailon s řetízkem sejmu z krku a pustím mu ho do natažený dlaně, vděčnej, že už tu šaškárnu nebudu muset nosit, pořád bez víry, že by nějakou moc měl, i když mi bude chybět jeho váha a přítomnost na kterou jsem si tak nějak zvyk. „A celý to dál je stejně blbost. Takže můžeme se laskavě vrátit k tomu, co za parchanta má něco proti ženským, všeobecně nebo jenom těm, co se rozhodly jít v životě svojí vlastní cestou nebo který nechtěly zůstat zbouchnutý, tak moc, že by je to topilo, a jak ho mám zlikvidovat?“

„Nikdy jste se nezmínil, že všechny ty ženy zabily své dítě a byly utonulé,“ jako by nestačil pár netopýrů, který připomíná padreho svraštělý obočí, zazní v hlase i výčitka.

„Možná kvůli tý formulaci, kterou jste právě použil,“ odfrknu sarkasticky. Pravdou je, že od samýho začátku, kdy jsem detekoval společnýho jmenovatele všech obětí, jsem se konverzaci s ním o případu vyhýbal. Ještě před tím, než jsem začal podezřívat Jeremiaha a jeho sektu, bylo to moc blízko citlivýho tématu, kdy jsem nemohl vyloučit z okruhu podezřelých nikoho majícího co do činění s náboženstvím, respektive jeho pokryteckou pseudomorálkou.

„Nezastávám tento názor navzdory tomu, co si o mě myslíte, poněvadž soudit je může pouze náš Pán. Ovšem jsou zde určitá stvoření…“ ze všeho nejvíc se začne podobat na kuličku rtuti osvobozenou ze zajetí skleněný schránky teploměru, když náhle vystřelí ze židle a rázem začne těkat po místnosti zdánlivě beze smyslu či cíle. Od jednoho regálu s knihama k dalšímu, každou z těch draze vypadajících věcí, který shledá nepotřebnýma, odhazující na podlahu bez špetky úcty k jejich mnohdy letitýmu vzhledu. Nám s Jimim nezbejvá než ho tiše pozorovat v jeho šílenství, pomalu upíjejíc z drinků, který nám doleju. Jimi celý to počínání sleduje s nefalšovaně ustaraným pohledem, maje dost respektu ke svýmu nedávno nalezenýmu idolu, než aby nahlas vyjádřil pochyby o jeho duševním zdraví. „Heuréka!“ po nějaký době padre vítězně zaskřehotá, „Ano, je to perfektní! Dává to dokonalý smysl!“ s maniakalní jiskrou v oku, zuby vyceněnými ve frenetickým úsměvu, se k nám přiřítí. „Tady, čtěte!“ o stůl praští bichlí rozevřenou na dvoustránce zažloutlých listů. Třetinu jedný tvoří jakási perokresba, zobrazující nahou dívku, celkem fajnových křivek, kostnatou stařenu v cárech hadrů o berlích a děcko nejspíš taky ženskýho rodu. Zbytek zabírají klikyháky, co maximálně tak identifikuju, jako písmo východní Evropy.

„Zábavný. Neumím to číst,“ namítnu bez špetky pochopení pro jeho nadšení.

„Oh, jistě. Samozřejmě. Omlouvám se,“ na Viktorově přirozeně snědý pleti se zjeví sotva patrnej ruměnec, „Pojednává to o Navkách. Slovanských revenantech, převážně ženského rodu, existují v mnoha podobách, variacích i poddruzích. Každý národ má pro ně své označení a přisuzuje jim ve svém folkloru různé vlastnosti. Nejčastěji to jsou mladé dívky, utonulé vlastní vinou, vybírající si za své oběti mladé muže. V Rusku, podobné stvoření známé jako Manja pro změnu hledá svého syna, kterého zahubila. Bělorusové je znají jako Mavky, Majky či Nejky nebo také Nedoljitky či Semiljitky pokud vznikají z nekřtěňátek utopených vlastní matkou. A podobný původ mají i stvoření známá Makedonským Bulharům coby Navi či Navjaci zjevující se v podobě duchů létajících po obloze-“ následuje pauza při který absolutně nerozumím Viktorovu nadšenýmu výrazu, jako by právě vyluštil největší záhadu lidstva.

„Hrome, chlape, jsem vám nerozuměl ani slovo. Nemohl byste mi to přemasakrovat do srozumitelštiny?“ se vší čestností mi přišlo jako by těm klikyhákům ze stránky dal jenom akustickou podobu.

„Nevadí. Podstatné je, že většina těch pramenů se shoduje v několika bodech. Původně potomci lidského rodu, připravené o život utonutím, odsouzení bloudit na zemi a mstít se za svůj osud prostřednictvím nešťastníků, kteří se jim připletou do cesty. Někdy těmi oběťmi jsou mladí muži a někdy také matky, které obdobným způsobem sprovodily ze světa své děti. Shodují se také v tom, že tato stvoření mají určitou lhůtu, do které mohou být vykoupeni a ta je obvykle sedm let od jejich tragického skonu. Po té době budou odsouzení bloudit na věky bez klidu a škodit lidem… Kolikáté narozeniny má oslavit Tobias?“ padreho otázka zdůrazněná dramatickou pauzou pro efekt, opět směřuje k Jimimu.

„Sedmé. Myslím?“ odpoví zmateně.

„Ano! Jistě. Samozřejmě! Vidíte? To je ono!“ nezdá se, že by Viktorovo nadšení, docela nepřiměřený s ohledem na okolnosti, mělo mít konce.

„Nesmysl. Carterová ani ty další žádný dítě neutopily a technicky ani nezabily. Proč by to šlo po nich, hm?“ jako bych se tou myšlenkou už před tím nezaobíral, čekal bych spíš nějakej druh emoční pijavice, která by si je vybrala kvůli jejich pocitu viny.

„Obávám se, že takové stvoření v tom nečiní rozdíl,“ Viktor si stiskne kořen nosu, je znát, že mu tenhle bod není dvakrát příjemnej.

„Fajn. To je sice všechno moc pěkný. A připusťme, že by na týhle vaší nový povídačce mohlo něco bejt. Co s tím mám, co společnýho já nebo ten kluk?“

„Domnívám se, že zjistit to, bude váš úkol, drahý příteli. Je pravdou, že není známo, že tato stvoření by dokázala cíleně kontaktovat kohokoliv živého, pokud jim nemá sloužit za oběť.  Tak jako se v dochovaných pramenech neuvádí, že by byla schopna existovat na úrovni vyššího vědomí, jako Tobiasův přízrak. Nic méně určitá spojitost se zde nedá popřít. Ačkoliv by to byla velmi nepravděpodobná náhoda, chlapec by mohl mít stejné schopnosti jako vy nebo je s tím stvořením jinak propojený skrz datum svého narození. Opět, ne tak obvyklé, ovšem, za daných okolností nejpravděpodobnější vysvětlení-“

„S kamarádkou Olivií jsme dělali výzkum. Když mi Springer řekl o jeho snech a nechal mně namalovat ten portrét-“ Jimi promluví z počátku nesměle, ale pak povzbuzenej zjevným padreho zájmem, pokračuje dál, „Hledali jsme v novinách a městském archivu, jestli se nestala nějaká tragédie tak za posledních deset let, kde by figurovalo dítě. Sice jsme nic nenašli, ale… je to k něčemu?“ s nadějí se zadívá na svýho aktuálního hrdinu, že kdybych to celý nepovažoval za komplet směšný, možná bych i žárlil.

„Samozřejmě, že ano. Skvělá práce. Dává nám to možnost se zaměřit správným směrem,“ Viktor je jak jinak než podpůrnej a celkem nadšenej Jimiho zaujetím pro věc. „Je to tak, jak jsem předpokládal, že se to může nejvíce týkat Tobiase a jeho okolí. Pokud se nemýlím, tam poblíž je několik dalších rodin, které v případě, že by nastalo nějaké neštěstí, by neměli zájem zmiňovat se o něm úřadům a tím pádem zprávu o něm dostat do oficiálních záznamů. V takovém případě by bylo nejvíce pravděpodobné, že takové stvoření, kterému bylo živými nějak ublíženo se pokusí spojit s nejbližší vnímavou bytostí. V tomto případě, Tobiasem-“

„Řekl sem to párkrát a řeknu to zas. Celý mi to přijde šáhlý, ale ať je po vašem. Nebo teda kdyby to tak bylo. Hledám krkavčí máti, co nejspíš teda utopila svoje dítě. Co pak s ní dál, když jí najdu?“ pořád nemůžu uvěřit, že tuhle debatu seriózně vedu, nic méně je to jako kdyby se v mým mozku rozblikalo několik mrňavých kontrolek na ráz, který tam byli celou dobu ale až teď začali tvořit ucelenější obraz. Malinký podružný součástky, co se do tohohle bodu zdáli nepodstatný, jako by zapadli na svý místo. Jak moc, to všechno dává dokonalej smysl, když člověk uvěří v nesmysl.

„S ní patrně nic. Či jak vám bude velet světský zákon a vaše svědomí. V takovém případě bude problém to dítě. Respektive to, co se z něj stalo,“ hypotetický lovec démonů si nerozhodně promne zátylek, „Dostupné zdroje neuvádí návod, jak se s takovým stvořením vypořádat. Myslím, že se o to ještě nikdo nepokusil, ačkoliv jsou zde určité rituály-“

„Ty rituály s ní udělají co?“ v Jimiho otázce je starost mnohem víc než zvědavost.

„Většina z nich takové stvoření vypudí z našeho světa a zamezí mu se do něj vrátit,“ Padre ochotně odpoví.

„Nějaká jiná cesta přeci musí být, jak jí pomoct. Vždyť je to strašné. Pokud to je nebo byla malá holčička… jenom dítě… Nevinná duše… neměla by jít do nebe? Není to snad váš úkol jí pomoct?“ není to překvapení, že se Jimi vehementně přihlásí na obranu i imaginárního stvoření.

„Je to démon. Lituji, nic méně obávám se, že v této fázi patří již více zlu než dobru a jako s takovým je s ním třeba zacházet,“ je to zvláštní pozorovat, jak rysy muže, kterej by se dal do týhle chvíle považovat za předobraz milosrdenství a shovívavosti, ztvrdnou do podoby nesmlouvavýho prosazovatele svý morálky, tak jako když mně předhodí nějakou smažku nebo prcačkáře.

„Říkal jste přeci před tím, že je tady určitá možnost, že by se dala její duše zachránit,“ namítne Jimi.

„Tato pasáž je součástí mýtu. Nikdy jsem ani neslyšel o nikom z ostatních lovců, kdo by se s tímto druhem stvoření ve skutečnosti setkal. Je to spíš o tom, že po té době nabere na větší síle a nebude možné jej tak snadno zničit,“ Viktor se s klidem snaží vysvětlit svoje stanovisko. Kdyby znal Jimiho líp, věděl by, že je to předem prohranej boj.

„Otče, prosím, slibte mi, že se alespoň o něco pokusíte,“ Jimiho úpěnlivý pohled sklouzne od něj ke mně a zpátky. Zdá se, že ani svatej bojovník proti němu nedokáže bejt tak docela imunní.

„Nemohu zaručit výsledek. Pokud se něco nepovede, mohlo by to být nebezpečné pro všechny zainteresované,“ odpoví s povzdechem. Předpokládám, že to je to místo, kde lituje, že do svýho světa zatáhl párek civilistů. „Na každý pád je teď ze všeho nejdůležitější zjistit, jakého přesně je toto stvoření původu. A pokud jsou tím zlomovým bodem Tobiasovi narozeniny, nezbývá nám příliš mnoho času,“ Viktorův pohled padne na mě.

„Jasně. Vrhnu se na to hned zejtra. Můj zástupce by se měl vrátit s tou mladou Weberovou. Pochybuju, že bych dostal něco z její matky, ale ona by o tom mohla něco vědět. Jestli se nepletu, tou dobou tu ještě žila. Když už nic jinýho, Willkins mi pomůže porozhlídnout se po okolí, stačí?“ pořád si myslím, že je to prostě šílený, ale už jsem v tomhle případě promarnil dost času hnaním se, za Chimérama, aby jeden den na víc pátrat pro změnu po jiným přízraku nedělal rozdíl.

„Dokonale. Já se pokusím zapátrat více do hloubky, jestli přeci jen nenaleznu alespoň zmínku o tom, jak nejvhodněji postupovat,“ laskavý pousmání patří Jimimu.

„Děkuji. Je něco, co bych mohl udělat já?“ Jimiho nadšení je zpátky.

„Pokud se ti líbí výzkum, mohl bys mi tu pomoci,“ navrhne Viktor.

„To bych moc rád,“ souhlasí Jimi. Z záře v jeho očích mi dojde, jak moc ode mě bylo bláhový myslet si, že bych svýho zvídavýho partnera mohl od něčeho takovýho udržet stranou.

„Perfektní! Pak jsme tedy domluvení,“ Viktor znovu rozlije drinky na ztvrzení naší spolupráce, „Ovšem ty vypadáš, že tě něco trápí?“ obrátí svojí pozornost k Jimimu, když se skutečně zdá, že jeho prvotní nadšení opadlo a světlo vystřídal mrak obav.

„Nic velkého. To jen, že… Slíbil jsi Willovi, že najdeš toho, kdo zabil slečnu Carterovou. Nevím, jak přijme tohle. Asi je to jiné pro mě přijmout, když tento nový svět nepředstavuje nic jiného než dobrodružství. A bude to jiné pro něj, dozvědět se, že něco z toho zabilo ženu, kterou miloval,“ naše pohledy se střetnou, aby oba zakotvili s otázkou na Viktorovi.

„Je to vaše rozhodnutí, pánové. Nemohu vám zakázat s kým hovořit o tom, co jste se zde dozvěděli. Mohu vás jen upozornit, že opravdu ne všichni lidé to přijímají dobře. Na druhou stranu, William je silný muž, mohl by se dokázat vypořádat se skutečností. A vzhledem k tomu, že jste se stali přáteli-“ zvláštní důraz na slovo přiměje k úvaze, kolik toho o nás třech a povaze našeho vztahu vlastně ví, „Můj osobní názor je, že si zaslouží znát pravdu ať už je jakákoliv. Mimo to, by se nám mohla hodit pomoc každého dobrého křesťana, pokud by se situace vyostřila,“ s poslední poznámkou si nedovedu a asi ani nechci představit, co míní tím vyostřením. Jistý ale je, že já se svým přístupem, bych v jakýmkoliv úkolu, mohl hrát tak akorát roli svalů a na záležitosti, ke kterým je zapotřebí víra, si radši vybere někoho víc přesvědčenějšího jako jsou Jimi s Willkinsem. Vymlouvat mu to nehodlám.

„Řekl bych, že tohlensto je ještě dost předčasný. Nevíte jistě, co to je a jestli to skutečně ty ženský zabilo,“ namítnu přesto že už tak moc nejsem o svý pravdě přesvědčenej.

„Stále tak malověrný,“ Viktor úsměv skryje za skleničkou.

„Zvyknete si na to, že je s ním těžká práce,“ odvětí Jimi s lehkostí, zbavenej i svý poslední obavy o blaho přítele i nervozity, která vždycky doprovázela jejich interakci s padreem. Jako by až dozvědět se o jeho tajemství, pro něj, z Viktora udělalo člověka z masa a kostí na místo ideálu náboženský autority, když ho vnímal jenom optikou svého dětství.

Na oplátku Viktor, na někoho, kdo musel celý roky skrývat svojí identitu je docela dost v pohodě se o tenhle aspekt svého života dělit s cizinci. Trvá to asi ještě další hodinu, než Jimimu ochotně převypráví svůj životní příběh a trpělivě zodpoví každou jeho otázku týkající se lovců i bytostí, který celej svůj dosavadní život, Jimi považoval, za smyšlený. Po malým samostřílu, mu představí další svoje lovecký vychytávky, tak jako ho seznámí s tím, kterej světec poskytuje ochranu před konkrétním zlem a jak používat jejich ostatky do příměsí elixírů pro boj.

Nemám moc s čím bych se mezi ně vložil, tak většinu času jenom mlčky popíjím a pozoruju. Vidět je, jak snadno a samozřejmě o tomhle komunikují, mi dodá určitej druh klidu. Svět se zdá o něco míň vymknutý z kloubů. Dodává to určitou naději, když Jimi to všechno mohl tak snadno přijmout, možná bych mohl časem i já. Ne hned a ne snadno. Protože věřte mi, že dá jednomu zabrat, vypořádat se s tím, že po celoživotním šílenství, byl celou dobu vlastně docela normální.

AN: Samozřejmě nás čeká ještě poslední kapitola. Ovšem nebude zadarmo. Takže pokud chcete vědět jak to všechno je, stačí dát komentář 🙂

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

2 reakce na „Hříchy otců 49. kapitola“

Tak jsme se dočkali, třikrát hurá. Mnohokrát děkuji!!! A hned v úvodu musím říct, že je vidět, že Jimi nesleduje duchařský seriály. Jinak by věděl, že každý duch malé holčičky je démon. Nejvíc zábavná je reakce Jimiho na všechno to nadpřirozeno kolem, čekali jsme od něj něco jiného? Ale nevím, jak by takové rozuzlení smrti Bebsi nesl chudák Will (no jak moc je sladké, že na něj Jimi myslí? Moc je to sladké)… Upřímně mám obavu, aby to Springer s Tobbiho Stínem nějak nepodcenil. Ale nedivím se, že se snaží se tomu tolik neotvírat, přeci jen už tak je jeho svět dost šílený. Přestože proti tomu, že spal s Pracháčem a Jimiho viděl poněkud zuhelnatělého, je Stín ještě celkem normálka… teoreticky. A přestože mě nepřekvapuje, že Jimi soucítí s tím něčím a chce tomu pomoct, tak… proboha Jimi! Topí to lidi… tady není prostor pro záchrannou akci… Doufám, že ta potvora z padreho knihy není jen výstřel do tmy, který je poplete… protože jestli je to ono, tak na to jde celkem složitě… Bebsi skončila ve vaně, žejo… To Madison a Kitty spojuje aspoň auto a venkovní voda.
Teď už se opravdu jen nemůžu dočkat na konečné rozuzlení. A snad se dočkáme i nějaké závěrečné muchlovačky Willa, Springera a Jimiho – ne, že tam někdo umře. Bych asi taky nepřežila 😀
Ještě jednou moc a moc díky.

To se mi líbí

Není zač, i když tedy byla to fuška. 😀 Myslím, že Viktor si bude muset dávat pozor na své knihy, protože Jimi, s jeho neochvějnou vírou v dobro, by si nějaké mohl vypůjčit a pak s Olivií vyvolávat démony a snažil by se je přesvědčit ke vzdání se zla.
Jak to Jimi přijal asi nejvíc tedy překvapil mně. Nabízela se škála reakcí od paniky k uraženosti, že se ho jeho šerif snaží zbavit výmysly a nakonec to dopadlo takhle. S Willem to asi bude slabší. Ten by tak nadšený být nemusel. Chlapci ještě budou muset vymyslet, jak mu to podat šetrně.
Halt pro Springerovu psychiku je snazší přijmout čupr nadpřirozeného tvora se kterým má sex než děsivou lidi topící holčičku. Kdo by mu to vyčítal? 😀
Snad se nějakého rozuzlení brzy dopracujeme, ačkoliv za tu muchlovačku neručím. 😀
Velmi děkuji, za komentář.

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s