Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců 46. kapitola

Zdravím, konečně se zadařilo dopsat novou kapitolu. Kratší než bývá zvykem, snad bude alespoň v něčem užitečná. Pokecem s Graysonkem už se nám představili všichni, ti co mohli k případu něco říct, přesto, že neřekli nic. O kvalitě jejich charakterů je to snad dostatečné, aby si amatérští i ti profesionální detektivové mohli udělat názor. Nechybí ani jeden další „rozhovor“, který asi nejvíc ze všech překvapil samotného šerifa. Tak doufám, že is alespoň něco z toho užijete. Zpětná vazba jako vždy vítána.

                                               Kapitola 46.

„Všechno v pořádku, pane?“ Willkins mě sleduje z poza svýho stolu se zmatkem ve tváři a obavou v hlase. Nevyčítal bych to tomu dobrýmu muži. Jeho nadřízenej proslulej svojí labilitou vřítivší se do kanclu s razancí velký vody a se stejnou vervou v současný době prohledávající všechny rohy a zákoutí již zmíněnýho kanclu, nejspíš drobnej důvod k obavám může poskytnout. Jenom já vím, že sem docela příčetnej, teda aspoň tak příčetnej, jako většinu ostatních dní. Možná i o chlup víc. Potom, co sem vysadil Tammy u ní doma a předal jí jejímu tatíkovi k jeho velký úlevě, dlužno dodat, anžto starej pán čul, že nějakej malér visí v luftu, zasvěcení do podrobností sem nechal na ní a valil zpátky na stanici s myslí křišťálově čistou a železným odhodláním tuhle komedii už ukončit. „Můžu vám nějak pomoct?“ Willkins se znova nechá slyšet.

„Ne, mám přesně to, co potřebuju,“ chápu, že muj maniakální škleb mu moc na klidu nepřidá ani pohled na úlovek, co po dlouhým hledání, konečně vítězně třímám v rukách. I s ním zamířím zpátky na zápraží, kde Grayson pořád hubou mele ke svýmu malýmu stádečku, co se zase stihlo sešikovat. Maníci od Peta, co maj službu u dveří, vytušej muj záměr a ustoupěj krok do bezpečí za zvuku pobavenejch odfrknutí. „Tak vážení, konec tyátru, všichni odsud zmizte! Poslední varování!“ oslovím omladinu i těch pár přítomných dospělých, co se k nim přidali.  Tam, kde selhal rozumnej argument, nic nezmohly hrozby, práci ve vteřině zmáknul minimax. Primárně sem aspoň pro formu mířil na koberec z plápolajících svíček rozprostřenej po podestě, ať mi někdo zkusí dokázat opak. Jenom jako že náhodou, to schytali nejbližší stojící, jejichž zbožnej chorál se záhy změnil v kakofonii nejhrubších nadávek a prskání, obalený od hlav k patám v bílý pěně jako by v tom nejparnějším létě, se kolem prohnala sněhová vánice. „Vy zmizte!“ celou tu skrumáž nemusím dvakrát pobízet, hodně kvapem se jmou klidit. „Ty pojď sem, dáme řeč,“ prskajícího Graysona za triko vtáhnu do kanclu. Neprotestuje, maje moc práce setřít si pěnu z ksichtu, aby se mu jí co nejmíň dostalo do očí. „Sedni,“ nasměruju ho k židli, že mám jo milosrdnou náladu, cestou na svoje místo po něm hodím hadr, co může bejt ručník zrovna tak jako něco, čím si muj zástupce pulíruje boty, blíž to nezkoumám. Sám zaujmu svý obvyklý místo na židli proti němu.

„Tohle si odskáčete!“ vyprskne i s částí pěny.

„Jasně už se bojím. Až vyrosteš, bude z tebe velkej pracháč a nejspíš mě zažaluješ o poslední spodky. Každopádně do tý doby, mi tady a teď, odpovíš na pár otázek,“ dost jasně mu dám najevo, že ho neberu za sobě rovnýho, i když, to je nejspíš to, o co se svým postojem snaží.

„Nedozvíte se ode mne ani větu, dokud mne nenecháte promluvit s Otcem Abbottem,“ zní jako zkušenej vyjednavač, nic méně vzdorně předsunutá brada a založený paprče na hrudi, víc připomínaj odrostlýho puberťáka jakým je.

„Jak si přeješ,“ benevolentním mávnutím ruky, mu naznačím k cele, kde jeho guru dřepí na pryčně objímající haksny přitlačený k hrudi v posledním vzedmutí pokusu o zachování si jakýs takýs důstojnosti, když celým jeho tělem škubou křeče absťáku spolu se zimnicí. Z toho co je vidět z jeho brunátnýho ksichtu pohřbenýho mezi kolenama se valí krůpěje potu, prosakující na zbytku těla i erárním vězeňským mundůrem. Předpokládám, že pokus jeho ženušky ho zabít, byla ta poslední kapka. Pozice hráče, co si uvědomuje, že hrál o ty nejvyšší sázky a prohrál všechno. Nemá už co ztratit a tak se z mužů stávaj šelmy. Nic víc než zvíře lapený v rohu. Ve svý nejsurovější podstatě. S vědomím toho, umožňuju ten kontakt. Mohla by to bejt pro mladýho cenná lekce, užitečná pro mě. Grayson to příjme. A trochu připomíná plachýho koloucha místo arogantního chlapce, jak se nejistě zvedne a ohlídne přes rameno, jako by nemohl uvěřit, že jeho největší sen se stává skutečností před tím, než zamíří k mřížím. „Nezapomeň, že máme dohodu,“ připomenu. Přikejvne. Docela krotce. Omámenej vidinou setkání se svým vůdcem.

„Otče Abbotte!“ na poslední kroky se rozeběhne a bezuzdně vrhne obejmout mříže. O nic si to nezadá s tím, jak pateticky dojemný mi před tím přišlo v podobný pozici vidět Abbottovu ženu. Až s tím rozdílem, že tentokrát falešněj guru nemá nejmenší důvod předstírat laskavost. „Jste v pořádku? Potřebujete něco? Řekněte mi, co mám udělat, udělám to,“ Grayson se zalyká horlivostí, dost možná, že i ubohá troska člověka, co má před sebou v něm dokáže vzbudit nějaký skutečný pohnutí.

Abbott sotva vzhlídne. Jeho oči jsou prosklený šílenstvím přesto něco v něm rozpozná, že před ním nestojí nikdo, kdo by mu mohl bejt užitečnej: „Na co tak vejráš, idiote? Sežeň mi dávku nebo běž do hajzlu! Můžeš? Nemůžeš! Nemáš nic, o co bych stál, tak se odsud pakuj!“ vrčení připomíná divoký zvíře.

„Otče Abbotte,“ ve dvou bídně zakňučených slovech je veškerý ublížení i zrada, co může mladá duše zlomená v rozkvětu, v jediným okamžiku zbavená ideálů, cejtit.

„Co chceš, spratku? Chceš poslední radu? Dám ti jí-“ Abbott se s námahou postaví na vratký haxny, sloužej mu dost, aby se šouravě dokolíbal k mřížím, tváří v tvář svýmu nebohýmu učedníkovi, „Přestaň bejt takovej ufňukanej přizdisráč. Ošukej už konečně tu svojí malou kurvu nebo svojí matku. Ta druhá ti dá spíš,“ poďobanou tvář mu rozpoltí odpornej úšklebek, „Jsem ve sračkách, ale jedna věc mi určitě chybět nebude. To věčný kňučení vás patetických ubožáků. Chceš něco vědět, chlapečku? Žádnej Bůh není, a kdyby byl, nestál by o takovou bezcenou nulu, jako jsi ty. Blil by sotva by se na tebe podíval. Ubohý ukňučený štěně, nikdy nebudeš chlap. Mě se z tebe dělá šoufl, jen co tě vidím. Zmiz mi z očí-!“ dávka slin obsahující poslední pomyslnej jed, co má tenhle zoufalec možnost na někoho vyflusnout, dopadne na tvář kluka skrz mříže. „Táhni! Už se nevracej! Kdybych na to věřil, přál bych ti shořet v pekle spolu s těma proradnýma děvkama. Jsi stejnej jako ony. Ubohoje a slabej, tolik lačnící po podrobení. Buzík. Maminčin mazánek. Nikdy z tebe nebude chlap. Tak se ztrať! Rozumíš? Táhni se vyfňukat na kozy svý matky nebo je lízej jak ty rád! Tam patříš k maminčinu cecku!“ zdá se, poslední potěšení, co Abbbott může mít, přímo se pase na šokovaným výrazu, co u kluka takový slova vzbuděj.

„Proč to říkáte, Otče Abbotte?“ Grayson nefalšovaně vzlykne.

„Nic jinýho si nezasloužíš ty bezcenej zmrde. Zklamal jsi jako ostatní, kurvy!“ další flusanec přistane přímo klukovi mezi oči. Mladej vůl to snad ještě pořád bere jako požehnání nebo snad je moc šokovanej aby udělal byť jedinej pohyb.

Ne tak muj zástupce, co se pro tuhle chvíli rozhodl hrát roli hodnýho poldy. „To už by stačilo,“ pár rychlých dlouhých kroků mu zabralo dostat se mezi kluka a Abbotta. „Zpátky na místo!“ velitelskej tón neváhá podpořit obuškem do Abbottova panděra lehce šťouchne. Graysona celkem bez námahy zamanévruje na židli, kde ho chci. Zlomenej chlapec zbavenej všech iluzí, neklade žádnej odpor. „Donesu ti sodu, dobře?“ při tom ochotně nabídne svůj čistej kapesník, aby si kluk utřel flusanec spouštějící se mu už po frňáku od kořene až na špičku. Soucitně se na kluka pousměje než se Willkins vypaří a Grayson má možnost plnou pozornost i s veškerou frustrací, upřít na mně.

„ To je vaše vina! Co jste udělal Otci? Proč je takový?!“ má to jistě vyznít hrozivě, přesto fňuknutí  spolu s výrazem víc připomíná zraněný štěně. Přesně to co je.

„Ujišťuju tě, že docela nic. Je přesně takovej, jakej byl vždycky. Bez masky a bez fetu, co by mu držel fasádu. Učil vás všema opovrhovat, ale ve skutečnosti je horší než kdokoliv z nich. Tohle je holá pravda. Feťák, co vás všechny zneužíval pro svoje účely. Dobře se na něj podívej. Míň než zvíře-“ Abbott lomcující zuřivě mřížema, vydávající neartikulovaný vrčivý zvuky, s vyceněnýma zubama a se slinam roztřikujícíma se okolo, právě to připomíná, „Tak co? Pořád mu chceš pomáhat nebo mi vyklopíš, co chci vědět?“ Kluk věnuje svýmu guru ještě poslední pohled vyvolávající v něm zachvění. Fyzický a nejspíš i mentální. Pak jako by se propadl do sebe aspoň na venek, zapadlej v židli zarytě zůstane čučet před sebe v prstech žmoulající Willkinsův kapesník. „Beru to jako, že jo. Řeknu ti, jak si myslím, že to bylo a ty mi jenom řekni, jestli jsem blízko. Eleanora Davis, Madison, Barbara Carterová, byly hříšnice nebo aspoň tak vám to řekl Abbott. Zasloužily si bejt potrestaný. Carterová byla asi nejhorší. Svobodomyslná. Užívající si života. Úspěšná. Chodící důkaz, že ženská nepotřebuje chlapa, aby byla někým. Ty jako dobrej žák si vzal ten úkol na sebe, protože si věřil, že děláš správnou věc. Očistit svět od jejich hanby, očistit je od jejich hříchu. Proto voda? Je v tom symbol? Nebo to byla náhoda? Tu noc, kdy byla zabitá Carterová, měl si jít na školní tancovačku, ale nešel jsi. Svojí holce si řekl, že budeš se svojí mámou, ale místo toho si čekal na Carterovou. Vloupal ses do jejího domu a čekal na vhodnou příležitost. Když se šla koupat, stačilo jenom málo. Zatáhnout za kotníky a zbytek už byla Boží vůle, není to tak? “ znovu se nedočkám žádný reakce ve svůj prospěch. Jediný co by kluka mohlo trochu usvědčit, jsou jeho prsty, celkem drobný, že by mohli odpovídat otlakům, který se našli na kotnících Carterový.

Zareaguje, až když se napije sody, co mu Willkins přinesl. „Tak to nebylo, pane,“ promluví s nebývalou pokorou, po arogantním spratkovi veta, „Ani jsem slečnu Carterovou neznal. Tedy ne víc než ostatní. Tu noc, kdy měl být ples, jsem byl doma. Matce se udělalo zle od srdce, přiměla mě, abych s ní zůstal. Byli jsme celý večer spolu. Určitě vám to potvrdí,“ je vyklidněnej tak, že je ho sotva slyšet, nic méně jeho odpověď je pevná asi tak jako každýho, kdo se dovolává alibi od svýho rodiče.

„Nepochybuju, že ti to potvrdí,“ zhodnotím s ironií, „Co Eleanora Davisová? Tu si taky neznal? Pracovala kdysi ve škole a pak se tady potulovala po ulicích. Bezďačka. Špína bez který by bylo město lepší. Ten večer, kdy byla zabitá, byl si rozrušenej a hledal si Abbotta. O čem si s ním potřeboval mluvit? Pochlubit se? Svěřit se, co si udělal? První zabití to takovýho kluka jako ty rozhodí,“ potíž je, že bych mu potřeboval dokázat něco společnýho aspoň s jednou obětí a Abbottův podíl na tom, aby se potvrdila moje teorie, že všechno bylo kvůli Carterový a jejímu majetku.

„To není pravda. Šel jsem za Otcem Abbottem domů, protože jsem se pohádal s matkou kvůli Grace. Nesouhlasila s tím, že si ji chci vzít a já chtěl, aby mi Otec poradil, jak jí mám přesvědčit. Nenašel jsem ho tam a Tammy mě poslala do jeho druhého bytu-“

„A? Mluvil si s nim?“

„Ne. Vyhodil mně, že má moc práce. Mluvili jsme spolu až druhý den,“ sklopí oči, jako by odmítnutí v něm i teď zpětně vyvolalo hořkost, „Poslouchejte, je pravda, že všechny byly zkažené a město je bez nich určitě lepší, ale já bych to neudělal. Ani pro něj ne,“ tentokrát pohled jakej vrhne směrem svého bejvalýho vůdce je plnej opovržení, „Mám své plány. Škola. Dobrá práce. Kdo by se postaral o matku, kdyby mě zavřeli?“ v otázce zřejmě vidí svůj jedinej problém, proč neukončit něčí život.

„Udělal nebo řekl, Abbott někdy něco, co by se dalo vyložit, že by si přál smrt některý z nich?“ uvědomuju si, že mu svojí otázkou nahrávám, protože má teď jedinečnou příležitost, zase všechno zpátky hodit na Abbotta a pomstít se mu za jeho zradu.

Dá si na čas s odpovědí, „Ne, řekl bych, že ne. To až pak, když k tomu došlo. Říkal, že bychom měli jejich smrt oslavovat, že Pán prokázal svojí vůli. A pak to s Madison. Když se rozneslo, že zabila své dítě, řekl, že by měla nést cejch a že by na svůj hřích neměla nikdy zapomenout. Já a pár dalších, postarali jsme se o to, aby to tak bylo,“ zní skoro jako by byl na sebe hrdej, což asi je, „Ale nemám nic společného s tím, co se jí stalo,“ rychle dodá.

„Samozřejmě, že ne. Jenom jste jí šikanovali a dělali jí ze života peklo, tak že byl div, že si na život nesáhla sama,“ ani se nesnažím tlumit míru znechucení, jakou ve mně dotyčnej vzbuzuje.

„Jaký by v tom byl rozdíl. O jeden hřích méně nebo více, zatracená už byla,“ lhostejně pohodí ramenama. Necitlivej k bolesti nikoho jinýho jenom svý vlastní. Pokud je to výsledek Abbottovi edukace, odvedl tady dobrou práci.

„Na štěstí, o tom ty nerozhoduješ,“ netuším, jestli můj úšklebek pramení víc ze znechucení nebo škodolibosti, každopádně vím, že to není nic, co by vypadalo hezky, „Když Abbott před chvílí říkal, že si ho zklamal, měl tím na mysli něco konkrétního?“ dělá mi dobře zasáhnout, když se Graysonovi nepodaří tak docela udržet lhostejnej výraz a jeho črtama krátce problikne zdrcení nad tím, co vnímá jako zradu.

„Nemám tušení. Ale chci, abyste věděl, že už vám nebudu dělat žádné další potíže. Potom, jak se choval, nezaslouží si mou loajalitu,“ oznámí chladně.

„To je od tebe mimořádně velkorysý,“ vyslouží si další muj úšklebek, „Věděl nebo nevěděl jsi o tom, co dělá tvým kamarádkám ze spolku? Jak hluboká byla tvoje loajalita před tím?“ začínám tušit, protože poznám egoistu, když ho před sebou vidím.

„Nejsou to mé kamarádky. Muži a ženy nemohou být přátelé,“ zní ostřejc než zbytek, jako by ztratil trochu nervy, těžko říct, čemu to přisuzovat, „Nevěděl jsem o tom a po pravdě mne to příliš nezajímá. Pořád nejsem přesvědčený o tom, že by to tak skutečně bylo. A pokud ano, ty husičky si to způsobily patrně samy. Musely ho něčím vyprovokovat. Jak je známo, ženy jsou přirozeně náchylné k hříchu. Ovšem o tom patrně vy, nemůžete mít ani tušení,“ pokusí se znít povýšeně jako ten největší znalec ženských srdcí.

„Můžu tě ujistit, že o ženských toho vím určitě víc než ty a taky s nima mám víc zkušeností, než ty kdy mít budeš,“ asi bych měl bejt lepší a dospělejší než tohle, ale nějak mi to nedá při jeho pokusu o osobní útok, „Každopádně je to zajímavý tvrzení od někoho, kdo je zasnoubenej. Vlastně mě docela překvapuje, že za celou dobu, co si tu tak hezky povídáme, si se ještě nezajímal o to, kde je Grace?“ už je víc než jasný, že dívka, na žebříčku jeho priorit nestojí, kdo ví jak, vysoko.

„Co na tom záleží. Stejně na konec přileze,“ odfrkne s náležitou dávkou lhostejnosti.

„Ty si nějak věříš. No možná budeš překvapenej. Ale musím nechat, že je mi to celkem záhadou. O holkách nemáš moc vysoký mínění, nic méně spěcháš do chomoutu. Dokonce tak moc, že riskuješ, že tím vytočíš svojí máti. Tak si tak říkám, co za tím může bejt? Skoro to vypadá, jako by ses pokoušel zbavit svojí odpovědnosti a obstarat svojí máti pečovatelku zatím, co ty si odjedeš realizovat svoje sny. Jedno, že k tomu jednu využiješ a druhou vytočíš. Tobě vážně moc nezáleží na ženských, že ne? Dokonce ani na vlastní máti?“

„Ne, že by vám do toho něco bylo. Ale muž musí udělat, co musí. Má matka na konec pochopí, že pro ni dělám to nejlepší. A až přijdou vnoučata, bude mít o koho se starat a bude šťastná,“ odpoví. Těžko říct, jestli to moudro má ze svý makovice nebo od svýho guru.

„A ty seš takovej dobrej syn. Jenom si nejsem jistej, jestli takhle přesně je míněno, že je třeba ctít rodiče,“ neubráním se sarkasmu.

„Zrovna od vás se nechám poučovat o Písmu,“ vrátí mi stejně, i když je dost zřejmý, že váží slova. Bez podpory ostatních ze stáda nezní vůbec tak horlivej.

„To určitě nemusíš. Akorát mi nepřijde, že by to s tebou a s vírou bylo tak horký. Což je pro tebe momentálně dobrý. Když se tě zeptám, jestli tě napadá někdo, víc zapálenější než ty, oddanější, věci a Abbottovi, co mi odpovíš?“

„Já jsem dobrý křesťan a vy nemáte právo…!“ malá jiskra, ale ještě to není to, co bych si představoval. „Neznám nikoho takového,“ dodá dodatečně.

„O tom by se dalo diskutovat. Řeknu ti, co sem za tu chvíli poznal, že si, hochu. Prospěchářskej vyčůránek, kterej nevidí nikoho jinýho než sebe. Účast v církevním spolku. Tvůj pokus držet si na blízku vlivnýho mentora, kterej ti měl pomoc k dosažení tvých cílů. I to divadlo, cos tady poslední dny předváděl. Demonstrace za osvobození nevinnýho… to všechno by určitě vypadalo dobře k tvojí přihlášce na vysokou. Máš ponětí, jak tam bude vypadat zatčení, za ten cirkus venku? Při troše zlý vůle by se to dalo označit za vandalismus. To ani nemluvím o tom, jak ses pokusil zastrašovat a nutit svoje soukmenovce aby se s tebou na tom podíleli. Pak adieu Barclay. Zůstaneš tady navždycky. Se svojí máti, která je, předpokládám, jeden z hlavních důvodů, proč chceš bejt odsud pryč,“ ušklíbnu se, nedostatek popření z jeho strany, působí, že sem pravděpodobně vychytal všechny zásadní body.

„To neuděláte,“ teď jsou tam skutečný emoce. Oči rozšířený v panice, barva postupně se vytrácející z tváří.

„Co myslíš?“ s převahou někoho, na jehož straně jsou všechny trumfy.

„Co- co chcete?“ míra inteligence se mu nedá upřít, tak jako pochopil, že zavčasu se má distancovat od svýho vůdce a víc získá, když s představitelem zákona bude jednat uctivě a spolupracovat, kapíruje i teďkon, že se nabízí předmět směny.

„Necháš Grace na pokoji. Pokud tak moc potřebuješ utišit svoje černý svědomí, najdi pro svojí máti skutečnou ošetřovatelku. Ale nenechám tě podělat život nevinný holce. Rozumíme si?“

„Ano, šerife,“ nedostatek protestů dost vypovídá o hloubce citů k jeho, jak doufám, bývalý snoubence.

„Prima. Teď se odsud pakuj a nezapomeň, že tě sleduju,“ gesto prstama z oči oči. Nemusím ho pobízet po druhý, abych ho viděl zavírat dveře kanceláře zvenčí.

„Co si o tom myslíte, pane?“ Willkins se ke mně připojí u mýho stolu.

„Otázka, za milion babek. Řekl bych, že na Abbottově mínění, mu záleželo, víc než dával znát, ale myslím, že ten na kom mu záleží nejvíc, je jenom on sám. Jak říkal, neohrozil by svojí budoucnost. Byl upřímnej ve svým sobectví. Nepřijde mi jako ten typ, co by kvůli někomu jinýmu zvedl prst natož, aby vraždil, aspoň to by se dalo brát jako jistota,“ zauvažuju na hlas.

„Ale teoreticky, byl by toho schopný? Ze svých vlastních důvodů? Nepřišel mi jako někdo, kdo by byl sto cítit výčitky nebo soucit. Běhá mi z něj mráz po zádech,“ uspokojivý, tak jak to je, když muj zástupce se neváhá dělit o svý dojmy beze strachu.

„Žel pro nás, to, že je někdo píčus, ještě není důvod ho zatknout. V tuhle chvíli si netroufnu posoudit, jestli to, co tady předvedl je jeho stálej osobnostní rys nebo vliv prostředí. Ta jeho paňmatinka musí bejt taky zajímavej úkaz. Možná trochu despotická. Kluka drží u sebe a nejspíš používá svoje chatrný zdraví jako nástroj,“ kdyby to měla bejt pravda, důvod indispozice zrovna ten večer, kdy měl její synek jít na tancovačku se svojí holkou, je dost zjevnej, „On to aspoň částečně ví o to zoufalejš se snaží dostat z jejího vlivu. Zároveň v něm umí vzbudit dost pocitu viny, aby hledal co nejsnadnější cestu. S pár takovejma už sem se setkal. Tuším, že aspoň část svýho fanatickýho světonázoru by mohl mít od ní. Jako první ho učila nenávidět ženský, aby jí kvůli žádný neopustil a ona byla jedinou v jeho životě, což v něm vytváří konflikt. Miluje jí i nenávidí zároveň. U Abbotta nejspíš hledal stabilitu, ale ten místo toho jeho zmatek ještě víc posílil. Samozřejmě, jsou to jenom spekulace bez bližšího prozkoumání. Tak jako se dá těžko posoudit, jestli by to v něm mohlo probudit něco skutečně temnýho a vaše intuice by mohla bejt správná. V lepším případě je ještě mladej a blbej, má čas přehodnotit svoje názory až se dostane z jejího vlivu. Každopádně, jen tak pro sichr, porovnejte otisky. Byla by to sice zatracená klika, najít jeho na některým místě činu, ale jeden nikdy neví. Mimochodem, dobrá práce,“ uznale zhodnotím Willkinsův nápad podstrčit mladýmu nápoj, jehož prázdnej obal zůstal na stole.

„Děkuji, pane,“ jeho úsměv nedojde k očím, „To, co jste popsal, mi přijde spíš jako dokonalý mix, jak vytvořit prvotřídního psychopata. Překvapujete mne, pokud věříte, že by měl naději na změnu. Poslední dobou býváte k podezřelým nebývale shovívavý,“ zkonstatuje tak, že mi to zní jako výčitka. Což by i vysvětlovalo formální způsoby mezi náma, ke kterým se vrátil.

„Pokud mi potřebujete něco říct, tak to udělejte,“ vybídnu ho.

„Ne tady,“ krátce pohlídne k cele, kde sice Abbott, potom co zjistil, že jeho řev nikoho netankuje, se vrátil do klidu, ale i tak je tu celkem dusno.

„Dobrá, asi neuškodí se nadýchat čerstvýho vzduchu,“ s tím ze stolu sbalím svůj balíček cigaret, „Po vás,“ pokynu Willkinsovy ke dveřím.

Zápraží už je docela čistý. Zbejvá jenom binec z hromady vosku a zbytků pěny, pár opuštěných promáčených cárů papíru, co byli transparenty. „Hej, chlapy, už můžete jít domů. Řekl bych, že tady už bude klid,“ oslovím dvojici na stráži u dveří. Neznám jejich jména, ale vím, že jsou to dva z Petovejch lidí, který strážením vstupu strávili nejvíc času, „Díky, za pomoc a kdyby vás napadlo, čím se vám můžu revanšovat, neváhejte přijít,“ nabídnu, protože pořád nemám vhodný slova, abych se popasoval s vlnou solidarity, kterou jsem nečekal.

„Bylo nám ctí, šerife. Nedlužíte nám nic. Když je šerif, kterej se postaví za svoje město, je fér, když se město postaví za svýho šerifa, když je čas. Dostal jste toho úchyláka a to se počítá,“ staršímu, se v zarostlý tváři objeví vrásky při úsměvu.

„O.K. I tak dík. Dejte si aspoň v baru pár drinků na můj účet,“ nabídnu.

„To neodmítneme. Jste vážně dobrej chlap,“ potěšeně se zakření mladší. Ty dva se brzo na to vytratěj a není náhodou, že mladší drží směr a táhne svýho parťáka za sebou, přímou cestu k saloonu.

Zůstanem sami. Jako by se z těchhle našich rozhovorů na tomhle místě, stával nějakej prapodivnej zvyk. Jak velí muj zvyk, vyklepnu si retko mezi zuby a zapálím. Kliknutí zapalovače je jedinej zvuk, nesoucí se opuštěnou ulicí, kdy polední slunko taví tér na silnici, vzduch se tetelí a každej rozumnej je radši, že může bejt zalezlej někde v chládku

Willkins nejistě přešlapující na místě, se taky zdá, že by byl nejradši někde jinde, přesto, že to byl on, kdo tenhle potlach inicioval. „Takže?“ vybídnu ho, když ani po drahný době nevypadá, že by se k něčemu měl sám od sebe.

„Smím mluvit otevřeně, pane?“ evidentně víc než svolení se snaží získat čas.

„Jasně,“ ani přimhouřit oči mi nepomůže získat jinou perspektivu, prohlídnout jeho záměr.

„Tak tedy. Zdá se, že v přístupu k podezřelým upřednostňujete dvojí metr a já si nemyslím, že by to tak mělo být správné,“ nepohodlně polkne ve snaze získat víc slin, kterých se mu nejspíš nedostává.

„Drahý Willkinsy, časem zjistíte, že je víc než jedna cesta, jak získat od podezřelého, co chcete. Standardní výslech je jenom jednou z nich. Víc much se chytí na med než na ocet, to si pamatujte, a někdy prokázat trochu empatie, může bejt k užitku,“ asi tuším, kam jeho vytýkání míří, dám si záležet na extra sametovým tónu, sotva udržujíc aspoň zdání vážnosti.

„Empatie-“ má v sobě pořád dost přirozený úcty k autoritám, aby mu to zabránilo odfrknout, ačkoliv zvuk co vydá je k tomu dost blízko, „To bylo to, co jste dělal, když jste Abbottovu ženu držel v náručí a pak s ní odešel?“ sleduju jemný záškuby Willkinsovy čelisti, jak se vší silou snaží držet věcnou rovinu.

„Přesně tak. Máte snad na to jiný názor?“ koutek se mi zvedne v zatím slabým vlčím úsměvu, „Pokud vás to uklidní, vzal jsem jí na oběd a pak k jejímu otci. Nic víc,“ dodám.

„Ne pane. Můj názor ovšem je, že člověk, který se dopustí pokusu o vraždu, přímo na policejní stanici, před dvěma svědky z řad těch, kteří by měli zákon hájit, by měl být zatčen a pohnán k zodpovědnosti,“ odpoví. Nejspíš jenom můj pocit, že i okolní teplota při jeho tónu o něco klesla.

„Zákon sám o sobě neznamená nic, tam kde chybí pochopení pro lidskost. Nemám jinej důvod než věřit tomu, že jednala v rozpoložení mysli, jaký se dá přijmout. Komu by prospělo, kdybych jí zatknul? Jí? Její dceři? Nebo snad jejímu otci? Jaký ponaučení přesně by si z toho odnesla bejt souzená a odsouzená, pokud by tohle měl bejt její jedinej zločin?“ jsou pochybnosti, který mi nedovolej, vystupovat suverénně coby Tammyin obhájce.

„Zákon zde není od toho, aby udílel ponaučení. Zákon je od toho, aby byl dodržován. My na to máme dohlížet, nepřísluší nám soudit, který zákon je hodný dodržení,“ kontruje úsečně Willkins. Zpět je jeho prkený držení těla i litery zákona. Jenom jeho pohled připomíná zraněný zvíře.

„V tom se my dva nikdy neshodneme. Jenom doufám, že jednou pochopíte a změníte názor. Ne na všechny situace v lidským životě se dají uplatnit paragrafy. Jsou důležitější věci než to. Jako morálka a cit. Do tý doby, ohledně toho, to je mý konečný rozhodnutí,“ připomíná to dost z našich rozhovorů, co jsme měli už před tím i když něco je jinak.

„Je to tedy morální tolerovat zločin pokud se jedná o krásnou ženu?“ je pryč servilnost patřící mýmu zástupci vystřídaná ledovým ostřím v hlase.

„Muži, jako my, se kvůli ženám dopouští mnoha pošetilostí, předpokládám, že to vám nemusím přibližovat,“ v ušklíbnutí nechám vyniknout ironii situace, „Nic méně, můžu vás ujistit, že tohle není ten případ,“ opojnější než alkohol, touha lovce chutnající pach krve kořisti. Tak snadno se mnou nechá Willkins zahnat, když ho pronásleduju, vědomej si vlastního pochybení. Z čeho mně teď obviňuje, jednal obdobně, kvůli svým vlastním pocitům a nabylo tomu ani tak dávno. Zádama narazí na zeď strážnice, moje dlaně po stranách jeho hlavy ho uvězněj, nenechávající mu žádnej prostor manévrovat. „Neznat vás líp, skoro bych si myslel, že žárlíte. Kdo že pak tu používá dvojí metr?“ nejsem dost krutej na to, abych zmínil Babsino jméno, nic méně přiznávám, že se vyžívám v žáru a chvění, co cejtím z těla svýho zástupce, hruď na hruď nedobrovolně přitisknutýho ke mně, lastura jeho ucha vyzařující horkost studu proti mým rtům.

„Nežárlím. Máte plný nárok jednat, jak uznáte za vhodné, s kým uznáte za vhodné, pane. Nejsem ten, komu byste měl skládat účty,“ pořád je tu odměřenost, moc křečovitá, aby byla skutečná, maskující pocity na pozadí, „Mé osobní pocity nejsou důležité. Měl byste však vědět, že jsou tu jisté skutečnosti. Tammy Morganová, má se svým muže uzavřenou velice nevýhodnou předmanželskou smlouvu. Kdyby se s ním rozvedla, přišla by o vše. Nebylo tak těžké to zjistit. Nedávalo by tedy snad větší smysl, pokud nevěděla o jeho ostatních aktivitách, kdyby se jej snažila zbavit jiným způsobem? Pak by možná i měla všechny důvody, pokusit se vás ovlivnit. Přijde mi jako ten druh pragmatické osoby, která se příliš nezaobírá hranicemi, pokud má dosáhnout svého cíle. Možná se mýlím a pak mi tedy odpuste, pokud jsem přesáhl své vlastní hranice,“ jeho hlas se vytratí v tichý rezignaci.

„Odpuštěno,“ dovolím si polibek na čelo, dobře si vědomej, že rozmezí osobní a profesní se tu smývá, „O smlouvě vím, řekla mi to,“ nechám dost prostoru, abych mohl vyčíst krátkej záchvěv zmatku na Willkinsově tváři, „V něčem můžete mít pravdu, ale najdu tak aspoň dvě věci ve kterých se pletete,“ nechá mě špičkama prstů vyhladit zmatený vrásky objevivší se mu mezi obočím, „Ta první, co se účtů týká, skládal bych je tobě, tak jako Jimimu. V týhle věci jste si rovnocenný a oba dva mi stačíte víc než dost. Nepotřebuju nikoho dalšího,“ nejspíš na čelisti cejtí můj úsměv při slibu prohlášeným do jeho kůže, „To druhý je daleko zásadnější,“ Willkins se s tichým zasténáním opře do mý dlaně spočívající na jeho druhý tváři, „Nejsem nic, jako ten, kdo tě zklamal přede mnou. Zkorumpovat mně jakýmkoliv způsobem je nemožný, jednak protože to, co sem kdy mohl chtít, už mám. V druhý řadě, moje povinnost, je můj závazek. Věříš mi svým tělem, tak věř i tomuhle; i když občas nechám svoje péro převzít kormidlo, to přiznávám, nikdy nezapomínám, kde mám rozum, věříš mi, Wille?“ můj palec se usilovně snaží krouživýma pohybama vyhladit napětí z jeho lícních svalů. Reakcí je mi tichý spokojený zakňučení.

„Tak moc to bolelo vidět vás s ní. Vím, že nemám nárok, už tak mi dáváte víc než bych si zasloužil, ale nedokázal jsem si pomoct,“ zvedne ke mně pohled přetékající oddaností a důvěrou. Není to jenom důvěra milence, kterou jsem povinovanej nezradit, nejspíš to, co by mu ublížilo víc, zradit profesní čest, tak jako to udělal jeho mentor před tím.

„Nemůžu říct, že už to nikdy neudělám. Flirtovat s vyslíchanýma je způsob, jakým pracuju. Jenom si pamatuj, že to nikdy nebude nic víc. V pořádku?“

Po krátkým přikejvnutí, úhel, kterej zaujímáme i kdyby se nějakej všetečnej zvědavec našel, mi umožňuje beztrestně políbit mýho zástupce. Moje záda zacloní většinu scény tak, že to vypadá jenom jako šerif, co při citýrování svýho zaměstnance příliš narušuje jeho osobní prostor. Realita je taková, že Willkinsovy rty se podvolí, jakmile o ně zavadím jazykem. S ochotným zasténáním mi umožní vstup. Nechá mě brát si, co chci. Svým jazykem a uznalým mručením, mě vybízí vzít si víc. Prsty provleče skrz poutka mejch riflí, přitáhne mě blíž. Příliš nesmělej než aby se dotkl přímo některý části mýho těla a přitom dost majetnicky dávající najevo, že něco chce. A to něco je moje stehno mezi jeho nohama. Boky na boky. Přes dvojí látku dost zřetelně cejtim obrys jeho tvrdý dýlky, tlačící se na moje maso.

„Tak dobře si vedeš, celou tuhle krizi. Odvážnej. Obětavej nad rámec povinností. Chceš tohle jako svojí odměnu?“ jazykem a zubama střídavě drtím a lížu sťavnatý rty dokud nejsou naběhlý a vláčný na rozdíl od jejich obvyklý přísný linky.

„Prosím. Už je to tak dlouho, potřebuju…“ skoro bolestivě zakňučí, boky vyrazí vstříc ve snaze získat víc tření.

„Je to tvoje. Pro tebe,“ výpad stehnem a následnej tlak, by v jiný situaci stačil někomu jinýmu, způsobit napínavý zážitky ne tak příjemnýho rázu.

„Ano! Víc, prosím!“ na Willkinsově tváři se dá vyčíst jenom obraz čistý extáze.

„Dobrý štěně. Chceš se udělat o pánovu nohu?“ nechám na jazyku třepetat splašený vibrace Willkinsova pulsního bodu, testuju slanost lehce zpocený kůže.

„Oh, ano! Prosím! Prosím!“ rozkrokem tvrdě doráží, v zoufalý touze najít uvolnění rychle a efektivně. Pěsti zuřivě svíraj klopy mý bundy. Nechá mě pást se zubama na jemný kůži svýho krku, co umožní límec košile staženej kravatou, než jí uvolním jednou rukou, abych získal víc chutný plochy pro další sání a lízání.

„Zatraceně, nemáš tušení, jak dlouho už sem tohle chtěl udělat. Přitlačit tě na první volnou plochu a pořádně tě ojet,“ stojí mě všechno sebeovládání neposlechnout vlastní slova, sám poznamenanej geniální zvrhlostí situace.

„Mhmmh,“ příliš daleko ve vlastní fantazii než aby reagoval koherentně, „Chci, prosím, potřebuji se dotknout,“ netrpělivě zaškube za lem mýho trika.

„Můžeš dělat, co chceš,“ znovu ho nemusím dvakrát pobízet.

„Dohání mě to k šílenství. Vaše příliš upnuté oblečení. Proč nemůžete nosit řádnou uniformu, jako každý jiný?“ není to nic víc než zvířecí zavrčení, dlaně se pod trikem hladově začnou dobývat na mojí holou kůži, „Nestydatě vystavujete tohle všechno… pobuřující… impozantní… když bojujete…svaly a šlachy… nikdy před tím jsem se nechtěl tolik dotknout žádného muže…váš hlas autority, když vedete výslech… je to moc… nedá se to vydržet…“ sténá vyznání, zatímco dlaně dychtivě dobývaj každý nový území od mejch boků, žaludku… Silnějš než obyčejný pohlazení. Hněte svaly s razancí schopnou oddělit je od úponů. Užívá si svojí trofej. Tupý nehty nechaj stopu na zádech. Dotýká se mně s veškerou vášní, hladem co by mě dokázal pohltit. Jako dravec zareje prsty do mejch prsních svalů, „Nádherný,“ s posledním výdechem zaboří rty do ohbí mýho krku, majetnickej polibek drtící skrz zuby drobný kapiláry zanechávající značku na mojí kůži hnanej potřebou ubezpečit se, že má nárok na to, co je ostatním odepřený. Nenapadlo mně, že z dvou mejch samečků, který obdělávám, zrovna on bude ten žárlivej, ale nemůžu říct, že bych protestoval, kdyby měl svojí potřebu pokaždý předvádět takhle. Na kůži cejtím pomalu se ustalovat dech, povolí do tý doby železný sevření stehen. Willkins je teď vláčnej, celou svojí váhu opírající o zeď strážnice a mně přišpendlenej jako motýl pod sklem ve vytríně. Dopřeju mu čas se vzpamatovat. Lehkejma polibkama při tom mapující jeho spánek a čelist, kam dosáhnu, než se vzpamatuje dost, aby se mírně odtáhl. Krásnej pohled na tváře zarudlý horkem i naší předchozí aktivitou. Oči pořád lesknoucí se postorgastickým oparem a mírně naběhlý rty zvlněný v jemným úsměvu. „Měl bych…“ rozpačitě poukáže k tvrdosti pořád ještě bolestivě stísněný v mejch riflích. Zároveň se mu do tváří nahrne ještě víc červeně, když si uvědomí mírně prosakující skvrnu na svých kalhotách.

„Příště,“ nechám vyznít coby příslib. Bylo to o něm, ne o mně a mám lepší ovládání, abych nezvládl, momentálně dost akutní trčák, rozchodit. Vědomej si, že na pokračování není vhodnej čas ani místo. Dopřeju nám oběma odstup, kterej můj společník ve zhýralosti využije k tomu, aby si opravil kravatu a pokusil se zamaskovat důkazy chtíče. „Dneska zavolám na okres, ať si přijedou pro Abbotta, aby sme se ho zbavili. Pak bude na všechno dost času. S trochou štěstí už zejtra večer,“ obrátit se na část pracovních záležitostí mi s tím trochu pomůže, tak jako si zapálit další cigáro.

„Myslíte, že je to rozumný nápad?“ Wilkins je zpátky při sobě skoro hned.

„Skončil sem s ním. Dost pochybuju, že by nám mohl přispět ještě něčím užitečným, tak co,“ ledabyle pohnu ramenem.

„Skutečně věříte, že jeho žena s tím vším nemá nic společného?“ další otázka, tentokrát nenese stopu nepatřičných emocí jenom opravdický zaujetí.

„Abych byl upřímnej, tak nevím. Z těch všech by měla největší motiv, to je fakt, kterej se nedá ignorovat,“ připustím, „Co tady máme jinýho? Falešnýho proroka s megalomanskýma sklonama a snad všema smrtelnejma hříchama, tak moc arogantního, že se ani nenamáhal většinu z nich popřít. Ten druhej není o moc lepší. S chatrným alibi, nic méně, na vzdor nepopiratelným známkám fanatismu, příliš zabředlej do vlastních sraček, než aby mu za námahu stál někdo jinej v jakýmkoliv směru. Kdo další? Některý z těch děcek, co mi nedali důvod, myslet si o nich, že by měli bejt něco jinýho než parta zmatených vystrašených a zmanipulovaných dospívajících? Fakt je, že Tammy Morganová by měla jako jediná nějakej logickej důvod, znalosti a dost možná i náturu,“ nelíbí se mi směr mých úvah, ale už dávno jsem se naučil bejt upřímnej především sám k sobě.

„Co ten její otec? Měl by všechny důvody ochránit rodinný majetek, a samozřejmě v přední řadě, svou dceru i vnučku. Určitě věděl o té smlouvě a pořád ještě nevíme s jistotou, jestli vrah ty ženy něčím před tím omámil. Babsi byla bojovnice. Nedala by se tak snadno přemoci, jak jste naznačoval, což by pravděpodobně pro těhotnou ženu, ale i starce, představovalo problém. Víte já pořád… Nevěřím tomu, že to byla nehoda…Někdo jí to musel udělat…“ je to sotva patrná ozva starý bolesti jako ošklivá jizva, která už je sice zacelená, ale pořád dost živá.

„Těžko říct. Další fakt, kterej se nedá ignorovat, že on jedinej věděl dost o všech obětech a souvislostech, který by na jeho zetě ukázali. Byl dost zoufalej, aby něco takovýho nastražil. A co se sdílnosti týká, byl víc než dost ochotnej, Abbotta ve všem potopit,“ ne že bych o tom nepřemejšlel už dřív. Je to zapeklitá věc a málo kdy se mi za mojí předchozí praxi stalo, že bych narazil na skupinu podezřelých, s tak pochybnýma charakterama, schůdnýma motivama a většinou politováníhodnýma osudama, který by je mohli dovést na hranu zločinu, současně. Na každej pád, teď už jsem získal všechny informace, který by mi mohli pomoct tenhle zapeklitej pomotanec rozluštit. Tak trochu se mi zase začne stýskat po starých dobrých časech v Chicagu, kdy vrazi byli ve většině případů sprostý gauneři s prostýma motivama. „Jestli chceš, vezmi si na zbytek dne volno. Zvládnu ještě jednu noční a ty si nějakej odpočinek zasloužíš,“ nabídnu, protože za danejch okolností nevidím důvod, proč by, jsme si oba měli vařit mozkovny i těla v kanclu.

„Pokud to příliš nevadí, zůstanu, šéfe. Bez toho nemám lepší program na večer,“ Willkins vysvětlí se stopou pochmurnosti, přesto mi neunikne, že se vrátil k míň formálnějšímu oslovení.

„Každej svýho štěstí strůjce. Nemůžeš říct, že sem ti nedal jinou možnost,“ je to způsob, jakým plachým úsměvem zareaguje, když ho cestou pátky do úřadu jemně drcnu ramenem do jeho, co mi ukáže, že sem zvládl aspoň jednu věc v tom všem marastu, a sice udržet si důvěru tohohle čistýho stvoření, jak v osobní tak pracovní rovině. Velká věc na někoho, koho dění posledních týdnů přimělo pochybovat o sobě jako vyšetřovateli i aspoň trochu příčetným tvoru. Dává mi sílu věřit, že bych se mohl popasovat i s tím ostatním. A možná k tomu stačí jen málo.

A.N.: Komu se tu stýská po Viktorovi? A koho zajímá, kam se vypařil Jimi?

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s