Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců 45. kapitola

Ahoj, zase po delším čase, nová kapitola. Bližší a trochu dramatičtější náhled do duševního rozpoložení dalších hráčů. Že je Jeremiah šmejd, to už tak nějak všichni víme a dnes se seznámíme blíže s něžnějším zbytkem jeho sekty. Ačkoliv, výraz „něžný“ je myslím u některých jen nadsázka. Nic méně šerif vyšetřuje s vysokým nasazením a zapojením veškerých svých dovedností. Tak snad se možná brzy dobereme konce. Spekulace, dohady i postřehy všeho druhu, velmi vítány. Za komentáře předem díky.

                                                     45. Kapitola

Několik dní a nocí prakticky beze spánku si vybralo svojí daň i na tý hrstce nejvytrvalejších, která zbyla z původních Žužu-Jugend. Permanentně přes noc od tý první z nich vlastně zůstával jenom Greyson s Grece, ti ostatní spolu s několika dospělýma se k nim připojovali nahodile v průběhu dne a z pravidla mizeli krátce po západu slunce, maje lepší způsoby trávení večera než vigilii, za Abbotta vedenou právě Graysonem. I na těch pár vytrvalcích bylo znát vyčerpání, sotva drželi vzpřímeně, porozsazení na prkenný podestě před, kanceláří. Docela apaticky mně nechávající projít kolem nich tam i zpátky, kdykoliv sem potřeboval. Na čemž nepochybně teda měla i zásluhu permanentní ozbrojená hlídka u dveří mající instrukce vpustit dovnitř jenom jednotlivce v případě nutnosti a se souhlasem mně nebo mýho zástupce. Vždycky se našel nějakej dobrodinec, co těm dlouhodobějš přítomným, opatřil něco drobnýho k jídlu a někteří byli vybavení i dekama, aby jejich bivakování bylo aspoň trochu pohodlný. Zimu zalejzající do kostí způsobenou nedostatkem spánku i přes letní dny i noci, ale nedokázalo spolehlivě zaplašit nic z toho. Na to sem sázel, když sem si ráno dal tu námahu a nejdřív u Lucy vzal pořádnej kelímek horký čokolády, než sem se jal pracovat s Grace.

„Pro tebe,“ vypadá překvapeně a nedůvěřivě, jako kdyby jí učili, že sodomiti otravujou hodný křesťanský holky čokoládou, když jí nápoj nabídnu.

„Děkuju,“ vděčně ke mně pak ale vzhlídne, kelímkem si ohřívajíc obě dlaně, když si ho ode mě vezme. Před tím, než si opatrně usrkne, obsah samozřejmě nedůvěřivě očichá pro jistotu.

„Vypadáš, že bys potřebovala trochu pauzu, nechceš si to vypít u mě v autě? Aspoň sedačky jsou pohodlnější, než to na čem sedíš teď,“ zapojím kouzlo svýho nejlepšího úsměvu. Předpokládám, že po několika hodinách jedinýho, možnýho způsob sezení, dovolujícího jí její výchovou spořádaný dívky, s nohama skrčenýma pod tělem tak aby jí sukně zakrývala i střevíce, jí její klouby dávají zabrat. „Trochu si promluvíme,“ dám správnej důraz na slova, že to není jenom zdvořilá nabídka pro její pohodlí. Znova váhá, než na konec přijme mojí ruku a nechá se vytáhnout na nohy. Pomalej způsob naznačující, že s těma kloubama sem měl pravdu.

„Běžte od ní! Nikam s vámi nepůjde!“ Grayson přiskočí mezi nás a pokusí se mě odstrčit od svojí holky, což má tak akorát za následek, že kdybych jí nedržel pevně, ona by skončila zpátky na zemi.

„Zklidni hormon, mladej. Jenom si pokecáme a pak ti jí vrátím. Nejdeme nikam daleko, o.k.?“ naznačím k opodál stojícímu služebáku. Nemám náladu s ním rozebírat cokoliv.

„To je v pořádku, Greysone. Jen si to vypiji a vrátím se, ano? Potřebuji se trošku zahřát,“ cukerínově se usměje, volnou rukou pohladí svojí paži překrytou jenom tenkým pastelově růžovým svetrem přehozeným přes ramena. Gesto i hlas v režimu dívky v nesnázích, který její ochránce přeci nemůže trochu pohodlí odepřít.

„Tak dobře, ale nebuď pryč dlouho,“ milostivě jí propustí s benevolencí pána světa. Jejího světa určitě.

„Děkuju,“ znovu se na něj sladce usměje.

„Buď v klidu, mladej. Pak si pokecám i s tebou,“  upozorním ho já, než se vydám s Grace k autu. Výrazně prořídl i dav křiklounů z obou táborů těch, co ještě pořád chtěj pověsit mně i těch, co už chtěj oběsit Abbotta, obklopujících stanici i tak by se moc soukromí nenašlo a tahat jí na stanici, kde ještě pořád v cele hnil její guru, sem nepovažoval, za vhodný, takže to byla volba.

Sotva sejdeme z dohledu, holka vypadá, že celýho protestování má docela plný brejle, ochotně se vrhne k zadním dveřím vyhrazeným pro zadržený, jako by jí bylo docela jedno, co s ní mám v plánu udělat, hlavně, že už by měla klid. Překvapeně na mě zazírá, když pro ní otevřu ty u spolujezdce. S vděčným pousmáním nastoupí.

„Aby bylo jasný, nejsi zadržená nebo tak něco. Vážně si chci jenom promluvit,“ považuju za důležitý hned ze začátku vyvrátit obavu, která vedla napříč mezi Abbottovo oběťma, kdy je zastrašoval i potížema se zákonem, když něco prozradí.

„Dobře,“ krátce přikejvne. Není to nejteplejší letní ráno a nejspíš dost dělá i vyčerpání, kterýmu dá volnej průchod, když už nemusí dělat dojem na svýho přítele, že je dost silná, dobrá a oddaná jejich věci, aby s ní byl spokojenej, co způsobuje, že se celá chvěje a kelímek se zbytkem nápoje svírá ještě pevnějš s nadějí získat z něj víc tepla.

Nechám motor na volnoběh, jen proto, aby mohlo jít topení, „Lepší?“ Pomalu přikejvne jakmile se začne vnitřek kabiny oteplovat. „Vlastně od tebe potřebuju vědět jenom jednu věc. Pamatuješ si ten večer, kdy umřela slečna Carterová?“

„Ano,“ pokud tuší, kam mířím, rozhodně mi to neusnadňuje.

„Co si dělala?“

„Ve škole byl ples. Byli jsme na něm s Greysonem,“ na tak slušně vychovanou mladou dámu, zalže docela hladce bez uzardění.

„Nebyli. Já tam byl. Všimnul bych si vás,“ pravdou je, že blahý paměti Bebsi, se solidně většinu večera starala o moje rozptýlení, ale nepochybuju, že dvojice s jejich Žužu cukrlátkovým stylem, by mi v paměti utkvěla, tak jako pár dalších detailů toho večera.

„Byl jste na plese?“ těžko rozeznat, jestli je to skutečně zvědavost nebo jenom její pokus odpoutat mojí pozornost.

„Jasně. S Jimiho malou ségrou, jako garde,“ jednou se rozhodnu zvolit taktiku ukázat víc lidskou stránku, což by mohlo fungovat líp než zastrašování.

„To je hezké. Přála bych si, aby Greyson líp vycházel s mým bráškou,“ zjihlej úsměv vystřídá drobný zamračení, „Ale on nemá rád, když s námi chodí. Říká, že dětí si užijeme dost, až budeme mít vlastní. Nechápe, že kromě pratetiček je tady, bráška moje jediná rodina-“ pokud je to další návnada, tentokrát se jí ochotně chytnu.

„Kde máte rodiče?“ dost mi vrtalo hlavou, že se po holce celý ty dny nikdo nesháněl.

„Maminka umřela, když se bráška narodil. Táta nás nechal u svých tet a odjel pracovat pro velkou firmu do Japonska. Zavolá na Vánoce a na naše narozeniny. Má moc práce a letenky stojí moc peněz, než aby za námi přiletěl, ale jednou se pro nás vrátí,“ zní to spíš jako smyšlenej příběh, co se vypráví malejm dětem, aby se moc neptali, těžko říct, jestli i ona mu věří nebo je součástí klamu.

„Brácha je pro tebe hodně důležitej, viď?“ nejsem od toho, abych posuzoval její rodinný zázemí, i když jím zapadá do profilu snadno zmanipulovatelných mladistvých, který v Abbottově spolku hledali to, co doma neměli, přesně tak, jak řekla Tammy.

„To je. Po Graysonovi je nejdůležitější osoba v mém životě,“ přisvědčí.

„A přesto si mi ho svěřila. Nepřemýšlela jsi o tom, věřila si, že se o něj dokážu postarat a dokážu zajistit jeho bezpečí. Věř mi i teď a řekni mi, co se doopravdy stalo ten večer. Vím, že tě učili, že lidi jako já jsou zlo, ale to s tím nemá nic společnýho. Někde uvnitř, víš, že patřím k těm dobrým a můžeš se mi svěřit-“

„Nemyslím si, že byste byl zlo. Znám Jimiho a on je tak dobrý a sladký. Někdo jako on by nemohl dělat nic špatného. A vy jste na mě hodný. I když byste nemusel. Přinesl jste mi čokoládu a to všechno. Staráte se o mě. Já jsem zmatená. Nevím, komu a čemu mám věřit a komu ne. Grayson je ten chytrý. Ten ví vždycky, co dělat. Ne já,“ z jejích slov zní Abbottova doktrína, přimět dívky myslet si, že jsou bezcenný.

„Důvěřuj svým instinktům. Nepochybuju o tom, že taková skvělá mladá žena, jako ty, dokáže rozlišit, co je dobrý a co je špatný. Rozhodni se podle toho,“ je to sázka vabank. Holka je dost zaháčkovaná v těch mozek vymývajících sajrajtech, aby si nebyla jistá. Na tom si dal její guru záležet.

„Grayson si nemyslí, že jsem skvělá. Myslí si, že jsem hloupá a neměla bych se sama rozhodovat. Možná má pravdu,“ namítne, lehce se pýřící na kompliment.

„A možná je spíš ten hlupák on a ty bys ho neměla poslouchat. Nechci ti do toho kecat, ale věř mi, že žiju už dost dlouho na to, abych věděl, že člověk, kterýmu na tobě záleží, se tě snaží pozvednout a ne srazit k zemi. Nikdy tě nenechá cejtit se jako něco míň než on protože pro toho správnýho seš všechno,“ nějak mi to nedalo i když vytáhnout kartu staršího a zkušenějšího, možná nebylo to nejšťastnější rozhodnutí.

„Grayson tohle nedělá. Nesnaží se mně srazit. Dohlíží na mě, abych neudělala žádnou hloupost. Záleží mu na mně. Jsem si tím jistá,“ přirozeně toho svýho zázraka brání, třeba že při tom spíš zní, jako kdyby potřebovala ujistit hlavně sama sebe.

„Tvoje rozhodnutí, děvče. Jenom říkám, jak to cejtím,“ jsem daleko od toho, abych se s odrostlou puberťačkou dohadoval o vztazích.

„A já vám, za to děkuji. Je dobré slyšet i jiný názor. Nemám si s kým jiným o tom promluvit. Pratetičky mi Graysona schvalují a já ho miluji a myslím, že i on mě a nemůžu se dočkat, až budeme svoji. Ale, jak si můžu být jistá, že zrovna on je ten se kterým dokážu strávit celý život?“ upře na mě pohled plnej pochybností.

„Tak docela to nevíš jistě nikdy. Celej život je docela dlouhá doba. Stát se může ledasco. Ale k tomu je právě dobrej ten instinkt. Napoví ti, co a jak,“ ne tak docela moje parketa dělat vztahovýho poradce. „Tenhle rok byl na škole tvůj poslední, že jo? Jaký máš další plány? Jdeš někam dál?“ pokud je třeba pár vět vedle, aby mi začala důvěřovat, za pokus to stojí.

„Koncem léta se s Graysonem bereme. Pak líbánky a musíme to stihnout, než nastoupí do Barklay. Jsem na něj tak pyšná, že se tam dostal!“ skutečně štěstím přímo celá září.

„Původně sem se ptal, kam jdeš na školu ty?“ tak trochu začínám tušit odpověď.

„Nepotřebuji na žádnou školu. Stejně by to byla ztráta času a jen bych se tam trápila. Když se to podaří, až se vrátíme ze svatební cesty, budu čekat miminko,“ překříží první dva prsty na obou rukách při vyslovení přání.

„Grayson bude na škole a ty se budeš sama starat o dítě?“ i když mám mrak jinech věcí na probírání, hlava se mi zasekne na zjevným bodu.

„Nebudu sama. Greyson bude jezdit domů na všechny prázdniny a já se po svatbě budu stěhovat do jeho domu, aby tam jeho máma nebyla sama a pak až se dítě narodí, mi s ním bude pomáhat,“ nadšeně mě obeznámí s konceptem, ve kterým je asi jediná, kdo nevidí chybu, „Myslíte si, že to není dobrý nápad?“ na hlupačku, za jakou se považuje, projeví docela dobrou pozorovací schopnost.

„Dítě, není důležitý, co já si myslím. A je to docela v pořádku, pokud si seš jistá, že to takhle chceš. Což není ani důležitý, abych ti já říkal, že je to v pořádku. Je fajn, že si seš i jistá, že Grayson na univerzitě nepotká někoho jinýho a vztah na dálku vám vydrží-“ pokud bych už před tím, neměl přímej lístek do pekla, sem si jistej, že sem si ho právě obstaral.

„Grayson říkal, že pokud ho miluji, vydržím na něj čekat, protože to bude dělat pro nás. Aby měl titul a mohl se o mě a naše děti postarat. A když se vezmeme už teď, bude se moct naplno věnovat studiu a nebude muset mít strach, že bych na něj nepočkala nebo ho podvedla, protože v tomhle jsme my holky slabé a neubráníme se pokušení,“ mechanicky odrecituje myšlenky, co nejsou zjevně z její hlavy.

„Takže to se svatbou je Graysonův nápad? Co když on podvede tebe?“ chlapec je dost jistě kretén a asi i tak trochu génius. Třeba ocenit fikanej způsob si pojistit roštěnku.

„Hlavně. Ale já to chci také. Skutečně ano,“ zase jako kdyby přesvědčovala nejvíc sebe, „Grayson říkal, že vysoká škola je o sbírání zkušeností. Nebylo by to podvádění, kdyby sbíral zkušenosti s jinými děvčaty. Kluci to mají jinak než my holky. Můžou být s nějakou jinou, i když jí nemilují. Nic to neznamená,“ logika předminulýho století, se kterou se nezdá moc v pohodě i když říká něco jinýho. „Myslíte, že to tak není?“ upře na mě velký modrý kukadla.

„Řekl bych, že to funguje kus od kusu bez rozdílu pohlaví. Co si myslím je, že by bylo víc fér, kdybyste oba měli stejný možnosti sbírat zkušenosti, se školou i s jinejma lidma než se něčemu uvážete,“ říkejte mi rozvraceč budoucích manželství, je mi to fuk. Některý věci se prostě nedaj.

„Možná bych o tom měla ještě přemýšlet,“ prohlásí zadumaně. Na mojí obhajobu, neudělal sem nic, kdyby holka, už nebyla nahlodaná, nejspíš by ani neměla potřebu, vykládat si o tom na potkání s prvním volem, kterej jí poskytne ucho. „Víte, jste jiný, než jsem si vás představovala,“ zhodnotí.

„Na sodomitu?“ docela sem si to slovo oblíbil a dokážu ho vyslovit s humorem aspoň pro sebe.

„Ne, na šerifa,“ když se usměje, má docela hezkej úsměv. Skutečnej, když je sama sebou, ne v roli naivky, do který, se dobrovolně stylizuje většinu času při Graysonovi.

„Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že se se mnou můžeš bavit o všem. Akorát teda by sis ode mě neměla nechat radit ohledně módy,“ zašklebím se na účet svýho vytahanýho sepranýho trika a riflí, co už taky zažili lepší časy, co mám právě na sobě. Dívčí krátký zahyhňání se je přesně ta reakce, co jsem doufal získat. „Tak co, připravená mi říct, jak to bylo?“ zvážním, mohl sem jí poskytnout jenom tolik odkladu, kolik bylo nezbytně nutný.

Nejspíš si to taky uvědomuje podle toho, jak pomalu pokývá hlavou. „Nechci, aby se o tom někdo dozvěděl, a prosím, slibte mi, že to nepovíte hlavně Graysonovi! Nepochopil by to,“ zoufale zanaléhá.

„Moje slovo,“ odsouhlasím.

„Ten večer, nebyla jsem na plese. Šla jsem, za Otcem Abbottem. Byla jsem nervózní ze svatby a z toho… no… co má přijít po tom… “ ruměnec se jí rozlije po tvářích i krku až k přísně upnutýmu límci halenky, „Doufala jsem, že zmírní mé obavy a poradí mí, jak bych se měla připravit, aby se mnou byl Grayson spokojený, kromě duchovního Otce je také muž, proto jsem šla za ním raději než za Tammy. Tedy jeden z důvodů. To byla asi první chyba. Chvíli jsme si povídali a pak mi řekl, že mi ukáže, co by se Graysonovi líbilo. Chtěl po mně, abych se ho dotýkala. Tam. Víte, kde…“ rozpačitě naznačí k mýmu rozkroku, „Ale já nechtěla. Nepřišlo mi to správné. Grayson by měl být ten jediný, koho bych se tam měla dotýkat a dělat to všechno. Otce Abbotta to rozčílilo. Pokusil se mně přinutit. Byl jako šílený. Říkal hrozné věci. Jeho dech páchl po alkoholu, když mě přitlačil pod sebe na pohovku. Byl jako zvíře. Jeho zuby mě kousali všude na krku, kam dosáhl… celý týden jsem musela skrývat modřiny… a jeho ruka byla pod mojí sukní a… a…“ rozeštká se, s očí se jí samovolně začnou kutálet slzy, když celou událost znovu prožívá v hlavě.

„Klidně, děvče. Už je to pryč,“ nemám nic jinýho než svůj hlas, čím bych jí mohl vytáhnout zpátky do přítomnosti. Trvá to, než se dívčin dech ustálí a je schopná pokračovat. „Co bylo dál?“ asi nejhorší část týhle práce nutit oběti znova prožívat jejich trauma.

„Zhasla světla. Byla to jen chvilka, než se Otec Abbott zorientoval, ale stačilo to k tomu, abych se od něj dostala a po tmě našla cestu ven-“

„Těma světlama si seš jistá?“

„Naprosto. Nebýt toho, nevím, jak by to dopadlo. Muselo to být něco většího, protože jsem běžela po tmě skoro až celou cestu domů,“ nevědomky potvrdí Abbottovo alibi na dobu, kdy byla zavražděná Carterová. Proud v celým bloku vyhodil pravděpodobně fén ve vaně Carterový.

„Nezpochybňuju nic z toho, co si mi řekla, ale potom, co ti udělal, proč si tady? Protest na podporu někoho, kdo ti ublížil, promiň, nedává mi to moc smysl?“ je to spíš moje osobní zvědavost než co jinýho.

„Modlím se za jeho záchranu. Otec Abbott mi druhý den vysvětlil, že to byla moje chyba. Že to já jsem ho svedla ke hříchu. Dlužím mu to a na víc je to Graysonovo přání,“ bezmocně pokrčí útlýma ramenama.

,,Nejsem si jistej, jestli má cenu, snažit se tě přesvědčit, že ty si v žádným případě neudělala nic špatnýho. Ale tak to je. Abbott udělal moc špatností. Využíval vás všechny a to nejenom kvůli svýmu potěšení. Je podvodník a taky lhář. Nikdy nebyl tím, za koho chtěl, abyste ho považovali. Celý to dělal pro prachy, který potřeboval na fet a na dluhy. I kdyby to bylo jinak, tak jako že ne, za to, že nedokázal udržet pod kontrolou svýho ptáka, je zodpovědnej jenom on a nikdo jinej. Určitě ne ty ani žádná jiná holka, commprende?“

„To říkáte vy. Já nevím, co si o tom mám myslet,“ s nesmělým hlasem se nevědomky jakoby trochu přikrčí, pravděpodobně očekávající stěr, že se odvažuje prezentovat vlastní názor,  ,,Chci říct, Lisa a ty ostatní, všechny si to nemohly vymyslet… ale Otec Abbott… vždycky nám všem naslouchal a pro Graysona byl jako skutečný otec…“ horizontální a vertikální vrásky na dívčinom čele i nose se vzájemně střetnou v usilovným přemýšlení.

„Nepochybuju, že časem si na to dokážeš udělat vlastní názor. Jediný, co po tobě do tý doby chci je, aby si pracovala s tím, že ty si nic špatnýho na svědomí nemáš, můžeš to pro mě udělat?“

„Vynasnažím se,“ souhlas pro klid. Hádám, že v tuhle chvíli nic víc po ní nemůžu chtít.

„Prima. Tak mi ještě pověz, kde byl Grayson ten večer, kdy ty jsi byla u Abbotta?“

„Doma s mámou. Jako každý večer. Byli jsme sice domluvení, že se půjdeme alespoň na chvilku podívat na ples. Jen se pozdravit s ostatními ze spolku, protože Grayson nemá rád takové akce. Spousta hormony ovládaných teenagerů, to není nic pro nás. Ale i z toho na konec sešlo. Jeho mámě se přitížilo a tak s ní musel zůstat doma,“ nadšení, že nemohla bejt se svejma vrstevníkama a spolužákama, z ní nesálá ani zpětně.

„Co je s jeho matkou, je nemocná?“ chlapec je momentálně středem mýho zájmu to ne jenom kvůli, nečekaný změně jejich plánů, co mě zaujala. Většina psychoušů začíná svojí kariéru doma. Z toho, co zatím chlapec předváděl, má právě tímhle směrem solidně nakročeno.

„Nevím přesně. Myslím, že má slabé srdce. Potom, co od nich Graysonův táta odešel, zhoršilo se jí to. Zůstali spolu sami a Grayson je jediný na koho se může spolehnout. Staral se o ní už jako kluk. Myslím, že je to sladké, že spolu mají takový vztah. Nechce jí nechat samotnou, když odejde na školu, také jeden z důvodů, proč se k nim musím přestěhovat, aby měl kdo být s jeho mámou,“ mírnej úsměv napovídá, že nemá ani šajna, do čeho se žene.

„Jak spolu vy dvě vycházíte?“ čistě osobní zvědavost, nic důležitýho pro případ.

„Moc ne. Ale já jí dokážu přesvědčit, že jsem pro Graysona dobrá. Zvládnu to,“ optimismus, co jí zvoní v hlase, by se jí dal asi i závidět, ta naivita s tím spojená už míň.

„Takže Grayson vyrůstal bez táty, jo? To předpokládám, že Abbott pro něj něco jako táta byl?“ celkem nekomplikovaný schéma.

„Přesně tak. Nemá ve svém životě žádného jiného muže a Otec Abbott byl dobrý vzor. Zbožný. Pracovitý a dobrý ke své ženě a dítěti. Tedy to poslední si alespoň myslím. S Tammy vypadají jako spokojený pár. Doplňovali se. Víte jak to myslím. Koukáte se na ně a říkáte si, že přesně takhle byste to chtěl. A pokud je cesta k tomu držet se Bible, tak to uděláte. Protože to za to stojí. Chtěli jsme být s Graysonem jako oni. Grayson chtěl být stejně tak úspěšný jako Otec Abbott ve své kariéře. Chtěl být i tak pevný ve své víře. Zničí ho, když mu řeknu, že takový nebyl. Bude mi mít za zlé, že já jsem ho svedla. Nebo mi to nebude věřit. Ať tak nebo tak, nemůžu mu to říct a nechci, aby se to dozvěděl,“ znova na mě prosebně upře velký kukadla, takový, kterej chlap jako já, může jenom těžko něco odmítnout.

„Fajn. Máš moje slovo, že mu nic říkat nebudu, ale měla bys to udělat ty. Vážně je pro tebe ideál manželství, kde se svý polovičce nemůžeš svěřit s tím, co tě trápí a nemůžeš k němu bejt upřímná? Věř mi, že i když si myslíš, že to děláš pro jeho dobro, zastírat pravdu nikdy není dobrej nápad,“ někde v mým mozku se nepěkně zašklebí moje vlastní zastírání vůči Jimimu, co vyšumělo na pozadí nejnovějších událostí, ale pořád číhá ve skrytu na svojí příležitost.

„Ne, to není. Ale nemůžu to udělat. Ne teď. Nechci, aby mě nenáviděl. Možná až se vezmeme a budu mít příležitost Graysonovi dokázat, jak moc mi na něm záleží, bude pro něj snadnější, aby mi věřil,“ zadívá se na svého vyvolenýho přes čelní sklo.

„Takhle to nefunguje, zlato. Ten správnej partner by přijal i nepříjemnou pravdu a podpořil tě. Žádnej papír ti na to záruku nedá. Pokud nemáš jistotu ani v takhle vážný věci teď, kde máš jistotu, že to tak nebude se vším potom?“ znova ve svý hlavě slyším zlomyslnej řehot. Měl bych přestat tolik komunikovat se svejma psychózama.

„Vím, že mu na mně záleží,“ hlesne. Na vzdor už celkem přijatelný teplotě v autě si přitáhne svetr obraně víc k sobě.

„Dobře. Už tě nebudu dál trápit. Pokud se jedná o Abbotta, napadnul tě a pokusil se tě znásilnit, kdybys kdykoliv změnila názor, můžeš za mnou přijít a sepíšeme to, jasný?“ chystám se jí propustit, když se zdá, že víc toho nevydrží. Na mojí otázku jenom krátce přikejvne, že rozumí.

„Odvezete mě domů, prosím? Myslím, že potřebuji být chvilku sama a přemýšlet,“ podle třesu z vyčerpání to spíš vypadá na pár hodin spánku. To už ale není moje starost.

„Samozřejmě,“ moc se mi nepovede skrejt potěšenej úsměv nad dívčiným prvním samostatným rozhodnutím. O to lepší, sledovat pak ve zpětným zrcátku toho jejího amanta vystřelit z místa a běsně běžet chvilku za autem, jen co mu docvakne, že si jeho loutka přestříhala drátky. To bez toho, že by mu ona věnovala jedinej pohled.

                                                           ***ooo*** 

Grace jsem vyložil doma a při tom se letmo seznámil s jejíma pratetičkama. Dvě obstarožní dámy, co by jim líp sedlo hrát bingo a štrikovat než starost o dospívající dívku a malýho uličníka. Z těch pár minut kontaktu mi dobře daly najevo, že moje osoba nevoní jejich předpotopní morálce, a kdyby jim na to síly stačily, hnedka by se připojily k lynčovacímu táboru. Trochu zjihly, když jim mladej, co se hned přiběhl přivítat se svojí sestrou, začal vykládat, že sme se o něj na stanici starali skoro jako o vlastního, a až teprve zpětně o celý dobrodružný noci. Zlatej chlapec Grayson, tak asi ztratil nějaký body, páč když někdo lhostejně vystaví dvě bezbranný bytosti nebezpečí, když by je měl jako správnej chlapák chránit, dámy jsou z generace, která tohle neodpouští a jedno se jim uznat muselo, o svý chráněnce skutečnej zájem mají, třeba že propast několika generací komunikaci nijak neusnadňuje a dost pochybuju, že Grace se jim dokáže svěřit se všema svejma trablema i když něco z toho bylo zrovna aktuálně probíraný téma, když sem tuhle podivnou rodinku opouštěl.

Zpátky v kanclu, potom, co se mi povedlo projít skrz poněkud rozladěnýho zhrzenýho Graysonka, kterej nedokázal pochopit, že jeho holka si od něj potřebovala dát pauzu, ale povinnost k jeho guru mu byla přednější, tak se ani neobtěžoval opustit svojí záslužnou činnost a jít za ní, jenom blafal cosi o tom, že je to určo moje vina; mě čekalo celkem překvápko, i když ne zas až takový, páč s ohledem na povahu jejich vztahu, se něco takovýho čekat dalo.

„Je to jeho žena, tak jsem myslel, že to nebude proti ničemu,“ informuje mě Willkins briskně, tvářící se u toho nejistě, výraz, co jsem si skoro odvykl, za těch pár posledních dní na jeho tváři vídat, bez toho, že bych se musel ptát.

„To je v pořádku,“ ujistím současně jeho i ženu, která muj příchod taky zaregistruje a počastuje mně pohledem dost připomínajícím laň hledící do hlavně lovce. „Dobrý den, Tammy,“ setkat se s ní jinde než v prostředí její laborky nebo lékárny, dává setkání formálnější ráz, „Nenechte se rušit,“ dodám. S jemným plachým sotva znatelným pousmáním přikývne, než vrátí pozornost ke svýmu drahýmu mužíčkovi. Po sebevědomí badatelce ani veta. Má oči i uši jenom pro něj a já se marně snažim utišit moje zvíře, řvoucí a vzpouzející se při pohledu na takovou zvrácenost.

Scéna u mříží je jak vystřižená z blbýho dojáku. Není můj job, abych hodnotil, tak hodím dřep na svůj flek, dám retko a tiše merčím, co se z toho vyvrbí. Jasná páka, že ten přizdisráč za katrem, se svý žínce jme valit klíny do hlavy. Jenom, sem měl za to a dá mi dost práce nedat najevo jak moc sem zklamanej, když sem jí považoval za chytřejší, než aby mu na to skákala, což vypadá, že jo.

„Medvídku, to všechno jsou lži. Ušili to na mně. Donutili mně podepsat přiznání,“ Abbott fňuká, jak protřelá rajda, svůj poďobanej ksicht div nepřefiltruje skrz mříže, jak se snaží bejt svý kosti co nejblíž, masitejma prackama přitom žmoulá její křehký klouby, vrývající ji při tom do dlaní chladnou ocel mříží. „Víš přeci, jak to stojí v písmu, nepožádal bych manželku bližního svého ani jinou. To všechno je lež. Mám jen tebe. To jen na tobě mi záleží a na našich dětech. Musíš říct svému Papá, aby sehnal právníka. Nenechají mně s žádným promluvit. Nechceš přeci, aby mě zavřeli? Kdo by se pak o tebe staral? Víš, že beze mne jsi dočista ztracená, víš to přeci, že ano? Potřebuješ mě, zlato,“ má kluzkej jazyk hada, když se vemlouvá, jedna lež za druhou mu jako med hladce ztékají z odulých pysků. „Ty, naše děti a tvůj Papá, potřebujete mně. Víš to,“ docela odvážně se dovolává svého tchána i jejich slibu, co tak bez skrupulí porušil víc než jednou.

„Takže to všechno je lež? Nesáhnul jsi na žádnou z těch dívek? To vše si vymysleli ony a šerif? Přísaháš na Bibli?“ z hlasu mladý ženy se nedá vyčíst žádná emoce. Zní stejně klinicky neutrálně jako při našem posledním rozhovoru nad mrtvolkou králíka.

„Samozřejmě, mazlíčku, nelhal bych ti. Jsem tvůj muž a ty má žena. Musíš mi pomoct. Pán to tak chce. A ty se přeci nechceš protivit mně ani jemu, že ne?“ proradný slova doprovodí hřbetem kloubů hladícím tvář mladý ženy přes mříže. Ta si s třepotáním přivřených víček vychutnává dotyk.

„Můj drahý, nemusíš se bát. Pomohu ti najít spravedlnost. Možná ne tady na Zemi, ale u našeho Pána jistě. Neboť on je jediný spravedlivý, kdo soudí živé i mrtvé. Věříš v jeho vůli?“

 „Jistě že, koťátko.  On je jediný spravedlivý a ty víš jaká je jeho vůle. Víš, co je správné,“ Abbott odhalí křivý zuby prožraný fetem v úsměvu víc připomínajícím škleb, větříc vítězství na dosah.

Z mýho pohledu, nechutnej přeslazenej doják, v přívalu další nechutnosti. Setkání dívčích rtů připomínajících okvětní plátky růže s odulým pyskem Abbotta, přes mříže, je skoro jako další z jeho zločinů jdoucích mu na vrub. Tammy se odtáhne. Vzpřímená vznešená. Sladkej půvab milující ženy zmizí za mramorovou clonou netečnosti v její tváři. Svoje ruce vysvobodí zpod Abbottova držení. „Věřím, že Pán bude naše činy soudit spravedlivě,“ v prohlášení zní odhodlání člověka, co učinil rozhodnutí.

Pohyb sotva patrnej, před jakým, mě mohl jenom můj letitej instinkt varovat. Ze záhybů černý róby, víc jenom záblesk hry světla na chladný oceli. Je to jeden z těch osudových okamžiků, kdy čas jako by se zastavil. Willkins působí staticky na svým místě. Rachot mojí vlastní překocený židle zní vzdáleně.

,,Tammy, ne!“ další následující věc, co si uvědomím, je, že svírám křehkou pěst mladý ženy pevně držící skalpel. V prvotním instinktu se se mnou snaží bojovat. Odhodlaní splnit svou misi, propůjčující jí nebývalou sílu. Volnou paži zepředu kolem útlých ramen použiju, abych jí přitiskl zády ke svojí hrudi. Nedostatečný, poněvadž ve zbytku ostatní subtilní postavy zbývá dost prostoru k boji nic méně jediný možný.

„Nechte mně! Musím!“ zoufalství, frustrace zazní v zavrčení, co je na míle vzdálený racionální osobě, kterou jsem měl možnost poznat.

„Ne!“ havraní hříva, co jsem svým způsobem tajně obdivoval, mě švihá a lechtá v ksichtě zároveň, jak se dívka v mým držení vzpouzí. Ne moc dlouhý přesto ostrý nehty se do mýho  masa zarejvaj jako pařáty, tam kde jí držím, jak se snaží osvobodit. Neochotně zesílím stisk. Povede se mi stlačit ruku držící skalpel do úrovně mýho boku, což vede k částečnýmu zklidnění. Patová situace, kdy nechci, aby ani jeden z nás došel úhoně. Dobře si vědomej, jak obratně umí s nástrojem zacházet a jak šeredně maj podobný případy tendenci se zvrtnout. „Tammy, prosím, nedělejte to. Nechcete přeci zničit život sobě a svým dětem. Je to zmetek a nic jinýho by si nezasloužil, ale já, nemohl bych vás nechat jít,“ netuším na kolik je sto vnímat logickou argumentaci, víc než pokus o uklidňující tón hlasu, ovládaná zvířecíma instinktama.

„Ty děvko! Pokusila ses mě zabít!“ vykvikne Abbott, jeho šaráda díky šoku ta tam. Jeho ksicht odrážející nevíru a strach by za jiných okolností působil dost komicky.

„Tammy,“ pokouším se znovu utišit obnovený napětí v těle mladý ženy.

„Hovořila jsem s tou ženou, Imogene, a také mi otec prozradil, jak jsi z něj vymámil peníze. Jim věřím, ovšem tobě ne, můj drahý manželi,“ oslovení vyplivne jako nadávku, „Nikdy jsi mne nemiloval, že ne? Vše to bylo jen o penězích,“ její slova zní ostře jako skalpel, kterýho se pořád odmítá vzdát, „Nemyslel jsi vážně, žádný ze slibů které jsi mi dal a ublížil jsi těm dívkám. Mne jsi použil, abys, se k nim dostal. Bohapustě jsi mne zneužil za víc než jedním účelem,“ tón chladný nezúčastněnosti připomíná ticho před bouří.

„Jasně že ne, ty blbá namyšlená krávo. Myslíš si snad, že nějakýho chlapa bys mohla zajímat, kvůli něčemu jinýmu než prachům svýho tatíčka? Nejsi nic jinýho než rozmazlenej fracek. Každá z těch čubiček, co jsem opíchal, měla v sobě víc šťávy než ty! Radši bych šukal mrtvolu než ještě jednou muset dát ptáka do tebe!“ Abbott se svým pošramoceným egem se odkope v plný svý šerednosti.

„Držte hubu, chlape!“ syknu s námahou, paradoxně jeho krutý slova nejsou to, co by mělo vliv na jeho ženu.

„Jsi skvrnou na všem dobrém a čistém, co představuje manželství a já tě odstraním jako hnisavý vřed,“ Tammy s novou energií vzdoruje mýmu držení ve snaze dostat se blíž ke svý kořisti.

„Nemůžu vám to dovolit. Nechci vám ublížit,“ pokusím se vpáčit prsty pod její a povolit sevření na skalpelu. Bejt to chlap věděl bych si s ním poradit jinak, ale takhle nezbejvá než udržovat status quo a pokusit se vyjednávat, „Váš táta se nezvládne sám postarat o Tabbi a mít dítě ve vězení není žádnej med. Jste chytrá ženská, určitě si to dovedete představit-“

„Připravil mne o všechno. Dobré jméno naší rodiny. Otcovy peníze… Musí zaplatit!“ je v tom víc rezignace než předchozí chladný zuřivosti.

„Nenechte ho vzít vám to nejdůležitější. Váš život. Vaší budoucnost. Právě teď je osud vás i vaší rodiny ve vašich rukách. Je to pět let lží a podvodů proti zbytku. Ta moc je právě teď ve vaší ruce a to doslova, jak s ním naložíte, záleží na vás,“ povaha racionální badatelky začíná jenom pozvolna přebírat zpátky kontrolu, jenom nepatrně se její tělo uvolní, dost abych mohl rozevřít křečovitý sevření prstů, nechat skalpel dopadnout do svý dlaně a pak na podlahu a odkopnout směrem Willkinse, kterej už se vzpamatoval dost z počátečního šoku, aby ho zvedl.

Tammy se přetočí, tvář zaboří do mý hrudi. Žádnej vzlyk, jenom chvilka soukromý k obnovení plný vyrovnanosti, možná skrejt stud i ponížení co cejtí. Její drobný prsty si najdou cestu pod bundou po páteři na moje lopatky. Jemnej dotek přes triko působí i tak dost rušivě. Zrovna jako tlumený nádechy a výdechy jako by právě inhalace směsice tabáku, potu, antiperspirantu a mojí kolínský bylo právě to, co jí může vrátit klid. To poslední se zdá, že zaujalo nejvíc. Sleduje cestu až do ohbí mýho krku, kam zaboří nos. Spánek spočívající na mým rameni, hladající útěchu v teple mýho těla. Nějak automaticky obtočím ruce kolem její drobný postavy. Můžu jí dopřát aspoň to, dokud se neuvolní docela přesto, že je to už dávno, kdy jsem cejtil kontakt ňader oproti svojí hrudi i další lákavý měkký křivky tolik odlišný od mužských těl, proti mojí vůli vyvolávající ve mně nežádoucí pocity. „Už je to pryč, princezno,“ slib šeptám do vlasů v náhlým vzedmutí něhy, prsty jemně prohrábnu záplavu černě na dotek hebkou jako nejemnější samet. Je mi odměnou spokojenej povzdech a způsob jakým se do mě jako by ještě víc zavrtá.

„Ty hajzle! Vypadni od ní! Je moje! Rozumíš?!“ jejímu mužíčkovy se to pochopitelně dvakrát nezamlouvá, „Je to všechno tvoje chyba! To ty si jí namlel do hlavy ty nesmysly!“ jako zběsilej lomcuje mřížema. Zábavný, jak takovej parchant může zešílet, když se někdo dotkne něčeho, co považuje za svý. Tammyiny vlasy voní po heřmánku, když o ně jakoby nahodile zavadím nosem, samolibej úšklebek věnovanej přes její rameno Abbotovi. „Ty hjajzle! Zabiju tě, až se dostanu ven! Vás oba! Ty děvko!“ Připomíná rozzuřenýho ratlíka, jak mu lítaj sliny od huby a stejně tak jako štěkot toho ratlíka by jeho hrozby nemohli znamenat míň ani pro mě ani pro jeho ženu.

„Co byste řekla, kdyby, jsme odsud vypadli někam víc do klidu?“ navrhnu.

Vzhlídne ke mně, oči lesknoucí se neprolitýma slzama. Bezbrannost s jemností, před kterou, má vždycky můj rozum tendenci ustoupit do pozadí. Pomalu přikejvne. Nemám šajna, zda to ví, že právě hraje na mojí strunu. Atavistickej prapůvodní pud rytíře chránícího dámu v nesnázích dávající mi pocítit sílu tisíce mužů, když jí s dlaní položenou na bedrech jemně směruju z kanclu.

„Ale, pane-“ Willkins zaprotestuje, zpátky ve svým plně předpisovým režimu. Páteř toporně strnulou jako by zase právě spolknul pravítko. Výraz ne nepodobnej nakopnutýmu štěněti jako bych já byl tím, kdo ho nakopl.

„Teď ne, Wille. Promluvíme si o tom, až se vrátím. Slibuju,“ pokusím se zmírnit jeho napětí, důvěrným oslovením, což funguje jenom částečně, „Hlídejte ho a hlavně už, pro lásku Satana, k němu nikoho dalšího nepouštějte,“ nařídím. Dá se předpokládat, že Tammy by nemusela bejt jediná, kdo se pohne k vendetě.

„Ano, pane,“ hlesne. Zpátky ve starých kolejích Willkins přijme rozkaz se svěšenýma ramenama. Nemusím umět číst myšlenky, abych věděl, že si celou situaci bere za vinu a nejspíš to nebude jedinej problém. Aspoň, do správný chvíle, musím z hlavy vymazat výraz zrady v jeho tváři vyprovázející mně ven.

                                                              ***ooo*** 

Rattiniho pizzerka se zdála jako mnohem vhodnější volba, vzhledem k poprasku tvořenýmu z reportérů, motorkářů i místních, který se zvykli soustřeďovat v Lucyině podniku coby epicentru současnýho dění. Sice zbejval ještě nějakej čas do oficiální otvíračky, ale muj fanda v osobě pizzaře, tou dobou tancujícího po place s koštětem ladícího poslední přípravy před otevřením, nás pronto pustil dovnitř, sotva mě zmerčil před dveřma. Moncl a pár štichů pod okem napovídaj, jak si užil bitku ve městě, když jsme se viděli naposled.

„Čau, kámo,“ už sem si tak nějak zvykl na spojení tlap a krátký obětí, doprovázející pozdrav, „Myslíš, že by se tu dalo na chvilku zaparkovat a možná najít něco pod zub?“

„Že váháš. Račte si vybrat,“ naznačí do prostoru prázdný restaurace, „S tím druhým to bude slabší, ještě není správně roztopená pec, ale pokud víte co, hned se do toho pustím,“ odpověď doprovodí zubatým úsměvem. „Něco k pití?“

„Jen vodu. Děkuji,“ Tammy se zdá ještě v šoku z předchozích událostí. Jsou to její první slova od našeho odchodu z kanceláře.

„Mě bourbon, dvojitej,“ přidám.

„Sakra, chlape, ty se s tím nepáráš, jen co je pravda,“ pizzař si nenechá hodnocení mojí objednávky pro sebe zrovna jako tichý hvízdnutí, hodnotící Tammyin požehnanej stav i její postavu, když kolem něj projde.

„Jenom slušně! Je to pracovní,“ napomenu ho. Asi lepší nedumat o tom, co se mu honí v makovici.

„Jak říkáš, kámo,“ jeho ušklíbnutí je dost drzý, „Jedna voda, jedno ředidlo, už se to nese,“ odhodlá se udělat užitečnej, cestou za bar točící koště frajersky v prstech, pobrukující si to, co neomylně rozpoznám jako La donna é mobile, ne moc vtipná narážka na varování před ženskýma, nejspíš.

Tammy mezi stolama proplouvá jako přízrak bez života než se zdá, že si jeden vybrala. Nemyslím, že by byla zvyklá na nějakej bontón a tím pádem to bylo to na co čeká, když zůstane stát na místě, ale když pro ní odsunu židli, funguje to jako signál k tomu aby se posadila. Automaticky bez života a bez známky pohnutí ve tváři. Kluk s naší objednávkou dorazí vzápětí. Tentokrát už bez jedovatých poznámek. Jenom s doložkou, že až budeme chtít jíst, máme mu dát vědět. Přeci jenom profesionál, když prozíravě doručil celej džbán vody. Orosenej s plátkama citronu bezstarostně si plovoucíma na hladině. Tammy první skleničku vyprázdní téměř celou.

„Lepší?“ nepatrně přikejvne, nechá si ode mě dolít. Pohled zaměřenej netečně na bublinky spěchající ke hladině.

Její štíhlý palec a ukazovák s udržovaným, krátce střiženým nehtem klouže po skle, kazí pomíjivý závoj kondenzovaný vody na povrchu, aby symbolicky odkryl pravou podstatu skla a obsahu uvnitř. „Cítím se hloupě,“ promluví, aniž by vzhlídla, „Omlouvám se vám za to vše. Chtěla jsem… myslela jsem… K čertu! Nevím, co jsem si myslela. Mrzí mě to. A také se omlouvám, za to… potom,“ lehkej ruměnec dodá jejím tvářím trochu barvy o proti, obvyklý bledosti, „Běžně nemívám ve zvyku vrhat se do náručí cizím mužům,“ dodá.

„Za to se nemusíte omlouvat už vůbec. Kdyby mělo bejt to nejhorší, co se mi dneska stane, že u mě krásná žena hledá útěchu, byl bych spokojenej,“ připojím svůj nejlepší flirtující úsměv, protože možná trocha neškodnýho flirtu je přesně to, co potřebuje zhrzená žena, která právě před chvílí přišla o svojí jistotu. Troufnu si zajít ještě o něco dál. „Můžu?“ nastavím dlaň do který mi ona bez okolků položí svojí. „Neublížil jsem vám?“ prsty druhý ruky nechám zkoumat delikátní strukturu kostí i šlach. Jemný a při tom efektivní jako by přímo navržený pro precizní práci chirurga nebo hudebníka, což jsou náhodou obě odvětví, kterým se svým způsobem věnuje, než pro hrubou dřinu okolo domácnosti. „Vyčítal bych si, kdybych vás zranil,“ nechám ukazovák, po její otevřený dlani doputovat až k zápěstí, na větvenou strukturu žil, kde se mi pod ním splašeně zatřepotá Tammyin puls. Postrádám dotek v okamžení, kdy dlaň zdvihne.

„Zdá se v pořádku,“ s klinickou nezaujatostí prozkoumá funkčnost vazů svíráním prstů a kroužením zápěstí, „Navíc, já byla ta, co držela skalpel,“ položí ruku zpátky do mojí, humor z jejích slov zmizí tak rychle jako vznik, „Oh! Vážně to bylo tak neskutečně ubohé a hloupé!“ zasténá, v součastnosti jediná možnost úniku, co se jí naskýtá je aspoň znovu sklopit oči a nechat horkost studu a ponížení spálit jí tváře.

„Řekl bych, že to bylo svým způsobem i pochopitelný. Někdo, komu jste věřila, vás oklamal. Vztek je myslím, v takový situaci přirozená lidská reakce. I když upřímně, ve svý kariéře sem potkal jenom pár případů, co by byly štonc, svojí touhu realizovat napochodováním přímo na stanici a provinilce podříznout jeho strážcům před očima. To bylo docela velkolepý,“ moje gesto palcem přes její klouby má uklidňující účinek aspoň tolik, že se mi dokáže podívat zpátky do očí.

„Zpětně myslím, že to bylo spíše stupidní. Nic méně, to je právě to. Spíš než jeho jsem milovala lásku, starostlivost, touhu pečovat, všechny ty city, které ve mně dokázal probudit. Líbilo se mi, jakým jsem s ním byla člověkem. Teď ho za to o to víc nenávidím a nenávidím jej, protože mě přiměl cítit nenávist. Rozumíte tomu? Chápu, že to asi nedává smysl. Jsem zmatená a nenávidím být zmatená. Vždycky vše v mém životě dávalo smysl. Ponurý. Před kterým ostatní zavírají oči, ale vždy vše mělo smysl a řád. Až do teď. Nechci být další z těch zhrzených oklamaných žen, jedna z mnoha. Připravil mne o to, co mělo být čistě jen mé. O mne samotnou. Jak s tím mám žít dál?“ bouře emocí plane v pohledu, co na mě upírá.

„Věřím, že to zvládnete. U kohokoliv jinýho by to byla jenom fráze, ale já vím, že u vás ne.  Jste silná a váš brilantní mozek, vaše dovednosti, jsou silnější než jeden hňup, co vás ve finále, když na tom záleželo, nedokázal oblafnout,“ nechá mě krátce políbit svoje klouby, akt co s uspokojením kvituju, že dokáže vzbudit příjemný pýření i u jinak tak racionální osoby, „Přiznám se, že sem tím trochu ohromenej. Nešacoval bych vás na to. Při našem posledním rozhovoru, nevypadal jste jako někdo, kdo by šel do hloubky. Podcenil jsem vás a za to se dodatečně omlouvám. Skutečně jsem si myslel, že budete spíš při vašem muži,“ důrazně se snažim, aby to neznělo jako výčitka, co by spíš, s ohledem na prostředí z jakýho pochází, očekávala.

„Neznala jsem všechna fakta, a proto bylo nutné si je ověřit. To je to, co dělají rozumní lidé. Dívka, kterou jsem kdysi byla, matka a oddaná žena, doufaly v jiný výsledek. Žel nelze zavírat oči před pravdou. Nemusíte se za to omlouvat. Je to mužská přirozenost dát na první zdání, jaké v nich žena vzbudí. Někdy to slouží ku prospěchu věci, jindy o něco méně,“ zvedne koutek v slabým náznaku úsměvu, kterej působí spíš smutně.

„To máte asi recht. Každopádně. Vy a Abbott… teď to můžu asi říct… je to věc, co mi od začátku nešla do hlavy-“ taková kost a on obluda, pokračování, co se naskýtá.

„Zadržte. Vím, kam míříte,“ slituje se nade mnou dřív než bych se mohl dostat do prekérní situace, „Zaujal mne. V tom je celá věda. Když jsem sledovala svou matku pomalu se zabíjet, kvůli svému přesvědčení a když zemřela, snažila jsem se v tom najít nějaký smysl. Pochopit sílu víry, kterou jsem sama necítila a nedokázala tím pádem pochopit. Jeremiah se zdál jako ten, který mi to mohl pomoci objasnit. Víra, jaká svou silou dovede člověka přimět ignorovat zdravý rozum, odmítnout léčbu a zároveň dokáže obrátit hříšníka a dodá mu sílu vzdát se svých démonů. Ano, věděla jsem, že nebyl bez chyb, slyšela klevety. Věděla o jeho předchozím životě. Konec konců i můj otec se mne snažil varovat, byť ne tak otevřeně. Nezáleželo mi na ničem z toho. Jeremiah pro mne představoval fascinující neprobádané území, kterého jsem se nehodlala vzdát. On se svým obrácením, byl klíč, který mi mněl pomoci pochopit, proč má matka obětovala život spolu s možností vidět vyrůstat vlastní dítě. Opak byl pravdou. Přestalo to dávat ještě větší smysl, když jsem otěhotněla. Tabbi ještě nebyla na světě a já si nedokázala představit, že bych se od ní někdy měla odloučit. Když se narodila, přestalo to být podstatné docela. Měla jsem jistotu, že já bych něčeho takového nebyla schopna nikdy. Není na světě nic cennějšího než Tabbi a nyní i tady ten,“ s nákloností pohladí místo na svým těle, kde se vyvíjí novej život, „Přijala jsem Jeremiahův návrh na sňatek a později i způsob života v naději, že to mohu udělat jinak a lépe než mí rodiče. Chtěla jsem, aby mé děti vyrůstaly v láskyplném prostředí v duchu těch nejryzejších hodnot. Pošetile jsem doufala, že bude stačit upozadit vlastní ego, být dobrou ženou, držet se Písma a vše půjde samo. Ovšem zdá se, že návod na dobrý život neexistuje,“ připustí s pochmurným úsměvem. Asi by nemělo bejt překvapující dozvědět se, že tahle pozoruhodná mladá žena i na svůj vlastní život nahlíží jako na jistýho druhu fascinující experiment. Pár věcí to určitě vysvětluje, třeba že mi tím nijak neusnadňuje katalogizaci svojí vlastní osoby. „Je to tu pěkné. Prozraďte mi, máte běžně ve zvyku vyslýchat podezřelé v příjemných restauracích?“ jako by četla moje myšlenky, přesměruje hovor, rozhlížejíc se při tom po interiéru než pevně zakotví oči na mojí tváři.

„Jenom ty speciální,“ nasadit flirtující tón je bezpečnější než přímá konfrontace, „A vy speciální jste, Tammy. Nevím, co si o vás mám myslet, a to se mi nestává tak často,“ nechá mě hladit hřbet svých kloubů. Její oduševnělý oči, maj tu vlastnost, vzbuzovat v chlapech jako já, touhu utopit se v nich.

„Myslím, že víme oba, co jsem. Nač předstírat? Podivínka, co se pokusila zavraždit svého manžela. Možná fanatička obávající se odhalení své spoluúčasti na zvrhlých rejdech svého chotě. Či žárlivá žena, jež hodlala vykonat závěr své pomsty na svém nevěrném muži poté, co se zbavila svých domnělých sokyň? Zhrzená naivka, která prozřela a v nejhlubším zoufalství se snížila k nejohavnějším činům, by se zbavila tyrana? Jen prostá dívka, která pozbyla své iluze? Možností je mnoho. Kterou si vyberete?“ zdviženej koutek úst vzhůru vyznívá hořce i koketně zároveň.

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje. Řekněte mi sama, co z toho platí?“ míra sebereflexe je dost impozantní, to se musí nechat.

„Váš zástupce v tom měl celkem dost jasno. Zdál se, že by mě nejraději viděl v cele hned vedle Jeremiaha. Ostatně, tak jako část dalších lidí zde ve městě,“ další smutný pousmání, „Nesnažte se to popřít. Uvědomuji si, jak to všechno vypadá a tím svým dnešním výstupem, jsem si pravděpodobně příliš nepomohla,“ pod jejím pronikavým pohledem si nejsem jistej, kdo že by tu měl bejt ten vyslíchanej. V naléhavosti sevře mojí ruku do obou svých, „Vězte však, že pokud je lhostejnost zločin, tak jen tím jsem vina. Neměla jsem nejmenší tušení, co můj muž prováděl těm dívkám,“ z poklidných rysů tváře nedokážu vyčíst známku po neupřímnosti zrovna tak jeho pohnutí doprovázející slova. „Jsem připravena nést následky, pokud to bude třeba. Je tu však jedna otázka, která mne trápí, a prosím, odpovězte mi na ní upřímně,“ vyzve mně se stejnou naléhavostí, „Poněvadž to jediné, co jsem a na čem mi záleží, je, že jsem matka-“

„Pokusím se,“ nemůžu dávat sliby, ani kdybych chtěl, když nevím, o co se jedná přesto, že tuším.

„To co dělal jim, ublížil takhle i naší dceři? Prosím, potřebuji znát pravdu,“ předpokládám, že vynakládá nezměrný úsilí i teď zachovat klid.

„Jsem si skoro jistej, že ne. Jeho preference nejsou tohohle druhu a podle toho, jak jsem měl možnost mluvit s Tabbi, nejeví známky zneužívání,“ aspoň v tomhle můžu bejt poslem dobrejch zpráv, „Ovšem pokud chcete mít jistotu, doporučil bych vám i s ní navštívit padre Viktora. Má specializaci na dětskou psychologii a dokázal by vám k tomu určitě říct něco víc,“ navrhnu.

„Děkuji,“ paprsek úlevy jako by protnul ponurý mračna obklopující mladou ženu, pomalej úsměv plnej vděčnosti rozjasňující jí tvář, „To je vše, co jsem potřebovala vědět. Myslím, že nějaký čas chci mít odstup od čehokoliv, co má co společného s církví. Tento experiment považuji za ukončený. Věřím, že Otec Viktor je dobrý muž a jistě kvalifikovaný odborník, nic méně ani tak. Nemyslím, že by bylo správné vracet se k tomu, co mne do této šlamastiky dostalo,“ odpor je z gest i slov dost patrnej.

„Nemyslel sem si, že to kdy řeknu, ale asi byste tak úplně neměla zatracovat něco, co pro vás bylo většinu života důležitý, kvůli podvodníkovi.  Na každej pád bych řekl, že vy i Tabitha potom, čím jste si prošly, bylo by rozumný s někým dát řeč. Je víc než jeden způsob, jakým se dá pošramotit dětská duše a to je to místo, kde si nemůžu bejt jistej,“ poškození, jehož známky jsem mohl zaznamenat a zas tak snadno se to žádný mámě neříká.

„Rozumím. A děkuji i nyní, za vaší upřímnost. Vynasnažím se s danými informacemi naložit, co nejlépe. Možná vyhledáme nějakého terapeuta ve Star City nebo kdekoliv jinde,“ víc než vyhýbavá odpověď, je asi nejvíc, co můžu získat.

„Myslela jste si, že váš muž zneužíval vaší dceru, to proto jste se ho pokusila zabít?“ jistě, muselo to bejt víc než pocit zrady, uražená ješitnost, ponížení nebo snaha pomstít křivdu, která nebyla spáchaná na vlastní krvi, aby tahle racionální osoba se uchýlila k tak iracionálnímu činu, třeba že jevícímu jistý známky úkladnosti.

„Jak jsem již řekla, není pro mě na světě nic cennějšího než Tabitha a udělala bych cokoliv, abych ji ochránila. Povedlo by se mi to, víte? Dokázala bych to dotáhnout do konce nebýt vás. Když jsem se odhodlala udělat světu laskavost a zbavit jej Jeremiahovi ohavné přítomnosti, čekala jsem na vhodný okamžik, kdy vy nebudete v kanceláři. Váš zástupce neměl být problém. Ale vy. Věděla jsem, že budete jediný, kdo by mi v tom mohl zabránit. Příliš čestný. Příliš spravedlivý. Příliš dobrý pro toto město,“ skoro bych si myslel, že mi vrací komplimenty na oplátku a pokouší se semnou flirtovat, „Jen si nejsem jistá, mám-li vám za to být vděčná nebo na opak. Jeremiah by si za své ohavné skutky zasloužil mnohem přísnější trest, než mu může světská spravedlnost vyměřit,“ z odhodlání v jejích slovech znovu skoro mrazí.

„Nepochybuju o tom, že byste to dokázala, ale jsem rád, že jste na konec změnila názor. Radši beru krásný ženský do restaurací, než zavírám do cel,“ lehce jí zrůžoví tváře, vzhled, co na ní vypadá mimořádně dobře, „Pokud jde o Jeremiaha, až ho odsoudí, třeba se najde způsob, jak mu jeho pobyt za mřížema ještě trochu opepřit. Pobude si tam o tom žádná a dalo by se to ještě jistě vylepšit. A s tím byste mi mohla pomoct. Věřím, že nemáte důvod ho chránit, takže pokud by se nám povedlo najít nějaký pojítko mezi ním a těma vraždama tady. Nic vás nenapadá?“

„Obávám se, že s tím vám příliš nepomohu. Vím jen, že vedl nějaké obchody s Barbarou Carterovou. Netuším, co by jej pojilo s těmi ostatními,“ nezdá se příliš překvapená z čeho, že jejího muže podezřívám. I když jí na něm už dost možná nemůže překvapit nic.

„Jste si jistá, že to bylo pouze obchodní?“ jasně, že Abbott sám se k tomuhle tématu vyjádřil víc než jasně, ovšem to teď není předmětem mýho zkoumání.

„Pokud jde o něj, nejsem si jistá už vůbec ničím,“ dost necharakteristicky odfrkne.

„Po pravdě, váš muž má na noc, kdy byla Carterová zavražděná, alibi. Což ovšem nevylučuje, že mohl někoho do její vraždy vmanipulovat. Napadá vás někdo, kdo by to mohl bejt? Někdo ze spolku? Znáte ty děti, trávila jste s nimi přeci jen čas. Někdo s takovou povahou, která by se dala snadno ovlivnit? Dost by mi to pomohlo,“ přirozeně, že já už svýho favorita mám.

„To by mu bylo tak podobné. Manipulovat s lidmi on skutečně uměl,“ další odfrknutí, „Ovšem obávám se, že ani s tím vám příliš nepomohu. Vskutku jsem se o ně příliš nezajímala více nad rámec toho, co se ode mne očekávalo a nenapadá mne žádný tip, který by výrazně vybočoval,“ náklon hlavy k jedný straně napovídá, že si v mysli pokouší vybavit, cokoliv užitečnýho.

„Co Grayson? Je o pár let mladší než vy, měla jste ho možnost vidět před kanceláří. S jeho partnerkou tvořej celkem výraznej pár. Předpokládám, že ti vám utkvět mohli,“ nabídnu, vědomej si po jak tenkým ledě se pohybuju. Tenhle druh otázek je vždycky trochu ošemetnej. Chvíli trvá, jak si Tammy pokouší spojit tvář se jménem, než odpoví.

„Jistě, ten mladík, co běhal za mým manželem, jako štěně. Na toho si vzpomínám. Ano, jistě. Téměř uctíval zem, po které Jeremiah chodil. Neodbytný. Měl tu drzost, přijít i s tou dívkou několikrát k nám domů. Manžel se s nimi zavřel v otcově knihovně. Nevím, o čem se bavili. Nejspíše od něj bral lekce, jak další mladou ženu učinit nešťastnou,“ odpoví cynicky.

„Ty dva spolu byli někdy sami?“

„To mi není známo. Ale pokud byste hledal někoho, kdo by pro Jeremiaha byl schopný čehokoliv, myslím, že by to byl on. Domnívám se, že nemá žádnou vlastní osobnost. Bylo to skoro až strašidelné, jak mému manželovi přilnul. Nešlo si toho nevšimnout. Snažil se ho napodobit naprosto ve všem. Podobná chůze, držení těla i řeč. A vlastně teď, když o tom mluvím, byl tu jeden incident. Někdy na začátku léta, myslím. Bylo už pozdě večer a on vtrhnul do našeho domu. Viditelně rozrušený. Domáhal se, že musí nutně mluvit s Jeremiahem. Manžel nebyl doma, měl být ve svém bytě. Rozjímat. Poslala jsem ho za ním, ačkoliv jsem měla nařízeno, že si nepřeje být nikým rušen, když tráví čas na modlitbách. Všechny ty večery a někdy ty dny, co přebýval tam, byl s těmi dívkami?“ bolestivý zamračení signalizuje, že odpověď zná.

„Obávám se, že ano. Nemáte tušení, o co se jednalo a jak to dopadlo?“ dost dobře by to mohl bejt večer, kdy byla zabitá Elleanora, coby jedinej případ, kterej není tak docela zmapovanej. První zabití, je dost jistě závažnej milník v životě mladýho psychopata, něco co dokáže rozrušit, tak, že se musel podělit se svým guru. Spekulace.

„Bohužel ne. Když jsem ho viděla příště, zdál se už naprosto v pořádku a Jeremiah se nezmínil. Ani nevím, zda spolu skutečně hovořili. Mrzí mne, že vám nemůžu být více nápomocná. Skutečně bych si přála, aby se Jeremiahovi dostalo všeho, co si zaslouží a mnohem více,“ zní ploše bez emocí. Jedno je jistý, že o nějakým odpouštění hříchů a milosrdenství, kterýho je plný náboženství ve kterým se svým mužem žila, třeba, že ne tak aktivně, nemůže bejt ani řeč.

„To nevadí. I tak děkuju. Dáte si něco k jídlu? Možná by ten váš svišť nějaký živiny uvítal,“ poznamenám. Mám za to, že mám všechno, co sem potřeboval i při dost omezeným přísunu informací, který jsem od Tammy získal.

Je to diametrální rozdíl s jak laskavým úsměvem si znovu pohladí vypouklej obrys rýsující se pod šatama, „Vyberete nám něco? S Jeremiahem jsme do restaurací nechodili. Tvrdil, že by to byla rozmařilost a nemáme peníze nazbyt utrácet, za drahé jídlo, když mohu vařit doma. Jak se ukázalo, drogy a kdoví co ještě, za rozmařilost nepovažoval,“ dodá s hořkostí.

„Nikdy jste nebyla v restauraci?“ položky v jídeláku, jsou psaný dvojjazyčně, takže to by neměl bejt důvod, proč mně nechá vybírat, teda pokud to není součást nějakých “ženských způsobů“, kterým moc nerozumím.

„Myslím, že na mé osmnáctiny mne vzal otec do restaurace. Už si ani nepamatuji, jestli to bylo zde nebo jinde,“ znovu se rozhlídne, jako by si pokoušela vzpomínku vybavit, „Je to tak dávno. Už mi to ani pomalu nepřijde skutečné. Život, který jsem měla. Život, který jsem mohla mít. Chápejte, nelituji. Nejspíš bylo přesně všechno tak, jak být mělo. Jeremiah splnil svůj biologický úkol, ale nikdy jsem s ním šťastná nebyla. Spíš jsem se většinu času, co se týkalo našeho vztahu, cítila jako v pasti, do které jsem se sama dostala. Nikdy mne neobjal, nevzal za ruku. Nedělali jsme to, co ostatní páry. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že je to tak v pořádku, ale uvnitř, všechny ty roky, cítila jsem se prázdná, jako by mi něco chybělo. Jistě, že mám tátu a Tabbi, ale to není to stejné. Dnes je to poprvé za celou tu dobu, kdy se cítím jinak. A to i díky vám. Jako bych až dnes po dlouhém tápání v temnotě, zahlédla světlo a alespoň dokázala definovat, co bylo tím chybějícím prvkem,“ znova se dotkne mojí ruky, palcem přejede přes klouby, „Děkuji.“ Je těžký si spojit v současnosti sladce se usmívající mladou ženu, vyznávající se z touhy po něze s osobou, jež byla ještě ani ne před hodinou, schopná pragmaticky, chladně naplánovat a zrealizovat trest na domnělým viníkovi. Pravda, že z ryze citovýho popudu, kdy předpokládala, že vykonává pomstu za svou dceru, ale i tak. Přiznání, že svý soužití s Abbottem ani ona sama neviděla tak idylicky, dává prostor k pochybnostem.

„Promiňte, že se ptám, ale nenapadlo vás se s ním rozvést?“ už sem pochopil, že o náboženským aspektu by to nebylo, na to v Tammyině životě, zastává víra příliš malou důležitost.

„Pravděpodobně, jsem si nechtěla připustit selhání. Mohla jsem popřít sama sebe. Mohla jsem se přinutit do věcí, které jsem nechtěla, ale bez ohledu na to, jak si jej vážím, nemohla bych dát svému otci za pravdu, že si vzít Jeremiaha nebyl dobrý nápad. Hloupé, vím,“ další smutný pousmání.

„Jsem si jistej, že by to pochopil a nic by vám nevyčítal,“ třeba, že to zní podivně, není to první případ, kdy takovej důvod slyším. A samozřejmě, situace, ve kterých sem se k nim většinou dostával, bylo jako polda vyšetřující vraždu proradnýho manžela.

„To patrně ano. Ovšem určitě by mi neodpustil, kdybych nás rozvodem připravila o polovinu lékárny i našeho domu. Podle předmanželské smlouvy, by v případě rozvodu, Jeremiah dostal polovinu našeho majetku. Až teď musím žasnout, jak to měl vše dobře promyšlené. Nic méně, nyní se to mění. Se skutky, které spáchal, bude snadné smlouvu zpochybnit. Oh, až nyní mi to dochází. Budu skutečně svobodná,“ úžas zobrazenej úsměvem, neodpovídá pragmatický dikci vyjádření. Až by to mohlo vést k zamyšlení, na kolik je tohle odhalení pro ni skutečně novinkou. S každým novým odhalením začíná do sebe rovnice zapadat a poprvé od začátku vyšetřování, si nejsem jistej, jestli se mi bude výsledek líbit.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

2 reakce na „Hříchy otců 45. kapitola“

Ahoj, ani nevíš, jakou mám radost, že je tady další kapitola. Akčně jsem četla už včera místo spaní 😀 Tedy moc moc děkuji za napsání a že absence komentářů nebyla zcela odrazující, měla jsem strach, ale obávala jsem se nakopání, kdybych tu ještě kňučela o kapitoly…
Už teď jsou tedy jasné dvě věci… jednak to, že jsem začala podezírat Tammy (myslím, že to tu již bylo, ale teď zase z jiných důvodů), no a taky to, že chci strašně moc vidět příští interakci mezi Springerem a Willem. Kdyby byla důvěrnější, tak bych se vůbec nezlobila.
Vlastně jak se celá tahle žumpa odkrývá, smrdí to víc a víc (to asi mají žumpy v popisu práce, že?). Grayson je hrozný červ, při zašlápnutí by ho jistě nebyla škoda. Grace mě na jednu stranu rozčiluje, ale víc ji lituju. Chudák holka, jestli neuteče teď, zničí si celý život. Mimochodem všechny ty vlastnosti, které přisuzovala Jeremiáškovi… achjo achjo, to fakt? Pracovitý, zbožný… Když od něj Grace utíkala a zhasla všechna, byl to nějaký zásah z hůry nebo fakt Bebsin fén? V New Hope se totiž může stát úplně cokoliv.
Rozhodně mě potěšilo, že se Tammy pokusila vykuchat Jeremiáše, ačkoliv to cukrdlátkování na začátku mi způsobovalo turbulence žaludku (medvídku, mazlíčku, koťátko… ve spojení s Abbotem?!)
Jedna věc jsou holky z žužu gangu, ale nechala by se takhle oblbnout i Tammy? Rozjímání ve svém bytě, ta předmanželská smlouva… neříkejte mi, že tak chytrá ženská si už dávno nedala dvě a dvě dohromady a nehledala únikový východ? Nebo je to celý jinak..
Ještě jednou děkuji mockrát a nemůžu se dočkat rozuzlení.

To se mi líbí

Ahojka, je mi tedy ctí a potěšením. To se příště neostýchej upomínat, mně je občas spíš potřeba nějakého toho nakopnutí k tvorbě. I když se přiznám, že v tomhle případě krom časových důvodů, bylo důvodem prodlení i to, že mi ta pasáž na stanici dávala celkem zabrat se mi místy z toho cukrování taky dělalo šoufl. 😀 Jeremiášek zkoušel, co se dá, no. Neuspěl. To je to hlavní. Jak se věci mají s Tammy bude předmětem další kapitoly, jenom k tomu Jeremiáškovu „rozjímání“, předpokládám, že pro ní by to mohlo být to samé, jako když jiní borci chodí třeba jako že do „posilky“ a místo toho dělají kde co, což se provalí někdy až se zpožděním?
Co se Grace týče, tak možná se jí v hlavičce rozsvítí, kdo ví. Našlápnuto k tomu má. Od strejdy Springera, rady do života dostala, jak s nimi naloží, záleží na ní. Těžko říct, jestli to byl zásah z hůry nebo opravdu fen, ale každopádně myslím, že měla z prdele kliku. 😀
Příště si i trochu pokecáme konečně s Graysonkem a samozřejmě, že na Willa také dojde. Springer má co vysvětlovat a co žehlit. Nejsou všichni tak tolerantní jako Jimi.:D
Ještě jednou velice děkuji, za komentář i postřehy, které jsou pro mne velice cenné.

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s