Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců 48. kapitola

Zdravím, konečně je další kapitola na světě. Jak se ukazuje, zbavit se Jeremiáška moc nepomohlo. Podivné nehody v New Hope pokračují. Nic méně, Springer je přesvědčený, že je rozuzlení již blízko. Měl by být. Jdeme do finále. A vy, přátelé, máte poslední možnost si tipnout, co že se to v našem poklidném městečku vlastně děje. Tak neváhejte. jakákoliv zpětná vazba vítána. Předem díky.

                                                    48. kapitola

Ledová voda se zařezává do kostí s intenzitou miliónů jehliček. Ochromuje svaly strnulý křečí. Je všude kolem. Obklopuje mně neproniknutelná temnota. Nedá se rozeznat kde je nahoře a kde dole. V hustý melase, je každej pohyb k záchraně, mučivě pomalej. Čím víc bojuju, tím víc mě stahuje do vlhkýho hrobu nicoty. Úponky rostlin začnou obepínat moje končetiny jako chapadla. Plíce bolí touhou se nadechnout, tam kde zvenčí žebra drtí tekutina, která je čím dál hustší až je z ní bažina. Poslední zbytky drahocennýho vzduchu mě opustí spolu se silou bojovat. Pach rozkladu a smrti naplní můj nos i ústa, když pronikne dovnitř… „Bráško, prosím, pomoz mi! Nenechávej mě samotnou, bojím se! Neopouštěj mě!“

Loreley!“ S trhnutím se vymrštím do sedu. Plíce lačně lapají po vzduchu, hrudník se divoce zvedá jako bych právě uběhl maraton. V kostech pořád cejtím chlad, svaly bolí a kůže se nepříjemně lepí chladnoucím potem. V hlavě mi pořád zní hlas, kterej nemohl patřit nikomu jinýmu než mojí ségře a při tom jako by ne. Nevidoucí oči lapený ještě ve snu začnou pomalu rozeznávat prostředí. Moje ložnice. Postel vedle mě je prázdná, ale místo ještě teplý, takže to nemůže bejt tak dlouho než mě moje společnost opustila. Vzpomínky na minulou noc strávenou s klukama se rychle vrací a způsobí, že se můj tep trochu zpomalí. Automaticky z odložených kalhot vytáhnu retka a zapálím si. Až o několik potáhnutí pozdějš, definitivně zmizí i poslední dozvuky snu. Dám si pořádně horkou sprchu, abych uvolnil svaly a z kostí dostal přetrvávající chlad.

Když pak, po nějaký době sejdu dolů, už připravenej čelit novýmu dni, dám si záležet, aby po mejch trablech nebylo na zevnějšklu nic znát. „Brý tro ve spolek,“ po společně strávený noci by mě asi nemělo překvapovat, najít oba svý milence, ráno druhýho dne, společně u kuchyňskýho stolu. Taky, že nepřekvapuje. Spíš mě překvapuje, jak něco, co jsem považoval dávno za mrtvý v mý hrudi, se ještě víc rozvine k životu, když mně oba počastujou skoro totožnýma vřelýma úsměvama, místo verbálního projevu, přes lžíce v pusách. Květ tepla vytěsní i poslední stopy mrazivýho snu z mýho těla a lahodná vůně jídla přerazí přetrvávající odér bahenní snový hniloby v mejch nozdrách. „Maso k snídani, jak extravagantní,“ neubráním se kousavý poznámce na adresu svýho jinak převážně zdravou stravu aspoň jako první jídlo dne vyznávajícího partnera.

„Králičí guláš. To, co se mi povedlo zachránit před tátou a jeho kamarádama. Napadlo mě, že byste možná chtěli ochutnat. A teď je stejně dobrá příležitost jako pozdějš,“ bezstarostně pohodí ramenem, zjevně v sobě ještě dost ducha divočiny na podobnou nevázanost, „Dáš si?“ Jimi sotva stihne polknout už se chápe misky a naběračky, aby mi eventuálně naložil z hrnce vprostřed stolu.

„Je to luxusní, dejte si,“ Willkins upřednostní mě ubezpečit ještě s plnou pusou, když oba zaregistrujou muj mírně skeptickej výraz. Jimi ho za to odmění vřelým úsměvem.

Měšťácká část ve mně má pořád výhrady k regionální krmi, nic méně vidět mýho skoro asketickýho zástupce nepokrytě se ládovat až má omáčku i na bradě a div si prsty neukouše, tam kde mu na nich ulpí, když si chleba namáčí do misky, se dá brát trochu jako doporučení.

„Ty si vařil?“ kejvnu na souhlas s tím, jak obsadím volný místo u stolu.

„Střídali jsme se s Billem a Frankem, ale tahle poslední várka je moje práce,“ Jimi přímo září, když mi může nandat porci.

„Takže předpokládám, že výlet šel dobře,“ odhaduju, když použil křestní jména kámošů svýho tatíka jako by byli i jeho. Chvíli se soustředím na jídlo. Přijatelná konzistence, jemná kořeněná chuť a slanost tak akorát aby podtrhla pro mě trochu exotickou chuť masa. Ocením palcem vzhůru. Jimi nejspíš čekal na mojí reakci, protože až potom se pustí do odpovědi.

„Myslím, že táta byl ze začátku ještě nervóznější než já. Je to dlouho, co někde s někým byl i když to jsou jeho kamarádi. Ale chlapi byli skvělí. Myslím, že když s někým prožiješ to, co prožili oni spolu, je to vazba, která ani časem nezreziví. Po pár hodinách to bylo, jako kdyby neuplynul ani rok na místo deseti, kdy se viděli naposledy. Bylo fajn slyšet znovu všechny ty jejich příběhy, který vyprávěli, když jsem byl kluk. Akorát tehdy mi nedošlo, že většina z nich je košilatá. A taky to tehdy pro mě nebylo tak náročný na játra. Za ty dva dny jsem vypil asi víc piv a kořalky než za celý rok s tebou,“ trochu se zašklebí.

„Co ty a Edgar?“

„Prohodili jsme spolu víc než pár slov, takže asi dobrý,“ Jimiho úsměv napovídá, že je s vývojem situace víc než spokojenej.

„Kdo z vás má na svědomí ty mrtvolky venku? Máš v plánu jim uspořádat důstojnej funus nebo je tam necháš viset pro výstrahu?“ nejsem si momentálně jistej, jak se můj měšťáckej outlocit staví k přítomnosti tlejících mršin na verandě.

„Co bys řekl?“ Jimiho úsměv se protáhne do samolibýho patřícího úspěšnýmu lovci, „Je to divočina. Potřebuje trochu odležet, než je zpracuju. Od mamky jsem dostal pár receptů, co chci vyzkoušet,“ oznámí s veškerým nadšením, který nemůžu říct, že bych sdílel.

„No, když to nestihneš, aspoň to odradí nezvaný návštěvy,“ neodolám Jimiho ještě víc popíchnout.

„Nebuď takový cíťa,“ vrátí mi hbitě. Willkins se uchechtne vychutnávající svojí porci bez toho, že by se nechal odradit naším konverzačním tématem nebo jedovatým pohledem, co po něm vrhnu. „Jak to probíhalo tady? Will mi říkal, že jsi měl včera nějaký výjezd, něco s Tobbim?“ přiměje mě zvednout obočí nad jeho bystrou dedukcí, „Asi bys kvůli nikomu jinému, tak rychle nevyrazil,“ dodá na vysvětlenou. Snaží se držet lehkýho konverzačního duchu i když teď je v jeho hlase znát i obava. Nejsem jedinej, komu malej uličník přirostl k srdci.

„Proč ne. Stejně sem o tom chtěl mluvit s váma oběma,“ i Willkins teď zvedne hlavu od jídla zaujatej tématem, „Kluk mi volal celej vyplašenej, že se u nich něco děje. Tak sem to potřeboval prověřit. Na konec z toho byli zase ty jeho příšery. Mladší brách Webberový má trochu trable s imaginárním kámošem,“ osvětlím ve zkratce i pro Willkinse.

„Chápu. Ale když jste tam vyrazil, tak jste nevěděl, o co se jedná?“ zeptá se formálním tónem mýho zástupce. S Jimim na mě zíraj skoro totožnejma káravejma pohledama.

 „Klídek, vy dva, jeho fotřík není nic, co bych nezmáknul sám, kdyby dělal trable. Ale on tentokrát ne, takže o nic nejde,“ jsou v přesile, když jde o to mně citýrovat, za nezodpovědný jednání profesně i jinak. Úskalí spojení práce se soukromým životem.

„Jak se má Edith, je v pořádku?“ je to Willkins, kdo se zeptá se sotva patrným ruměncem a očima rychle sklopenýma do guláše.

„V rámci možností. Ale co ten zájem?“ je příliš lákavý svýho strohýho zástupce znenadání projevujícího zájem skoro osobní, popíchnout.

„Hodně jsem si o ní povídal s její dcerou. Nemyslím si, že by byla špatná a zasloužila si něco z toho. Tedy to samozřejmě nikdo, ale…“ jeho ruměnec se ještě víc prohloubí, „Chci říct, mělo by se jim nějak pomoct,“ zahučí do misky.

„Takže pomoct, hm?“ moct si ho dobírat trochu odlehčí atmosféru, „Jak bys viděl obstarat nějaký základní nákupy a zavézt je tam? Udělal bych to, ale řekněme, že mě Edith teď nejspíš nemusí a asi by nepřijala charitu zrovna ode mně. Ale když si vymyslíš nějakou pěknou pohádku o přídělech z potravinový banky nebo tak, mohlo by to projít,“ že Tobias není vychrtlej jenom tak sám od sebe mi docvaklo skoro hned. Jenže některý lidi jsou prostě moc hrdý na to, aby přijali dobročinnost na víc já nejsem zrovna ten vhodnej typ, co by jí dokázal páchat s elegancí.

„S tím nemám problém. A zaplatím to,“ Willkins mě zastaví, když se mu chystám dát prachy na nákupy, „Můžu zkusit zjistit, jestli mají nárok na nějakou skutečnou pomoc od města. To je to nejmenší, co pro ni -pro ně- můžu udělat,“ ještě víc zrudne, tiše doufající, že sem si jeho přeřeknutí nevšiml.

Když už jsem začal s tou dobročinností, rozhodnu se to aspoň pro tentokrát nechat bejt. „Jak to vypadá s tou její mladou?“ lehce pozměním téma.

Willkins se skutečně snaží nevydechnout úlevou příliš znatelně. „Souhlasí se schůzkou. Pokud mně nebude třeba tady, teď,  když je Abbott pryč, mohl bych za ní jet, co nejdřív,“ je to spíš otázka.

„Souhlas. Pokus se jí přesvědčit ke spolupráci. Všem se jim nejspíš náramně uleví, když bude ten jejich povedenej tatík za katrem,“ kvůli Tobiasovi doufám, že to tak skutečně bude.

„Můžu vyrazit hned dnes večer,“ znovu víc otázka.

„Schváleno,“ potvrdím, čímž je polooficiální část uzavřená.

„Čím se ti povedlo vytočit Edith? Ta žena je skoro profesionální mučednice,“ Jimi se ani nesnaží maskovat stopu pobavení s vědomím, že na některý lidi přesně tenhle vliv mám, ani náznakem pochybující o mojí potencionální nevinně.

„To je to, co sem chtěl probrat hlavně s tebou. Tobias je vyděšenej z toho svýho Stína a zdá se, že jediná léčba na to by byla, kdyby s náma mohl strávit narozky. Narušilo by to nějak tvoje plány? Slíbil sem mu, že tam zůstanu hlídkovat přes noc. Původně chtěl bejt u nás a byl dost neústupnej, což se Edith moc nelíbilo, obvinila mně, že jí ho chceme ukrást. Na konec jsme se dohodli takhle,“ pokusím se podat co nejkratší vysvětlení.

„Spíš bych řekl, že chce být hlavně s tebou, ale nevadilo by mi s ním strávit čas, pokud si to bude přát,“ odsouhlasí Jimi příliš laskavej pro tenhle svět.

„Kdo nebo co je Stín? Viděl jsem ho jen chvilku, ale ten hoch se mi zdál celkem v pořádku. Možná je k vám trochu víc připoutaný, ale nezdálo se mi, že by bylo něco špatně?“ Willkins zvědavě těká mezi mnou a Jimim.

„Imaginární projekce. Můj laickej názor je, že si ho vytvořil, protože se cejtil osaměle a teď se do něj projektujou jeho strachy. Jak sem řekl, zbavíme ho toho, kdo ho děsí a kluk si odfrkne. Je to čistě v jeho hlavě,“ nevidím důvod hloubš zrovna tohle téma rozebírat.

„Bez urážky. Nepodceňoval bych to. Když zemřeli moji rodiče, měsíce po tom, jsem cítil, v domě jejich přítomnost. Myslím, že na mě dohlíželi. Tím chci říct, že existují věci mezi nebem a zemí a tady v New Hope je hranice mezi nimi mnohem tenčí než jinde. Pokud byl vyděšený tolik, že vás to dokázalo vyburcovat, možná by to mohlo být složitější,“ prohlásí Willkins tiše, vědom si osobního rozměru, kterej naznačil.

„Řeknu ti přesně, je jedna věc, co je mezi nebem a zemí… Písmeno „A“ nic víc nic míň,“ otřepanej fór z mýho mládí, nic chytřejšího mně zrovna nenapadlo říct, když to vypadá, že všem kolem mě začíná řádně šibat.

„Váš názor. Jen říkám, že je za tím možná něco víc a nemuselo by se vyplatit to brát na lehkou váhu“ Willkins zamumlá se špatně skrývaným podrážděním. Málo co v něm dokáže vzbudit ducha revolty a překvapivě, tohle téma je ten případ.

„Věříš na duchy?“ snažím se znít neutrálně, bez stopy sarkasmu.

„Kdybys tu žil tak dlouho jako my, taky bys věřil,“ Jimi si přisadí a to je víc než bych dokázal snést. Oba se na víc tvářej, že to myslí smrtelně vážně.

„Né, prosím, né, vy dva né!“ mám tendenci třísknout hlavou o stůl. Dokázal sem akceptovat Viktora jako mešuge a i tak ho brát za přítele. Mí partneři, je věc jiná. Samozřejmě, že jsme s Jimim podobnou konverzaci už měli a přišlo mi tehdy trochu zvláštní, jak snadno přijal fakt, že by mě mohl nějakej přízrak pronásledovat, teď se zdá, že je to něco jako místní folklór. Moje zakňučení skoro zaniklo ve vyzvánění Willkinsova mobilu. Na krátkou chvíli se to zdá jako vysvobození pro všechny.

„To byl doktor Burton. Stala se další nehoda. Jedna z Roseiných motorkářek havarovala i s motorkou do jezera,“ oznámí můj zástupce ponuře.

„Fajn. Předpokládám, že mě tam chce,“ je to skoro úleva, zvednout se a vzít příležitost, co nejdřív opustit podivnej směr, jakej začala naše ranní konverzace brát. Na rychlo do sebe naklopím hrnek s už vystydlým kafem. „Nevím, jak dlouho se tam zdržím. Slíbil sem Tobbimu, že se za ním dneska stavím. Kdyby to nevyšlo, pojedeš s Willem a omluvíš mě?“ předpokládám, že kluk trochu víc ocení známou tvář.

„Jasně, spolehni se,“ odsouhlasí.

„Dík, jsi nejlepší,“ i bez toho by si ode mě vysloužil hlubokej polibek, jakým si na chvilku přivlastním jeho rty. Další ranní droga, bez který, se nedokážu obejít. Willkinsovo překvapený zalapání po dechu se změní v tlumený sténání, když o něco pozdějš se stejným způsobem rozloučím i s ním. „Ozvu se. Užijte si den a pozdravujte ode mě strašidla, když nějaký potkáte,“ zašklebím se na oba místo pozdravu. Budou rozehřívat moje ledový srdce cynika s příšerama nebo bez nich.

                                                         ***ooo*** 

Místo nehody nemusím dlouho hledat. Ne moc daleko od úseku, kde ukončila svojí životní dráhu i Maddison. Už z dálky jsou vidět majáky odtahovky, jejíž provozovatel s neomylným instinktem správnýho mrchožrouta, je vždycky na místě včas. I sanitka přizvaná, hádám, že ze Starr City, povolaná dispečinkem, dřív než stačili zavizovat Burtona, kterej má přednostní právo na zdejší revír. Tak jako dvě hlídky stáťáků, co se nejspíš v době hlášení poflakovali někde poblíž a maj tu stejný kompetence jako já. S povděkem kvituju, že zbytek motorkářských souputníků je se svejma mašinama vzorně zaparkovanej tak, aby nepřekážel případnýmu dalšímu provozu. Jejich majitelé jsou už o něco míň spořádanější, tvořící takřka neproniknutelnou skrumáž okolo místa, kde předpokládám centrum dění. Sice ustoupěj, když si s pouhou pomocí klaksonu na DeSotu, proklestím cestu, páč služebák sem nechal Willkinsovy a Jimimu za účelem oficiálnějšího posvěcení jejich mise; nicméně jakmile vystoupím, obemknou se kolem mě jako hejno sršňů.

„Bude moje děvče v pořádku?“ Rose se svým drsným vzhledem nepůsobí jako někdo, kdo by byl štonc paniky, spíš ve způsobu jakým mně drapne za klopy bundy, se zdá, že co nevidět někomu přerazí čelist jedno komu, když se nedozví, co potřebuje, „Nechtějí mně k ní pustit,“ pohodí hlavou směrem uniformovaný posádky plnící toho času spíš funkci ochranky, dělící čumily od Burtona a jeho novýho asistenta, jevících se, že mají situaci pod kontrolou.

„Teď sem dorazil a nejspíš toho vím tolik co ty a možná míň. Co se stalo?“ snadno si můžeme vyměňovat informace za chůze. Za předpokladu, že by co ke směně bylo. Což není.

„Chystali sme se vypařit z města, když už nás tu není třeba. Víš jak. Na nás už trochu nuda a hustej klid. Kathrina jela s ostatníma a podle všeho to vzala najednou rovnou do vody. Samovi a dalším klukům se jí povedlo vytáhnout. To je všechno, co o tom vím. Hej, řekni mi, že bude v pohodě. Je to dobrá holka a super jezdkyně, tohle by byl pro ní trochu blbej konec,“ razantní dlaň na mojí hrudní kosti, co mě tentokrát znova zastaví, dopadne tvrdě, váha urostlý motorkářky je něco s čím by se muselo počítat, nic méně bolest z potencionální ztráty osoby svěřený do zodpovědnosti, je stejná jako už sem tolikrát viděl.

„Zjistím, co půjde, a dám ti vědět. Nic víc udělat teď nemůžu, promiň,“ není v mejch momentálních silách než říct víc a podívat se přímo do očí osoby, která možná ztratila někoho na kom jí záleželo, kvůli tomu, že se snažila udělat dobrou věc. Možná to je to, co s lidma dělá tohlensto prokletý město nebo možná moje zpropadená osoba.

„Dobrý, věřím ti,“ dlaň v gestu sklouzne do mý, podání znamenající zatracení pro oba. S tím, se rozdělíme.

K mání je výjev na čtveřici osamělých válečníků, každýho jednotlivě svádějícího svůj vlastní boj. Holka rozložená v prachu cesty, končetiny bezvládně rozhozený od těla, dlouhý tmavý kudrny zkroucený jako hadi medúzy kolem její hlavy v kontrastu se sinalou tváří až porcelánový kvality. Kaluž vody crčící z jejího oblečení vůkol sytící vyprahlou zem -život ze smrti. Zdánlivě nemající ponětí o zápasu, jakej se svádí okolo. Povědomost výjevu obnoví mráz v mejch kostech. I když ne tak docela. Není sama. Ledový chapadla nad ní nemají moc. Burton sklánějící se nad ní, pot skrápějící skráně starýho muže, dlaně paží napjatý úsilím v pravidelných intervalech usilující vtlačit život, do hrudi bez života. Jeho asistent v kontrapunktu, pokoušející se dodat dech bezkrevně promodralým ústům. Zastaralej potup pro někoho, dobrej dost aby fungoval tady a teď když je všechna vůle.

Čtvrtej ze zbytku připomíná marnost snažení. Lhostejnej k vodě kapající z jeho oblečení i vlasů, kde se na tváři zkroucený v bolestivý grimase, připojuje k prolejvaným slzám tichejch vzlyků. „Lásko, nenechávej mě tady. Neopouštěj mě!“ klečící opodál jako nejubožejší prosebník, prsty zarývající se do travnatých drnů, jako by se svojí nejdražší snažil vyrvat ze smrti. Kvílený prosby střídavě namířený k ní i obloze, jako by odtamtud snad očekával nějakou pomoc. „Nenechávej mě tu samotnýho!“

Setřesu ze sebe pocit známosti, který ve mně jeho vzlyky vyvolaj, ignoruju záblesk rezignace, když se na krátko můj pohled střetne z Burtonovým doprovázenej sotva postřehnutelným zavrtěním hlavou signalizujícím, že dívce nedává moc šance i když srdnatě svůj boj nevzdává.

„Ty budeš Sam, že jo? Její kluk, předpokládám?“ oslovím mladíka a pokračuju, i když jeho prosklenej pohled krví podlitých očí nenaznačuje, že by vůbec uznal mojí přítomnost: „Sem Springer, šerif z New Hope. Známej Viktora a Rose,“ dodám pro upřesnění. Mohl by na informaci reagovat příznivějš než na odznak, „Mohl bych mít na tebe pár otázek?“ Jediná reakce je, že si patou dlaní odstraní vlhkost z řas v pokusu vyjasnit si výhled nebo možná zachránit aspoň kousek důstojnosti, co chlap v takový situaci může mít. „Co se stalo?“ otázka nasnadě, když si k němu přidřepnu s vědomím, že jeho nohy nemají dost síly, aby se na nich udržel. Příliš známej odér stojatý vody linoucí se z jeho hadrů přiměje můj žaludek se nepříjemně stáhnout a polknout slanost hromadící se v puse.

„Já… já nevím… jeli jsme vedle sebe a najednou strhla mašinu z ničeho nic. Pak už jsem slyšel jenom křik a pak ticho. Bylo to tak hrozný…“ odhodí mimoděk sluchátko, kterým nejspíš byli ve spojení, nasáklý vodou už nic víc než neužitečnej šrot prolitej vodou, kterej mu jenom nějakým zázrakem zůstal na uchu po celou dobu. „Nedokázal sem u ní bejt včas…“

„Řekli mi, že si to byl ty, kdo jí vytáhl,“ nemá to bejt útěcha, v jeho stavu bezmoci mísený se zuřivostí pomalu vyvstávající na povrch, by to asi ani nebylo dost možný.

„Už bylo pozdě!“ zavrčení zvířete v pasti. „Slíbil sem, že vždycky budu s ní a nedokázal sem to, když potřebovala!“ sevřený pěsti tvrdě udeří o zem v bezuzdným vzteku.

„Jak na tom byla, nepohádali jste se nebo něco?“ mohla by to bejt docela banální nehoda, jenže co je v poslední době z toho co se tu stalo banální. Terén je rovnej bez nějakých větších překážek, takže není nic, co by dávalo smysl.

„Co si myslíte? Ona by nikdy… to není… neudělala by to, jasný? Je skvělá řidička. Nenechala by se ničím rozhodit!“

„Předpokládám, že mašina taky v bezvadným technickým stavu. Nějaký drogy? Alkohol?“ jizvy na jeho rukách vyprávěj příběh.

 „Jasně, protože sme motorkáři, tak sme taky feťáci, co?“ vyštěkne.  Kapíruje dost, aby se pokusil obrátit paže z mýho dohledu, „Jsme už víc než dva roky čistý. Oba dva,“ přizná s poraženecky svěšenýma ramenama a podstatně menší odbojností.

„Tohle byla vaše první návštěva New Hope?  Má tu některej z vás nějaký známí?“

„Sakra ne. Je to zpropadená díra. Nebejt Rose a toho kněze, nikdy by ani jednoho z nás nenapadlo, sem jet. Kitty na tom trvala. Potom co pro ní udělal, myslela si, že je to její povinnost. Zatracenej chlap je z pekla a ne z nebe. Dokáže lidi zblbnout. Zvlášť holky. Jestli nepřežije, nikdy si neodpustím, že jsem jí to dovolil,“ bezmocně vzlykne, způsobem někoho dobře si vědomýho, že jeho názor by měl pramalej vliv na vývoj událostí.

„Padre Viktor, jakou ten v tom hraje roli?“

„Huh?“ zmateně vzhlídne jako by jeho lamentace nebyla určená publiku, „Přišel za náma do baru. Že prej ve městě jsou nějaký trable a hodila by se naše pomoc. Myslím, že s Rose se znají dlouho, ale byla to hlavně Kitty, kdo všechny ostatní přesvědčil, že by jsme měli jet. Jasně, chápu, že pro ní udělal hodně a hodně jí pomohl, ale neměl právo tohle po nás chtít,“ zoufalá snaha najít viníka jakéhokoliv, začíná dělat jeho projev víc zmateným.

„Jakou má tvoje holka historii s padrem?“ za daný situace  nevidím moc přínos pokračovat dál ve výslechu, když všechno ukazuje na docela obyčejnou nehodu, jenom možná, za trochu neobyčejných okolností, nic méně pořád rutina. Každopádně, když už tu sem, předpokládám, že je cokoliv dobrý, abych labilního mladíka rozptýlil a zabránil mu plést se do cesty doktorovi, kterej se toho času snaží nahodit srdce, jeho bezvědomí lásky, přenosným defibrilátorem. V intervalu se naše pohledy znovu střetnou, doktorův unavenej naznačuje mizivý naděje.

„Kitty trápila dlouho vina, kvůli tomu, co jsme museli udělat s naším dítětem. Neměli jsme tehdy jinou možnost než ho dát pryč. Byli jsme oba na drogách a bez domova. Bylo to rozhodnutí nás obou, ale stejně si to vyčítala. Potom, co mluvila s ním, dalo jí to trochu klidu. Když jí může nesoudit on, možná jí jednou odpustí i Bůh. Pomohlo jí to. Ale za jakou cenu. Nemyslím si, že od něj bylo fér po nás chtít něco na oplátku. Jasně, neřekl to přímo, ale když někdo po něčem takovým přijde, nedá se to odmítnout. Teď jestli bude Kitty mrtvá, bude to jeho chyba-“

„Kámo, nerad to říkám, ale jste motorkáři. Existuje pravděpodobnost, že nějaká nehoda by vás potkala dřív nebo pozdějc. Nenapadá mně, jak by za to mohl Viktor nebo to, že jste jeli zrovna sem. Leda by tady bylo ještě něco, co mi neříkáš. Předpokládám, že to, že jste dali dítě pryč, neznamená, že jste se ho vzdali po narození,“ snažím se ignorovat nepříjemný trnutí. Možná, že víc než náhoda.

„Ne to neznamená. A co jako? Není to tady trestný nebo jo? I kdyby jo, je to už dávno. Nic nám nedokážete!“ oheň vzdoru je zatím asi jeho nejsmysluplnější reakce, třebaže momentálně nežádoucí pro moje účely.

„Ne to ne. Ale je to důležitý. Vážně jste o tomhle s nikým ve městě nemluvili?“ začíná to bejt nepříjemný svojí povědomostí.

„Blázníte?! Neví to ani nikdo z gangu až na Rose. A ta by o tom určitě netlachala s někým z těch vašich vidláků. Není to něco, co někomu vykládáte na potkání. Snažili jsme se na to oba zapomenout a jít dál jak nejlíp to šlo. Jasný? Proč vás to vůbec zajímá?“ podezřívavost k představiteli zákona je stejně přirozená reakce jako nepřátelství, těžko mu to můžu mít za zlý.

„Jenom tak. Nejedná se o nic důležitýho. Ale celkem bych ocenil, kdybys dal dohromady, co nejvíc z toho, jak jste tu dobu ve městě trávili,“ snažím se působit tak nezaujatě jak jenom je možný. To poslední co tu potřebuju, je novej nepokoj tentokrát rozpoutanej běsnícíma motorkářema žíznícíma po vendetě na místních, který ze svých zfanatizovanejch projevů, by dali dost důvodů pro mladýho horkokrevnýho muže, hledajícího viníka, myslet si, že za jeho neštěstím byl zlej úmysl právě oněch místních.

„O co vám jde?“ tentokrát kořist podezřívavě zpytavě pohlížející na svýho lovce.

„Ujišťuju tě, že naprosto o nic. Je to běžná rutina. Nic víc,“ nedokázal bych přesvědčit ani sám sebe. Můžu jenom doufat, že se mi podaří přesvědčit jeho.

„Asi ne tak běžná. Moje holka támhle umírá a vy se staráte o tyhle hovadiny. Proč se s váma vůbec bavím-“ když se prudce vymrští na nohy moje ztuhlý klouby maj co dělat srovnat náskok.

„Pomalu, synu, nenuť mně, abych ti nasadil klepeta,“ moje ruka na jeho rameni zatím dělá práci.

„To jako za co?“ snaží se vyškubnout sevření.

„Bránění výkonu. Prostě to nech bejt. Dej jim ještě čas zachránit tvojí holku a odpověz mi,“ snažím se znít smířlivě i o něco povolím stisk prstů na kostnatým rameni.

„Nedělali jsme nic špatnýho. Rose nám řekla, že máme hlídkovat před lékárnou. Do ničeho jsme se nenamočili. Nebyla tam žádná bitka. Jen jsme se snažili vám pomoct, tak proč to teď vypadá, že mě chcete zatknout?“ vyčítavě přístup patří někomu, kdo je přesně zvyklej na určitej druh zacházení, bej univerzálně podezřelej za všech okolností.

„Věř mi, že to je to poslední co bych chtěl udělat. Cením si toho, co jste vy všichni udělali pro město. Ale tohle musím vědět. Takže jste hlídkovali před lékárnou. Nic víc? S nikým jste nemluvili?“

„Ne. Měli jsme svoje zásoby, neměli jsme důvod po nikom nic chtít. A ty lidi, kterým lékárna patří, na nás byli milí. Chápali, proč jsme tam, že jim chceme pomoct. Většinou na nás lidi nejsou milí, ale ten starej pán jo. Nosil nám čaj a sendviče. A ta malá byla skutečně sladká. Kitty to bolelo, že možná naše holčička by byla stejná. Ale neublížili jsme jí ani nikomu jinýmu. Musíte mi věřit,“ beznaděj, zoufalství, vztek. Všechno v jednom pohledu. Bejt o něco lepší člověk, litoval bych, že sem to dokázal vzbudit, když k tomu nebyl důvod.

„O nic nejde. Věřím ti,“ je všechno, co můžu říct.

„Tak můžu jít teď za ní?“

Nejspíš bych neměl páku, ani kdybych ho chtěl zadržet bez použití hrubý síly. Na štěstí to není ani nutný. Saniťáci mají už holku na nosítkách. S kyslíkovou maskou a zjevně při životě. Burton na dálku přikejvne, uspokojení z dobře vykonaný práce, dělající jeho rysy o něco míň ztrhanýma. Pokud básníci říkají, že láska dává milencům křídla, možná na tom něco bude. Kluk nasadí nejmíň šestou světelnou, aby byl u svý nejdražší zatím, co já mám co dělat s ním udržet trochu krok v těsným závěsu.

„Myslím, že bude v pořádku. Berou jí do Všeobecný, můžou se tam o ní líp postarat,“ Burton, úlevně si při tom kapesníkem otírající z čela pot, se mi pokusí podat stručný hlášení.

„Dík,“ na víc není čas.

Kluk se temperamentně pokouší vecpat do sanitky, kde osádka nemá tolik trpělivosti. „Nechte mě! Musím jet s ní!“ na vychrtlíka má solidní páru, pokud se jedná o to, vzdorovat, když se ho rukou kolem pasu snažím zastavit dřív než by mu jeden z lapiduchů, co jsou na tyhle akce stavěný i figurou a už vypadá připravenej do akce, mu to rozmluvil trochu víc nevybíravě.

„V klidu, chlapče, vezmu tě za ní. Jenom je nech, aby jí odvezli,“ musím ignorovat koleno ve slabinách, kluk mně těžko vnímá, než aby to byl úmysl.

„Sammy!“ nikdo ze zůčastněnejch nedokáže bejt skutečně bez citu nebo dost nad věcí, aby pokračoval, když se holka čerstvě vytržená ze spárů smrti, vzepře na nosítkách. „Sammy, kde jsi?“ krátkej boj se zdravotníkem snažícím se přimět jí k volbě kyslíku z masky na úkor slov, když si jí sundá.

„Sem u tebe, kotě,“ kurty ani žádný jiný omezení nedokáže zabránit její ruce setkat se s jeho. Dojemně propletený prsty milenců, co ani smrt nedokáže rozdělit, „Pěkně si mě vyděsila. Co to mělo bejt?“ zněl by vyčítavě, kdyby se současně neculil jako nejšťastnější blázen pod sluncem.

„Kde je ta holka, je v pohodě?“ přerývavě zasýpaný slova těžce vybojovaný s každým nádechem nejsou něco co by kdo čekal.

„Jaká holka?“ Sam něžně otře vlhký vlasy, ze sinalý tváře svý milý. Úsměv se změní víc ve zmatek.

„Ta co jsem jí málem srazila. Takovej malej špunt. Nevím, co dělala sama na silnici. Kde je? Někde tu musí bejt!“ co jí omezení dovolí, oči rámovaný temnýma kruhama hypoxie, horečnatě bloudí v davu přihlížejících, „Viděl jsi jí přeci taky, ne? Musela jsem se jí vyhnout…Musíš mi věřit! Nevymýšlela bych si to. Byla tam a byla skutečná. Viděla jsem jí tak jako teď tebe…“

„Promiň, lásko, nevím, o čem mluvíš. Měli jsme úplně volnou cestu. Žádná holka tam nebyla,“ rádoby uklidňující polibek na klouby, nezmůže nic proti náhlý křeči, která si znovu přisvojí Samovu milou. Tělo se prudce napne proti omezením.

„Pomoz mi!“ bělmo vyvrácených zřítelnic v sloup, hruď i ústa zápasí o možnost se nadechnout i s těma kdo se jí snaží nasadit masku. Hrůzostrašná podívaná. Další prosby vyjdou z dívčích rtů spolu s pěnou. P-O-M-O-Z- M-I! Hlas působí odosobněně nějak připomínající propast věčnosti, která by si toužila vzít dívku zpět. Injekce se sedativama zabere téměř okamžitě. Tělo se bezvládně zhroutí na lůžko jako by mladá žena nebyla víc než loutka, který přestřihli drátky.

„Teď bys jí stejně nebyl k ničemu. Pojedeme rovnou za nima,“ kluk v šoku tentokrát moc neprotestuje, abych ho odtáhl, a k jejich velký úlevě, se ambulance dala zavřít i s osádkou uvnitř. „Budu potřebovat toxikologii,“ zainstruuju jednoho ze záchranářů, jenom pro případ, ačkoliv v podobných situacích je to standard.                                                                                                                                                                                                                                               

„Co se to s ní stalo? Dostane se z toho?“ Sam na mě zoufale visí, jako bych já byl jeho posledním poutem záchrany.

„Možná šok. Nepochybuju, že doktoři pro ní udělaj, co budou moct,“ omezím se na záměrně vágní odpověď. Nechám si pro sebe, že podobnej záchvat jsem hned tak neviděl, každopádně mým osobním favoritem by byla reakce na nějakej sajrajt, co holce koluje v systému i kdybych měl mladýmu věřit, že jsou oba čistý. „Takže seš si jistej, že si neviděl žádnou holku, o který mluvila?“ snažím se propátrat pohledem hloučky motorkářů i nedaleký houštiny.

„Zaručeně. Musel bych si jí taky všimnout, jestli to kvůli ní Kitty strhla motorku. Ale jak by to bylo možný?“ kluk má otázky na který ani já neznám odpovědi, třebaže bych mohl tušit.

„Nejspíš nám k tomu řekne víc, až si pořádně odpočine,“ to je aspoň to v co můžu doufat.

Zabere nějakej čas než se vyčistí prostor od zbytku gangu, kterej se rozhodl i s Rose následovat Kitty do Starr City. Její mašinu, když jí konečně vyloví, nechám odvézt do New Hope, i když pochybuju, že by mělo smysl se na ní pokoušet hledat nějaký technický závady. S nečekanou kolegialitou se hlídky pustí do pročesávání okolí při pátrání po malý holce jenom tak pro jistotu. Potápěč, kterej lovil mašinu, by si nejspíš všiml dítěte pod vodou, takže zbývá jenom nejbližší okolí souše. Přirozeně s nulovým výsledkem, leda by se holčina vypařila do luftu. Vzít kluka do Všeobecný a pak cesta zpátky do New Hope spolu s nějakým papírováním a ujištěním se, že Kitty bude střežená ochrankou a ošetřující doktor mě vyrozumí, hned jakmile bude schopná výpovědi, představuje větší zdržení než by se mi zamlouvalo.

                                                             ***ooo*** 

Když dorazím zpátky do města, je už skoro podvečer, přesto světlo z lékárny naznačuje přítomnost života uvnitř, ačkoliv cedule na dveřích hlásá zavřeno. Stačí, ale zazvonit a chvíli počkat než se dveře otevřou.

„Dobrý večer, šerife. Nečekala bych vás takhle pozdě. Pojďte dál,“ Tammy přes zjevnou únavu patrnou v její tváři, mě přivítá s úsměvem. Tabitha sedící na podlaze obchodu ke mně vzhlídne od stavění kostek a zamává na pozdrav.

„Nezdržím vás dlouho,“ haldy papírů a účetních knih mezi obaly s léky roztroušený do neuspořádaných skupin po každým volným povrchu napovídají, že jdu asi dost nevhod.

„Jen doháním nějaké papírování. Táta říkal, že bych se měla začít víc věnovat účetnictví, abych po něm mohla převzít obchod se vším všudy. Ale myslím, že pro dnešek už to stačilo,“ s viditelnou úlevou si protáhne záda, než se opře o pult a nechá trochu ulevit sýmu vystouplýmu břichu. Nejspíš sedět celý hodiny nad papírama není v jejím stavu moc příjemný.

„Kde je váš táta? Vlastně jsem potřeboval mluvit spíš s ním,“ s děním okolo poslední dobou jsem si spíš zvykl vídat mladou ženu v útočišti její laboratoře než v obchodě, takže to, že sem jí tu našel je celkem nestandardní.

„Odjel někam brzy ráno. Netuším kam, ani kdy se vrátí,“ aspoň se nezdá, že by jí to nějak zneklidňovalo.

„Dělá tohle často?“ snažím se držet na uzdě podezřívavost, i když je to čím dál tím těžší.

„Vlastně ani ne. Dřív jezdil na veletrhy, když bylo třeba, ale to mi vždycky řekl předem. Nikde nebyl od té doby, co čekám malé. Nerad nás nechává s Tabithou samotné. Myslíte, že by se mu mohlo něco stát?“ ustaraná vráska se jí objeví mezi obočíma.

„Jsem si jistej, že je v pořádku. A tohle nic neznamená,“ prohlášení, o kterým nejsem vnitřně tak přesvědčenej. Starýho pána, jsem si oblíbil, takže se části mně příčí myšlenka, že by měl bejt skutečně vinej z toho z čeho ho podezřívám, přesto, že existuje dost nepřímých důkazů ukazujících jeho směrem. Po ne tak docela úspěšným pokusu zbavit se Abbotta tímhle stylem, by to s trochou paranoidní představivosti, přišlo, jako další logickej krok. V neúprosný logice, někoho dostatek zoufalýho, aby nekoukal na vedlejší oběti. Z toho mála, co jsem se dozvěděl o Kittině životě, její nehoda vypadá čím dál míň jako náhoda a víc jako poslední zoufalej pokus odklonit podezření ze svý domácnosti, potom, co se nepovedlo prokázat vraždy jeho zeti, aby to vypadalo, že seriovej vrah si vyhlídl další oběť zapadající do jeho modu operandi a s Abbottem tak nemá žádnou spojitost. Zmizet bez zdánlivýho vysvětlení zrovna v den, kdy se stane další nehoda, není zrovna dobrej způsob, jak moje domněnky vyvrátit.

„Doufejme. Víte, to s Jeremiahem, tátu hodně zasáhlo. Tedy ne, že by se kvůli němu cítil špatně. To spíš na opak. Vždycky ho měl, za mizeru. Ale nedokáže moc dobře překousnout, že lidé z města nám to dávají za vinu. V jediný okamžik vzala za své dobrá pověst a veškerá vážnost, jakou naše rodina měla po generace. Není jisté, zda nám zase začnou důvěřovat, aby k nám chodili. Vím, že mi to nedává za vinu, ale nějak se nedokážu zbavit pocitu, jako bych, za to mohla, konec konců, to já jsem přivedla Jeremiaha do naší rodiny. Ah, omlouvám se. Už vás opět zatěžuji svými hloupými nářky. To jen, že jste jediný člověk, se kterým tu můžu mluvit,“ obdaří mně plachým úsměvem.

„To nevadí. Stejně jsem chtěl vědět, jak to zvládáte,“ překvapivě je vždycky snadný s touhle mladou ženou udržovat přátelštější vztah nad rámec běžný zdvořilosti, bez ohledu na okolnosti.

„Podstatně lépe než bych si myslela. Je dobré, že se mám čím zaměstnat,“ naznačí k papírům, „A malý o sobě dává s každým dnem čím dál tím víc vědět,“ láskyplně si pohladí břicho, „Přijde mi, jako by se teď těšil čím dál tím víc na svět. Nebo je to možná jen má představa protože je to, jako kdybych se já sama zbavila břímě, co mě tížilo, aniž bych si to uvědomovala. Ale dost už o tom. Ta záležitost, kvůli které jste přišel, za tátou, jste si jistý, že bych vám s ní nemohla pomoct já?“ skutečně se nezdá, že by se svým povedeným manžílkem hodlala už dál zaobírat, což je určitě posun od její doslova vražedný nálady, když jsme se viděli naposledy.

„Možná. Jen jsem se přišel zeptat na motorkáře, co tu u vás hlídkovali. Páreček. Kluk s holkou. Ta holka měla dneska nehodu a váš táta se prej s nima sblížil, tak mně napadlo, jestli by mi o nich nemohl říct něco podrobnějšího,“ ne tak docela lež.

„Oh, to je politováníhodné,“ rty krátce sevřený do úzký linky, by se daly interpretovat coby projev soucitu, „Pravděpodobně vám tedy nebudu moci býti příliš nápomocná, neboť jsem většinu času trávila v laboratoři, a pokud si s nimi otec povídal, nic o tom nevím. Je to svým způsobem pozoruhodné, lidé, od kterých by se očekávalo, že budou mít všechny důvody k násilí, se postavili na naší obranu, před těmi spořádanými místními, kteří nás chtěli vidět na pranýři. Zajímavý poznatek o fungování lidské mysli,“ klinický hodnocení se zdá jediným vyjádřením k situaci, „Slyšela jsem, že ti motorkáři byli přátelé Otce Viktora. Poděkujte mu za nás, ano? Nejsem si jistá, jak by to dopadlo, kdyby tu nebyli,“ dodá s ustaraným podmračením určeným svý dceři bezstarostně si hrající na podlaze, její matka si dobře uvědomující, o kolik hůř mohlo všechno dopadnout, kdyby se šílenství místních nepodařilo udržet na uzdě.

„Možná byste to mohla udělat sama. Nebo už vás přestali trápit otázky, o kterých jsme se posledně bavili?“ asi dobře, že působí mnohem vyrovnnějš než posledně, ale otázka na kolik je to skutečný nebo maska.

„O nic méně. Ovšem, potom s Jeremiahem, stále ještě nejsem připravená setkat s někým jako Otec Viktor,“ z obvykle neutrálního tón se nedá vyčíst nic konkrétnějšího.

„Chápu. No, pokud jste tady dneska skončila, jak byste viděla večeři?“ nabídnu. Už jsem pochopil, že žena je ten typ, co na sebe zapomíná, zejména když se věnuje nějakýmu projektu.

„Je to pozvání? Nejsem si jistá, zda se to hodí,“ lehce se začervená, podvědomej dotek v oblasti žaludku naznačí, že jsem se tentokrát s odhadem nespletl.

„Jsem si jistej, že se to hodí. Palačinky nebo snad hamburger se hodí vždycky. Co myslíš, malá čarodějko?“ přidřepnout si k Tabbitě je trochu strategie, nečekám, že se ke mně vrhne a obejme mě kolem krku, což je přesně to, co se stane.

„Jó! Palačinky! Mamí prosím, můžeme? Už mám hlad,“ zaprosí s neodolatelností, jakou ovládají jenom děcka jejího věku v kontaktu s jejich rodiči.

„Asi nemám jinou možnost, že ano,“ Tammy s úsměvem kapituluje.

„Zdá se, že jste právě byla přehlasovaná,“ potvrdím. Už v tom mám celkem praxi, vstát i s malou zátěží na víc, když se mě Tabitha odmítne pustit. Její matka to sleduje se vší náklonností, ačkoliv zároveň stín chmurů jako by nikdy neopustil její tvář. „Vsadím se, že než se vrátíme, váš táta bude zpátky,“ pokusím se jí povzbudit i když možná, že výsledek bude pravej opak, pokud mi nedokáže dát uspokojivý vysvětlení na moje otázky.

„To doufám. Být tak dlouho pryč, bez vysvětlení, se mu příliš nepodobá,“ mírnej povzdech, když si konečně dovolí dát průchod obavám.

Po pravdě vzít je na večeři není ani tak moc projev altruismu, jako způsob, jakým se udržet poblíž a zabít čas, než se starej pán vrátí. V lepším případě, dokáže zodpovědět moje otázky a vysvětlit nejasnosti okolo Kitty a Sama. Kdo jinej by si mohl všimnout, jestli se kolem nich motal někdo další, kdo zaslechl něco, co neměl a pak to použil. Jediný čemu skutečně odmítám věřit je, že nemůže bejt náhoda, že úplně neznámá holka, na kterou sedí viktimologie předchozích obětí, se skoro zabije při podivný nehodě, tolik podobný těm ostatním. Potíž je, že zatím se to jeví, že starej pán by byl jedinej, kdo měl způsob a taky příležitost do dívky propašovat dosud nezjistitelnej halucinogen, kterej jí podle mí teorie, přiměl uvěřit, že je na silnici nějaký dítě. Kdo ví, možná to byla podobná halucinace, která přiměla sjet z útesu i Madison a možná i ta se kterou bojovala Carterová, když se utopila ve vlastní vaně. Odpovídalo by to konec konců i popisu získanýho od další přeživší oběti. Instruktorka plavání Imogene, byla tak přesvědčená o přítomnosti někoho jinýho s ní v bazénu, když jsem měl osobně možnost se přesvědčit, že tam nikdo nebyl. Aspoň tohle do sebe začínalo zapadat. Skoro jako bych byl rozuzlení už na dosah, přesto, jsem se nedokázal zbavit pocitu, jako by mi v tom všem něco zásadního unikalo.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s