Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců 47. kapitola

Zdravím přátelé! Země se zachvěla, zakvílela a vyvrhla další kapitolu. Konečně. Mohla by nést název „Springer a všechna jeho štěňata“ po dlouhé době se všechna sešla. Tak doufám, že si jich užijete a zanecháte nějaký komentář, když už to máme doslova za pár a ke konci zbývají přibližně ještě nějaké dva díly.

47. kapitola

„Sakra, že sebou hodili,“ blbá předtucha, mi ztopoří všechny chlupy na krku, jakmile před kanclem zakotví offroad s tmavě tónovanýma sklama, přesně dvanáct hodin od chvíle, co sem volal na okres. Že to nebude setkání zrovna příjemnýho druhu, je nasnadě.

„Myslíte, že jdou k nám? Nevypadají jako z okresu,“ zhodnotí Willkins na adresu párečku co se vyvalí z fára. Oba čučíme přes škvíry v žaluziích každej od svýho stolu.

„Taky, že ne. Federálové. Mělo mi docvaknout, že se na okresu podělaj a předaj to vejš,“ nechuť je jasná. Radši bych jednal s nějakým kolegou na stejný úrovni nebo aspoň podobný, páč všem je jasný, že my tady v našem zapadákově, jsme až na samým spodku potravního řetězce v hierarchii bezpečnostních složek; než s někým ze sorty arogantních povýšenců, co jsou pro ně i řadový poldové plebs. Pár zkušeností ještě ze starejch dob na okrsku, kdy sem s několika z nich musel chtě nechtě spolupracovat, už mám. Tyhle se, aspoň na první zdání, nezdaj jiný, i když z běžnýho pohledu, se jim určitá dávka originality nedá upřít. Zrzavej prcek, co svý vytáhlý parťačce- brunetě s vlasama sepnutýma do přísně staženýho ohonu, tu a tam se míhajícího jako ocas lišky spolu s pohybem hlavy; dosahuje sotva po rameno, potom, co počká, až ona obejde káru z místa šoféra, nejspíš proto, aby si mohli synchronně nasadit černý brejle a kráčet bok po boku pro efekt, tvořej kompaktní a paradoxně nesourodou dvojku současně. Šosy sáček od konfekčních kváder, tak jako šlajfky, jim za chůze povlávaj v mírným vánku. Spolu s košilema černobílý unifikovaný provedení připomínají párek ne tak srandovních tučňáků valících si cestu ostrou chůzí ke dveřím úřadu. „Čas na show. Vezměte ho a sejdeme se venku,“ zainstruuju Willkinse náznakem k cele. Abbott už tou dobou hezkejch pár hodin docela zhroucenej do sebe, nepůsobí jako někdo, kdo by mu měl dělat trable. I tak se můj zástupce vybaví kvérem a tomfou, pro všechny případy. Dál postupuje, přesně v souladu s oficiálním postupem. Sám si dám na čas, odlepit svý haksny ze stolu a ležérně se doploužit vstříc agentům.

Samotnej fakt, že zůstali před barákem, sám o sobě napovídá, v jakým duchu, se naše jednání bude odehrávat. Jako by už jenom vstup dovnitř nejspíš pošpinil jejich bezchybnost a zároveň je nakazil nějakýma buranskýma breberkama nebo co já vím co.

„Brý poledne vinšuju,“ čekali balíka, tak jim ho dám. V celý svý neoholený nádheře, dva dny jetých hadrech, šerifskou hvězdou křivě připíchlou v civilním triku, se pro iluzi nemusím ani moc snažit. Brokárna volně odpočívající na rameni dotvoří dojem. Oběma jim chvilku zabere přetvořit znechucením zkroucený rysy do neutrálních kamenných ksichtů.

„Jsme tu vyzvednout vězně,“ frajerka mi místo pozdravu strčí svůj průkaz před čumák.

„Hm, pěkný,“ zatáhnu jako že spíš ke kvalitě fotky, „Získat vězně to nejní jen tak. Nějaký další papíry k tomu máte?“ poškrábu se hlavní na zátylku.

Agentka nakrčí nos možná nad mým neopatrným počínáním nebo nad samotnou žádostí. Pak krátce kejvne, což je signál pro jejího parťáka, kterej náležitý dokumenty vyloví z náprsní kapsy saka. Váhavě mi je předá, skoro jako by pochyboval, že sem štonc je přečíst.

Po pravdě, možná by to tak bylo lepší. „To si děláte srandu, že jo?“ pro kontrolu několikrát přeběhnu údaje na zatykači.

„Ujišťujeme vás, že ne,“ agentka koženě odvětí, „Daňový únik je závažný federální zločin…“

„Všechny ty obvinění…“ dá mi zabrat, dost se kolem paradoxu, kterej sem měl možná předvídat, „Po všech důkazech a výpovědích, co proti němu mám, přijdete si sem s tímhle cancem, co říká, že ho hodláte sebrat, za takovouhle prkotinu?!“

„Veškerá naše obvinění vznesená vůči panu Abbottovi, jsou na základě řádných důkazních materiálů, nikoliv frašky hodné spíše wrestlingové arény, jakou jste zde ve městě předvedl a výpovědí získaných pochybným způsobem. Modlete se, aby sem nedorazil někdo, kdo se bude zaobírat vašimi postupy, “ agentka se uchýlí k zastrašování, jedním dechem, znevažující i oběti.

„Hej, dámo, na čí straně vlastně jste? K dnešnímu dni patnáct dobrovolných, řádně podepsaných svědeckých výpovědí. To pro vás nic neznamená?“

„Znamená to tak leda, že pro část místních obyvatel máte zřejmě jakési primitivní kouzlo. Vůči kterému, vás mohu ujistit, že já jsem docela imunní. Tak to laskavě neprodlužujte a vydejte nám vězně,“ už tak úzký rty agentky se zvlní v opovržení.

„Ujišťuji vás, šerife, že veškeré svědecké výpovědi budou po důkladném posouzení, zahrnuty coby součást vyšetřování a následně zvážena další obvinění. Vaše práce nepřijde na zmar,“ agent po pokusu o smířlivej tón, si rychle rozmyslí uznale mě stisknout rameno a nechá ruku bezúčelně klesnout podél kyčlí.

„Blbost. Znám právníky a taky vím, jak vy lidi pracujete. Dostanete, co budete chtít, a spravedlnost pro ty zneužívaný holky, vás zajímat nebude-“ Jenom chvíli trvá k bodu zlomu, „To sakra, ne! Nedopustím, aby z toho vyvázl kvůli procedurálnímu pochybení. Co uděláte, když vám ho prostě nevydám? Najdu v tomhle zatraceným kraji někoho, kdo bude mít koule dost na to, aby ho postavil před soud, za ty skutečný zločiny a vy si budete muset počkat na to, co zbyde,“ moje racionální část mi říká, jak zbytečnej je to pokus. Jenže tý já nikdy moc sluchu nedopřál.

„Nechovejte se jako větší hlupák, než jste. Dobře víte, že zákon je na naší straně. Nikdo se neodváží stavět do cesty Federálnímu úřadu. Určitě ne rádoby mačo provinční šerifové ze zapadákova. Vydejte nám našeho vězně. Hned!“ nehne se ani o píď a přesto, že mám na ní pár palců pořád převahu ve vejšce, nějak se jí daří působit na stejný úrovni. Jenom sotva patrnej úšklebek naruší dojem netečný mramorový sochy. „Zní to jako výzva,“ oplatím úšklebek vlastní samolibou verzí. „Pokud jde o to, nejsem si

jistej, že vězeň se nachází ve zdravotním stavu, aby byl schopnej převozu,“ ne tak docela lež, kterou by mi s trochou štěstí, Burton potvrdil z pozice svý funkce i důvěryhodnosti, vyřčená zcela vážně se stopou politování.

„Nesmysl!“ přes autoritativní tón odseknutí, nejspíš i na federála, kapíruje dost, aby pochopila, co přesně by to obnášelo.

„Obávám se, že ne. Zabere to den nebo možná tejden než se zotaví. Snad si do tý doby užijete pobyt v našem krásným městě,“ přes zdvořilej úsměv, co se mi povede vykouzlit, je všem jasný, že je to spíš výhružka než vřelý pozvání.

„Jen se snažíte získat čas,“ agentka opovržlivě odfrkne. Gestem ruky, umlčí svýho kolegu dobře si uvědomující hrozících komplikací.

„Myslíte?“ pohledy zaklesnutý do sebe. V ozónu je skoro praskání energie doprovázející souboj vůlí. Tak jak je partie rozehraná, na jejím celkem přesným odhadu nezáleží. V horší z variant, budu mít tejden, najít někoho s kouskem cti v těle a odvahy v krvi, změnit směr oficiálního vyšetřování. Složitej úkol, i když můžu jenom doufat, že ne tak docela nemožnej. Mimo to, sem si docela jistej, že moje oblíbená reportérka, pořád ještě bivakuje poblíž a určitě by novou kauzu ocenila.

„Teď blufujete! Neodvážíte se narušit vyšetřování takovým způsobem,“ přimět tu netečnou sochu v netrpělivým gestu překřížit ruce na hrudi, je stejně dobrý, jako zaznamenat výhru.

„Možná jo, možná ne,“ ušklíbnu se.

Dílo náhody nebo spíš dokonalej Willkinsův cit pro načasování, když si právě ten moment vybere vstoupit na scénu postrkující škobrtajícího Abbotta spoutanýho v řádným muklovským postroji na zápěstích i kotníkách bytelnýma řetězama propojenýma koženým pásem okolo pasu, před sebou. Působí věrohodně, potácející se, si v rámci možností svírající žaludek. Přirozeně zmaštěný pačesy, zmalovanej ksicht na kterým ještě tak docela nevybledli všechny modřiny, rozraženej pysk, popelavá kůže někoho, kdo pár dní neviděl denní světlo, dotvoří dojem. Ostrý sluneční světlo ho přiměje mžourat, na kůži okamžitě vyraší pot. Zakalenej pohled, sotva vnímá dění okolo sebe. Ne všechno je moje práce, něco taky zvládaj přirozený účinky absťáku. Ačkoliv, co se jeho očividnýho nutkání hodit šavli týká, nejsem si jisetej, jak moc přirozený nebo se jedná o zásah jiný síly. Každopádně dohromady tvoří perfektní argument.

„Dobrotivý Bože! Co se mu stalo? Používat fyzického násilí při výslechu je nezákonné a nelidské!“ dobrý, že zrzek do teď více méně držel kušnu. Na agenta jak se patří, předvede porci zděšení spolu s outlocitností, dost nepatřičný. Starostlivě pohledem zkoumá každej Abbottův škrábanec.

„Někdy, se to stává i při naší nejlepší péči. Vězni v jeho stavu, se uchýlí k sebepoškozování, pane,“ osvětlí Willkins maximálně zdvořile. Doprovodí to svým nejpřívětivějším úsměvem.

Jakej mu agent plaše opětuje: „Chápu,“ za jiných okolností v jiným čase, ty dva by možná mohli bejt naladěný na stejný vlně. To bylo před tím.

Před tím než moje korupce otrávila Willkinsovu duši nebo možná okolnosti pošramotili jeho srdce. Ať tak či onak, teď jeho ruka jako by bezděčně dopadne na Abbottovo záda, což přesně stačí, aby vězeň vrhnul vpřed celej obsah žaludku, co se do tý doby snažil jenom posledníma zbytkama svý důstojnosti zadržet na místě, agentům rovnou pod nohy.

Bruneta dokonalýma reflexama stačila uhnout. Elegantní úkrok, aby se vyhla bez úhony. Její parťák nemající tolik štěstí ani grácie, dostal dávku kvalitní vězeňský snídaně v podobě ještě nestrávených fazolí mísených se žaludečníma šťávama, na leštěný polobotky i část kalhot s do tý doby pečlivě nažehlenýma pukama.

„Vězeň není schopen převozu. Rozumím,“ na agentčiných rysech není znát větší znechucení ani pohnutí než to zahrnující nepříjemný komplikace.

„Obávám se, že přesně tak to bude, madam,“ do úsměvu se tentokrát nemusím ani moc nutit. Chování zdejšího kraje má několik poloh a já si tentokrát vyberu tu zdvořilejší.

„Samozřejmě,“ na ouředního šimla předvede nezvykle pružný myšlení. Podezřívavej pohled bedlivě klouzající mezi mnou a mým zástupcem než dospěla ke konečnýmu závěru. „Nikoho z nich nespouštěj z dohledu!“ vůbec první věta k jejímu parťákovi. Ten se zmůže jenom na zmatený přikejvnutí maje víc práce s odstraňováním blitek z polobotek a kalhot sadou papírovejch kapesníčků. Ona se odporoučí do diskrétní vzdálenosti tý jejich super káry, aby mohla nerušeně mobilovat. Hádám, že se svýma nadřízenýma. Drží hlasitost v soukromý úrovni, nic méně prudký přecházení šelmy v kleci z jednoho konce na druhej doprovázený o zuřivý gesta ledasco napovídaj o ohnivý konverzaci. Stihnu vykouřit retko, než agentka dopochoduje zpátky s patřičně načuřeným výrazem. „Rozšířený zatykač bude do dvaceti minut doručen faxem na vaší kontaktní adresu kanceláře starosty,“ oznámí s opovržením aspoň trochu poskytujícím malý zadostiučinění stejně jako frustraci pramenící z nutnosti prehistorickýho způsobu komunikace. „Spokojený?“ podle ironickýho odfrknutí, hádám, že ona není.

„Velmi, madam,“ vykouzlím svůj nejmedovější úsměv, což samo sebou chladnou agentku nechá docela bez dojmu. „Je to krása, když si složky ve službách zákona dokážou vyjít vzájemně vstříc, nemyslíte? Pozval bych vás do svý kanceláře, abychom nějak pohodlnějš strávili čas. Můj zástupce dělá výbornou kávu nebo možná spíš něco studenýho? V těch vašich fajnovejch agentskejch oblečcích vám musí bejt děsnej hic,“ nabídnu v roli dokonalýho hostitele, což je stejně tak upřímný jako je zřejmý, že oba úředníci se radši uškvařej, na ostrým slunku, než aby mojí nabídku přijali. Opovržlivý odfrknutí od agentky je skoro jako nejvyšší ocenění.

„Děkujeme, šerife. Asi raději počkáme venku,“ její kolega odpoví za oba.

„Jak je libo-“ Nemám nic proti když následující půlhodinku prožijeme v trapným a pro někoho dost možná nepohodlný tichu čtveřice vzájemně na sebe čučící na prašný cestě v nejparnější části dne. Federálové jsou vycepovaný tak, že i pot se jim bojí vyrazit na kůži aby neprojevili ani špetku lidství a vlastně tak samo i Willkins ergo si připadám jako v nějakým parku obklopenej netečnýma sochama. Abbott, na kterýho práva, tu tak nějak všichni serem skrz naše ega a taky páč je to zmrd, co si slitování nezaslouží, by mohl suplovat parkovou fontánku, jak pot crčí snad z každýho jeho póru. Na štěstí pro všechny už to zůstane u jediný tělní tekutiny o jakou se s náma hodlal podělit.

„Šerife Springere! Šerife!“ zvuk mýho jména z dálky provedenej za běhu, zní celkem jako vysvobození a ten nejkrásnější zpěv cherubínka zvěstovatele i když v reálu je to jekot mutujícho puberťáka měnícího tóninu s každým opakováním a sotva popadajícím dechem po překotným úprku, „Zpráva pro vás z radnice!“ Nikdo jinej než Nelson Junior, kluk co s první šancí projevil správnýho podnikavýho ducha, když se chopil krom fotogrfa místního plátku i funkce neoficiálního kurýra. Jeden job bezvadně podporující druhej, páč jak jinak si zajistit ty nejčerstvější zprávy. Sotva mi předá papír výměnou, za pět babek- smluvenou permanentní taxu, taky se hned chápe foťáku, se kterým zavěšeným kolem krku mám pocit, že i chrápe.

„Moc pěkné. Zaměstnávat nezletilé budoucí delikventy,“ agentka neohromeně okomentuje celou transakci.

„Že jo. Taky to považuju za jeden ze svých nejlepších nápadů,“ hrdě se přihlásím k zásluhám.

„Jak jinak,“ odvětí sarkasticky. Nezdá se ani moc spokojená, když se jí Nelson snaží vyblejsknout na hromadnej snímek, kde mu i s Abbottem, jako hrdej rybář s úlovkem, já a dokonce i Willkins ochotně zapózujeme.

„Takže jo. Je celej váš,“ po zkontrolování novejch papírů, co už maj všechny správný náležitosti, Willkins postrčí Abbotta do jejich péče. „Bylo mi potěšením. Město New Hope vám děkuje, za spolupráci,“ vzájemně si vyměníme autogramy do předávacích protokolů.

„Nemůžu říct to samé,“ agentka mi věnuje poslední úšklebek. Její parťák cestou k autu střídavě vleče a podpírá Abbotta, což už je tak nějak jejich problém. Vidět je mizet za obzorem, přál bych si cejtit úlevu z dobře odvedený práce a uzavřenýho případu. Ale není to tak.

                                                                  *

„Cent, za vaše myšlenky,“ zpátky v kanceláři ani muj zástupce se nezdá moc spokojenej.

„Jen přemýšlím o spravedlnosti, pane,“ bez protestu přijme skleničku bourbonu, kterou pro něj i sebe naleju, „Pro všechny jeho zločiny, oni ho skutečně přijeli zatknout, za daňové úniky. Nerozumím tomu…“ složí se na druhou židli u mýho stolu. V ramenou únavu mnoha desítek let. Víc než jeho skutečný roky.

„Caponeho dostali ze stejnýho důvodu,“ poznamenám, ne že by to něčemu pomohlo.

„Co vím, tak ten nezneužíval děti,“ odvětí zachmuřeně do skleničky, „Jak by podle zákona mohlo být spravedlivé, že peníze mají větší hodnotu než zničené lidské životy?“ v očích s otázkou zmatek, dost možná i zrada.

„Zákon a spravedlnost ne vždycky jdou tou samou cestou,“ v danou chvíli pro něj nemám lepší odpověď.

„To není správné. Nemělo by to tak být,“ je to ozva jeho dřívějšího já spolu s neustálou touhou mladýho muže, mi oponovat.

„Opatrně. Skoro jako bych slyšel ducha rebélie,“ navzdory káravýmu tónu, Willkins když zamračeně vzhlídne, setká se s mým velmi potěšeným úsměvem přes okraj skla, „Takže náhlá nauzea, jo? Předpokládám, že vaše pěst v Abbottově žaludku před tím s tím nemá nic společnýho,“ sem asi ten poslední, kdo by želel nějaký rány zmetkovi na víc, když šlo o dobro věci. Konec konců, byl to ten pravej argument, co zapříčinil obrat událostí.

„Vinen,“ Willkinsovy se na tvářích objeví mírnej ruměnec, „Nevěděl jsem, co jiného bych měl dělat, když jsem slyšel, jak se vyvíjí váš rozhovor s agentkou,“ rozpačitě připustí. Pořád je v něm dost správnosti, aby se cejtil zahanbenej z použití nestandardního postupu.

„Sem ten poslední, kdo by vám to vyčítal. Máte mojí neoficiální pochvalu, abych tak řekl, za zásah v pravou chvíli,“ můžu mu poskytnout trochu hrdosti, když je zřejmý, že on sám na sebe hrdej není vůbec.

„Nikdy by mne nenapadlo, že budu ten druh člověka, který je schopen lhát vládnímu zaměstnanci do očí a bezdůvodně napadne zadrženého. Co se to se mnou stalo?“ míra zoufalství v hlase dosáhne další rovinu.

„Nebylo to bezdůvodně. Udělal jste to, protože jste chtěl pomoct těm dívkám dosáhnout spravedlnost. O tom nepochybuju,“ nejsem v tomhle ohledu ten nejlepší rádce protože, já nikdy, ani jako mladej bažant, žádnýmu podobnýmu etickýmu problému nečelil, obdařenej jasností někoho pro koho bylo blaho oběti jedinou prioritou.

„Skutečně je to tak? Dělá spravedlnost pro oběti ze znevážení zákona menší zločin?“ Willkins ke mně znovu vzhlídne ve tváři vepsanou pochybnost.

„Nevím, jestli je to tak skutečně, ale vždycky to bylo dost dobrý pro mě, když sem si měl vybrat. Ostatně ta volba je i na vás, jestli bejt otrokem zákona nebo někým, kdo hájí spravedlnost. Ať už si vyberete kteroukoliv cestu, nebudu vám to vyčítat,“ přijde mi, že jsem měl na mladýho muže větší vliv než by se mohlo zdát, což by za jiných okolností byl nejspíš důvod k hrdosti, kdyby se tím on nezdál tak zničenej.

„Co když si vyberu to druhé? Na vždy v sobě pohřbím něco, co bylo od začátku mou jedinou konstantou a ukáže se, že je to zbytečné? Co když to, co jsem dnes udělal, těm dívkám nepomůže a nikdo se jejich případem nebude zabývat?“ překvapivě i když možná ne tak překvapivě, je tohle otázka, co ho trápí.

„Nikdy to není zbytečný a v tomhle případě se to nestane. Nedopustíme to. Nenecháme Abbotta, aby vyvázl. Momentálně sice nemůžeme dělat nic jinýho než sledovat další průběh vyšetřování a to taky uděláme, ale nedopustíme, aby jeho zdejší zločiny někdo zametl pod koberec jenom kvůli tomu, aby si udělal zářez, za svý vlastní vyšetřování. Máte moje slovo. Vím, že to asi není dost, ale to jediný, co pro teď můžu nabídnout,“ sám si uvědomuju, že v jeho aktuální morální krizi slovo renegáta zákona nemusí znamenat vůbec nic.

„Věřím vám, pane. A děkuji,“ znova mě překvapí prohlášením i tím, že dopitou skleničku po  desce stolu hladce posune k dalšímu naplnění. Což taky bez okolků udělám. Víc než jeden způsob, jakým jsem svědomitýho státního zaměstnance zkazil.

„Byl to pekelnej tejden. Máš zájem se večer stavit u nás vypustit trochu páry?“ Když už jsme u těch způsobů zkažení, přijde mi, že nabídka je něco, co by mu za současnejch okolností mohlo přijít vhod.

„To bych moc rád,“ je téměř vidět, jako by se zvedla část váhy z jeho ramenou s příslibem uvolnění, „Jimi se dnes vrací, že ano? Možná byste raději byli sami,“ přesto namítne nesměle.

„Nesmysl. Určitě rád uvidí i tebe. Patříš přeci k nám, ne?“ nový uspořádání mezi náma je pořád ještě nezvyklý, z nás tří měl Jimi nejmíň potíž se s ním vypořádat.

Willkins zareaguje plachým vděčným úsměvem. „Pořád nemůžu uvěřit, že vyrazil na lov se svým tátou a jeho přáteli. Tedy, jsem za něj šťastný, že pracují na jejich vztahu, ale lov?“ netají se překvapením a je to příjemně uvolňující po tom všem bavit se o něčem normálním.

„Chápu, co myslíš. A to si ho ještě neviděl, jak to umí s nožem,“ snažím se pro teď ignorovat záblesk v očích mladšího muže, při zmínce, která neměla odkazovat na nic jinýho než na Jimiho dovednosti prokázaný při kempování, „Jo, Jimi je samý překvapení, ale tahle jeho stránka pro mě byla asi nejvíc šokující,“ dodám.

„Nemyslel jsem si, že je ten typ, co by dokázal zastřelit zvíře. Je tak jemný a citlivý…“ Willkins mírně zrozpačití jako by se bál, že dal najevo příliš z jeho fascinace naším společným milencem.

„Podle jeho slov, ulovit, stáhnout a vyvrhnout,“ ušklíbnu se, jak Wilkins mírně nakrčí nos v kombinaci obdivu a znechucení zároveň. Po společným bezeslovným přípitku na Jimiho, mezi náma zavládne chvilka ticha. Docela přijemnýho druhu. Možná oba v myšlenkách s ním. Skutečně jeho rozhodnutí odjet lovit s Edgarem a jeho znovuzískanýma kamarádama, potom, co se situace ve městě stabilizovala, a parta veteránů dostala nápad oživit jejich starou tradici se vším všudy, když už nebylo třeba jejich zbraní ve městě, bylo nečekaný. I když ne nevítaný. Se všema zmatkama a extra šichtama sem byl pro svýho partnera těžko dobrým společníkem a on s Edgarem navázat, tam kde před těma dávnýma rokama přestali, beztak potřeboval. I starej morous jako Edgar se zdál o něco míň morousovatej, obklopenej svojí bývalou jednotkou, přátelema, kterých se zřekl z hloupýho důvodu, kterej, jak se ukázalo, nikoho z nich nezajímal. Jimiho bez výhrad přijali mezi sebe, možná snáz než posledně, když už nebyl kluk, ale dospělej muž, kterej si s nima neváhal vypít a smál se jejich obhroublým vtípkům. Dneska byl jejich výpravy konec, a i když jsem svýmu partnerovi všechno tohle přál, sobecká část mě se nemohla dočkat večera.

Bzučení pageru mě vytrhne z příjemnýho snění. Neznámý číslo věstí trable a taky to tak skutečně je, když na něj zavolám zpátky. Vyděšenej hlas plnej zoufalství žadonící, abych se s ním hned sešel, rázem spláchne tu špetku pohodlí, co jsem právě získal.

„Stalo se něco, pane?“ Willkins mě sleduje s obavou.

„Nejsem si jistej. Musím odjet,“ poslední hlt bourbonu, sklenička ve spěchu silnějš položená než by bylo nutný, hlasitě cvakne o stůl.

„Mám jet s vámi? Potřebujete pomoc?“ Willkins je hned ve střehu, připravenej vyrazit do akce.

„Ne, je to pravděpodobně soukromá záležitost. Měl bych to zvládnout sám,“ po kratším zvážení jeho nabídku zamítnu, „Kdyby něco, buďte připravenej u vysílačky. Ozvu se, kdyby bylo třeba,“ z litanie čistýho teroru jsem nepochopil příčinu toho všeho, nic méně se mi nezdá nutný vyrazit s celou kavalérií, když je aspoň jeden z nás ve městě vhodnej. Na druhou stranu není vyloučený, že posila bude nutná, páč nemám ani šajna, do čeho se ženu.

„Jak myslíte, pane,“ možná je to jenom zdání, jeví se zklamanej z odmítnutí.

„Vysvětlím to pozdějš. Když se nic nestane, sejdeme se doma, dobrý?“ slovo mi vyklouzne bez toho, že bych o něm hloubějš přemejšlel, je to ale něco, co dokáže prozářit rysy mýho zástupce.

„Dobrý. Dávejte na sebe pozor, pane,“ zvláštní mix soukromýho a profesního, co nečekaně funguje.

„To dělám vždycky,“ věnuju mu poslední ušklíbnutí, domýšlivější než bych se v reálu cejtil. Nemám ani představu, co tak naléhavýho se stalo i tak vyrazím.

                                                                 ***ooo*** 

Další důkaz, že nejsem vůbec vhodnej materiál na rodiče a štěstí, že jím nejsem, je mi jasný, že bych rychle skončil v cvokhausu, kdybych se jako splašenej hnal po každý, bez nějakýho racionálnějšího důvodu a respektování rychlostních limitů. Bylo to něco v tom hlase plným naléhavosti, co všechny moje vnitřnosti sevřelo něčím nepříjemně podobným panice. Docela novej pocit, bez kterýho bych se rád obešel, kterej mě přiměl jednat, jako blázen jakým jsem. I tak, když dorazím k cíli, zbude mi dost obezřetnosti, zaparkovat DeSoto v diskrétní vzdálenosti pro případ, že by bylo třeba utajení. Vážně cvok, když se přikrčenej kradu podél plotu, adrenalin zbystřující moje smysli namířený na skenování okolí. Zašumění trávy, list ševelící ve větru, zacvrlikání nějakýho hmyzu, se zdaj jako jediný narušení kolem jinak naprosto klidně a tiše vypadající zchátralý farmy, pravda nezvyklej jev na poměry domácnosti obývající jí, nic méně ne nenormální v popoledním klidu parnýho dne. Nevypadá to, že by na dohled byla živá duše. Až při pečlivějším pohledu, několik stop od hlavní cesty ve vysoký trávě zanedbanýho pozemku. To co z dálky vypadá jako hromádka starých špinavých hadrů, se pohne, jakmile se dostanu blíž. Rozcuchaná hlava se zvedne z kolen objímaných kostnatýma pažema. Zvolání mýho jména nezní radostně, jenom úlevně. Vzápětí je celá postava na bosých nohách uhánějící divokým sprintem ke mně. Tentokrát šokovanej výjevem, nestihnu zareagovat, jak mívám ve zvyku a tak do mě drobný tělo narazí. Vyzáblí končetiny svírající mně najednou kolem pasu neskutečnou silou, obličejík zabořenej v mým tričku. Vlhkost slz začíná prosakovat látkou doprovázená tlumenýma vzlykama: „Ty jsi opravdu přijel?!“ úžas s nevírou někoho, kdo od dospělých zná jenom zklamání, „Tolik se bojím!“ slova zvládnu stěží rozeznat.

„Jasně, že jo, Šampione,“ povede se mi trochu vyprostit a dostat do kleku, abych mohl třesoucí se drobný tělo sevřít v náručí, horký slzy dopadaj do ohbí mýho krku, „Máme přeci dohodu, že stačí zavolat, ne? Tak sem tady,“ nechám svůj hlas na co nejnižší polohu, mumlající slova uklidnění do vlasů. Moje velká dlaň hladící záda může spočítat každej knoflík kostnatých výběžků páteře. Nemyslel jsem si, že je možný, aby byl kluk ještě hubenější, než když jsem ho viděl posledně. Chvíli to zabere, než se přestane třást. „Prozradíš mi teď, co se stalo? Jde o tvýho tátu? Ublížil tobě nebo mámě?“ o něco se odtáhnu, jenom tolik, abych si ho mohl důkladnějš prohlídnout. Vypadá nezraněnej, aspoň ne viditelně až na propadlý bledý tváře momentálně pruhovaný slzama, rudý oči a temný kruhy pod nima, jaký by určitě dítě nemělo mít. Obhlídnu ještě okolí, jestli povyk nepřilákal přeci jen někoho z domu, ale všechno se zdá klidný. Na obě moje otázky zavrtí hlavou. „Tak, co se stalo? Nemůžu ti pomoct, když mi neřekneš, o co jde,“ klidně ho vybídnu.

„S- Stín- strašně moc se zlobí a já- já se ho bojím,“ odpoví přerušovaně vzlykama. Drobný pěstičky křečovitě sevřou moje tričko.

„On je teď tady?“ po tom všem, co mi ukázal a řekl Viktor, si nejsem jistej, kde je pravda. Jistý je, že kluk se nachází ve stavu totálního děsu takovým způsobem, jakej by nedovedlo předstírat dítě snažící se získat jenom pozornost. Jedna ruka se vyprostí z mýho trička, roztřeseně ukáže směrem k domu.

„Přímo tam,“ řekne, „Copak nevidíš? Dívá se na nás,“ dětskej hlas je plnej hrůzy a taky zoufalství.

„Promiň, prcku,“ vážně jsem se snažil zahlídnout cokoliv mezi vrakama aut a torz starých součástek, ale bez výsledku. Všechno je tak klidný jak jenom může bejt. „Řekl ti, proč se zlobí?“ nemůžu dělat nic jinýho než pokračovat a snažit se tomu přijít na kloub.

Tobias znovu záporně zavrtí hlavou. „Myslel jsem… chtěl jsem… když vydržím nespat… nebude za mnou moc přijít… ale je pořád tady i když jsem vzhůru… Prosím, vezmi mě pryč a taky mámu… bojím se a už tu nechci být…“ znova se horečnatě zavrtá do bezpečí, který mu může poskytnout moje náruč, „Myslel jsem, že je můj kamarád, ale je zlý. Určitě mně a mamce ublíží,“ znovu se začne celej třást.

„Proč si myslíš, že by chtěl ublížit tvojí mamce? Třeba to nejste vy, na koho se zlobí,“ netuším, jaký jiný uklidnění poskytnout.

„Cítím to,“ tiše hlesne, „Zlobí se i na tebe, ale něco od tebe chce. Když mu to dáš, odejde,“ je těžký rozumět slovům, přes drkotající dětskou čelist a hlas nesoucí mrazivou ponurost.

„Mluví s tebou právě teď? Co po mně teda chce?“ nemůžu říct, že by mi jeho prohlášení dodalo na klidu ačkoliv, pořád nevidím ani stopu po čemkoliv živým nebo dokonce nemrtvým.

„To neříká, ale máš si pospíšit,“ je v tom zvláštní definitivnost, která by snad ani jako by nepatřila malýmu Tobiasovi.

„Dobře. Co bys řekl, kdyby sme si teď udělali vejlet do města, za padre Viktorem?“ v duchu zakleju. Přál bych si vědět, o co tu sakra kráčí a jak z týhle šlamastiky ven. Padre je asi jedinej člověk, kterej by to vědět mohl.

„Nemůžu. Nemůžu tu nechat mámu…“ kluk se blíží dalšímu panickýmu záchvatu, „Prosím ne… nenuť mě!“ zakvílí, po tvářích se mu znovu rozkutálí slzy.

„Dobře. Tak ne. Uklidni se. Jenom se trochu projdeme, v pořádku?“ přikejvne. Hladce ho pak zvednu do náruče. Asi je zvyklej no ani tak mi nepřijde moc v pohodě nechat ho capkat bosky po štěrkový cestě. Jak se vzdalujeme od domu směrem k mýmu autu, tak se čím dál tím víc zklidňuje, což potvrdí mojí teorii. Chvění i pláč pomalu ustává. Potom, co ho usadím na haubnu, zbydou jenom kapky vlhkosti třepotající se na řasách, který si kluk snaží setřít patou dlaně. „Lepší?“ Znova přikejvne doprovázeje to pokusem potáhnout nudli spouštějící se mu z nosu zpátky odkud přišla. „Sakra. Nemám u sebe kapesník,“ pro jistotu zkontroluju, kapsy i u bundy. Ne, na zvládání dětských krizí nejsem vybavenej ani materiálně. „Ale můžu tě naučit, jak smrkaj chlapi, chceš?“ Pořád nemluví, jenom sotva patrnej záblesk zvědavosti v zarudlých očích připomíná vzdáleně jeho běžně zvídavý já. „Tak jo. Trochu se předkloň, zakrej si jednu dírku a pořádně frkni,“ zainstruuju ho i s názornou ukázkou. Napodobí mně. Zaujatě zazírá na nudli, co obloukem vyletěla. „Fajn a teď druhou,“ i to zopakuje. „Na první pokus to není špatný,“ uznání, že se mu povedlo se neposmrkat mu vytvoří na tváři malej úsměv.

„To byla legrace,“ je dobrý ho slyšet mluvit.

„To jo, ale nikdy to nedělej před holkama. Těm se to moc nelíbí,“ považuju, za důležitý zmínit.

„Proč ne?“ zadívá se na mě v plným zkoumavým režimu. Ještě to není tak úplně ono, ale je to začátek.

„Myslím, že jim to přijde trochu nechutný,“ vezmu místo na haubně vedle něj.

„Holky jsou divný,“ prohlásí mudrlantsky. Zdá se, že nejhorší krize zažehnaná.

„Někdy,“ smích, co mi při tom zaburácí v hrudi je spíš úlevou, „Kde si nechal boty?“ napadne mě při pohledu na Tobiasovo bosí chodidla nenuceně se kynklající ve vzduchu.

„Doma. Nechtělo se mi je hledat,“ trochu sebou při tom trhne, jako bych mu otázkou připomněl, jak moc spěchal, aby se dostal z baráku.

„Máš hlad?“ pokusím se odvést klukovu pozornost jinam.

„Trochu,“ chvilku si dá na čas s odpovědí, jako by musel přemýšlet o svých vlastních potřebách. Ať už se mu v uplynulých dnech stalo cokoliv, dokázalo ho to dostat do stavu dost mimo.

„Nemám nic lepšího, promiň,“ nabídnu mu čokoládovou tyčinku ze svých zásob. Nějak automaticky jí pro něj i rozbalím.

„Děkuju,“ hned se na ní vrhne připomínající víc hladový zvíře než člověka.

„Jak si se jinak měl? Co tvůj táta a bráchové?“ bez ohledu na to, čeho sem byl svědkem i toho, co říká Viktor, sem přesvědčenej, že klukův stav by mohl mít spíš reálnou příčinu než něco paranormálního.

„Normálka,“ ledabyle pokrčí ramenama, zatím co si futruje tváře.

„Takže je všechno v pořádku?“ Dá se předpokládat, že normál znamená boro, co jeho tatík ochlasta vyvádí, čímž se Tobias nezdá znepokojenej.

„Táta pořád křičí a bráchy teď skoro nevídám. Máma je pořád smutná. Smutnější než dřív,“ drobnej povzdech někoho jinak smířenýho se skutečností aspoň na venek.

„Asi ti dlužím omluvu, za to, že jsem se tak dlouho neukázal. Věř mi, dělám na tom, jak bych tobě a mámě mohl pomoct,“ nemyslím si, že by ho nějak extra tankovalo, že pomoc tkví ve vymějšlení způsobu, jak jeho fotříka dostat za katr, i tak si to nechám pro sebe.

„To chápu. Vím, že máš moc práce,“ odpoví rozumně, „Ale budeme spolu na moje narozeniny, že jo? Slíbil jsi mi to,“ upře na mě kukadla plný naděje.

„Jasně, že jo, Šampione. To bych si nenechal ujít,“ je to automatický gesto rozcuchat mu už tak střapatý vlasy. Je až strašidelný, jak snadno sem si zvykl na tyhle drobný pozornosti ve směru dítěte se kterým mě nepojí krev. „Vlastně mám pro tebe jeden dárek už teď. Není ode mě, ale od padre Viktora. Posílá ti to,“ stříbrnej medailon na řetízku vytaženej z kapsy se zablyští v záři slunce.

„Kdo to je?“ Tobbi na něj zvědavě zazírá, víc překvapenej, že by vůbec něco dostal. Medailon mu z mejch prstů sklouzne do dlaně. Ukazovákem opatrně zkoumá vyobrazení na přední části postavy světce s odpovídajícíma atributama.

„Svatý Cyriak. Chrání před zlem. A čarodějka, jedna z padreho lidí, ho očarovala, aby měl ještě větší moc,“ vysvětlím zkráceně, tak jak jsem dostal od Viktora. Na štěstí Tobias, nemá moc povědomí o ani jedný z věcí, aby se pozastavil nad kombinací dvou nesourodých veličin jako je oficiální náboženství a magie, která ani mě nejde do hlavy. Nic méně, Viktor mi dal podrobnej výklad o úloze světce coby ochránce přímo proti zlým duchům a posedlosti, tak jako o tý magický části, když neodbytně trval na tom, že je životně důležitý, aby ho chlapec měl. Nevěřím na nic jako ochrana Vyšší moci ani mumbo- jumbo kejkle, zato ale věřím v moc autosugesce. Váhal sem kluka zatěžovat s něčím takovým, ale najednou mi to nepřijde jako špatnej nápad.

„Ochrání mě před Stínem?“ zeptá se s nadějí i nedůvěrou zároveň.

„Určitě jo. Když ho budeš nosit, nic zlýho ti neublíží,“ nedá mi námahu znít přesvědčeně. Je to ta část, který věřím třebaže jiným způsobem. „Mám taky jeden. Budeme mít dva stejný,“ vylovím svůj medailon schovanej pod tričkem. Viktor mi ho vnutil se stejnou zarputilostí. Zvykl sem si na jeho váhu, že mě ani nenapadlo si ho doma sundat i když je to už pár dní, co ho mám. Teď sem za to rád, protože něco co mám já taky, je ten konečnej impuls, co Tobiase přesvědčí, aby si ho vzal. Schová ho pod tričko po mým vzoru, což je asi dobrej nápad vzhledem k tomu, že jeho famílie a Viktorův šéf zrovna nemaj ty nejlepší vztahy.

„Opravdu zná Otec Viktor čarodějku?“ “Kouzlo“ asi začne fungovat okamžitě, když se Tobias uvolněně natáhne po mým boku, hlavou a částí zad opřenej o čelní sklo.

„Jasně. Nepochybuju, že jich zná spoustu. Jeho máma byla jedna z nich. Můžeš se ho na to zeptat, až se příště uvidíte,“ když už nic jinýho, Viktor bude určitě mnohem lepší než já ve vymýšlení příběhů. Zatím bych řekl, že mu to šlo docela dobře. Vymyslet to celý kolem lovců příšer, je docela solidní výkon. Čím víc času sem strávil realitou tvořenou lidskýma příšerama jako Abbott, tím víc sem o jeho příběhu začal pochybovat.

„Ty jsi někdy nějakou čarodějku potkal?“ jako každý dítě jeho věku, se stane Tobias víc než zaujatej tématem.

„Hm, možná. Teda myslím, že to byla čarodějka. V Chicagu. Pár měsíců před tím než jsem přijel sem,“ nevím proč mi naskočí zrovna tahle vzpomínka. Je stejně dobrá jako jakákoliv jiná. Ne že bych za svojí kariéru potkal málo podivínů, na koho by popis čaroděj pasoval.

„Byla ošklivá a měla spoustu bradavic?“ Tobias se zjevně tématu hned tak nehodlá vzdát.

„Vlastně ani ne. Jenom stará. Dala mi kouzelnej prášek, kterej mi měl pomoct porazit démona,“ prvně, kdy to vůbec vyslovím nahlas, coby pohádka pro malýho kluka, mi ta anabáze s Michaelem a jeho bratrem nepřijde tak absurdní.

„Bojoval jsi s démonem?“ čirej úžas v klukově hlasu, možná to nebyl zas tak dobrej nápad.

„Možná. Nevím jistě, jestli to byl zrovna démon, ale byl obrovsky silnej a uměl zapalovat lidi jenom tak silou vůle. Každopádně víš, co vím jistě? Že sem mu pořádně nakopal zadek. To znamená, že nakopu zadek každý obludě, která by chtěla někomu ubližovat,“ vlastně, co mi paměť fašírky, co jsem měl tou dobou místo mozku dovoluje, tak ten boj nebyl zas tak slavnej, nic méně není tu nikdo, kdo by mi to rozporoval, takže si můžu dovolit chvilku se koupat v nepokrytým úžasu, jakým na mě kluk zírá.

„Fabuluješ? Jako když jsi nám vyprávěl o Jackalope? Démoni nejsou nebo ano?“ zeptá se. Sem na řadě já, abych byl trochu ohromenej, výrazem, co si dokázal zapamatovat, vhodně použít i tím, že dokonce ani malej kluk nevěří, že by něco takovýho bylo možný.

„Možná jo, možná ne. Nechám to na tobě. To je kouzlo příběhů,“ odpovím s mrknutím.

„Myslím, že jsi dost silný na to, abys porazil i deset démonů,“ poslední slovo skoro zanikne v mohutným zívnutí.

„Chceš spát?“ bez otázky vnímám drobný tělo, jak se vedle mě uvolňuje a kroutí blíž mýmu boku.

„Hmm, ale bojím se, že přijde Stín,“ další dlouhý zívnutí i když se kluk snaží zůstat vzhůru.

„Určitě nepřijde. Máš přeci medailon a já budu hlídat,“ jemně ho na chvilku odsunu už skoro spícího, jenom co je třeba sundat si bundu a částečně jí přehodit přes drobný tělo, trochu prochladlý na dotek i přes parno letního dne. „Ty, Tobiasi, jak je to vlastně dlouho, co si nespal?“ zkusím poslední otázku.

„Pět,“ zamumlá už na půl cesty do Limbu.

„Pět dní?“ znám neuvěřitelnou výdrž děcek, ale něco takovýho mi přijde extrém i přes Tobiasovo souhlasný zahučení tlumený mým ramenem. Kluk je tuhej v tu ránu jak když ho do vody hodí. Ve spánku pořád žmoulá moje tričko, druhou rukou svůj medailon, jinak nic co by nasvědčovalo o nějakých nočních můrách. Je mi jasný, že všechno je mnohem složitější než aby mu dokázal pomoct údajně čarovnej amulet, respektive jednoduchej psychologickej trik přimět ho uvěřit v jeho ochrannou moc. Je to začátek. Jenom kdybych zatraceně dokázal přijít na to, co se tu doopravdy děje. Jedno je jistý, kluk potřebuje pomoct nějakým způsobem a to tak že rychle. Slunce se posune hodně k obzoru, když se Tobias začne probírat. „Odpočatej?“ nebylo to dost spánku, kolik by kluk v jeho věku potřeboval, ale jeho pleť už má aspoň o něco lepší barvu a nepřipomíná tolik mrtvolku. „Už je dost pozdě, budu muset jít. A ty bys měl taky asi domů. Vsadím se, že máma má o tebe strach,“ jistej si tím teda moc nejsem. Nabízí se otázka, jakej druh rodiče nechá svýho potomka dostat se do takovýho stavu?

„Prosím, nechoď,“ znovu se ocitnu v železným sevření drobných, překvapivě silných rukou.

„Musím. Ale přijedu zase zejtra, slibuju,“ je to to nejmenší, co můžu udělat, zjistit, jak se věci vyvíjej dál a možná nějaký další podrobnosti.

„Slibuješ?“ vzhlídne ke mně se smutným ksichtíkem, jako by tomu moc nevěřil.

„Řekl sem to, ne? Malíčková přísaha?“ naznačím skrčeným prstem pravačky. Kluk na mě chvilku vyjeveně čučí. Zapomněl sem, že nemá žádný kamarády a nejspíš ani sourozence, se kterýma by něco takovýho dělal.

„Malíčková přísaha,“ pochopí. Se širokým úsměvem, zaklesne svůj mrňavej prst o můj.

„Taky mi něco slib. Že se pokusíš dneska v noci spát,“ předpokládám, že aspoň za pokus to stojí.

Chvilku váhá, skoro vyděšenej už jenom z představy. Na konec se dotkne amuletu, pro ujištění: „Slibuju.“

„Domluveno. Teď nastupovat!“ sám seskočím z haubny, „Springer aerolinky směr domov odlítaj!“ vybídnu ho zavěsit se mi kolem krku, neváží skoro nic, což mi umožní provést s ním menší akrobatickej cvik, kdy se na chvilku ocitne mimo vliv gravitace. Šťastnej smích mi případně za pár pochroumanejch krčních obratlů stojí. Většinu cesty zpátky připomíná spíš obrovskýho netopýra, zavěšenej převážně hlavou dolů nebo v letu, používající, za mojí ochotný spoluúčasti, moje ruce i ramena místo větví. Nadšenej výskot doprovázející každej kousek se nese široko daleko letním podvečerem. Ani jeden z nás si z počátku nevšimne jeho matky kráčející nám naproti s ustaraným výrazem, kterej se ještě víc prohloubí, když vidí, jak jejího syna momentálně visícího na mojí paži, dostanu do správný polohy hlavou vzhůru a ten se spokojeně v nový pozici uvelebí. Na vzdálenost několika kroků její tvář vyzařuje nefalšovaný zděšení, ačkoliv si nemůžu bejt jistej příčinou.

„Dobrý den, šerife,“ otázku má vepsanou v pohledu klouzajícím ze mě na svýho potomka a zpátky, „Stalo se něco?“

„Dobrý den, Edith. Ne, jenom sem měl cestu kolem a napadlo mě, že se stavím tady za Tobiasem,“ nezdá se mi, že by tušila o trápení svýho syna a nejsem si jistej, kolik z toho by bylo momentálně vhodný prozradit, dokud nebudu vědět víc o příčině jeho trablů. O správnosti mýho rozhodnutí mě přesvědčí, vděk s úlevou, zračící se v dětský tváři.

„To je od vás laskavé. Ale nemyslím si, že byste měl plýtvat svým časem, určitě máte důležitější věci na práci,“ smutně se pousměje.

„Jak už sem řekl, měl sem cestu kolem. Žádnej problém. Je u vás všechno v pořádku?“ sama nevypadá o moc líp než její syn. Ačkoliv i u ní chybí fyzický zranění, od našeho posledního setkání přibylo pár šedin ve vlasech i vrásek. Kruhy pod očima, popelavá pleť jako by ani ona toho poslední dobou příliš nenaspala, což by dávalo smysl, pokud by bděla se svým nejmladším, což mám pocit, že ne.

„Samozřejmě. Proč by nebylo? Vše je v naprostém pořádku. Nemusíte si dělat starost,“ ujišťuje mě způsobem svědčícím o pravým opaku. „Vystrašil jsi mě. Kde jsi byl celý den?“ převede pozornost na svýho potomka.

„Hrál jsem si,“ Tobiasova odpověď potvrdí moje podezření. Ať už ho trápí cokoliv, svojí matce se o tom z nějakýho důvodu nesvěřil.

„Bez bot?“ jemná výčitka nese stopu humoru, ryze rodičovským způsobem. Edith využije příležitost, dokud jejího vejlupka ještě držím nazout mu pár kecek. Neprotestuje. „Děkuji,“ žena mojí asistenci ohodnotí slabým upřímným úsměvem. Jedním z mála takových, možná i prvním, co sem u ní viděl.

„Hádej co, mami, Springer mi slíbil, že spolu oslavíme moje narozeniny ve městě,“ Tobias se pyšně napne sotva se jeho podrážky setkaj se zemí. „Mohli by jsme pak u něj a Jimiho zůstat přes noc,“ část plánu se kterou se mě jaksi neobtěžoval seznámit.

Na jeho zploditelku by asi nemohlo mít horší dopad ani, kdyby jí v tu ránu někdo vrazil nůž do žeber. „To není nejlepší nápad. Tvé narozeniny jsou velmi speciální den. Měli bychom je oslavit spolu jako rodina. S tvými bratry a otcem,“ mírnej hlas nekoresponduje, s téměř bolestivým výrazem.

„Mami, prosííím!“ Tobias zní naléhavějš než běžnej rozsah dítěte připravenýho o oslavu podle jeho přání, „Nikdy to neslavíme jako rodina. Půjdeš taky. Budeme spolu a můžeme u nich zůstat oba,“ úpěnlivý pohled nasměruje i na mě.

„Nemluv hlouposti. Víš, že to by táta nikdy nedovolil a rozhodně se nehodí, abys přespával u cizích lidí,“ zamítnutí přijde s větším důrazem, „Promiňte, to není nic proti vám. Není to kvůli tomu, s kým žijete. Jsem vděčná vám i vašemu partnerovi, že se o Tobiase staráte, ale měl by být se svou rodinou. Nemůžeme to po vás požadovat. Už jste udělali oba víc než dost. A ty, oni mají svůj život, nemůžeš jim do něj jen tak vtrhnout,“ s jemnou výčitkou se obrátí přímo na kluka.

„Víte, vlastně to není žádnej problém. S klukem trávíme čas rádi, a když mu o to tak jde, máme v domě pokoj na víc, kde byste oba mohli zůstat,“ způsob, jakým mi Tobias drtí ruku oběma svýma mě přiměje vyslovit nabídku. Šerifská část by určitě přijala extra čas na pozorování. Zvlášť, když se přes ženinu tvář jenom krátce mihne něco připomínající směs touhy s úlevou jako by i na ten jedinej okamžik o nabídce uvažovala.

„Děkuji, ale to není možné. Manžel by to nikdy nedovolil. No tak, nechceš nás přeci oba dostat do potíží,“ znovu se obrátí na svýho potomka, „Uvidíš, nebude to tak zlé. Šetřila jsem mouku a cukr, můžu upéct dort a možná si všichni zahrajeme nějakou hru,“ gesto s jakým mu prohrábne vlasy je čistá láska, tam kde v hlase zní bolest matky neschopný svý dítě uchránit před neštěstím ani bídou.

„Prosím, udělej něco!“ Tobias vydá skoro bolestivý zakňučení, „Stane se to. Na moje narozeniny. Vím to. Přijde si pro nás-“ černočerný zorničky rozšířený překrývají skoro celý duhovky vytřeštěných velkých očí upírající se na mě s veškerou nadějí. Drobný ramena divoce stoupají a klesají s rodícím se dalším panickým záchvatem.

„Zlatíčko, o čem to mluvíš?“ Edith před něj poklekne, v ryze mateřským gestu, se pokusí zmírnit strach svýho dítěte pohlazením. Tobias neuhne, nic méně odpověď zadrží v pevně semknutých rtech. Něco v jeho tváři, co by se dalo skoro nazvat vzdorem. „Co se to s ním děje?“ její zmatek se zoufalstvím v otázce směřuje na mě.

„Upřímně, nemám ponětí. Vím jenom, že toho poslední dobou moc nenaspal a něco ho pronásleduje. Takže pokud se tu něco děje a vy o tom víte, měla byste mi to říct. Můžu vám oběma pomoct, ale musím vědět, o co jde,“ zopakuju svojí nabídku pomoci s nadějí, že tváří v tvář následkům, jaký má jejich situace na jejího syna, by mohla změnit názor a spolupracovat.

„Vím, že má noční můry, má je, co mi paměť sahá, ale neměla jsem tušení, že se to zhoršilo. Proč jsi mi nic neřekl?“ ani jemný ochranný tón jeho matky nepřinutí z Tobiase vypáčit odpověď. Aspoň se začal pomalu vracet do normálu a jeho tělo se pod mojí dlaní položený mezi jeho lopatkama už tolik nechvěje. „Můj manžel s tím nemá nic společného. Možná není nejlepším člověkem na světě ani otcem, ale chlapcům by neublížil. Nedopustila bych to. Už ne. Pokud myslíte…“ fakt, že nechala ublížit svojí dceři, visí ve vzduchu jako ostří sekery.

„Nemyslím nic. Kluk má problém a potřebuje pomoc, to je všechno, co vím,“ automaticky přejdu do obranný zóny

„Možná jste vy ten problém,“ znovu se napřímí do plný výšky, uzavřený výraz dočasně odplaví z tváře veškerý emoce. Zůstane jenom obviňující tón pramenící v zoufalství: „Dal jste mu naději, ukázal mu, že existuje něco lepšího. Možná jste to neudělal schválně, ale je to od vás kruté a sobecké. Byl šťastný, tak jak byl bez vás. Všechny ty nesmysli. Kempování, baseball, přespávání… jen mu pletete hlavu. Není to nic pro něj. Žili jsme skromně, ale poctivě. Čím pro něj jste? Jste dospělý muž, nemůžete být jeho kamarád. Nepotřebuje otce, už jednoho má. Nenechám vás, abyste mi ho odloudil. Nemůžu ztratit další dítě. Ne jeho,“ bojovnost lvice připravený chránit svoje mládě by byla impozantní nevrhat na ní stín podezření, že se za náhlým výbuchem skrývá něco víc.

„O nic takovýho se nepokouším, madam. Jenom se snažím pomoct,“ fakt je, že sem nikdy nepřemejšlel o tom, jak moc ke mně kluk přilnul. Z mýho pohledu jenom další dítě, jako moje neteř se synovcem nebo Helena. Možná to byla chyba.

„V tom případě, uděláte nejlépe, když nás necháte být. Copak nevidíte, že to všechno jen zhoršujete?“

„Mami. Ne!“ Tobias se vyškubne, když se ho jeho matka pokusí přitáhnout k sobě, „Musí zůstat s námi, aby nás chránil,“ s novým zoufalstvím přilne k mýmu boku.

„Před čím?!“ Edith se ho znovu nepokusí dotknout.

 „Ty víš! Udělala jsi to! Nevím, co, ale je to kvůli tobě-“ Tobiasův tón je obviňující s panickým okrajem. Na konci se zarazí jako by v hrůze možná nad něčím, co neprozradil ani mě, možná jen z uvědomění si, že zvýšil hlas na svojí matku, „Přijde si pro nás na moje narozeniny a když s náma nebude Springer, ublíží nám,“ dodá šeptem. Nový slzy se začnou kutálet po jeho tvářích.

„Tobiasi, prosím přestaň, děsíš mně. Dost těch nesmyslů, dítě!“ rozechvělej hlas nenese tu pravou autoritu, „Jsi v bezpečí. Tady se svou rodinou, kam patříš. Nikdo ti neublíží,“ nemůžu se zbavit dojmu, že to zní jako by se nejvíc ze všeho snažila přesvědčit sama sebe. Bolest, obava i frustrace jsou nyní jasně čitelný v črtách pobledlý tváře. „Jste spokojený?“ zřejmě mě viní, za duševní stav svýho potomka.

„Hej, Šampione, tohle od tebe nebylo hezký,“ automaticky ho napomenu.

„Omlouvám se,“ hlesne Tobias. Není od přírody zlej ani rozmazlenej a svojí máti miluje, už tak na ní s omluvou kouká jako štěně, co ví, že udělalo něco moc špatnýho, takže vážně nemám šajna, co za jeho výstupem vězí. Je to všechno čím dál tím podivnější.

„To je v pořádku,“ Edith se přinutí k smutnýmu pousmání, „Pokud je to pro tebe tak důležité, oslav narozeniny, podle svého přání,“ nabídne náhle rezignaci.

„Musíš být s námi!“ Tobias vytrvale trvá na svým.

„Víš, že to není možné,“ oznámí žena s hlubokým povzdechem.

„Hej, parťáku, co takovejhle plán?“ znovu si přidřepnu, abych se dostal na úroveň jeho očí, „Pokud to máma dovolí, vyzvednu tě hned ráno a vyrazíme někam něco podniknout. A odpoledne tě přivezu zpátky, abys mohl oslavit narozky i s rodinou, jak to zní?“ lehce ztiším hlas, kousek od jeho ucha: „Zůstanu tady třeba celou noc a budu hlídat, tak jako dneska,“ šeptem rozšířím svojí nabídku. Instinkt, intuice, malej našeptávající hlásek v mojí hlavě, kterej sem se během svý kariéry naučil poslouchat, mi říká, že je zatím víc než způsob, jakým se kluk snažil dosáhnout svýho i kdyby využíval svojí příliš živou představivost, nahrát fyzický reakce, jakých sem byl svědkem, by mělo bejt nad možnosti malýho kluka. Můžu obětovat noc na hlídce, zjistit, co je skutečným důvodem jeho strachu. „Je to tak v pořádku?“ otázka směřuje víc k ženě.

„Nejspíš jste se vy dva již rozhodli,“ má v očích rezignaci někoho, kdo prohrál svůj boj a jen bezmocně přijímá výsledek. Ten typ rodiče, co udělá všechno pro štěstí svýho dítěte i když to znamená porušit vlastní zásady.

„Takže sme domluvený?“ Tobias přikejvne třebaže pořád nevypadá, že by byl na tý úrovni nadšení, co by se dalo čekat, „Už je pryč?“ Nemusím specifikovat, kluk se podívá směrem, kde předtím měl bejt jeho děs.

„Jo,“ tiše přitaká.

 „Tak fajn. Teď mazej domů a koukej bejt hodnej na svojí mámu, jasný?“ znova vehementnějš zakývá hlavou. Otázka, jak dospěl k závěru, že ona hraje roli v jeho děsech je nabíledni, žel bude muset počkat na jindy. Nechám ho, obejmout mě kolem krku na rozloučenou, k zjevné nelibosti, jeho matky, než se rozeběhne směrem k domu, v malý dlani přitom svírající medailon přes tričko.

„Edith, počkejte ještě chvíli, prosím-“ bez rozloučení, má příliš napilno, aby byla z mojí přítomnosti.

„Musím za ním,“ bezmocně zagestikuluje k Tobiasovi mizejícímu v dálce.

„Nezdržím vás dlouho,“ požádám v pokusu obnovit předchozí hladkej způsob komunikace, „Vážně bych se nikdy nesnažil vám odloudit vašeho syna. A sem dokonce připravenej možná uvěřit tomu, že to není jeho otec, co ho děsí. Ale důvod tady je. Všimla jste si, že by měl imaginárního kamaráda?“

„Můj syn není žádný blázen!“ vyhrkne obranně.

„Vím, že ne. Prej je to u dětí jeho věku normální a s ohledem na to, že nemá žádný skutečný přátele…“ poznám nutnost vysvětlit s ohledem na novou vlnu znepokojení objevující se na ženině tváři, „Jenže to poslední dobou vypadá, že do tý svý představy projektuje něco zvenčí, co ho děsí. Znáte ho nejlíp. Nenapadá vás nic, co by to mohlo bejt?“ prozíravě vynechám Viktorovo duchařský historky. Pořád je tu možnost, že všechno má docela logický vysvětlení.

„To je příšerné. Jak dlouho to trvá?“ brázdy kolem ženiných úst se prohloubí nepředstíraným zármutkem.

„Začal o tom mluvit, když jsme byli kempovat, ale možná dýl. Zhoršuje se to. Dneska jste ho viděla. Vážně nemáte tušení, proč je tak vyděšenej ze svých narozenin? Proč si myslí, že jste oba v nebezpečí?“ nechci tlačit víc než by bylo nezbytně nutný.

„Jak můžete říct, že bych ho znala? Vždycky byl tichý a raději sám než se svými sourozenci. Raději se svěří vám než mě. Vždycky jsem se jeho i ostatní snažila chránit. Vím, že jsem to mnohokrát neudělala nejlépe a selhala jsem v tom nejdůležitějším, ale musíte vědět, že když šlo o něj, snažila jsem se ze všech sil. Matka by neměla upřednostňovat žádné dítě, tak je strašné, že to tak cítím, ale on je můj nejmilejší. Jeho bratři jsou víc jako jejich otec, ale on je… je můj andílek. Mé světlo…“ v hlase se objeví skutečná něha.

„O to víc byste se měla snažit mu pomoct. Možná je to něco z jeho minulosti. Nějaká vzpomínka? Možná něco spojený s tím, proč se tak bojí vody?“ Nejsem dvakrát kovanej v dětský psychologii, nevím toho zdaleka tolik o věcech jako vědomí a podvědomí, zasutý vzpomínky a tak, ale momentálně sem ochotnej se chytit čehokoliv aspoň trochu rozumnýho. Mám možnost sledovat, jak se z ženiny tváře vytratí s posledníma zbytkama barvy i veškerý emoce, tak, že připomíná netečnou masku.

„Chtěl být jen s vámi, to je celé. Sám jste to řekl, má přílišnou představivost. Můj muž ani nikdo jiný mu nikdy neublížil, to přísahám. Nemá se čeho bát. Kdybyste byl rodič, rozuměl byste, že nesmíte podlehnout každému dětskému rozmaru,“ osobní útok na závěr je přirozenej druh obrany, tam kde žádná jiná možnost nezbývá, zvlášť u lidí, který nemaj v povaze nebo možnost se jinak bránit a ocitnou se zahnaný v pasti. Otázka zní proč teď? „Máte pravdu, selhala jsem jako matka ve všech případech. Odvezte Tobiase a nechte ho u sebe, jak dlouho si bude přát. Já ho očividně nedokážu ochránit před tím, co ho děsí,“ z plochýho tónu nedokážu vyčíst, jestli je to další projev pasivní agrese nebo je za tím něco jinýho, „Teď už opravdu musím jít. Sbohem, šerife,“ kvapně ukončí naše setkání. Můžu tak sledovat leda její vzdalující se postavu, shrbenou všema útrapama. Nemohl bych na to dát prst, skoro jako bych na dálku v šumění větru zaslechl tichý vzlyky.

                                                                 ***ooo*** 

Slova spolu s tím vším, čeho jsem byl svědkem, mě provázeli celou cestu k domovu. Výjev vystrašenýho kluka a zdrcený matky se dost těžko mohl dostat z mojí hlavy, vlastně ani nevím proč. Ne jako že bych za svojí karieru, nenarazil na horší nebo nevěděl o tom, že rodinka má mnohem horší trable, jenomže mi na tom celým dneska něco nesedělo a já nemohl za nic na světě přijít na to co.

Rozptýlit mě dokázal až páreček králíků spolu se třema opeřencema visící za hnátky na trámu zápraží domu, kterej sem se naučil považovat za svůj. Fakt, jakej sem dokázal přehlídnout, když se mi po vstupu v obýváku naskytla ještě zajímavější podívaná. Bizarní i podivně domácí zároveň. Jimi na naší sedačce, črtající si do skicáku umístěným na svých stehnech, se pro mě stal už celkem běžnej výjev. Ačkoliv svýmu srdci nedokážu zabránit zběsile poposkočit, jako praštěnej študák spatřící svojí lásku, po těch pár dnech odloučení. Jeho objekt se ovšem poněkud vymyká obvyklým standardům, Jimiho uměleckých projektů. Tak trochu sem mohl čekat, že tu najdu i svýho zástupce. Ovšem poloha, ve který ho najdu, je přinejmenším pozoruhodná. Na kolenou, opřenej o paty, vedle konferenčního stolku skoro jako další prvek v místnosti. Na sobě nic až na asi palec širokej polstrovanej obojek z černý kůže kolem krku. Stříbrný očko k upevnění vodítka se leskne ve světle mihotavý záře plápolajícího krbu, tak jako, nejspíš jeho vlastní pouta, kterýma má sepnutý paže za zády. Drží záda rovně a bradu vysoko, takže je dobře vidět tenkej řetězec slin stékající po ní kolem roubíku, co má v ústech popruhama upevněnej kolem hlavy. I přes takhle mírně zdeformovaný rysy, napjatý pletence svalů celýho těla lesknoucího se potem z námahy několika hodin ve stejný pozici, ve tváři má zvláštní druh pokoje. Nejspíš ten, kterej nemohl najít celej tejden. Skoro omámeně zvedne víčka ztěžklý letargií, sotva aby uznal mojí přítomnost. Jenom slabej ruměnec mu pokryje tváře, příliš daleko ve svý krajině klidu na výraznější projev emocí.

Je to Jimi, kterej odloží blok a vydá se ke mně, aby mě přivítal. Zářivej úsměv prvního pohledu vybledne a vystřídá ho mírná obava. „Stalo se něco?“ zastaví kroky v dostatečný vzdálenosti pro vlastní zkoumání. Nejspíš ani netradiční výjev a podstatnej odliv krve směrem na jih, nedokázal odstranit veškerý stopy starostí z mojí tváře.

Pokusím se přetransformovat vlastní rysy do něčeho uvolněnějšího: „Pozdějš,“ odpovím pro oba, protože nenadálej vzruch vytrhl i Willkinse z jeho transu, jeho pohled odpovídající Jimiho znepokojení. Nechám se obejmout, na oplátku sevřu Jimiho v náručí. Rty a jazyky si najdou k sobě cestu v ničem menším než lačným polibku jako žíznící na poušti ne po dnech, ale týdnech bloudění nacházející oázu. Piju z jeho úst a Jimi mi oplácí se stejnou vášní. Beze slov vyjadřující náklonost i radost z opětovnýho shledání dokud nám nedojde dech.

„My už budeme za chvíli končit,“ Jimi má lehce zarudlý tváře, moje hrdost doufá, že sem to mohl způsobit já i když je v tom nejspíš i díl rozpaků z pokusu vysvětlit situaci, do který jsem přišel.

„V pohodě. Vezmi si tolik času, kolik budete potřebovat,“ určitě nejsem ten, kdo by si stěžoval. Jimi se vrátí ke svýmu skicáku. Cestou k minibaru pro svůj drink, líbnu i Willkinse do vlasů s tichým ahoj na přivítanou. Jemně palcem odstraním vlhkost z jeho brady, spíš pohlazení. Za danejch okolností nemám moc jiných způsobů k projevu, abych jim nenarušil kompozici. Pohled vyjadřující oddanost, jakej ke mně Willkins zvedne, mi prozradí, že to stačilo. Je to zvláštní druh porozumění, kde nikdo z nás nepotřebuje moc slov. I když pozdějš bude nezbytný s oběma mluvit i o některých ne tak příjemných záležitostech. Pro teď se ale na to rozhodnu nemyslet a užít si atmosféru, když se usadím se skleničkou na svý obvyklý místo na sedačce, kus dál od Jimiho, jak bývá zvykem, když tvoří a potřebuje svůj prostor. Poklidná rutina narušená jenom praskotem ohně z krbu a Jimiho škrabaním uhlu po papíře, zbytek světel ztlumených na minimum nezbytně nutný pro jeho práci, do který nějak pohodlně zapadá i Willkins, způsobující, že v mojí hrudi rozkvétá teplo připomínající štěstí, nejblíž tak jak sem kdy mohl cejtit. Nebo je to taky náběh na infarkt. Je toho skoro víc než bych dokázal snést. Smyslový přetížení. Jimiho obvyklej soustředěnej výraz, s jemnou vráskou mezi obočím a jazykem povystrčeným mezi rty. Ve svých obvyklých šortkách a tričku, střapatýma neposlušnýma vlasama. Perfektní obraz studenta usilovně pracujícího na svým úkolu. Oproti tomu Willkins už zase ve fázi naprostýho uvolnění, docela klidnej až na slabě se třepotající řasy přivřených očí a pravidelně se zdvíhající hrudník pomalým dechem. Polotvrdý mužství volně spočívající mezi pevnýma stehnama. Všechny svaly a šlachy napínající se pod kůží spoutaný silou jeho omezení. Čas pro mě přestane existovat. Jen oni dva. Každej pohlcenej ve svým vlastním vesmíru, vzájemně sjednocený přílivem klidu, kde by snad ani brutální tvor jako já neměl mít místo. Měl bych se považovat za vetřelce, jenže něco z toho jejich klidu způsobilo, že se cejtím jako součást celku. Jako by tohle všechno teprve až teď dávalo smysl a všechno zapadlo přesně na to správný místo. Kéž bych to tak mohl říct o všech věcech.

„Hotovo,“ Jimi odloží skicák na sedačku mezi nás. Příliš skromnej než aby se prací otevřeně pochlubil, nic méně nebránící mi podívat se. Další z našich malých rituálů. Obvykle se snaží zaměstnat čímkoliv dalším během toho, co si prohlížím jeho práci. Ani teď tomu není jinak. Ačkoliv tentokrát mě jeho činnost zajímá víc než jeho dílo. Přiblíží se ke svýmu modelu. Jemnej dotek přivede Willkinse zpátky z místa, kde se toulala jeho mysl. Jimi nejdřív uvolní roubík. „Děkuji,“ vtiskne polibek na čelo. Pak přijdou na řadu pouta. Nedotýkají se víc než by bylo nutný, přesto jejich interakce nese punc pomalý intimity. Jimi se chystá uvolnit i obojek. Willkins jeho ruku zadrží, vtiskne opatrnej polibek do Jimiho dlaně. Pohledy zakleslý do sebe, nepotřebují slova. Na konci výměny Jimi přikejvne spolu s pomalým úsměvem. „Můžeš se podívat taky, jestli chceš,“ nabídne skromně. Willkins vstane ze svý pozice s menší námahou. Protáhne končetiny zdřevěnělý několika hodinama bez pohybu i čelist. Docela bez studu přejde nahej až k mýmu místu. Menší rozpaky se objeví, až když si ode mě vezme Jimiho kresbu. Pořád rozpačitej koukat se sám na sebe v kompromitujících pozicích, tak jako před tím na fotky i když kresba je spíš víc umělecká než co jinýho. „Myslím, že je to trochu hrubé. Neměl jsem moc příležitost kreslit podle živé předlohy. Will se nabídl, že mi bude pózovat. Nějak jsme se chtěli zabavit, než dorazíš,“ Jimi se pustí do vysvětlování. Snažící se ze všech sil utlumit vlastní rozpaky. Willkins je po mně druhej člověk, kterýmu vůbec dobrovolně ukázal nějakou svojí práci k posouzení.

„Myslím, že je to úžasné,“ prohlásí po chvíli Willkins rozpolcenej mezi upřímným obdivem k Jimiho poměrně zdařilý práci a ne tak velkýho nadšení z věrnýho vyobrazení svých tělesných proporcí ještě pořád je považující za nedostatečný. „Máš skutečně talent,“ dodá přesto je znát, že se mu uleví, když kresbu odloží.

„Koukám, že jste našli způsob, jak spojit příjemný s užitečným,“ jenom proto, že je na dosah, pohladím Willkinse po stehně a boku, „Dostal jsi, co si chtěl?“ netuším, z čí hlavy to přišlo, ale je mi jasný, že kromě Jimiho praxe v tom bylo i něco, co potřeboval můj zástupce.

„Ano, děkuji,“ plachej úsměv obsáhne Jimiho i mně. „A vy? Vyřídil jste, co jste potřeboval?“ připomíná naše jednání v kancelář i postojem, až na nedostatek oblečení, ruce za zády, skoro v pozoru, přijímající denní agendu.

„Nech to na ráno. Zůstaneš přes noc?“ moje ruka bloudící mezi jeho stehnama by měla efektivně odvést pozornost nás obou od tématu, který se mi momentálně nechce řešit.

„Pokud bych mohl, tak rád,“ poslední slovo vydechne s tím, jak roztáhne nohy víc od sebe, ochotně mi poskytující prostor k dalšímu zkoumání.

„Dobrý,“ všechno, co potřebuju, než vezmu do dlaně Willkinsovo už polotvrdý přirození. Několik kvalifikovaných tahů stačí zlomit barieru sebeovládání, aby můj rezervovanej zástupce se změnil v povolnýho mazlíčka sténajícího a nestoudně pohybujícího bokama vstříc kontaktu. „Takže, jaký máme plány na večer?“ nepředpokládám, že bych v dohledný době měl jiný využití pro svojí pusu, takže jí použiju k mnohem užitečnějšímu účelu. Ne tak často mnou prováděná praxe, přesto dokážu na jeden zátah do sebe dostat jeho už docela tvrdý péro skoro až po kořen. Nechám jeho váhu potěžkat na jazyku. Užívat si chuť i texturu. I po prvotním překvapeným zalapání po dechu i instinktivním pokusu se oddálit, Willkinsovo nyní hlasitější sténání vycházející spíš jako kňučení v posledním boji o sebekontrolu.

„Mám jeden nápad, ale potřebuju chvilku. Sejdeme se v ložnici?“ Jimiho odpověď na mojí otázku, přichází s trhaným dechem, co můžu předpokládat ze zaujetí mým představením.

Moje potvrzující zahučení je dost hlasitý a taky dokáže vyslat ten správnej impuls kolem tvrdosti v mý puse, aby Willkins ztratil i poslední špetku sebeovládání. Jeho prsty se zaryjou do mých ramen jako krahulčí drápy. „Pane, prosím, ne! Nehodí se, abyste se takhle znevažoval,“ zakňučí skoro bolestivě. Žíla na jeho penisu mi lahodně pulsuje na jazyku zatím, co zbytek těla se snaží odtáhnout v posledním vypětí sebeovládání.

Než ho propustím, obkroužím korunu žaludu, špičkou jazyku vyloudím pár chutných slaných kapek prvotního chtíče. „Takhle to bereš, když to děláš pro mě nebo pro Jimiho?“ vím, jak obscénně musím vypadat, naběhlý rty lesknoucí se slinama, špička Willinsova ptáka lehce opřená o spodní pysk.

„Ne. To je něco jiného,“ pokusí se o souvislou odpověď bez schopnosti navázat oční kontakt.

„Tak sklapni a užívej si, co ti chci dát,“ příkaz zmírním hravým polibkem na žalud. Než se znova vrátím k rozdělaný práci. Horká pulsující tvrdost v puse, její chuť a moje zaměření na získání víc krásnýho sténání, kterýmu dá konečně Willkins plnej průchod, je jediný čím chci mít zaměstaný svoje myšlenky. Poznám, že je blízko. Stisk na mých ramenou zesílí, nejspíš bez toho, že by si to Willkins uvědomoval, dokonale ztracenej v rozkoši. Změním techniku na pomalý lízání několik uklidňujících tahů, než ho s obscénním mlasknutím propustím. „Na kolena!“ přikážu. Skoro by mi ho mohlo bejt líto, jak nešťastně a zmateně se Willkins zatváří konsternovanej, z náhlý ztráty kontaktu, když jeho uvolnění zmizí v nedohlednu. Téměř neochotně poslechne jako by jeho mozek jenom pomalu doháněl rozkaz. Pořád mu zůstane krásně zamlženej pohled, když se umístí mezi moje roztažený nohy. Olízne si rty v očekávání pokynu, kterej ovšem nepřijde. „Někdo tu byl moc zlobivej kluk a ukradl důkazní materiál, jestli se nepletu,“ zaklesnu ukazovák za očko obojku, trochu ho přitáhnu blíž. Sem si dost jistej, že do dneška se mezi našima hračkama nenacházel obojek ani roubík, zato byl ve věcech získaných z domu Carterový, co jsme se rozhodli tak nějak nevydat její tetě, z pochopitelných důvodů. Willkinsova opětovná červeň hrnoucí se do tváří, je stejně tak dobrá jako přiznání. „Měl bych tě za to asi potrestat, co myslíš?“

„Ano, prosím,“ ohryzek mu poskočí v toužebným očekávání spolu se změnou dechu.

„Dneska ne, drahoušku,“ měkký polibek na rty je pravděpodobně v přesným rozporu s jeho přáním, tak jako ruka jemně mazlící jeho čelist ke který se i tak přilne spolu s dalším tichým zasténáním. Dnešní večer je v Jimiho režii a nejsem si tak docela jistej, jestli by do něj Willkinsův trest zapadal. Spíš ne, jak znám povahu svýho partnera. Sladce se na mě usměje, když se odtáhnu. Jazykem sebere mojí i svojí chuť ze rtů. Možná je očekávání skutečně zrovna tak dobrý jako samotná realizace, protože se zdá celkem spokojenej. „Myslím, že je čas jít,“ oznámím. Nechá se vytáhnout za očko obojku, co bylo původně míněný jako škádlivá hra, vypadá na něco s čím je víc než nadšenej. Ochotně mě následuje vedenej mojí rukou celou cestu až do patra. Prosakující erekce hrdě vztyčená kymacející se mezi jeho nohama.

V ložnici po Jimim není ani vidu, šramot z koupelny napoví o místě jeho pobytu. Předpokládám, že zbývá něco času, co můžu věnovat, abych se zbavil bundy, pouzdra se zbraní i bot. „Chceš to dokončit?“ pamatuju si Willkinsovo nadšení s jakým se pár dnů zpátky dotýkal mojí kůže, když na to nebylo vhodný místo, ani teď mýmu pozvání neodolá. Jak se ke mně blíží, spíš než domestikovaný štěně připomíná hladovýho vlka. Pohled zaměřenej převážně na můj trup. Nechám ho dělat, jak se mu zlíbí, což obnáší, jeho dychtivý dlaně pod mým tričkem, jazyk neméně hladově lízající nejdřív pulsní místo na krku než klesne na kolena. Kombinace lízání, polibků, horkých doteků nejdřív na pupku, těsně nad úrovní lemu kalhot. Vychutnává si každý nově dobytý území odhalený kůže, značkuje a prohlašuje za svý. Žebra a žaludek, jeho dlaně zabloudí na moje prsní svaly. S požitkářským mručením hněte maso mezi prsty. Příliš zaměstnanej ve svý hře než aby se obtěžoval překážející látkou, úkol co zbude na mě. Celkem složitej, dostat triko přes hlavu, když mě jeho talentovanej jazyk, zanechávající vlhký stopy na kůži, dovádí k šílenství. Olízne jednu i druhou bradavku. Využije příležitost mojí dočasný bezbrannosti zabrouzdat až do podpaží. K mojí úlevě jsou ale moje prsní svaly jeho oblíbený místo. Vrátí se k lízání mýho hrudníku, ruce při tom střídavě mapující moje zádový svaly a boky neméně hladovýma dotekama. S úspěchem se mi povede dokončit pohyb a zbavit se překážejícího kusu látky. V tu ránu mám dychtivý rty na svých klíčních kostech, části ramen v dosahu. Trasuje polibky cestou zpět po hrudní kosti. Příliš rychle žhavý horko zmizí. Když se začnu pídit po příčině, medailon ležící kousek pod jugulární jamkou je tím důvodem, pro Willkinse beroucího svojí víru víc vážně i než Jimi, aby zůstal konsternovaně zírat. Prstem opatrně obkrouží kůži okolo, než ruku odtáhne docela jako by ho mohl pekelnej oheň sežehnout jeho prostřednictvím rovnou na místě. V očích i tváři směs emocí nejvíc převažující jako připomínka jeho provinění.

„Promiň. Jenom hloupá cetka, nic víc,“ nemám problém rozepnout řetízek a zbavit se nepřiměřený zátěže, tím, že jí odložím na noční stolek. Svůj účel už patrně beztak splnil. „No tak, kde jsme to skončili?“ přitáhnu si jeho rty k polibku. Zabere to nějakou chvíli mých jazykových dovedností, než se opět uvolní s tichým zasténáním a vrátí se ke svý oblíbený zábavě mapování mýho těla.

„Můj krásný dokonalý Adonis,“ rozpoznám slova znějící spíš jako modlitba šeptaný mi do kůže. Asi sem pořádně netušil, co znamená bejt uctívanej až do teď. Bez ohledu na vlastní nepohodlí vzhledem k našim podobným vejškám, nucenej bejt v podřepu, zůstane chvíli tváří přitisklou na mý hrudi, než jeho rty začnou sestupovat znovu po spirále dolů.

Tentokrát mu zabráním v dalším pohybu. „Přesuneme se na postel, hm? Bude to pro oba pohodlnější,“ ochotně se nechá dovést na místo, jakmile se jeho zadek setká s matrací, prsty se neprodleně pustí do rozepínání mýho pásku i se zbytkem. Hladový polibky zasypou pruh podbřišku i oba výběžky kyčlí, vrchní část stehen. Není těžký odhadnout, hlavní bod jeho zájmu. „Vydrž,“ i tentokrát jemně odsunu dychtivý ruce. Zbavím se kalhot. Povede se mi celkem solidní salto vzad na matraci. „Teď jsem celej tvůj,“ demonstrativně si složím ruce pod hlavou poskytující mu tak celý volný pole k působnosti. Okamžik nevěřícně rozvážnosti rychle nahradí akce. Určitě sem slyšel zavrčení před tím, než se na mě vrhne. Jazyk, zuby, rty znovu na mým těle. Hladově značkuje každou píď. Bez rozpaků vytvoří stopy na křehký kůži podél klíčních kostí. Mezi zubama procedí obě bradavky. Postupem dolů se jeho polibky stávají jemnější, uctivější. Napnutá kůže kolem lícní kosti je hebká a horká kontrastující s večerním strništěm jindy hladce oholený čelisti, když se jako kočka tře proti mý prosakující erekci. Řasy přivřených víček třepotající se v zpodobnění klidu a blaženosti, celkově připomínající zvíře, který konečně našlo svoje místo u nohou svýho pána. Veškerý další myšlenky zmizí pod vlivem senzace, jakmile se ocitnu ve vlhkým horku jeho úst. Aspoň na chvíli zmizí trable celýho dne, neexistuje nic jinýho než relaxace. Prsty se mi snad sami od sebe vpletou do krátkých vlasů, nehty jemně poškrábou Willkinsův skalp „Tak dobře si se to naučil,“ podaří se mi znít v stabilní hloubce. Tam, kde by byl Jimiho samolibej lesk v očích, jeho září čirou oddaností. Svědomitej jako při ostatních činnostech, se i přes chválu dál neochvějně věnuje svýmu úkolu, hlava pohybující se v mým klíně ustáleným tempem. Mohl by mě takhle udržet celou noc v dokonalý rovnováze, drobných jisker senzace rezonujících mi z podbřišku až do koulí a klidu dostávajícím můj mozek do téměř zenový úrovně bytí.  I tak jsou moje smysly dost ostrý, zaregistrovat vrznutí dveří a kroky bosých chodidel po podlaze, blížící se k posteli.

„Můžu se přidat nebo je to soukromá párty?“ smyslnej úšklebek zazní v Jimiho hlase.

„Přijde na to,“ nemám šajna, jak se mi podaří vysoukat ze sebe aspoň trochu kloudnou odpověď s patřičnou dávkou provokace, když moje péro pořád vězí v žhavým vlhkým zajetí jinýho chlapa. Nedovolím mu se odtáhnout, třebaže je to jeho prvotní instinkt. Můj instinkt při pohledu na Jimiho v ničem jiným než ručníku okolo pasu, napjatým v určitých partiích jako stan ústředí generality, svědčícím o tom, že si dosavadní přehlídku celkem užíval, mě přiměje pohybem boků vrazit ještě hlouběji, dokud kolem hrotu svýho ptáka neucítím svírat se krční svaly, k jeho cti Willkins se snaží ochotně přijmout všechno, bez sebemenší známky nepohodlí. Několik přírazů, než ho propustím. Je na něj nádhernej pohled s tvářema zarudlíma dílem dík předchozímu nedostatku kyslíku i studem, když se posadí na paty po mým boku, připomínající tolik dobře cvičený štěně.

Jimi se mnou nechá zbavit ručníku nic méně jeho plná pozornost je právě na našem společníkovi. Následnej polibek svojí počáteční pomalou jemností je stejně tak dráždivou show pro moje oko jako ubezpečením a příslibem pro Willkinse. Postupně převezme kontrolu a přiměje Willkinse s bezostyšným zasténáním prolomit fasádu dobře cvičenýho mazlíčka. Skoro nesměle položí Jimimu ruce na ramena. Boky proti bokům. Oba maj téměř totožný nesmělý úsměvy, když se jejich ztvrdlý ocásky dotknou. Jimi je oba vezme do pěsti, palcem přes vrcholky smísí jejich unikající tekutiny dohromady, věnuje několik zručných tahů, čímž vymámí z Willkinse další sténání. „Vydržíš se neudělat, než ti řeknu? Zvládneš to pro mě?“ z jeho úst to zní spíš jako prosba než příkaz nebejt jeho druhý ruky, co přitáhne očko obojku. Gesto, nejspíš signál hry, jejíž pravidla se učím znát za pochodu.

„Ano, pane Jimi,“ zasténá Willkins.

„Hodnej kluk,“ Jimi ho odmění dalším polibkem, což je spíš otevřenej tanec jazyků, jakej můžu coby dočasně nestrannej pozorovatel, jenom ocenit.

„Tak jo. Chci vás dva mít v sobě současně,“ Jimiho původní rozhodnost vezme za svý, plachej pohled nesmělýho kluka těkající mezi náma oběma, mírně červenající se tváře, spodní ret lákavě stisknutý mezi zubama, znamenající, že tenhle svět je novej pro něj stejně tak jako pro mě.

„Žádnej problém, lásko, víš, že ti nic neodepřu,“ v danou chvíli mám sebevědomí za nás všechny, moje ruka pomalu hladící moje tvrdý péro shora dolů a zpátky, dokáže, že sem pro jeho nápad víc než zaujatej.

„Ty chceš… nechal bys mě…?“ Willkins na druhý straně zní dost ohromeně, v očích se mu odráží nevíra mísená s čirým zbožňováním, zatím co jeho škubající se pták, sám od sebe, jasně zahlasuje, že je rozhodně pro.

„Pokud by ti to nevadilo?“ Jimi se mírně pousměje v odpověď. Ruměnec dodává tmavší odstín i jeho jemně opálený hrudi.

„Ne, určitě ne,“ proměna je víc než zřejmá, plachej úsměv vystřídá něco jinýho, víc seběvědomýho, přes všechno nejvíc patrnýho ve Willkinsovu držení těla, kdy se ramena narovnaj a na tváři se objeví zvláštní druh klidu, „Můžete mě použít, jak se vám zlíbí, pane Jimi,“ směsice sebevědomí i pokory v jednom.

„Zatraceně,“ můj sladkej nesmělej kluk se nezdá připravenej na tuhle dávku kontroly nad někým jiným, nic méně, jeho tělo ví nejspíš svý. Jemnej přesto důraznej tlak jeho dlaní na Willkinsova ramena ho přiměje se položit na záda. Stehna kolem Willkinsových boků, nakloní se dopředu jenom tolik, co je třeba ke krátkýmu skoro cudnýmu polibku díku beze slov. Není pochyb, že věnoval náležitej čas fyzický přípravě, hladce nasedne na Willkinsovo péro, ticho vyplní dvojí zasténání, když ho jedním plynulým pohybem vezme celýho do sebe. „Nezapomeň, co jsi mi slíbil,“ Jimi přitáhne očko obojku vynucujíc si tak docela ochotnej polibek od svýho milence. Jeho bezmocný zakňučení se dá vyložit coby souhlas spolu s tím jak se vyklenou jeho boky vstříc a prsty se zaryjou do Jimiho stehen. Jimi mu dopřeje několik pohybů, než převezme iniciativu. Přes váhovej rozdíl nemá problém dlaněma přišpendlit hrudník většího partnera k matraci spolu se zbytkem těla. „Hezky drž a užij si jízdu,“ odvážnější než by byl se mnou, ve svých příkazech i činech ho začne bezostyšně rajtovat.

„Ano, pane,“ Willkins nechá hlavu klesnout do polštáře. Víc než by dokázal snést, svaly i šlachy se napínaj, jak se snaží udržet v klidu.

Zatraceně by mě asi nemělo tolik brát, jak klacek jinýho chlapa se zasouvá a vysouvá z dírky mýho kluka, ale nemůžu si pomoct. Ty dva spolu jsou moc dobrý na to, abych se dokázal udržet. Jimiho tvář je zpodobněním čistý extáze a sebevědomí zároveň. Rajtuje ho s grácií a bravurou jezdce Kentucky derby jako by byla dnešní noc ta poslední. Oproti němu Willkins by mohl bejt předobrazem mučedníka. Krásnej ve svým uterpení. Krůpěje potu rašící po krajích soustředěním svraštělých obočí i horním rtu, snahou udržet zbytky kontroly, aby splnil příkaz maje největšího mučitele ve svých vlastních rukách bloudících samovolně po Jimiho těle, kam dosáhne. Horká kůže se svalama vlnícíma se pod ní. Dotek, jakej mu byl nejspíš odpíreanej, podle toho, jak hladovej po něm je. Tak jako po tom potěšit. Obojí mu ještě na chvíli i teď má zůstat odepřený. I když Jimi je asi laskavější než jeho předchozí jezdkyně. Když se pokusí dotknout jeho chlouby, Jimi zadrží Willkinsovo zápěstí spolu s následným jemným polibkem na pulsní bod.

„Ještě ne,“ spojí jejich prsty, obě dlaně pak přitiskne na svojí hruď přesně v místě, kde tepe srdce. Zvolní tempo až do pomalýho línýho vlnění boků, „Potřebuju vás oba. V sobě. Teď hned. Prosím,“ s posledním slovem což je žádost, co se rozhodně nedá odmítnout, se předkloní hruď na hruď s Wilkinsem, lokty po stranách jeho hlavy, poskytující mi dokonalej výhled na spojení jejich těl z jinýho úhlu i pozvání zároveň.

Osobně, přímo na vlastní pěst a to doslova, sem si mohl prověřit Jimiho limity, který se zdá se, i teď rozhodl testovat, přesto nešetřím lubrikantem ani na svým nádobíčku ani na palcích, kterýma na před roztáhnu už načatej průchod víc do stran. Jimiho zakňourání tlumený Willkinsovou hrudí je určitě signál k pokračování, kor když to podloží vyhozením prdýlky mi vstříc bez toho, že by propustil svýho dosavadního vězně, i když se ani jeden z nich nehýbe. Moje tělo perfektně zapasuje na Jimiho vyklenutý záda, podporuju svojí váhu jednou rukou. „Tak hladovej po čurácích,“ zavrčení do Jimiho ucha jde spolu s tím, jak se můj žalud začne prodírat kolem Willkinsova péra, průchodem užším než obvykle. Pružnost hladký stěny  z jedný strany, kontruje tvrdosti druhýho ptáka. Sladce bolestivě pomalej proces. Jimiho tělo je napjatý kolem mě tak jako pode mnou. Jeho zuby nejspíš nechaj stopu na Willkinsovu rameni, kde tlumí tichý vzlyky. Nestěžuje si. Nedokážu žárlit na něhu mezi nima, kdy slíbává pot i samovolný slzy z Jimiho tváře, prstama probírá jeho vlasy a tichýma konejšivýma slovama si ptá ujištění pro nás oba, že je to v pořádku. Je to jejich polibek, co způsobí, že se Jimi uvolní na tolik, abych se dostal dovnitř.

„Hýbejte se, prosím!“ vydanej tichým fňuknutím, pořád je to rozkaz, připomínající nám, že je to právě Jimi, kdo určuje pro dnešek pravidla i když to tak nevypadá. Docela odlišnej druh spolupráce synchronizovat se svým kolegou pohyby. To čím jsem si nebyl jistej při akci v terénu, se nám docela úspěšně daří v Jimiho zadečku. Můj a Willkinsův čurák společně dobývaj jeho prdýlku jako by parťáci dělali razii v zlodějským doupěti. Pohledy, gesta beze slov, odhodlání. Spojení jediným účelem, kterým je tentokrát způsobit potěšení někomu na kom nám záleží. „Víc, víc! Prosím, rychleji! Tvrději!“ Jimiho tělo se mezi náma chvěje pokrytý potem. Příliš přemožený námahou než aby se zmohl na něco víc než se nechat šukat. Jeho dírka je docela volná, moje a Willkinsovo péro v ní proti sobě hladce kloužou. Vnímám ho napínat se a pulsovat skoro ve stejnou chvíli, kdy se mu z hrdla vydere žalostný zaskučení prosby o propuštění s omluvou.

„Můžeš,“ Jimi líně pomalu proplete jejich jazyky a to stačí, aby se úzká šachta naplnila vazkou tekutinou Willkinsova ejakulátu, ještě líp usnadňující tření dokud, fyziologie mýho partnera umožní zůstat uvnitř. Jimiho pružná mladá dírka se rychle přizpůsobí mýmu obvodu, když v ní zůstanu sám. Willkins nezahálí, přesune se mezi Jimiho stehnama, s nadšením se ujme jeho opomenutý erekce svojí pusou. Jimiho prdýlka se kolem mě ještě víc stáhne. Horký vlhko je nezvyklý, skoro jako kdybych šukal kundičku. Něco ze semene unikne po okrajích, což stačí k tomu, abych v něm explodoval jedním z těch epičtějších výstřiků svýho života. Nepřestanu se pohybovat, dokud se Jimiho páteř a celý tělo neprohne v slastný křeči a on svůj náklad nevystřelí do nadšených Willkinsových úst. Jimi vydrží ve svý poloze, dokud ho důkladně se spokojeným mručením neočistí do poslední kapičky, pak se zhroutí na matraci. Zůstane mu jenom tolik energie, aby malátně uvolnil obojek, kolem Wilkinsova krku, spolu s dalším líným polibkem než se převalí na záda se spokojeným trochu opilým výrazem ve tváři.

„Dobrý?“ nepřijde mi na škodu, se chtít ujistit.

„Perfektní, děkuji,“ snaží se na mě zaměřit rozostřenej pohled, „Vám oběma. Chyběli jste mi,“ věnuje poslední zbytek energie do vyznání, než ho definitivně přemůže vyčerpání a jeho únavou těžký víčka se zavřou. Nepravděpodobný, že by byl štonc se v následujících několika hodinách pohnout, takže nám s Willinsem nezbude nic jinýho, než si na posteli najít místo po obou jeho stranách v co možná nejpohodlnější pozici pro spánek.

Willkins ho chvíli sleduje s něčím, co můžu číst jako úžas a něhu, pak vzhlídne ke mně: „Asi bych vám měl taky poděkovat. Za všechno, co pro mě děláte… co mě necháte dělat,“ opatrně hledaný slova v něm po tom všem ještě vyvolaj trochu uzardění. Není pochyb, že i pro něj byla naše předchozí společná aktivita dost epickej zážitek.

„Řekl bych, že potěšení je na všech stranách. Teď spi, zejtra bude nejspíš dost pernej den,“ pobídnu ho s lehkostí, kterou sám necítím.

„Rozkaz, šéfe,“ na štěstí to přijme tak jak to bylo míněno, je v Limbu krátce potom, co položí hlavu na kus polštáře, který sdílí s Jimim. Slabej úsměv mu vytahující koutky, když přes nás všechny přehodím deku.

Najdu v sobě dost energie zhasnout světla. Obvyklý postorgastický sladký uvolnění se pro mě tentokrát nekoná. Někde na pozadí mýho vědomí jako by neustále bylo neklidný bzučení, jehož přesnou příčinu si nedovedu vysvětlit. Trvá dlouho, než i mně zvuk oddechování mých milenců na konec konečně dovede do spánku.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

6 reakcí na „Hříchy otců 47. kapitola“

Zdravím a velice děkuji za přidání další kapitoly, navíc s celou (ne)svatou trojicí našich chlapců… vím, vím, Springere, ty už jsi muž 😀
Chtěla jsem se vyjádřit dříve, ale nakonec jsem měla nutkání mrknout se na kapitolu 40, kde se to celé mezi Willem, Jimem a šerifem začalo rozjíždět… a poněkud mě to zpomalilo. Ale jsem už tady a musím říct, že se nám Will pěkně projevil.
Doufám, že teď už z toho Abbott nevyvázne, ale můžu říct, že při tolika věcech kolem vyšetřování jsem z hlavy úplně vypustila Stín a teď mě pěkně děsí. To je tak, když si to otevřu pár hodin po shlédnutí x pořadů o paranormálních jevech. Edith a Tobiase je mi líto. On se bojí… a ona vlastně taky. A Springera to nestaví do vůbec vhodné pozice. Doufám, že už se brzy dozvíme, jak se to se Stínem vlastně má, když jsme konečně zamávali Abbottovi.
Není Jimi kluk šikovná a vynalézavá? Tiché poděkování směrem k Pracháčovi, Jimiho by na uhlí byla škoda. Jen si tohle opáčko z lidské anatomie do výtvarného portfolia vložit nemůže… I pro Willa je to bezesporu posun, vzhledem k tomu, jakou měl s vlastní nahotou velké problémy.
Oslovení „pan Jimi“ je prostě… v takovém protikladu k představě šerifova kotěte Jimmyho… Zanechám filozofování, protože ten konec jsem si fakt užila. Ale oni víc 😀
Ještě jednou děkuju.

To se mi líbí

Zdravím též, rádo se stalo… občas to u Springera s tou dospělostí není tak jisté. 😀
Můj obdiv každému, kdo to kvantum z vlád číst více jak jednou.
Abbott je z cesty, nezbývá než doufat, že dostane, co si zaslouží. Naši ochránci práva, dělali, co mohli.
Naopak, mi to přijde jako velice vhodné dokumenty ke sledování na průpravu. 🙂 Jste na tom se šerifem stejně, pro samé vyšetřování, Stín vypustil ze zřetele. Springer z toho trochu šílí, protože pro něj bezmoc není nic dobrého a v případě Edith, jí m dostatek, může pomoct jen tomu, kdo si pomoct chce nechat. Nic méně, teď bude mít skutečně příležitost.
Samozřejmě, že je Jimi kluk šikovná a vynalézavá, však je na něj šerif také patřičně hrdý. Vlastně na obě svá štěňata. Vyzrávají mu v jeho „péči“.
„Pan“ Jimi má konečně možnost si vyzkoušet i druhou stránku a sám se rozhodnout, co mu vyhovuje víc. Vždycky tu bude jedna jeho část, co bude Springerovo kotě akorát, že z vlastní volby, což je přesně to, co pro něj chtěl. …Do portfolia možná ne, ale kdo ví s Willovým souhlasem, třeba by s takovým druhem umění udělal díru do světa. 😀
Děkuji, mám radost, že se závěr líbil, protože uf… docela mi dal zabrat. Zvládat tři chlapce je prostě trochu moc. 😀

To se mi líbí

Potíž je, že má hlava se za ty roky stala natolik děravou, že si to budu muset nejspíš pro hlubší vychutnání přečíst ještě jednou a celé a dohromady, protože při přesouvání obsahu mé skromné cimry jsem ztratila svůj lísteček s poznámkami k tomuhle příběhu a teď místy tápu. Ale jen místy… ale hlavně, že vím, ve které kapitole dostal Will na zadek. Doslova.
Nebudu lhát, jelita nejsou zrovna můj šálek kávy, na druhou stranu… jim to fakt jde dohromady (a ano, člověk by neřekl, že se zvládáním tří chlapců by byly jakékoliv potíže…) a úplně miluju, jak mu Jim zvládá ošetřovat všechny šrámy po Bebs… No jo, já vím, Springere, ty taky odvádíš výbornou práci…
Byla jsem k tomu nedůvěřivá (protože miláčkovi Jimimu stéblo přes cestu nepoložíš, jinak budeš mít se mnou problém), ale tuhle dynamiku žeru. A oni taky…

To se mi líbí

Za to se trochu omlouvám, že to trvá takové věky, že člověk ztratí kontinuitu. No vida, lístek s poznámkami by se mi taky hodil. Mně za nedlouho čeká lovení jména jedné vedlejší postavy, tak to bude asi celkem zápřah. 😀 Ale tak, víš to zásadní.
Se přiznám, že občas mě to taky překvapuje,že jim to funguje. Jimi je založením přeci jen kvalifikovanější k ošetřování citových šrámů. Springer se tedy co mu síly stačí, alespoň na ty pracovní. Sakriš! Teď mi to došlo, jak ten chudák Will je rozštelovaný po všech stránkách.:D

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s