Kategorie
Hříchy otců

44. kapitola

Původně se mi nechtělo už další kapitolu vkládat, kvůli nedostatku reakcí u té poslední, nic méně když už byla hotová… Takže zatím poslední dopsaná kapitola.

                                                         44. kapitola

S o něco stabilnější situací kolem kanceláře, jí můžu na chvíli nechat Willkinsovi na povel. Těch pár protestujících s transparentama před budovou, není nic, co by nezvládl kor s nápomocnejma motorkářema roztroušenýma ve skupinkách poblíž. Na cestě po městě mám zase svojí osobní moto eskortu. Stejnej postup jako ráno, kdy dva nebo dvě další zůstanou hlídat venku před místem, kam vstoupím. Tentokrát je to lékárna Morganových. Nečekal bych, že někoho najdu v obchodě, ale ano, na vzdor tomu, že tabulka na dveřích hlásá “zavřeno“. Starej pán mně vpustí dovnitř, jakmile mně zmerčí přes skleněnou výlohu.

„Dobrý den, šerife, pojďte dál,“ zase za mnou zamkne dveře, „Od včera je tu boží dopuštění. Všichni ti lidé, co se mně ptají, zdali, by byl schopný toho, z čeho jej obviňujete, jako bych snad já mohl znát odpovědi. A také lidé, kteří přišli nadávat mé dceři, že na jeho činech nese vinu. Byla tu také ta reportérka, přišla se vyptávat na to samé. Musel jsem kvůli nim všem zavřít,“ Morgan se snaží volit opatrně slova, když jeho vnučka, sedí na svým obvyklým místě na vysoký židli za pultem.

„Táta neudělal nic špatného té paní, že ne? Byl by to hřích,“ Tabbitha ke mně vzhlídne s dětskou důvěrou ve tváři. Nic méně, na svůj věk příliš bystrá než aby si neuvědomovala dění okolo sebe.

,,To musí rozhodnout někdo chytřejší než sem já,“ nemíním jí balamutit i když by to možná někdo jinej na mým místě udělal. Jenom hmkne, že rozumí a vrátí se k vybarvování svejch omalovánek. Jako by si s tím, že je její fotřík zavřenej nedělala příliš hlavu, ačkoliv nepochybně chápe význam. ,,Mohl bych mluvit s vaší dcerou?“ přejdu k důvodu svý návštěvy.

„Je dole ve své laboratoři. Prosím, nebuďte na ní příliš tvrdý. Již si vytrpěla své a v jejím stavu … Tohle všechno pro ni není dobré,“ upozorní mně Morgan. Doprovází mně kus ke vstupu do preparátorský dílny, útočiště Tammy.

,,Mrzí mně, že se to takhle zvrtlo. Nedomyslel sem tak docela, co se stane,“ upřímně se přiznám.

„Nemusíte se omlouvat, šerife, děláte jen svou práci a mezi námi-“ víc ztiší hlas, „Budu nejšťastnější, když toho mizeru už nikdy neuvidím a on definitivně zmizí z našich životů. Vždycky jsem věděl, že je to lump, ale nenapadlo mne, že až takový,“ Morgan se znovu netají s antipatiema ke svýmu zeti.

Opět se sestoupím po točitým schodišti do suterénní místnosti, která nepůsobí o nic ponuřejším dojmem než když jsem tu byl prvně. Kostry drobných živočichů, části naložený v láku, preparovaný zvířata v regálech. Možná prostor působí i o něco neveselejš, jako by odrážela pochmurný rozpoložení svý obyvatelky. Ta se sklání nad kovovým stolem v plným pracovním režimu. Kožená zástěra přes její obvyklý černý šaty, černý jsou i gumový rukavice, dosahující až k loktům. Tu a tam se ve světle zaleskne skalpel, kterým obratně, přesnýma tahama odstraňuje orgán z břišní dutiny králíka otevřenýho před ní na stole. Přidá ho do misky k ostatním, který ve zkrvavený změti si netroufám blíž identifikovat i kdybych měl lepší znalosti zvířecí anatomie. Pak ke mně vzhlídne.

„Dobrý den, šerife,“ hřbetem dlaně si z čela odstraní zbloudilej pramen vlasů uniknuvší z utaženýho copu, jakým má zkrocenej zbytek svojí havraní hřívy. Rukavice po sobě na porcelánově bílý kůži zanechá krvavou šmouhu, což se nezdá, že by mladou ženu nějak obtěžovalo.

„Dobrej. Hádám, že tohle není večeře?“ poznamenám na adresu mrtvolky chlupáče pod jejíma rukama.

„Ne. Jen jsem se potřebovala něčím zaměstnat,“ drobný pousmání působí hodně vyčerpaně, „Pravdě podobně skončí jako támhle ti,“ prsty v rukavici načechrá zkrvavenou kožešinu s odkazem na ostatní vycpaniny.

„Chápu, potřebovala jste něco rozřezat,“ je to snazší než jsem si představoval s ohledem na neveselý důvody mojí přítomnosti.

„To jste řekl vy,“ koutek okoralých rtů sebou nepatrně škubne v dalším hořkým pousmání. „Patrně jste mi nepřišel sdělit, že všechno to, co se děje venku je jen omyl nebo zlý sen, takže co vás sem přivádí?“ pragmaticky přistoupí k věci.

„Ne, to skutečně ne. Ale, promiňte, že se ptám, nezdáte se tím moc překvapená?“ určitě jsem nečekal, že se setkám s chladnou vyrovnaností, jaká z Abbottovy ženy vyzařuje.

„Zdání klame. Nic méně, bezmezně důvěřují jen hlupáci. Nikdy jsem se za hlupačku nepovažovala. Nemíním s tím začínat ani teď. Můj muž je otcem mých dětí a tím také na vždy zůstane,“ ochranný gesto ruky položený na břiše rýsujícím se nepatrně pod zástěrou, působí zvláštně provedený rukavicí lesknoucí se zvířecí krví.

„Mám si to vyložit tak, že se od něj teď distancujete? To nevypadá, jako byste byla přesvědčená o jeho nevinně,“ ani její odpověď není něco, s čím bych se často setkával, čekal sem aspoň náznak popírání.

„Nepřísluší mi soudit, zda je vinný či nikoliv od toho tu jsou jiní. Neznám tu ženu, která jej obvinila ani důvody, jaké ji k tomu vedli. Není tudíž možné vynášet stanovisko bez plné znalosti faktů,“ racionální odpověď bez sebemenšího náznaku emocí.

„Důvod je ten, že váš muž jí udělal něco moc špatnýho a není jediná. Dívky ze spolku, který jste mu pomáhala vést. Už teď mám jednu podepsanou výpověď a věřím, že přijdou další. Sexuálně je zneužíval,“ možná odmítnutí si připustit skutečnost by mohl bejt docela srozumitelnej důvod pro její až odosobněný jednání.

„Které dívky?“ v docela vyrovnaným hlase, zaznívá spíš klinickej zájem jako by konverzovala o jednom ze svých experimentů.

„Je mi líto, to vám zatím nemůžu prozradit. Za celý ty roky, to jste si skutečně ničeho zvláštního nevšimla?“ na tom celým je to asi ta nejpodivnější věc, jak někomu tak inteligentnímu zvyklýmu věnovat pozornost těm nejmenším detailům, což žena bezpochyby je, by něco takovýho mohlo ujít.

„Všechny dívky, ale i chlapce, do spolku přivedla touha nalézt prostřednictvím Božího slova smysl a útěchu tam, kde jim je venkovní svět neposkytoval. Přinesli si sebou své bolesti i křivdy a můj muž pro ně měl vždy odpovědi. Na rozdíl ode mne. Přiznám se, že pro mne jsou více fascinující mrtvá zvířata než živí lidé,“ bez obalu připustí, že jí na jejich společných ovečkách absolutně nezáleželo. Taky se nerušeně vrátí ke svojí práci.

„Ten spolek jste vedla s vaším mužem,“ podotknu.

„Jeremiah mne o to požádal. Očekává se od dobré křesťanské ženy, že bude podporovat svého manžela a my v této tradici byli sezdáni. Na víc, potřeboval někoho, kdo by jej doprovázel na kytaru,“ sotva patrnej záškub tváře naznačující, že aspoň ke svýmu mužíčkovi není tak docela bez citu.

„Nikdy jste o něm třeba jenom nezapochybovala. Všechny ty večery, čas, co trávil mimo domov s těmi děvčaty? Nenapadlo vás třeba, že by mohl mít milenku?“ vím, že jejího otce to napadlo, byla to věc, kterou se mi pokoušel naznačit při našem prvním setkání. Teď už vím, jaká byla odporná pravda.

„Možná tápu v existenci stvoření a přiznám se, že dost často pochybuji o obrazu Boha, tak jak je nám předkládán,“ roztáhne svorky držící od sebe králičí žebra, „Nepochybuji však o závaznosti slibu skládaného před tváří Jeho syna, který si muž se ženou vymění,“ s rukou po zápěstí v králičí mršině, nerušeně konverzuje o svátosti manželský, „Já s Jeremiahem jsme oba takový slib složili,“ je to skoro až symbolický, trhavým pohybem, vyndá ruku, v jejíž otevřený dlani, zeje králičí srdce.  Bez sentimentu ho hodí do misky k ostatním orgánům.

„Ten slib je pro vás hodně závaznej?“ je otázka, kam až by v jeho naplnění, byla ochotná zajít.

„Samozřejmě, že ano. Co už jiného by mnělo mít v lidské existenci smysl než závazek, který společně přijmou dva lidé na základě svého přesvědčení? Pokud se mne však ptáte na to, zda bych byla ochotna kvůli tomu krýt zločiny svého muže, kdybych o nich věděla, tak má odpověď zní ne. Možná v sobě v tuto chvíli nedokáži nalézt dostatek soucitu a pochopení pro ty dívky, ovšem krýt něco takového, bych nepovažovala, za etické. Je to právě etika, která nás odlišuje od zvířat, ačkoliv činy některých jedinců tomu nenasvědčují. Ti však nejsou hodni být nazýváni lidmi,“ znovu pragmaticky mi objasní svoje stanovisko.

„Čistě hypoteticky, podle tohohle vašeho názoru, myslíte, že si takovej člověk, co se prohřeší nějakým způsobem proti etice, by si zasloužil i smrt?“ pokouším se znít co nejvíc nenuceně i tak se na mně mladá žena zadívá z pod přihmouřených očí, jako by se i tentokrát snažila odhadnout, kam mířím.

„Podle Božího slova Bůh nenávidí hřích, a proto s hříchem musí jednat, musí ho potrestat. Pokud není hřích potrestán, je poskvrněn celý lid, který na sebe uvádí Boží hněv. Tím chci říct, že už od biblických dob, je přijatelné, aby lidé sami trestali hřích. Má osobní etika s tím tedy nemá potíž. Věřím, že pokud se Jeremiah skutečně provinil, zaslouží si spravedlivý trest. Teď už prosím jděte a vyřiďte těm hyenám tam venku, že já se zločiny svého muže nemám nic společného. Tak jako oni doufám, že se pravda vyjeví a spravedlnost dostane průchod v jednom i druhém směru,“ tak jako celej rozhovor před tím je i teď její vyjádření věcný, bez známky emocí.

„Jistě. Ještě bych měl poslední otázku; jak dobře se znal váš muž s Barbarou Carterovou?“ krom finančního profitu, pořád mi v tom hapruje, proč by se Abbott pokoušel zbavit nebohý Babsi.

„Pokud vím, byla to jeho klientka,“ oznámí tmavovláska, víc péče věnující shromažďování kovových háčků se zahnutejma koncema, kterejma odhaduju, se bude chystat vytáhnout králičí mozek jeho nozdrama. „Dávám přednost, co nejméně porušit kůži, aby jeho dokonalost zůstala co nejautentičtěji zachována, “ objasní mimoděk. Mně mimoděk napadne, že to samý by se dalo zdůvodnit, když někdo k vraždění svojí oběti použije topení.

„Tak jo. Už vás dál nebudu rušit. Omlouvám se, že sem sem tak vpadl a ptal se na ty věci, musel jsem. Ale chci, abyste věděla, že kdybyste si s někým chtěla promluvit nebo mi potřebovala něco říct, můžete za mnou kdykoliv přijít,“ nabídnu.

„Děkuji. Bez ohledu na to, jak to všechno dopadne, doufám, že se ještě uvidíme. Je hezké s vámi mluvit. Dáváte lidem pocit, že se o ně zajímáte a to hned tak někdo neumí. Promiňte,“ plachej úsměv proběhnuvší jí krátce přes rty, na chvíli připomíná mladou dívku, jakou ve skutečnosti, aspoň podle věku, je.

„Nepochybuju, že se ještě uvidíme,“ slíbím v momentě, kdy si nejsem jistej, jestli z našeho dalšího setkání bude stejně nadšená.

Z toho, co sem se dozvěděl, respektive nedozvěděl, mám v hlavě ještě větší hokej než před tím. Nic méně, jedno je jasný, Tammy Morganová – Abbottová, dobrá dcera, oddaná manželka, nepochybně milující matka, badatelka s obskurníma zájmama, talentovaná taxidermistka… a já, by sme možná mohli mít víc společnýho než by se mohlo zdát. Měl, sem to poznat už při našem prvním setkání, i když tam to nebylo tak docela zřejmý. Teď ale můžu z vlastní zkušenosti aspoň kvalifikovaně posoudit, že osobní morální kompas, kterým se lidi jako my, jako jediným říděj, může bejt poněkud dvousečný ostří. Vlastní etickej kodex, kterej je pro nás nad všechny zákony a společenský konvence, se dá snadno zmanipulovat, když se o to pokusí osoba, který důvěřujete. I ten nejgeniálnější mozek se dá obelstít s dovednostmi zkušenýho manipulátora, jakým její manžel bez pochyby je. Nemám důvod jí nevěřit, že nevěděla o zneužívání dívek a věřím, že by jí její kodex velel jednat. Nic méně, pořád zůstávala otázka, jak by se zachovala v případě, že by jí Abbott přiměl uvěřit, že zabitím Barbary a možná i ostatních, vykonává spravedlnost a naplňuje jejich manželskej slib oddanosti? Teď víc než před tím, dával smysl, její poněkud pružnej náhled na život a smrt.

                                                                   *

Zabralo to ještě další dva dny, shromáždit dostatek obvinění. Mladý ženy, dívky, Abbottovy oběti, samy nebo s rodičema, přicházely za mnou do Lucyina bistra, kde jsem si zřídil pobočku kanceláře, aby se nemusely koukat na Abbottovu tlamu. Našly si mně tam nebo je Willkins za mnou rovnou posílal, když nejdřív přišly na služebnu. I s Mary Beth jich bylo na konec rovných deset. Mezi posledníma dorazila Lisa. Se svým tatíkem, kterej nemohl zůstat netečnej tváří v tvář ostatním obviněním, který i přes největší snahu zachovat anonymitu postižených, začaly prosakovat na povrch a pomalu ale jistě obracet veřejný mínění. Pravděpodobně též přičiněním Imogene, která dodržela naší dohodu s Lisou si promluvit ne jenom o tom, co se jí stalo. Dorazila i s nima na podepsání výpovědi, jako morální podpora. Bylo zjevný, že se jí povedlo, najít k mladý dívce cestu.

Jak už sem řekl, situace ve městě se ustálila v jakýsi rovnováze. Pořád bylo dost lidí, který mně nenáviděli, čistě proto kým sem, bez ohledu na to, kde je pravda i těch, který skutečně věřili v Abbottovu nevinu. Těch bylo o poznání míň ale zástup křiklounů před úřadem šerifa se tak mohl rozdělit na dva tábory. Obtěžující stejně. Ti druzí se pro změnu dožadovali vydání Abbotta k jejich vlastní spravedlnosti. Některý z toho prvního tábora stojícího při Abbottovi se připojili ke Graysonovi a Graice, který jako jediný zůstali z původních Žužu- Jugend tak že prostor před vstupem spíš připomínal modlitebnu i se snad nikdy neupadajícím přísunem stále čerstvých svíček a květů. Nad tím, aby všichni dohromady byli v lajně a při tom se nedostali k sobě, pořád dohlížel Rosein motorkářskej gang roztroušenej po celým městě, místama proloženej lidma od Peta i Edgara, když jich zrovna nebylo třeba k práci nebo jeho vojnový kamarádi, který taky zůstali ve městě, zrovna nenasávali v místním baru. Já měl při pohybu po městě pořád motorkářskej doprovod, i když několikrát dvojici motorek vystřídala pickup s dřevorubeckou osádkou, držící se za mnou v diskrétní vzdálenosti během jízdy. Bylo nutný i několik motorkářů nechat poblíž zavřený lékárny a současně Tammyina domu, kde byl soustředěnej další o něco menší houf, pokřikující nenávistný sračky proti všem třem obyvatelům i malý Tabbitě. Mezi těma dvěma bodama a Lucyiným podnikem, kroužili jako supi Connorová se svojí kamerou a pár dalších jejích kolegů se svejma štábama z jiných lokálních staniček, který k ní přibyli a nemohli si nechat ujít kauzu, jakou, cituju: Okres nezažil dobrých dvacet let. Super. 

                                                                    *

Projít cestou ke kanclu touhle dobou, připomínalo procházku válečnou zónou. Úzká průrva mezi oběma liniema z každý strany vytyčená barierou z prken, hádám dílo dřevorubců, střežená motorkářema, oddělující znesvářený sekce od sebe. Křiklouni z obou stran vyměňující si vzájemně urážky. V několika případech i týkající se jiných sporů, kdy stojí proti sobě soused se sousedem. Lidská mentalita ve svý největší skvělosti, kdy se našlo úplně pro každýho něco, v čem by mohl dát průchod svý agresi obalený do hávu vznešenýho ideálu.

„Vydejte nám Abbotta, postaráme se o něj!“ jeden z těch křiklounů se ke mně pokusí dostat přes zátaras, mávající v ruce výhružně oprátkou.

„Nedal sem ti posledně po tlamě, protože si byl s těma, co se tak vytříbenejma způsobama, dožadovali, abych ho pustil?“ ušklíbnu se na dotyčnýho. Z mý strany řečnická otázka, poznám svůj “podpis“ na jeho ještě částečně napuchlým oku, s okrajema okolo hrajícíma všema barvama.

„Ne, pane, to bude určitě nějaká mejlka,“ má tu slušnost aby zapíral, že posledně chtěl lynčovat mně, „Jste dobrej chlap. Ten úchyl potřebuje dostat, co si zaslouží!“ znova zašermuje s oprátkou. Není to tak dávno, kdy úchylem nazýval mně. Posun.

Kolem něj i pár dalších se mi povede hladce dostat se do kanclu. Jako první mně uhodí do čenichu pekelnej smrad jako by někdo pálil chlupy obalený v hovně. Vrčící mikrovlnka a Willkins u ní, trochu osvětlej záhadu.

„Boha jeho, co to kuchtíte?“ otázka se naskýtá.

„Stěžoval si, že má hlad, tak jsem našel něco z erárních přídělů,“ osvětlí muj zástupce s přímo perverzním úsměvem. Po bližším ohledání, jsou k vidění dvě prázdný plechovky bez etiket, jenom datum výroby vyražený na víčku a jejich khaki zbarvení napoví, že se jedná o armádní přebytky nic méně ne z žádný války. Ačkoliv podle data by si i s obsahem zasloužili bejt spíš v muzeu než na talíři.

„Jste si jistej, že je to jedlý?“ popelavě šedej obsah kašovitý konzistence, co by mohlo bejt maso zrovna tak jako hrachová kaše a druhá lehce nažloutlá hrouda, co si ani netroufnu odhadnout, s veškerou péčí Willkinsem kydnutý po ohřátí na plechovej tác každý do jedný sekce, vypadaj snad ještě hůř, než páchnou. Ne, že bych snad začal bejt z čista jasna outlocitnej a ne že by to určitým způsobem nebyla i sranda, ale podezřelej chcípající na botulismus by k zdárnýmu uzavření případů moc užitečnej nebyl.

Willkins na mojí otázku jenom pokrčí ramenama: „Obecně se udává, že mají dobu trvanlivosti padesát let. Tak by to mělo být ještě v pořádku. Nic lepšího od města za tímto účelem nedostáváme,“ objasní původ, co není ani tak překvapující, Wallace škludlí kde se dá, ergo zásobování pro potencionální vězně, obstarat z druhý ruky z nějakýho armádního výprodeje, dává docela smyl, kor, když nebejvalo zvykem mít dlouhodobě ubytovaný nějaký „hosty“. Byla dobrá vůle obstarávat jim něco poživatelnějšího, žel k Jeremiahově smůle, v jeho případě od nás obou, ta dobrá vůle chybí.

„Ďábelský,“ ohodnotím Willkinsův počin, stojí dost blízko, abych se při tom mohl rty lehce otřít o jeho ucho. Zdánlivě náhodný gesto, co v něm vyvolá v odezvě lehký zachvění. Muj zlej kluk.

„Snažím se,“ předvede mi další svůj zlej úsměv. Do šedý hroudy zaboří plastovou lžíci, předpokládám, že chuť plastu povolená teplem, bude jenom vylepšení, tohohle kulinářskýho skvostu.

Sleduju ho dopravit tu lahůdku až k mřížím, kde tác prostrčí horizontálním otvorem v nich k tomu určeným. Abbott, kterej celou dobu svýho pobytu tady, nabídky na jídlo odmítal, věrně se držící role mučedníka, si ho od něj převezme se štítivě nakrčeným nosem nad obsahem. „Hezky papej, Jeremiášku, až skončíš, tak si spolu popovídáme,“ netajím se se škodolibostí. K mýmu zklamání, Abbott zareaguje jenom zavrčením, než si i s tácem zaleze do kouta na pryčnu. Póza je jedna věc, dvoudenní hladovka spojená s projevama koksovýho absťáku, kterej oproti mýmu očekávání, se u něj začal projevovat až před pár hodinama, věc druhá. Z všema obletovanýho neohroženýho guru, strážce tradičních pořádků, toho v něm momentálně moc nezbylo, za to hodně připomíná zvíře, jakým ve svý podstatě je. Nejvíc, když se mu zlomí plastová lžíce a začne si kejdu ládovat do tlamy jenom tak prstama za doprovodu hlasitýho chrochtání a funění.

Využiju čas, abych si znova pročetl všechny výpovědi a trochu připravil směr jakým se při budoucím výslechu ubírat. Abbott měl jasnej motiv chtít umlčet Imogene. Našel by se možná důvod i proč se chtít zbavit Babsi. Chybělo ale pojítko na další dvě vraždy. Žádná z dívek i přesto, že některý znaly mladou Westwoodovou, se s ní nepřátelila tak dobře, aby se jí svěřily s tím, co jim udělal. A žádná z nich neměla vztah k Eleanoře Dawisový, vůbec první oběti, jinej než že by jí znaly jako bývalou knihovnici na škole a později tulačku. Přirozeně, byla tu pořád možnost, že ty dvě vraždy měly sloužit jako zástěrka pro ty další. Jediný, čím sem si byl jistej, bylo, že nemohla bejt náhoda, že by zemřely tři ženy se společným jmenovatelem v podobě umělýho přerušení těhotenství, v tak krátký době po sobě a čtvrtou se někdo zavraždit pokusil. Z tohohle důvodu, by se mohlo zdát od Abbotta poněkud krátkozraký, využít zrovna tohle jako falešnej motiv, když přímo ukazuje jeho směrem a jeho fanatických názorů. Ovšem ne v případě, že by vraždy spáchal někdo z jeho okolí na jeho popud. On by se samozřejmě od všeho distancoval, i kdyby došlo k odhalení pachatele. Jeho prestiž a zdánlivá několikaletá bezúhonnost dostačující k podpoře jeho tvrzení oproti komukoliv dalšímu.

                                                                       *

Willkins na muj pokyn zatáhne znova žaluzie a zamkne dveře. „To aby sme tu měli trochu intimčo,“ osvětlím Jeremiahovi, kterej musí čout, že co se chystá, nebude pro zraky náhodnýho příchozího, přesto, že na sobě nic nedává znát. „Tak se u nás hezky posaď,“ plácnu s ním na výslechovou židli. Než sem ho vyvlekl z cely, jeho pracky zpoutaný opět v zápěstí. „To, co tady mám, jsou svědecký výpovědi všech tvých obětí, takže o tom není nutný se bavit, i když to věci dost usnadní, jestli se potom rozhodneš podepsat plný přiznání. Ale to má čas a není to nutný, protože všechny jsou ochotný proti tobě svědčit i před porotou,“ muj sebevědomej úšklebek je pro efekt jenom z části. „My si teď budeme povídat o tvých ostatních hříchách. Elleanora Dawis a Madison Westwoodová, proč zrovna tyhle dvě? Proč si zasloužily zemřít?“

„Děvka a spodina společnosti, to jsou ty, jež vás zajímají? Jste asi jediný. Ony byly skvrnou na tváři města. Hnisavým vředem, který bylo nutné vyříznout. Kdo, tako učinil, učinil dobře. Nic méně, já to nebyl. Domníváte se snad, že by mi některá z nich stála za tu námahu?“ jeho masitý pysky se zvlněj do nepěknýho úšklebku.

„Jeremiášku, neser. Je to s tebou dost nahnutý, chlapče. Mám toho na tebe dost, aby, si se hned tak z lapáku nevyhrabal i bez toho. To o co se tady hraje, je to, že když budeš vstřícnej, máš solidní šanci, vyfasovat nějakej fešnější kriminál. Víš, co dělaj v lochu s takovýma hajzlíkama, jako seš ty? Ani muklové moc neoceněj, když někdo ubližuje malejm holkám. Ta děvka bude z tebe, víš?“ padesát na padesát, někdy takovej příslib zabere. I když tady na to moc nesázím.

„Řekl bych, že ne. Nemáte nic. Oba dobře víme, že ty nanynky, o kterých si myslíte, že naleznou dost odvahy proti mně vystoupit před porotou, to na konec vzdají. Bude to jen vaše tvrzení proti mému. Sodomický šerif s pochybnou pověstí oproti plnohodnotnému členu komunity. V celém státě nenaleznete porotu, která by mne odsoudila, i kdyby při vás stála ta černá čubka,“ spolu se sebejistým tvrzením mu výsměch plápolá v očích. Tak moc si je sebou jistej.

„Předpokládám je řeč o Imogene, o tu jedinou tu šlo, že jo? Jak jsi to udělal? Takovej chcípák. Nikdy bys na ní neměl ve fér boji. Prvně sis na to musel zjednat kamarádíčky, tentokrát si jí nadopoval, čím?“

„Zjevně sexuální identita není to jediné, v čem jste pomýlený. Ta kurvička mne provokovala, zasloužila si, co dostala. Ovšem nemám ani ponětí co by mělo být tím druhým případem. Víte, bylo zábavné jí sledovat, bezmocně kopat okolo sebe. Netuším, kde vzala drzost, znovu se objevit ve městě po tom všem. Nic méně, jsem rád, že tak učinila. Její směšně naivní pokusy, kdy se snažila poštvat proti mně rodiče těch ostatních husiček? K pousmání. A když se někdo z nich přišel ptát? Stejně tupí a zaslepení, jako všichni vesničtí idioti jejich druhu. Ochotně přijali mou verzi a ještě více to posílilo jejich víru ve mně. Před soudem to nebude jiné,“ dokončí s neoblomnou sebedůvěrou.

„Jenom tak pro záznam, Jermiahu Abbotte, doznáváte se ke znásilnění Imogene Jonesové a sexuálnímu zneužívání deseti dalších členek spolku, který jste vedl?“

„Jen tak pro záznam, zde před vámi a před Bohem, doznávám-“ lokty rukou spojený klepetama, opře o stůl, prsty vzájemně propojený po způsobu prosebníka. Zírá mi přímo do očí. „Doznávám, že všechny zmíněné jsou děvky ďáblovy, zasloužily si svůj osud a svého osudu dojdete i vy a spolu s vámi všichni vaši přisluhovači,“ koutek pysků se mu vytáhne do nehezkýho úšklebku.

Právě to stačí. Jedna rána hřbetem mý ruky, přesně vedená ho smete ze židle, odulej ušklíbající se pysk rozštěpí ve dví o zub a posléze ho přinutí vyflusnout dávku krve hromadící se mu v tlamě. „Tak dost! Dost her a všech hovadin! Možná si myslíš, že si nedosažitelnej a nedoknutelnej-“ pomalu dojdu k místu, kde se snaží sebrat ze země, „Dost možná je to i pravda a vyšlo by ti to. Ale na světě není nic, co by mi zabránilo ty správný odpovědi z tebe prostě vymlátit-“

„A žádný soud vám takové přiznání neuzná,“ pokusí se ušklíbnout přes rozraženej pysk, otírajíc si z něj současně krev.

„Proč si myslíš, že mě to zajímá?“ trochu ten jeho neohrabanej pokus vyšmátrat se na nohy urychlým tím že ho drapnu za košili, „Správně. Sem psychopatickej buzerant s pochybnou pověstí, kterýmu nikdo nebude věřit, takže nemám nejmenší zájem, aby se to před soud vlastně dostalo. Ale chci znát pravdu pro svojí potřebu. A pro mojí potřebu není tak důležitý s kolika zubama nebo přeraženýma žebrama, před porotou budeš stát, kapišto?“ klouby mý zaťatý pěsti pro zdůraznění, mý zdvořilý žádosti, se tak tak dotýkaj o Jeremihovu vředovitou kůži lícní kosti.

„Neodvážíte se,“ s výrazným poskočením jeho ohryzku to zní spíš jako otázka než konstatování.

„Zkus hádat ještě jednou. Co myslíš?“ přitáhnu si ho blíž.

Nějak se mu povede vyšmíknout z mýho sevření. Hrdost stranou, po kolenou si to namíří k Willkinsovy: „Bratře Wilfrede, vy nedopustíte, aby mi ublížil. Jste zákona dbalý občan a dobrý křesťan. Nenechte toho sodomitu aby na mne vztáhnul ruku. Byl by to hřích!“ jako břečťan, zrovna tak zhoubnej, plazí se po jeho těle, než zpoutanýma pazourama, až železo na náramcích zařinčí vzájemně o sebe, sevře předek Willinsovy košile, „Váš mentor, šerif Rodgers, rozuměl tomu, oč jde. Chápal by to. Nedopustil by, aby se mnou takto zacházel. Byl by zklamaný, kdyby se dozvěděl, jak to tu vedete,“ neštítí se škemrat jako děvka v trapným pokusu Willkinse zmanipulovat.

 „Nejsem ten, koho byste měl prosit o smilování. A už dávno jsem nad tím, co by si myslel šerif Rodgers,“ Willkins udělá krok vzad, aby se zbavil, Abbottova lpění, s výrazem tváře naprosto kamenným, jako by se zbavoval odpadu.

„Je to vaše křesťanská povinnost! Jsem skoro svatý mu-už,“ Abbott se k němu znova doplazí, jako topící se hledající poslední záchranu.

„Možná, jste si to měl rozmyslet před tím, než jste ublížil ženě, kterou jsem miloval,“ tentokrát ho od sebe Willkins odhodí, bez sebemenší známky soucitu. Rovnou mým směrem. Vhodně abych, mohl Abbottovi natáhnout jednu, až druhou vezme o mříže cely, než se jeho zadnice setká s betonovou podlahou.

„Hej, kreténe, takhle se ta hra nehraje. Nejsme hodnej a zlej polda. Jsme nasranej a psycho polda. Máš tak akorát na výběr, kterej z nás si tě vezme do parády,“ mile rád osvětlím spolu s dalším ušklíbnutím. „Tak co, koho si vybereš?“

„O čem to mluvíte?“ Abbott zamžiká skutečně zmateně skrz krev, co se mu řine už i z rozraženýho obočí, „Že by byla pravda, co říkal Rodgers? Ty malý neduživý chudáčku, zamiloval, jsi se do jedné z těch holčiček? Ubohý a slabý, to si o tobě myslel. Která jiná kurvička by tě mohla chtít? Nedala ti a mně ano, proto ten vztek?“ v posledním úšklebku odhalí zuby zbarvený vlastní krví jen, co pochopí, že Willkins mu nápomnocnej nebude.

„Mluvím o Barbaře Carterové. Bezcenná špína jako ty si nezaslouží ani smět vyslovit její jméno. Jak si se opovážil, jí ublížit?!“ všechen ten Willkinsův vztek, praská ve vzduchu s každým slovem i pohybem dravce pomalu se blížícího ke svý kořisti.

„Carterová? Co jako já s tou děvkou? Přesto, že nepochybuji, že by to s ní mohlo být zajímavé, co jsem slyšel. Ani bych se k ní nepřiblížil. Co bych dělal s takovou vyzobanou slunečnicí? Čistě mezi námi-“ je to lesklej pohled šílence, když těká mezi mnou a Willkinsem, „Dávám přednost o něco šťavnatějšímu masíčku,“ zašeptá jako by důvěrně spiklenecky s falešnou důvěrou někoho, kdo už ví, že nemá co ztratit.

Chyba. Velká chyba, kterou by měl poznat. Jako stvoření Chaosu, si přirozeně užívám bezbřehou zuřivost, co můžu zaznamenat od Willkinse. Mohl bych se v ní koupat a můj démon by z ní mohl žít celý tejdny. Je impozantní a vzrušující způsobem jakým můj netvor miluje pokoušet to lepší ve mně i v mejch partnerech. Pro tentokrát se bude muset spokojit s jinou výživou. Zbraň z pouzdra je v mojí ruce dřív než bych o tom měl čas hloubš uvažovat.

„Mám chuť ti natrhnout prdel, abys věděl, jaký to pro ty holky bylo. Nebudu strkat nic do tý tvý  špinavý díry. Ale mám něco lepšího…“ přitisknu odjištěnou hlaveň k Abbottovu čelu, ,,Na kolena a otevři!“ nacpu mu do huby celou její dýlku, ,,Pěkně kuř, dělej…!“ ochromenej se nezmůže na odpor nezbejvá mu nic než poslechnout. Vlastně to vypadá, že pro to má docela i talent. Chladná ocel pomalu klouže dovnitř a ven jeho ústní dutinou až k mandlím, vyvolávající přitom charakteristický dávivý zvuky z chřtánu a zanechávající po sobě stopu slin smísených s krví z pozmožděnýho pysku. „Je to příjemný, když tě někdo nutí z pozice moci, že jo?“ Těžko říct, jestli to jsou slzy ponížení nebo strachu, co si najde cestu zpod vnějších koutků, jeho jinak křečovitě zavřených očí. Na každej pád, mýho démona těšej tak jako horkost sálající z brunátných trudovitých tváří. „Teď, právě teď, drahej Jeremiášku, je ten správnej čas, aby ses začal modlit, za spásu svý černý duše, protože za chvíli umřeš,“ kohoutek zbraně škádlivě lechtá bříško mýho prstu. Pokouší mě přitlačit trochu víc. Jeden drobnej pohyb. Co víc by stačilo, vymalovat okolí mozkem toho bezcennýho šmejda? Jeden pohyb. Nic víc.

„Prosím! Ne! Nedělejte to!“ fňukne, zhroutí se při tom na podlahu do polohy plodu, zakrejvající si přitom rukama ksicht.

„Willkinsy, slyšíte to taky? Ten poseroutka nám tu snad brečí?“ otřásající se ramena a tlumenej fňukot jsou dost zřejmý, „Nebo bych spíš měl říct pochcánek?“ tlakem svý boty o Jeremiahovo stehno ho donutím se překulit. Drahý, černý kalhoty z kvalitní látky, sotva naznačujou, na každej pád žlutá louže pozvolna se shromažďující na podlaze u kotníku ležícího zmrda, je dost jasná.

„Vypadá to tak,“  muj zástupce a svěřenec, touhle dobou, ještě příliš na straně Světla, sotva dokáže ocenit plnej půvab daný scenérie. Za chladným klidem jeho prohlášení je znát boj s jeho osobním démonem. Povinnost kontra touha. V konkrétním případě zpodobněná žízní po krvi. Na rozdíl ode mě, skutečnej klaďas, kterej jí na konec odolá. A nechá mi prostor k jednání.

„Tak co Jeremiášku, budeš zpívat?“ zní moje otázka.

„Prosím, jen mi neubližujte,“ fňukne Abbott z podlahy.

„Tak se zvedej!“ dostane ode mě na cestu jenom takovou lehkou kopačku do žeber po který se smotá do ještě těsnějšího klubíčka spolu s heknutím. Celkem to trvá než se strachy o kejhák zechcaná, absťákem se chvějící, schránka bejvalýho guru sesbírá z podlahy a odplazí zpátky do židle.

„D-dejte mi aspoň trochu,“ roztřesenej hlas mezi popotahováním, už nenese moc stopu předchozí arogance taky se od určitýho bodu změnil styl jeho vyjadřování, jakmile kapíroval, že na jeho roli svatýho muže mu tu z vysoka kašlem. Teď je to jenom smažka, co toužebně zírá na stříbrnou krabičku s fetem původně z jeho majetku, touhle dobou v mým držení.

„Uvidíme. Pokud budu spokojenej s tvejma odpověďma, mohl bych o tom uvažovat. Měl bys začít,“ pobídnu. Sám mám docela pohodu, čerstvě zapáleným retkem visícím z koutku a haksnama na stole. Zabere to ještě chvíli, než se Abbott sebere dost, aby začal mluvit.

„Chcete přiznání, máte ho mít,“ tlamu mu znovu štěpí škleb, oči maj skoro maniakální lesk, „Udělal jsem to, všechno, co říkáte a mnohem víc. Každá dostala jenom to, co si zasloužila, některý mně o to přímo škemraly. Jako Tammy s ní to bylo nejednoduší. Potřeboval jsem prachy a její fotřík je měl. Když jsem věděl koho, věděl jsem i jak. Morganovi byli tady ve městě tím svým fanatismem vyhlášení. Jeho ženuška na to i zkapala a nebylo pochyb, že jeho dcerunka bude stejně vypatlaná. A Taky že jo. Stačilo proto jenom tak málo. Párkrát zajít do kostela. Nasadit si kůži napravenýho hříšníka. Nechal jsem se kvůli tomu i pokřtít a představení mohlo začít. Byla až pateticky dojemná. Lezla za mnou jako nějaký ufňukaný štěně. Jeremiahu jak jsi našel Boha… Jeremiahu, jak jsi uvěřil…. Jeremiahu, co ti dává sílu…“ zpitvořeným hlasem, ,,pár líbivých keců co zní hlubokomyslně a měl jsem jí tam, kde jsem chtěl a mohl jsem si s ní dělat, co jsem chtěl. Myslí si kdo ví, jak není chytrá, ale je stejně tupá jako všechny ostatní. Pak už jí jenom stačilo zbouchnout ani sem se nemusel moc snažit. Skoro mi sama vlezla do postele. Musel jsem ještě nějak oblbnout jí i jejího tatíčka, aby pustil chlup. Mám s vaší dcerunkou ty nejčestnější úmysly, bla, bla… chci do  svazku vstoupit jako bezúhonný muž, bla bla bla… ten senilní bastard mi to stejně moc nežral, ale tomu svýmu rozmazlenýmu frackovi nedokáže nic odříct.  Ne, když byla celá říčná, abych z ní udělal počestnou ženu. Sem rád, že to je venku. Nevím, jak dlouho bych ještě vydržel snášet to její pošahaný kvákání o životě a smrti a mít věčně za prdelí toho dementního dědka. Celou dobu mně sledoval, jako ostříž. Někdy si říkám, že mi to všechno za tu námahu nestálo, ale ty další husičky, kdykoliv ochotný se nabídnout mi za to stojí… Když mám to, co jsem chtěl, mohl bych toho divadla nechat, ale začalo mně to bavit…“ bez masky zní jako ukázkovej psychopat, přesně to, co je.

„Aby v tom bylo jasno, právě ses mi tady přiznal ke sňatkovýmu podvodu? Vytipoval sis Tammy Morganovou, úmyslně jí přivedl do jinýho stavu, abys jí donutil si tě vzít a dostal se tak k penězům jejího otce?“ něco takovýho, jsem předpokládal, ale samozřejmost s jakou se k tomu přizná skoro jako kdyby se tím spíš chlubil, je neuvěřitelná.

„Přesně tak. Měl jsem v plánu hned, jak převed peníze na můj účet, se vypařit, ale spojení s někým tak důvěryhodným, jako jsou Morganovi, začalo být dobré pro obchody. Ten páprda mi i dohodil pár klientů do začátku. Na víc začal fungovat i spolek, co jsem původně založil, jenom pro tohle divadlo. Napravenej hříšník přeci musí páchat dobrý skutky, no ne? A víra se prodává mnohem snáz než domy. Rodiče mi sami vodili svoje dětičky přímo pod nos. Samozřejmě aniž by tušili. Jak by jenom mohli. Je to geniálně jednoduché, naučit se z paměti pár citátů z Bible, použít je ve vhodný okamžik, můžu si s každým dělat, co chci. Formovat jejich myšlení, ohýbat je podle své libosti. Není to úžasné, jak krátká doba stačila, abych obrátil myšlení většiny proti vám? Měl bych vám vlastně spíš poděkovat, nedostal bych se tak daleko, kdybyste vy a váš přítelíček nepřišli do města. Prozradím vám malé tajemství, já proti homoušům nic nemám, respektive jste mi docela ukradení, ale přišlo mi vhod, dát tomu stádu imbecilů konkrétní cíl. Dát jim společného nepřítele je nejlepší způsob, jak sjednotit a ovládnout masu. Příspěvky, co se začaly množit od rodičů čím dál dychtivějších, aby jejich frackové měli v těžkých časech pevný duchovní vedení, taky nebyli k zahození-“

„Před tím si je takhle štval proti Madison a těm ostatním? Jak jsi věděl, že Eleanora Dawisová, podstoupila interrupci?“ tajemství o kterým věděla jenom hrstka.

„Nevěděl jsem to. Ne před tím než zhebla. Pak o tom něco mektala Tammy. Jenom jsem jí naslouchal, jako hodnej mužíček. Možná jsem se před tím zmínil, že houmelesáci jsou špína tak obecně a ženský jako Carterová, bez manžela, žijí v hříchu. Před váma tu nebylo zrovna nic, na čem bych mohl stavět. Nemůžu za to, jestli si to někdo z těch blbečků vyložil špatně. Já jí nezabil, jí ani žádnou jinou. Tohle mi nepřišijete. Hodilo se mi to, ano, přiznávám. Moje kázaní, mělo pak větší šťávu, když jsem mohl ukazovat, jak Bůh zabíjí hříšnice jednu po druhý, ale nemám s tím nic společného. Pokud vím, využít příležitost není trestné,“ jako jemu podobným, docela chybí nadhled, že by na jeho chování bylo něco špatně.

„Co si dělal tu noc, kdy byla zabitá Carterová?“ je to noc, kdy z jiných zdrojů vím, že by neměl mít žádný alibi.

„Hmmm, Lisa, malá sladká Lisa,“ zanotuje s perverzním úsměvem, hlavou kolíbající se z jedný strany na druhou, jako by už byl v rauši, „Má rozkošnou těsnou prdelku a hebký rty, který tak dobře pasujou okolo mýho ptáka a je skutečně zábava jí léčit, aby měla k chlapům ten správnej přístup… Ale má jeden háček tahlensta Lisa. Její tatík, i když mi jí tak laskavě podstrčil, nechce jí moc pouštět večer, aby se mnou mohla zbožně rozjímat. Tak sem si musel vypomoct jinde,“ začíná znít docela mimo.

„Hej! Soustřeď se, hajzle!“ třísknutí do stolu, ho přivede zpátky, „S kým si byl?“

„Grace, moje nejoddanější následovnice. Takový hořký zklamání,“ zní při tom docela bezstarostně.

„Co se stalo?“ netuším, jestli nový odhalení nějak zapadá do případu, na každej pád ho beru jako určitej posun.

„Právě, že nic. Ta děvka mi zdrhla. To ona za mnou ten den před tím přilezla sama. Otče Abbotte, mám strach, jaké to bude s Greysonem po prvé?“ zpitvořeně se pokusí napodobit dívčí hlas, „Tak sem jí laskavě pozval k sobě, abych jí náležitě poučil, a když mělo dojít na věc, tak ta kurvička se začala vykrucovat a prostě zmizela. Taková ztráta času,“ nebylo by vyloučený, že ve svý zkroucený makovici, se, aspoň částečně, domnívá, že Grace dělal laskavost. To bude muset posoudit někdo kvalifikovanější.

„Předpokládám, že tě to muselo naštvat. To jste byli ve tvým bytě? Co bylo pak?“ z předchozích výpovědí vím, že ke svým zvrhlým seancím používal svůj byt, kterej, je čirou náhodou nedaleko domu Carterový. Dalo by se dobře si představit, že si jel vybít zlost z odmítnutí na jiný ženě.

„Ani ne. Hned druhý den jsem si to s Lisinkou vynahradil. Donutil sem jí dělat takový čuňačinky, co by slušná holka neudělala. Myslím, že se jí to hodně líbilo. Protože stejně bez ohledu na to, co říkaj, všechny jsou jenom blbý děvky a chtěj to pěkně tvrdě-“

„Stačilo!“ zaťatá pěst mě svrbí pokušením zase mu jednu natáhnout. „Co bylo ten večer, co tě Grace odmítla?“ sám nevím jak, se mi povede ovládnout.

„Vrátil jsem se do toho lapáku, co bych mu měl říkat domov a ožral se. Zeptejte se bachaře, chci říct mýho tchána. Viděl mně, dosvědčí mi to,“ sarkasmus a opovržení vůči svýmu zachránci z jeho odpovědi jenom čiší.

„Tvoje žena nemá ani tušení o těch úchylárnách, co jsi těm dívkám prováděl, že ne?“

„Nemá ani zdání. Na to jak se vytahuje tou svojí chytrostí, je stejná blbka jako všechny ostatní. Vždycky mi spolkla úplně všechno, co jsem jí navykládal. Přitom je to její chyba, kdyby nebyla v posteli netečná jako ty mršiny, ve kterých se tak ráda šťourala, než jsem jí to zatrhl, nepotřeboval bych tak často chodit jinam. Měl bych dostat metál, že jsem na ní dokázal vlézt i podruhý a udělat jí dalšího haranta aby neměla moc času špekulovat o hovadinách, když ta první je už skoro odrostlá,“ znova zní spokojenej víc než dost sám se sebou.

„Nebo aby neměla čas si najít práci a přijít na to, že bez takovýho křiváka jako seš ty, jí bude líp, že jo?“ tak nějak sem tušil už před tím, že tohle je důvod proč se takovej xindl rozmnožoval, dost možná i v těch předchozích případech jeho bejvalek. Něco takovýho nemá moc jiných způsobů, jak k sobě trvalejš ženu připoutat.

„Práci? Co ta by asi tak mohla dělat za práci? Je úplně neschopná. Bez toho dědka, se neodkáže postarat ani o tu holku,“ pohrdlivě odfrkne. Asi se nedalo čekat, že takovej psychopat by měl pozitivní vztah ke svojí manželce nebo i svýmu dítěti. „Tak už mi něco sakra dejte!“ jeho jedinej skutečnej zájem je dostat se k tabatěrce s fetem.

„Ne, tak rychle,“ odsunu jí dál z jeho dosahu, jako kdyby se zpoutanýma pazourama měl šanci vůbec se k ní dostat, „Jak to bylo s Rodgersem a Imogene? Jak si ho oblbnul?“

„Snadné. Jen jsem mu řekl, co chtěl slyšet. Slušnej bílej kluk, co ho svedla barevná coura. Byl tak dojemnej, jak se mohl přetrhnout, aby mi pomohl,“ tlemí se, jako kdyby to nebyl kdoví jak dobrej fór.

„Ne pak, když přišel na to, co si za hajzlíka,“ ještě nemám tak docela promyšlený, co provést se svým předchůdcem.

„Ne pak už ne. Ale od toho tu byl starej pán, aby mu připomněl, co udělal. Nemohl se moc vzpírat, když nechtěl přijít o svoje teplý místečko,“ aspoň na chvíli se zdá spokojenej sám se sebou, docela bezdůvodně.

„Předpokládám, tvůj slavnej prapředek, co tě na konec stejně hodil přes palubu,“ odtuším.

„Přesně ten. Můj drahej děda. Dědoušek. Dědula. Ta zaživa hnijící zdechlina. Prej že sem slaboch a nemůžu bejt jeho dědic, když nedokážu udržet svoje ženský, kde je jejich místo. Všechny ty čubky, říkaj něco jinýho. Těm jsem ukázal, kam patřej. To on mě učil, jak od každýho dostat, co chci a já dokázal to, o čem se mu ani nesnilo. Až se to rozkřikne, bude muset uznat, že sem ho překonal. Bude mě muset vzít zpátky! Vedl jsem celý to stádo. Hltali každý moje slovo. Dokázal by tohle slaboch? Tak dokázal?!“ má tendenci se vrhnout po krabičce s fetem, Willkins celou dobu stojící za ním, ho tlakem na ramena tvrdě přišpendlí zase k židli.

„Oukej, dojemnou story psychopatickýho spratka vychovávanýho dalším psychopatem, si nech pro cvokaře, ten na to možná bude zvědavej,“ už je docela zřejmý, kam celou tuhle komedii bude směřovat, i když o kvalitách týhle famílie nemůže bejt pochyb. „Tak jo, řekl bych, že už sme toho slyšeli víc než dost. Až nám tady Jeremiášek po sobě uklidí ten svinčík, nechte ho trochu umejt a pak ho hoďte do cely a pokud je to možný sežeňte mu nějaký hadry na převlečení. Nechceme přeci, aby nás až si pro něj přijedou, pomluvili, že jsme se o něj nestarali,“ zaúkoluju Willkinse.

„Provedu,“ muj zástupce se zdá docela potěšenej přijmout instrukce, zvlášť tu uklízecí část. Na rozdíl od Jeremiaha.

„Zbláznili jste se! Nebudu tu utírat podlahu!“ zavřískne. Ze všeho toho, je pro spratka z nóbl famílie asi tohle nejvíc ponižující úkol.

„Můžeš si vybrat, buď jí vytřeš, nebo ty tvoje chcanky vytřu tebou,“ nabídnu s úsměvem.

„Co moje dávka? Slíbil jste mi jí!“ zní to dost jako žalostný zakňučení.

„Změna plánu. Detox máš od nás grátis k ubytování. Nemáš zač,“ krabičku nechám zmizet v zásuvce stolu s ostatníma jeho osobníma předmětama.

Abbott má cukatúry se vzpouzet, Willkinsův přístup je dost nekompromisní, aby na konec pochopil, že mu to k ničemu nebude. Vyfasuje i fešnou muklovskou kombinézu, kterou se mýmu zástupci povede vyštrachat odkudsi z erárních zásob. Nablil toho o sobě celkem dost, ale že bych z toho byl nějak nadšenej, se říct nedá. Chybělo to nejdůležitější, přiznání k vraždám. Nepochybně sázel na to, že veškerý jeho doznání budou znehodnocený nestandardníma okolnostma, za kterých byli získaný, jako správnej egocentrickej psychopat si tak nemohl nechat ujít příležitost, vlastně se svejma triumfama pochlubit a já s vědomím toho ho taky žádnou důležitou výpověď nenechal provést. Nedávalo ale smysl, že by teda tak vytrvale zapíral něco, co by mohlo bejt pravým klenotem v jeho zločinný kariéře, jako jsou v podstatě dokonalý vraždy. Žádný svědci, žádný důkazy, žádný prostředky provedení. Zamčený zevnitř všechny místa činu. Nevěřím, že by se ve svým záchvatu sdílnosti s něčím takovým nepochlubil. Na víc betonový alibi na doby všech vražd paraodxně oběťma jeho ostatních zločinů. Zbejvalo teda ještě vyslechnout Grace. Nepatrný světlo v temnotě, kdyby nepotvrdila jeho alibi na dobu, kdy byla zabita Carterová. Něco na tom nesedělo. Ačkoliv se mi ta možnost nelíbila, bylo na čase, pomalu začít uvažovat, kdo z Abbottova okruhu, by byl vhodnej další kandidát na podezřelýho. Pořád sem se nehodlal vzdát původního motivu, nic méně potom, co se ukázalo, že to s tím jeho fanatismem není zas až tak horký, postupně jako pára nad hrncem, mizel i tenhle motiv.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

4 reakce na „44. kapitola“

Mnohokrát děkuji za obě kapitoly, za tuhle extra, protože byla vložena i přes absenci komentářů. Doufám, že toto mlčení neuhasí Springerův příběh, protože to by byla šílená škoda. Současně se omlouvám za opožděnou reakci, ale jsou to teď pěkně šílené týdny a s každodenní dávkou maximálně pěti hodin spánku jsem u psaní komentáře několikrát zlomila.
Karta se obrátila a New Hope se rázem proměnilo v zatraceně zajímavé místo. Go šerife go, ačkoliv minimálně z jedné metody výslechu mi v dnešní kapitole skoro zaskočilo. Jenže takový zkurvysyn si nic jiného nezaslouží. Pěkně se z něj to svinstvo sypalo. Zajímalo by mě, jak by se na něj teď tvářili všichni ti ctností občané. Víc mě teď zajímá, kdo vraždil, protože on je asi pomalu ze hry. Nabízí se vrchní žužák, ale mám podezření, že to by bylo moc jednoduché. Jeremiášova žena, která chtěla podtrhnout pod feťákem stoličku? Pravděpodobně ne, spíš mi detailní popis kuchání králíka úplně nesedl.
Tak někdo úplně jiný? Jestliže Springerovi se to klubko v mozku rozplétá, pro mě je to čím dál zamotanější.
Ještě jednou děkuji a netrpělivě vyhlížím další schůzku se Springerem.
(ještě bych ráda podotkla, že pár hodin kvalitní péče od chlapců a Will se úplně proměnil… Dojímá mě, že o Bebsi stále hovoří tak oddaně, plyšák.)

To se mi líbí

Zdravím, už se mi skoro ani nesnilo. Díky, díky. Se z dovolením jen tak ze zvědavosti zeptám, jsi ve zdravotnictví, že takový nápor? Já sice ne, ale taky mi přijde, že je co se ohánět. Tak vlastně se mi to i šiklo, mít pauzu od psaní.
Chlapci si při výslechu na Jeremiáškovi pěkně smlsli a přiznám se, že já též. Klopil, klopil, to se počítá, no ne? Zprostředkovat mu jedno setkáníčko s jeho věrnými je tak nějak na plánu.
Nesel popis kuchání esteticky či technicky? Se přiznám, že s kucháním žádného druhu, příliš zkušeností nemám, Tammy by sice mít měla, ale tak snad je omluvou, že to dělal spíš rekreačně než s konkrétním cílem. Což by tedy mohlo též op něčem vypovídat. 🙂
Ještě zbývají nějaké dvě kapitoly než se projeví všichni zainteresování, tak snad po nich bude vše jasnější, kdo ví. 😉
Další schůzka tedy pravděpodobně bude, jen přesně nevím kdy.
(na adresu Willa, nevím, zda kvalitní péčí, nic méně, dostal, co potřeboval spíš ve formě podpory, což dělá své. Ono přiznejme si, Springer ve svém zupáckém režimu, moc sebevědomí prospěšný nebyl. :D)

To se mi líbí

Ve zdravotnictví ne, ale vážná nemoc v rodině, snaha úspěšně dodělat školu a u toho se finančně udržet… mám pocit, že v dnešní době mají všichni nějak víc práce, ačkoliv se polovina věcí dělá z domova. Tedy doufám, že pauza od psaní byla vítána, ale kdyby se ti chtělo vrátit do procesu, uvítala bych to zase já 😀
Popis kuchání byl technicky tak povedený, že mi bylo trochu šoufl, ale co se týče otevírání útrob, jsem poměrně dost útlocitná… nejsem úplný fanda věciček v lihu.
Mám dojem, že teď už by vrahem mohl být skutečně každý. Nebo to spolu vůbec nesouvisí, souvisí pouze okrajově… nevím, co je víc frustrující, jestli detektivka, kde od první chvíle je jasné, že vrahem byl zahradník, nebo tohle, kde není jasno od začátku do konce…
Dobře, dobře… ale Jim je na Willa hrozně sladkej, úplně tu dvojici miluju (promiň, Springere)… čímž nechci říct, že si je umím bez detektiva představit, ale je to takové příjemné pohlazení po duši. Ehm, ne, nebudeme rozpitvávat, že to tzv. pohlazení po duši přišlo pár řádků poté, co zmalovali Willovi prdel…

To se mi líbí

Tak to přeji pevné nervy a hodně energie to všechno zvládat. …To tak vidím možná jako snahu pracovat, dokud to jde a je kde a zaopatřit se co nejvíc na horší časy?
Pozitivum je, že přesně vím, co v té další kapitole má být, tak to chce jen najít ten čas to sepsat. 🙂
Za detailní kuchání by se člověk i omluvil, ale zase na druhou stranu mi to lichotí, tak nevím co s tím. 😀 A ta křehká Tammy si to pitvání a ty své věcičky v lihu tak moc užívá.
Teď už to asi dopsat budu muset hádám, protože svým způsobem je tam řešení celou dobu, tak jako co mi na závěr řekneš….
A Springer se přitom tak snaží být milý. 😀 No na konec funguje spíš jako ten bič k Jimiho cukru. Mají chlapci výsledky společně. To taky není k zahození.

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s