Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců 43. kapitola

Zdravím, minule jsme naše hrdiny opustili v ne příliš příjemné situaci, kdy se ocitli prakticky v obležení, uzavření na stanici obklíčení rozlíceným davem. Jak to s nimi dopadlo, se můžete dočíst nyní. Hezkou zábavu. Komentáře, jako vždy, více než vítány.

                                                       43. kapitola

„Neměli byste tu bejt, není to tu pro vás bezpečný,“ už sem tak nějak vstřebal, že veškerý moje snažení, získat si důvěru obyvatel vyšlo vniveč. Jediná moje jistota, je rozzuřenej dav venku, kterej se chystá mít mojí hlavu, neodpustil bych si ale, kdyby se něco mělo stát Jimimu nebo i Olivii. „Jak jste se sem vlastně dostali?“ není to jenom o tom, že nechápu, jak se jim povedlo projít skrz po krvi lačnící fanatiky tam venku, ale ještě k tomu dopravit horkou pizzu z Rattiniho pizzerky, což je ke stanici solidní štreka i autem, když DeSoto zůstalo zaparkovaný za kanceláří- šťastná to náhoda, ráno ho tam odstavit, může mi bejt útěchou, že má slušnou šanci přežít neporušený, celý to šílenství.

,,Přivezl nás sem táta,“ odvětí Jimi, jako by nic si odkousne ze svýho plátku pizzy, na kterou jsme se tak nějak vrhli všichni čtyři stejně hladově a dost jí zbylo i potom, co jednu krabici dostali ex-členové Žužu-Jugend, touhle dobou ještě víc připomínající Gremliny, krčící se pořád v koutě na podlaze nad zmíněnou krabicí a jejím obsahem. „Je s ostatníma venku,“ Jimi víc zájmu věnuje vtažení roztopenýho sýru do úst než tak zásadnímu faktu.

„Vy jste se poslední dobou nedívali, jak to tam vypadá, co?“ Olivie se zazubí na mě i Willkinse přes svůj kousek.

Já s Willkinsem si vyměníme dost nechápavý pohledy. Ani jeden z nás nerozumí, o čem ti dva mluví. Muj zástupce je sice pouštěl dovnitř, ale nejspíš nepředpokládal nic dobrýho k zaznamenání, co by stálo za zvýšenou pozornost. Na konec je to on, kdo to nevydrží. V bojovým stavu pořád nezapomínající na dobrý způsoby, než se zvedne otře si koutky do ubrousku, co odhodí do prázdný krabice.

„Šéfe? Na tohle byste se asi měl přijít podívat,“ zahaleká na mě už z otevřených dveří. V intonaci jeho hlasu je slyšet vytržení nejmíň jako by běsnící stádo tam venku změnilo v baletní soubor a začalo předvádět Louskáčka. Tak nějak sem k jeho výzvě už skeptickej. Poslední dobou, když mi někdo řekl, že bych měl něco vidět, nevzešlo z toho nic dobrýho. Na druhou stranu, fakt, že drahnou dobu stojí ve dveřích a ještě po něm nepřilítlo nic hořícího, je dost pozoruhodnej. Ustoupí ven a nechá mi prostor se pokochat osobně. A že to je výhled přímo epickej. Na zápraží sice ještě pořád Greyson a hrstka jeho nejvěrnějších předříkavaj litanie, ale mezi vstupem do kanclu a nima stojí po každý straně jeden chlap s brokárnou. Trochu připomínaj čestnou stráž a hned jak mně zmerčej, tak se tak i zachovaj. Nestoupnou si do haptáku nebo nějaký takový bejkárny, prostě jenom postoj těla napovídá, že jsou připravený plnit rozkazy.

„Dobrej, šerife,“ v tom, co promluví, poznám Nelsonovo fotříka, i když oholenej a střízlivej je sotva k poznání.

„Co vy tady?“ dvakrát si nejsem jistej, jestli je součást lynčovací kumpanie nebo jsou důvody jeho přítomnosti jiný. Vybaví se mi, že to byl právě on, kdo mě před podobnou situací varoval už před pár tejdnama.

„Přijel sem s panem McEllisterem a jeho lidma, ale dorazil bych i tak. Muj kluk na vás trpí a po tom všem, co jste pro nás udělal… Neměl sem moc příležitostí mu bejt správnej vzor a co sem mohl sem s ním podělal, takže pomoct někomu, kdo se o něj skutečně zajímal, je to nejmenší, co pro něj můžu udělat,“ objasní.

,,Dík,“ zběžně se pro zatím rozloučím usilovně se snažíc zorientovat v nový situaci. Ledabyle zasalutuje dvěma prstama na pozdrav.

Jistě, věděl sem, že mu to ucházet se u Edgara o práci vyšlo, otázkou je, kdo jsou ty zbývající “Edgarovi lidi“. Jasně, něco budou, předpokládám, sezónní zaměstnanci farmy, tak jako Nelson senior, který se na konec povedlo pár nashromáždit a uměj prokázat loajalitu svýmu chlebodárci. Ale část z nich spíš vypadá, jako válečný veteráni, podle věku- nejspíš Edgarovo vrstevníci, ale všichni stojej pevně a vzpřímeně, se zbraněma rozestoupený v přesných rozestupech tak, aby oddělovali stanici od zuřícího davu. Dlužno dodat, že ten už moc zuřící není, spíš připomíná hodně zmatený stádo. Dost tomu pomáhá taky další skupina, promísená s chlapama od Edgara.

Pár habánů, každej jeden jako menší buldozer. Zarostlý, chlupatý, v kosatkovanejch košilích, s divokýma pohledama v očích. Ozbrojený sekerama a motorovkama. Nejsem si přesně jistej, jak by je chtěli použít k boji, ale to ani nemusej. Stačí, že jsou.

,,Zdravíčko, šerife,“ jejich vůdce poznám hned už podle toho jak mi ve svejch lapách stiskne ruku v medvědím sevření, „Ženská mi volala do práce, co se děje ve městě, tak sem na nic nečekal, vzal pár svejch chlapů a sme tady,“ pro změnu Pete senior a jeho banda dřevorubců, hádám. ,,Stojíme za váma. Vím, že děcka jsou pro vás na prvním místě, a když říkáte, že Abbott těm holkám ublížil, tak to bude pravda. Nemusíte mít starost, zůstaneme tady a dohlídnem na všechno, než to pochopěj i ty vostatní,“ ujistí mně.

,,Děkuju, Asi…“ sem dost konsternovanej, abych věděl, co na to správně říct.

„Za málo. Ste dobrej chlap!“ propustí mě s dobráckým plácnutím do ramene, co by nejspíš někoho s křehčí konstrukcí poslalo k zemi.

Namířím si to už přímou cestou k Edgarovi, kterej si počíná jako zkušenej generál. Má přehled o situaci a přemísťuje svoje lidi podle toho, kde se v davu vyskytne ohnisko nepokoje. „Steve, Miku, sedmá hodina,“ pošle dva starý gardisty na místo, kde si pár už docela slušně se motajících nalitejch maníků snaží prorazit cestu improvizovaným šikem z jeho zaměstnanců.

„Máme to, kapitáne!“ odpoví jeden z nich.

„Viděl jsem, co se děje, ve zprávách a napadlo mě, že by se vám možná hodila pomoc,“ ve svý strohý přímočarosti uvede místo pozdravu. Co je docela nečekaný, že mi při tom i podá ruku. Něco, co do týhle chvíle ještě nikdy neudělal.

,,Edgare, já nevím, co na to říct…“ skutečně se mi nedostává slov a dost jistě nemám v repertoáru žádný, co by dostatečně vystihovali dík, když vám někdo zachrání zadek.

„Nemusíte říkat nic. Mluvit budu já,“ zamítne, „Skutečně nikdy nechci znát podrobnosti vašeho vztahu s mým synem. Nic méně prokázal jste se dostatečně vhodným, coby čestný, zásadový muž, abyste si zasloužil jeho přízeň a já to mohl přijmout jako fakt. Do doby, co budete s ním, jste součást rodiny a my McEllisterové držíme při sobě. Nemusíte děkovat nebo se cítit zavázaný, za něco, co je pro rodinu samozřejmostí-“

,,Nemáte ponětí, jak moc to pro mě znamená,“ nechci si to pohnojit přílišným sentimentem, což hádám, že by neocenil, ,,Kdo jsou všichni ty lidi a proč vám říkaj kapitáne?“ převedu řeč na něco praktičtějšího při čem se budeme oba cejtit pohodlnějš.

,,Nebyl jsem celý život farmář, také jsem si byl splnit povinnost ke své zemi ve Vietnamu a to je pár chlapců z mé staré jednotky, co tu žijí v okolí. Vyráželi jsme spolu na lov a dnes se naskytla i jiná příležitost se sejít,“ je to docela novej pohled na jeho osobu, protože vypadá, jako kdyby si to svým způsobem užíval, anebo minimálně, byl ve svým živlu. Rozdíl od morouse neznajícího nic než práci. ,,Dorazili bychom dřív, ale už to s nimi není, co bývalo,“ projeví i smysl pro humor, protože je to právě ten moment, kdy nedaleko nás si pár vagabundů vybere chvíli, kdy se pokusí projít kolem jednoho Edgarova “chlapce“.

,,Uhni, dědo, nebo přijdeš k úrazu!“ týpek se ho pokusí neuctivě odstrčit. Nečeká, že starouš, vyrazí čelem, přesně mu do frňáku až se mu hned spustí červená a pošle ho k zemi do kňučícího klubíčka.

,,Máš pravdu, není to, co bývalo, za starých časů by už čuchal fialky zespoda!“ krom reflexů mu zdá se perfektně funguje i sluch, když se zašklebí na Edgara. O zbytek z partičky se postarají Petovi dřevorubci, takže si starej pán najde cestu k nám: ,,Tohle je ten tvůj novej zeťák, Kapitáne?“ Označením mojí osoby se Edgar viditelně nezdá příliš nadšenej, jenom tiše zahučí potvrzení. ,,Po čertech zábavnej projev tam na tom autě, synku! A ta bitka před tím taky ušla!“ uznalá herda pěstí mě do hrudi, má docela grády. ,,Jestli se má k práci tak jako k boji, máš vystaráno. Na farmě se chlapský ruce na víc vždycky hoděj a asi je to lepší než kdyby si tvůj kluk přitáhl nějakou nanicovatou fiflenu,“ nevypadá, že by si dělal s něčím štráchy, což se nedá říct o Edgarovi, neznat ho líp, myslel bych si, že je skoro v rozpacích. ,,A jestli si to ještě pořád nezkousl, netejrej se tím. Prostě je jiná doba a my starý pušky si na to holt musíme zvyknout. Můj synovec má taky manžela. Jestli nás pak pozveš na rundu, ukážu ti fotky, jejich děcek. Adoptovaný, samozřejmě, ale co na tom záleží, když se o ně na starý kolena postaraj líp jak o jiný vlastní-“ Pokud to dobře chápu, je tohle parta Edgarovo kámošů o který mi vyprávěl Jimi, že s nima jezdil na lov a jeho tatík přerušil kontakty, kvůli tomu, že se za Jimiho styděl. Jak se ukazuje docela zbytečně.

,,Avanti! Avanti!“ rozjásanej divokej pokřik je slyšet dřív než se obrovskou rychlostí přiřítí malá dodávka s korbou nacvaknutou rozjásenejma klukama v náladě spíš jako na párty než do boje. Sekáčky na maso a velký nože v jejich rukách, kterýma se, ve stoje z korby divoce oháněj do všech stran, ale svědčej o něčem jiným. Donutěj zástup uskakovat jim z cesty a zastaví ve smyku až před zátarasem z Edgarovi jednotky. ,,Ciao, kamaráde! Prej tu máš nějaký maso na nasekání, co ti dělá trable! Pan Rattini nám dal volno, abychom se o to mohli postarat,“ kluk z pizzerky a s ním, zdá se celej ostatní mužskej personál. Poseskakujou z korby, kluk se vrhne ke mně, aby spojil naše ruce křížem v pozdravu zatím co zbytek jeho kámošů s pomocí sekáčků a nožů zatím sekajících jenom vzduch, začne čistit nejbližší prostor. Vypadaj dost šíleně, aby i ty nejzarytější zfanatizovaný vidláci se jim klidili z cesty.

,,Ciao, hádám, že jste si to nemohli nechat ujít,“ to už se ani nesnažim tlumit docela euforickou náladu, nechám se vtáhnout do jednorukýho krátkýho obětí.

,,Si piš. Říkal sem ti, že se na nás můžeš spolehnout, za to že si nás zbavil Chipa, ale šli by sme i tak. Tohle město už nějakou pořádnou párty potřebovalo. Neviděl jsi tady někde toho cretino, když už o něm byla řeč? Docela rád bych mu ještě něco splatil,“ naznačí pěstí na zuby.

,,Ne, ale nepochybuju, že se tady někde bude poflakovat,“ i když sem na něj osobně nenarazil, nedivil bych se.

,,Tak jo, jdu ho zkusit najít,“ vibruje neklidnou energií jako štěně hledající kost.

,,Divertiti molto!“ popřeju mu, než se vrhne do davu. Sekáček za opaskem, zkušeně se ohání pěstma a kopancema, jako jeho kolegové, snižující aktivně počet potížistů tím, že je posílají do bezvědomí.

Edgar, tomu celýmu přihlížel, nejsem si jistej, k čemu patří jeho lehce zdvižený obočí. Za to jeho kámoš se docela nepokrytě baví. Nedostaneme příležitost to hloubš prodiskutovat. Burácivý dunění se rozlehne nocí.

,,Co je zase tohle?“ spíš řečnická otázka. Na obzoru, jako démoni z pekel, se o něco pozdějš, vynořujou motorky. Záře dohořívajících ohňů se odráží od jejich chromovanejch kapotáží. Dvacet, třicet, možná i víc. Jezdci i jezdkyně, z pažema potetovanýma od shora dolů. Oděný do kůže. Rohatý přílby ještě víc umocňujou dojem démonickejch stvoření. Chlapi pořádný namakaný řízci, převážně s fousama dosahujícíma až k jejich pupkům. Ženský s pircingama i jinejma modifikacema ve tvářích svědčícíma o tom, že jsou cokoliv jinýho než křehký květinky. Beseballový pálky a řetězy v rukách, dlouhý zbraně vyčuhující po většině ze sedlovejch brašen. Většina z nich zůstane stát v zádech, už podstatně řídnoucího davu, vůdčí trojice hladce projede až k nám. Dvě ženský, vysoký a nasvalený tak, že by jim to mohl ledasjakej borec závidět a muž sesednou. Ženský si sejmou helmy, charakteristickým gestem pohoděj hřívama hustých vlnitých vlasů, aby je uvolnili, což v jejich případě působí dost necharakteristicky. Chlap sice nemá harlejáckou helmu bez hledí jako jeho společnice, ale nepotřebuju vidět jeho tvář, stačí, že poznám pružnou postavu a mašinu, dřív než si přílbu sundá.

,,Příteli, omlouvám se, pokud jsme dorazili pozdě, zdá se, že už máte celou situaci pod kontrolou. Dobrý večer, Edgare,“ vezme to z jedný vody na čisto.

,,Satanův zaprodanče! Bratříčkuješ se s hříšníky! Je to tvá vina to ty si přivedl do našeho města zlo!“ zazní, stane se to pak docela rychle. Jeden z davu se na něj pokusí vrhnout, je však sraženej pěstí jedný z motorkářek, tak že dopadne svý potencionální oběti k nohám dřív než by stačil zaútočit.

,,Děkuji, Rose,“ její motorkářskej prozatímní vůdce na svojí bodyguardku zazáří úsměvem.

,,Kdykoliv,“ divoce se na něj zazubí na oplátku.

,,To je náš kaplan,“ Edgar pro svýho kámoše suše objasní situaci.

,,Těší mně,“ ten si s Viktorem potřese ploutví. ,,Páni, Kapitáne, neřekl si nám, že je ve tvým městě taková prča, jezdili by sme častějc,“ očividně i na starýho veterána padreho antré spolu s celou osobou, udělali dojem.

,,To snad radši ani ne,“ zamumlá Edgar. Pochopil sem, že jeho ortodoxnejší části, padreho uvolněný způsoby, nejsou dvakrát po chuti ani jindy.

,,Šerife, to je Rose, ona a její skupina-“ kulantně se vyhne slovu gang, což to přesně je, ,,Se uvolili, že pomohou udržet pořádek ve městě, bude-li třeba,“ vysvětlí Viktor, přítomnost svejch motorkářskejch přátel.

,,Zduř!“ Rose místo pozdravu křísne pěstí o mojí.

,,To je tvoje skupina?“ trochu ohromenej, ženská mající na povel i bandu pupkatejch zarostlejch individuí, musí bejt něco extra.

,,Jasně. Růže prérie,“ odpoví přes výrazný žvejkání a nastaví mi k odivu přitom rameno, kde má přes celej sval růži vytetovanou.

,,Pěkný. Tak vítejte a dík, za pomoc,“ nemám obavy, že by mohli situaci zhoršit, bez ohledu na naše poslední trochu podivný setkání, Viktor není blázen aspoň tolik, že ví, komu dává svojí důvěru. „Teď, když mě všichni omluvíte. Řekl bych, že je čas tohle jamboree rozpustit. Jdete se mnou, padre? Možná, by pár slov, o pravý křesťanský lásce a odpuštění, přišlo vhod,“ nabídnu.

,,Nejsem si jistý, zdali to k něčemu bude,“ zní docela hodně skepticky na chlapa s takovejma kámošema. Willkins s Olivií a Jimim na nás čekaj před budovou. Zřejmě nikdo z nich si nechtěl nechat ujít epesní podívanou v jakou se z počátku nezávidění hodná situace změnila. Zástup křiklounů obšancovanej z jedný strany chlapama se zbraněma a Petovejma dřevorubcema a druhý strany po zuby ozbrojenýma motorkářema, už nepůsobí ani zdaleka tak odbojně. Ve vzduchu visí napjatý vyčkávání, kdy ani jedna ze stran nechce udělat nic neopatrnýho, aby se neporušila křehká rovnováha dočasnýho klidu. Převezmu si od Willkinse megafon a pošlu ho dál padremu. Ten má krátkou poměrně emotivní řeč na téma odpouštění chyb a taky omylů v úsudku. Pokoji, míru a lásce k bližním. O tom jak násilí nic neřeší. Dost si při tom i sype popel na hlavu, jak mu velí jeho učení a upřímně se vyznává, že nebyl dobrým duchovním vůdcem, když to celý zašlo tak daleko. Těžko říct, jestli něco z toho prošlo až do mozkoven těch dutohlavů přes jejich tlustý lebky, každopádně už se neopakuje pokus nikoho z nich padreho fyzicky inzultovat, přesto, že se najde pár osamělejch výkřiků, to zejména na začátku jeho projevu, nazývajících ho Zaprodancem a Ďáblovým spojencem. Abbott měl nejspíš na tohle téma rozjetou solidní propagandu, kdy ve snaze přilákat ke svýmu kultu, co nejvíc následovníků a hlavně teda následovnic, proti padremu štval kde mohl a koho mohl i z těch, kterým by normálně zas až tak moc nevadili jeho liberálnější názory. Když skončí, jenom několik osamělejch jedinců, uposlechne jeho apel k rozejití se v pokoji, to těch z řad místních, kterýho za autoritu nějakým způsobem i přes to všechno měli. Zůstavaj přespolní rváči, který pořádně neměli ani tušení, o co v celým tomhle fičí a zarytý fanatici z lynčovacího tábora. Ve tvářích pár z nich je vidět, že by rádi stáhli z kůže mně i padreho, nic méně speciálně proti němu si nikdo nedovolí vystoupit, když mu po boku stojí Rose a její parťačka, každá z jedný strany, jako správná ochranka. Byly při něm po celou dobu jeho řeči. Se svýma robustníma postavama v kůži a mačetama houpajícíma se každý jedna u pasu, nemusej dělat nic, stačí, že jsou, aby si každej dvakrát rozmyslel něco podniknout. Převezmu si zpátky od Viktora megafon a ujmu se svýho závěrečnýho slova, třeba že by se dalo říct, že pro dnešek už sem toho namluvil víc než dost a docela sebekriticky, možná to nemuselo bejt tak vyhrocený, kdybych věděl, kdy mám držet klapačku.

,,Tak jo, slyšeli jste všichni padreho, vypadněte odsud! Rovnováha sil je vyrovnaná a věřím, že nikdo z vás nestojí o potíže. Dávám vám poslední možnost v klidu zmizet v opačným případě…“ funguje to dobře jako signál, Edgarovi i Petovi chlapi se zbraněma v pohotovosti, udělaj demonstrativně krok v před směrem k davu a motorkáři v jejich zádech, protůrujou svoje mašiny, ,,Show skončila. Ten bordel si po sobě nezapomeňte uklidit,“ poukážu směrem ohořelých trosek šibenice, která lehla popelem i s figurínou i pomalu dohořívajícího vraku auta. Nejsem tak naivní, abych věřil, že se tak skutečně stane, no jeden nikdy neví. Po dnešku je už asi možný všechno.

,,Tak to je vážení diváci zcela neočekávaný zvrat situace, která se v tomto malém dodnes poklidném městečku, vyhrotila. A já tu mám teď místního šerifa, aby nám k tomu všemu řekl pár slov-“ nemám moc jinou možnost, když mi Connorová zastoupí i se svým kameramanem cestu, ,,Nebývá zrovna obvyklé povolat motorkářský gang na zjednání pořádku ve městě. Většinou tomu bývá na opak. Můžete našim divákům sdělit, co vás k tomuto netradičnímu kroku vedlo?“ strčí mi mikrofon skoro do ksichtu.

,,No asi pro začátek by bylo na místě zmínit, že sem nikoho nepovolal. Všichni ty dobrý lidi dorazili ze svý iniciativy a já jim sem za to neskonale vděčnej,“ mluvím sice na kameru, ale mám možnost obhlídnout všechny přítomný. Edgarovi veteráni bok po boku Rattiniho party kluků. Dřevorubecký usedlíci kooperující s motorkářkama na usměrnění proudu odcházejících. Zahlídnu ohnivou kštici Lucy a buclatou siluetu jejího muže, oba se zbraněma: ,,Mazejte domů, jestli u mě chcete ještě někdy dostat něco k jídlu!“ pobízí k odchodu trousící se skrumáž. Nemusel sem je vidět v akci, abych věděl, na čí straně barikády byli. Willkins, Viktor, Jimi i Olívie, každej vyjímečnej a unikátní svým vlastním způsobem. Fungujou spolu i Burton a Jacob- kluk co do města přišel teprve nedávno jako Banksův ošetřovatel a hádám, že i něco víc, když se zdržel. Spolupracujou spolu při ošetřování zraněnejch. ,,New Hope je netradiční město, kde i přesto všechno, co jste dneska viděli, je bez předsudků vítanej každej, dbalej zákona, ochotnej hájit spravedlnost, bez ohledu na vyznání, národnost, pohlaví nebo orientaci. Motorkář nebo kdokoliv jinej-“ se vzpomínkou na ty, co nejsou zrovna přítomný: Banks, Rattini, Imogene, Tucker, žili si tu svý klidný životy, možná ne úplně ideální, ale dost dobrý, aby tu zůstávali… Jako bych až teď začal chápat, co Wallace tím vším myslel. ,,To, co se tady dneska stalo, byl důsledek jednání jednoho muže systematicky rozněcujícího nenávist, kvůli vlastním sobeckým špinavým motivům. Může se to stát všude, protože lidi nejsou od přírody ani dobrý ani špatný, ale maj v sobě sklon k obojímu. Dnes jsme tu viděli ty, který si vybrali to dobrý i ty, který si vybrali to špatný. Jsem hrdej na tu spoustu skvělejch rozdílnejch lidí, který se rozhodli spojit a postavit se na stranu práva. Těm ostatním bych rád vzkázal, že je snadný vynášet unáhlený soudy, bez znalosti faktů, je to ta nejkratší cesta, kterou se zlo může vkrást do vašich myšlenek. Otvírá prostor strachu a nenávisti, ochromuje zdravej rozum a nechá vás bezbranný vůči manipulaci. Abbott manipuloval míněním ostatních a tady jsme viděli výsledek. Zkáza a destrukce, kdy jenom náhodou nedošlo ke škodám na životech. Využil těch horších lidských vlastností, aby odpoutal pozornost od vlastních zločinů,“ musím uznat, že i já sem se v hodnocení některejch místních celkem sekl a ne jednou. Míněno v dobrým.

,,Působivá slova, ovšem mne a zajisté i divákům se naskýtá otázka, zda by nemohla být souvislost mezi vaším nástupem do úřadu šerifa a vyeskalováním celé situace? Sám jste poměrně kontroverzní osobou. Jen z toho, co jsme dnes měli možnost vidět, ani vaše postupy by se nedali nazvat zrovna ortodoxními, pokud se jedná o řešení konfliktů. Myslíte si tedy, že je správné, aby funkci strážce zákona zastával muž, který více lidí rozděluje, než spojuje?“ Connorová si nenechá ujít příležitost vymáchat mi rypák v mým odpoledním výstupu. Nic jinýho bych od reportérky ani nečekal.

,,Pokud eskalací míníte to, že se podařilo odhalit špinavosti, který Abbott po celý roky páchal, pak bych s tím mohl i souhlasit. Ovšem není to jen moje dílo, byla to týmová práce, takže za ní nemůžu připsat zásluhy jenom sobě,“ mrknu na Jimiho mimo záběr, dobře si uvědomuju, že nebejt jeho odvahy navštívit skupinu a osobního kouzla, jakým vzbudil důvěru v Lise, mohl bych teďka jenom přešlapovat na místě bez možnosti se pohnout s případem dál.

,,Neodpověděl jste mi na druhou část otázky,“ vybídne zrzka. Je na ní vidět, že se toho nebojí.

,,Řekl bych, že to záleží na úhlu pohledu. Ať už na jedný nebo druhý straně. Ty všichni kdo tu dneska byli se mi zdáli spojený víc než dost. Vám ne?“ blejsknu po ní svým patentovaným úsměvem, což se nezdá, že by na ní udělalo valnej dojem.

,,To ovšem sotva ospravedlňuje váš postup při počátečním pokusu rozehnat protestující. Domníváte se, že vaše reakce byla přiměřená?“ Vážně nevypadá, že by měla v plánu mně nechat bejt. Na druhou stranu, by to mohla bejt příležitost upřímně se kát a pokusit se aspoň částečně napravit škody způsobený záběrama na internetu, jak tu chamraď třískám hlava nehlava. Asi bych toho měl i využít.

Věnuju jeden přímej pohled do kamery. ,,Nemíním se ospravedlňovat. Jedno by mělo bejt jasný všem, kdo by v budoucnu, chtěli tady ve městě páchat nějaký nepravosti, každej takovej sklidí, co zasel. Spravedlnosti se tu dostane bez rozdílu každýmu, ať už o ní požádá nebo ne,“ jo, mohl sem se upřímně vyznat, že lituju svejch činů. Hovno.

,,To znělo spíše jako hrozba nežli příslib spravedlivějších zítřků,“ Connorová do toho zřejmě míní vrtat dál.

,,Ať si to každej přebere, jak potřebuje. Teď, když mě omluvíte, mám ještě nějakou práci, co je třeba dodělat,“ připojit se k Willkinsovy při regulaci provozu odjíždějících přespolních vidláků, se zdá jako mnohem užitečnější a taky bezpečnější nápad.

                                                                    *

Za nějakou další hodinu, už se všechno vrátilo skoro k normálu. Po většině zuřivců, zbyl už akorát bordel v podobě ohořelejch trosek a obalů od všemožnýho chlastu na zemi. Tu a tam zůstalo několik odizolovanejch hloučků, co se nezdálo dělat zas takový potíže, ale jeden nikdy neví. Edgar se svejma lidma se vrátil na farmu. Tak samo, Pete a jeho dřevorubci, se aspoň na zbytek noci, vrátili do svých domovů. Z těch všech zůstal jenom Nelson senior a jeden hromotluk se sekerou, držící stráž u vstupu do kanclu. Předpokládám, že osádka z pizzerky, šla někam dál pokračovat v mejdanu. Nakrmený a dobře postaraný ex-Žužu-Jugend, si postupně rozebrali jejich rodičové překypující vděčností, že jsme jim ty jejich zázraky ohlídali, ergo s trochou optimismu by se dalo předpokládat, že v nich ubylo pár potecionálních lynčovatelů na příští jamboree. Dva nejmenší si vzal pod patronát Viktor páč jejich straší sourozenci spolu s Greysonem a ostatníma nejspíš na verandě hodlali zapustit kořeny. Padre se s nima pokoušel hodit řeč, ale všechno marný, pořád odmítli opustit svýho guru za katrem. Tak prcka od Grace naložil na mašinu s nadějí, že u nich doma najde někoho dost příčetnýho, aby si svýho potomka převzal. Vzal zodpovědnost i za druhýho kluka, ten se stihl skamarádit s některýma z jeho motorkářů a ty na oplátku neměli problém si ho přisvojit jako maskota, takže hádám, že než se jeho rodičové vrátěj z cest, pochytí synek pár zajímavejch způsobů. Zbytek motorkářů s Rose a její parťačkou, zůstal ve městě, dohlížet aby všechno šlapalo jak má a nikdo z místních moc nevybočoval z lajny. Že se to neobešlo bez dávky popíjení a hlučný zábavy, to už je jinej příběh.

,,Co s váma dvěma?“ Olivie i Jimi se vrátili zpátky do kanceláře se mnou a Willkinsem. V současnosti všichni rozsazený kolem mýho stolu.

,,Vzhledem k tomu, že můj přítel zůstal přes noc v práci, tak nemám žádný program,“ Jimi mi s úsměvem naznačí, že hodlá zůstat.

,,Já už řekla doma, že radši přespím u kamarádky,“ Olivie s pokrčením ramen oznámí, svoje rozhodnutí zůstat, ,,Přeci byste mě nenechal jít domů samotnou, myslím, že je tam pořád nebezpečno,“ podpoří argument zamrkáním dlouhejma řasama. Asi bych neměl správně schvalovat lhaní rodičům, zvlášť ne když to pro holku vypadá jako jedna velká zábava zůstat přes noc na policejní stanici, ale nějak se nedokážu přimět řešit ještě tohle.

,,Je ti jasný, že si tady nebudeme lakovat nehty a zaplejtat copánky?“ je osvobozující moct si po tom všem do někoho neškodně rejpnout, když už naší společnost oficiálně povýšila na dívčí dejchánek.

,,Noooo-“ nelíbí se mi způsob jakým se zadívá na moje lehce přerostlý háro.

,,Zapomeň. Co vy, Willkinsy? Pomocníků tady budu mít, jak vidíte víc než dost, mohl byste jít domů si trochu orazit,“ nabídnu. Že já zůstávám je daný, ne že by to bylo mejch prvních pár probdělých nocí ve službě, na co to vypadá, než se všechno vyřeší.

,,Pokud by to nevadilo, také bych zůstal. Bez toho na mě doma krom Kapitána Fouska nikdo jiný nečeká,“ s nahořklou odpovědí dává trochu víc smysl jeho ochota brát si všechny směny na víc, jako že nikdy před tím jsem o osobním životě svýho zástupce nepřemejšlel.

,,Kdo je Kapitán Fousek?“ že zvíře mi došlo, sám pro sebe se snažím přijít, na jaký bych ho odhadoval. Ne, že by snad na jeho vždycky perfektní uniformě někdy po nějakým chlupáčovi byla jenom stopa.

,,Můj kocour,“ lehká červeň se mu nažene do tváří, jako by si před tím neuvědomil, že odhalil něco ze svýho soukromí.

,,Máš kocoura? Cool! Naši mi nikdy žádné zvíře nedovolil. Že prej alergie,“ Olivie se zdá celkem nadšená novým zjištěním na to, že se ti dva znají sotva pár hodin, mu věnuje bezprostřednost sobě vlastní.

,,Mainský mývalí,“ Willkins se na oplátku nadšeně vrhne podat jí nějaký informace. Teď víc než co jinýho jeho ochota zůstat vypadá, na jeho první noc, co by mohl strávit s přáteli než že by považoval za nutný zůstat kvůli práci.

,,Vypadá to, že se vás ani jednoho nezbavím, co?“ zahučím po chvíli, když kočičí fanklub utichne. Pokouším se znít kysele, ignorující nárůst tepla rozpínající se mi v hrudi, vidět je všechny pohromadě i s Jimim.  Nesourodá banda odvážlivců, přiliš mladejch abych si kdy myslel, že bych někoho takovýho mohl považovat za svý přátele a některý i něco víc, ale tak nějak se jim všem povedlo prokličkovat si místo do mýho života. ,,Jak jste na tom s kartama?“ přeci jenom zbejvá nějakej flák noci do rána, vymyslet jak se zabavit. Ze svýho šuplíku na zábavu vylovím balíček. Akce co u mýho zástupce, kterýmu taky otázka byla směřovaná, vyvolá další začervenání, jistě se vzpomínkou, kdy naposledy jsem obsah šuplíku využíval.

,,Obávám se, že kromě Una bídně,“ neochotně připustí.

,,Můžu tě naučit poker,“ Olivie hned ochotně nabídne, ,,Jsem v něm docela dobrá,“ zazubí se na mně, pro změnu připomínající naší poslední hru u nás doma. ,,Co on? Myslíte si, že to bude dělat celou noc?“ kývne hlavou k cele, kde Abbott, pořád v tý samý klečící pozici chrlí monotóním hlasem pořád ty samý modlitby dokola. Vytrvalost se mu musí nechat.

,,Co já vím. Buď to se mně snaží dostat do blázince, nebo se to pokouší hrát na nepříčetnost,“ sám nevím, která varianta platí, ,,Hej, ty tam!“ prázdná plechovka co hodím, zarachotí o mříže, bez toho, že by od obyvatele cely vyvolala reakci, ,,Zmlkni! Už tady není žádný publikum, který by ty tvoje kecy zajímali!“ což nebylo ani před tím, když tu byli ex-členové jeho sekty, akorát že teď to dává ještě menší smysl. Nikdo z přítomných mu jeho komedii nežere, třeba že to bude pravděpodobně ten důvod. Postupem času, jak se hra rozjede, se ho podaří všem vytěsnit a nechat jeho litanie coby šum na pozadí. Celkem vzato bych si dovedl představit horší způsob, jak trávit noc ve službě než mastit karty a živit se zbytkama pizzy ohřátý v mikrovlnce s touhle bandou.

                                                               ***ooo*** 

Ráno nás zastihne skoro v těch samejch pozicích, jak jsme trávili noc. Jimi s Olivií hlavy na stole tvářema dolů, mající vlastní ruce složený jako polštář pod nima. Willkins pro změnu na židli v sedě hlavu zvrácenou na zad, ozývající se od něj hlasitý chrápání. Na někoho v bdělým stavu docela tichýho, ve spánku dělá slušnej kravál. Mně se na chvíli taky povedlo vytuhnout, když jeden po druhým odpadávali. Protáhnu si zcepenělou kostru připomínající mi, že na tyhle bejkárny jsem už vážně trochu moc starej. Podle svýho zvyku, vypláchnu hubu zbytkem bourbonu přímo z lahve. Ne, že nebyla nabídka regulérního kartáčku na zuby, když se Willkins vytasil se dvěma fungl novejma ze svejch zásob pro Jimiho i Olivii. Cestou s pískem zkontroluju našeho hosta. Nepředpokládám, že ten aspoň na chvilku chrněl. ,,Tak co, už to na tebe, jde, absťáček?“ netajím se zdravou škodolibostí. Abbott lehce změnil strategii, dřepící na kavalci zádama opřenej o zeď, čučí před sebe bez známky, že by mně vzal na vědomí. Pořád neuspokojivě klidnej s ohledem na situaci. S tím, že možná je trochu víc času než sem si myslel a včera vypadalo, mně to zas až tak moc netejrá. Věřím, že uzraje.

Když se vrátím zpátky, ty tři ještě pořád mírumilovně hnípou a je zase zpátky to teplo, co cejtím v hrudi, který mi brání jejich zaslouženej odpočinek rušit. Aspoň těch, co nemusej.

,,Willkinsy, hej, Wille,“ zareaguje až na druhý oslovení a dlaň ruky položenou na jeho rameni, ke který se pořád v polospánku přimkne tváří. Pak jí překreje svojí a konečně rozlepí oči.

,,Ráno,“ ospale zamžourá a trochu se pousměje, jako by si ani neuvědomoval, kde se nachází.

,,Zajedu nám obstarat něco na snídani a omrknout cvrkot. Zvládneš to tu pohlídat?“ hlas ztišenej, abych další spáče nevzbudil.

Rozhlídne se po ostatních, jako by se potřeboval ujistit, že to všechno nebyl sen, úsměv se mu ještě víc rozšíří: ,,Hmh,“ ospalý Willkinsovo zahučení si vyložím jako souhlas.

Na zápraží to vypadá stejně jako v noci. Nelsona seniora a jeho parťáka vystřídali dva chlapi se sekerama od Peta, jako impozantní čestná stráž. Vyměníme si kejvnutí na pozdrav. Početní stav Žužu-Jugend se nezměnil i když některý z nich v kleče vypadaj, že co nevidět padnou na hubu, jak se vytrvale snažej zůstat vzhůru po noci bez spánku. Sedící Grayson galantně nabídl Grace rameno k odpočinku, jakej to gentleman! Ten jedinej se zdá absolutně fit, když si na ukrácení času listuje v Bibli. Překvapivě se na svý místo vrátily svíčkový bábi, rozeklaný jazyky ve formě, připravený chrlit jed, za všech okolností. Ty mně zas tak netankujou, i když je celkem zábavný, jak se svorně pokřižujou, když kolem nich projdu.

,,Dámy,“ cvrnknu o svůj stetson na pozdrav po vzoru filmovejch šerifů. Nevypadaj, že by to na ně udělalo dojem.

Služební auto celý to řádění odneslo překvapivě jenom rozbitým zadním světlem, pár škrábancema a nějakým humusem na čelním skle, kterej jde na štěstí odstranit stěračema a odstřikovačema. Cesta do Lucyna bistra probíhá hladce i když je trochu nezvyk mít po obou stranách motohlídku tvořenou dvěma harlejářema, co vidím ve zpětným zrcátku, že se mně celou cestu drží od kanclu až k cíli. Dodržujou optimální vzdálenost. Když pak zastavím a vystoupím, oni zastavěj taky. Kejvnou na jiný svý komplice, do tý doby zevlující nejblíž bistra. Ty se pak ke mně přidaj, beze slov, několik kroků za mnou, aby příliš nenarušovali můj osobní prostor, zkrátka jako dokonalá ochranka. Zůstanou venku před vstupem do bistra. Ovšem nemusím se bát, že bych snad uvnitř zůstal bez ochrany. Lucyino bistro je motorkářema a motorkářkama nacavknutý. V různých počtech obsazujou skoro všechny boxy i volný stolky, až na pár míst u pultu, který, jsou vyhrazený pro štamgasty. Už sem si tu svoje místo taky získal, několik židlí od něj je volnejch, pár místních tisknoucích se radši na stojáka na opačným konci pultu.

,,Jako obvykle?“ Lucy se ke mně hned přitočí s konvicí mýho smrťáku, respektující moje návyky nejdřív kafe pak eventuální rozpravy, jako že věřím, že mi má taky co říct.

,,Jasně, dík. Dvojitou dávku koblih a sebou tři latte k tomu,“ rozšířím svojí objednávku.

,,Nejsi nemocnej?“ Lucy si mně změří pohledem s předstíranou starostlivostí.

,,Ne, docela v pohodě a plný formě,“ ušklíbnu se na štamgasty, co vypadaj, že by mi aspoň choleru přáli.

,,Dobře no. Tak tři latte,“ s obrácením očí vsloup se ne příliš ochotně pustí do přípravy objednávky. Ona i její podnik jsou spíš klasickýho ražení, takže se ani netají tím, že jí otravuje připravovat cokoliv jinýho než normální kafe. Ale když už něco extra v nabídce měla, Jimi byl hodně nadšenej, tuhle možnost objevit a ona jemu přání vždycky ochotně splní, akorát, mně, když pro něj nápoj přijdu vyzvednout sám, dělá fóry. Což už se tak nějak stalo běžnou součástí naší interakce.

,,Viděl jsem tě tam s Arthurem včera večer a děkuju,“ dvojice má muj vděk stejně jako všichni ostatní.

,,Za málo, přeci si nenecháme zmasit našeho oblíbenýho štamgasta. I když si občas vymýšlí pozérský voloviny jako latte,“ zareaguje zrzka typickým způsobem.

,,Pokud jde tady o ty, asi se i omlouvám, za komplikace,“ nezapomenu. Přeci jenom, podnik obsazenej motorkářema má kvůli mně.

,,Blázníš?! Od rána jsme se ještě nezastavili. Nepamatuju si, kdy by nám líp šli kšefty a že toho taková tlupa něco sní. Upřímně doufám, že tady budou aspoň týden,“ tentokrát se i upřímně zazubí, což obvykle nemívá ve zvyku.

Mám už skoro objednávku hotovou a Lucy kelímky překrejvá víčkama na cestu, když se vedle mě ozve hlas: ,,Dobrý den, promiňte, jste šerif Springer?“ sotva slyšitelně, poznamenanej zřejmou nervozitou tázající se.

,,Může bejt, madam,“ až teprva pak se ohlídnu. Ženská ve středních letech, dojmem nejvíc ze všeho připomínající myš. Pepř a sůl barvou vlasů počínaje utažených do přísnýho drdolu, přes nevýraznej šedej propínací svetr z pod, kterýho povykukuje bílej límeček blůzy, černou sukní ke kotníkům konče. Vedle ní holka asi Jimiho věku. Laděná do stejnýho nevýraznýho stylu i barev až na hnědej závěs z vlasů po domácku zastřiženej do dýlky pod uši, zplihle jí zakrývající jednu stranu tváře.

,,Já a moje dcera bychom s vámi o něčem potřebovaly mluvit,“ nejistě se ohlídne po štamgastech, hlas ještě tišší než před tím. Holka svěšený ramena sotva vzhlídne.

,,Můžem někam, kde budeme mít víc soukromí,“ navrhnu. V současný době  může bejt jenom jeden důvod, co by se mnou chtěly probírat, i když se mi samotnýmu tomu nechce věřit. Pokynu jim gestem k jednomu ze vzdálenějších boxů, kterej je sice momentálně obsazenej čtveřicí motorkářských punkáčů, ale uvolní se, jakmile jim naznačím, že mám v plánu si tam sednout. Sbalej si sebou i svoje nádobí takže na stole nezbude nic až na můj hrnek s kafem, co sem si vzal sebou a praktickou rozměrnou kabelku, co si před sebe jako ochranej val položí ženská, nepřestávajíc při tom nervozně žmoulat její ucha. Dcera se usadí vedle svojí matky naproti mně. Obě držení těla i gesta někoho, kdo není zvyklej navštěvovat moc veřejný místa a necejtí se tam dobře. Ne toliko zásluha daných současných okolností.

,,Takže co pro vás můžu udělat?“ nikomu by neprospělo, kdyby se cejtiliy do něčeho tlačený.

,,Jde o Otce Abbotta-“ slova se ujme starší z žen, ,,Moje dcera navštěvovala loni jeho společenství. Já, nechtěla jsem jí to věřit, když přišla s těmi strašnými obviněními. Vzala jsem jí i k lékaři na vyšetření, které nic neprokázalo, ale když jsem včera viděla v televizi vaší výzvu…“ hlas se jí zlomí, ,,Omlouvám se, zlatíčko, je mi to tak moc líto,“ plačtivě se obrátí na svojí dceru.

,,To je v pořádku,“ holka nesměle pípne a jsou to vůbec její první slova za celou dobu.

,,Dobře, co kdyby  sme, to vzali popořadě. Nevadí, když bych si to chtěl zapisovat? Můžete mi to pak podepsat anebo ne, bude záležet na vás,“ nejsem si jistej, co přesně od nich můžu získat. Vidím, jako důležitý, aby se necejtily k něčemu zavázaný. Holka jenom přikývne hlavou na znamení, že rozumí.

,,Přišly jsme, abychom vznesly obvinění proti Otci Abbottovi,“ její matka prohlásí pevně. Odhodlaná napravit svojí chybu.

,,Bezva. Dáte si kafe nebo něco? Zvu vás,“ obě odmítnou, tak se spokojím jenom s čistým papírem a propisovačkou, co mi Lucy poskytne, když jí požádám. Příběh Mary Beth, jak se dívka jmenuje, se až na některý detaily neliší od toho Lisynýho. Samozřejmě, že tu Abbott “neléčil“ z homosexuality, ale snažil se jí přesvědčit, že je její povinností podrobit se mu jako muži, tak jako všem dalším, prostřednictvím masivního psychickýho nátlaku a zastrašování než na konec podlehla.  Tak jako Lisu jí zneužíval několik měsíců, ke všem možným praktikám vyjma vaginálního styku, aby mu nebylo možný nic prokázat- podrobnost, kterou se do dnešního dne styděla před matkou připustit. Když už to nemohla vydržet, svěřila se se vším matce, která jí sice nevěřila, nic méně jí po několika neúspěšných pokusech o sebevraždu, umožnila odejít ze společenství.

                                                                      *

Do kanceláře se vracím s podepsaným prohlášením, motohlídkou v patách, snídaní pro všechny a mnohem optimističtější náladou. Ta se ještě zlepší, když se před kanceláří setkám s dvojicí dospělých, žena vlekoucí za ucho bráchu od prcka, co mi pravděpodobně už další z ex členů protestujících Žužu-Jugend, nechal v péči. Normálně bych proti takovýmu jednání asi byl, ale nějak se k tomu teď nemůžu přesvědčit. Na víc, párek vypadá docela solidně a ženská mně slušně osloví: „Dobrý den, šerife. Vrátili jsme se ze služební cesty, aby na nás čekal doma vzkaz od Otce Viktora-“ prcka, co sem padremu svěřil, už mají naloženýho v dětský sedačce vzadu opodál stojícího Volva, „Mysleli jsme si, že církevní spolek bude pro tady toho syčáka to pravé,“ nešetrně klukem škubne, ,,Ale jak vidím, spletli jsme se. Omlouváme se, jestli vám způsobil nějaké potíže. No, co řekneš?“ obrátí se na synátora.

,,Promiňte,“ ten sotva hlesne.

,,Zas tak nic se nestalo. Patří to k dospívání projevit svůj názor, akorát bych příště doporučoval volit prověřenější spolky,“ na konec se ve mně přeci jen ozve trocha soucitu k mladýmu.

,,Mohu vám zaručit, že ten teď může na nějaké spolky hodně dlouho zapomenout. Na co jsi vůbec myslel lézt do nebezpečí a ještě do toho zatáhnout svého mladšího bratra?“ znovu se oboří na synátora.

,,Grayson říkal…“

,,Nezajímá, mě, co Grayson říkal! Nikdy už tě s ním nechci vidět, rozumíš?“ rodinná debata, kterou bych si i rád ušetřil. ,,Skutečně, jsme nevěděli, co je to za lidi. Ten Abbott působil jako slušný člověk. Byli jsme šokovaní, když jsme slyšeli o tom, co udělal, v rádiu cestou sem a o tom, co se tady dělo. To jsme ještě nevěděli, že tenhle náš pitomec se toho účastní,“ pustí klukovo ucho na úkor toho aby mu mohla vrazit výchovnej pohlavek nic jí v tom nebrání fakt, že se při svým nižším vzrůstu musí pořádně natáhnout, aby dospívajícímu habánovi převyšující svojí zploditelku o dobrý dvě hlavy, mohla jednu natáhnout. ,,Děkujeme, že jste se postaral o toho mladšího a za to, že jste zvládl situaci dříve než by se někomu něco stalo. My všichni tady ve městě, nejsme jen spolek zfanatizovaných zaostalých primitivů a umíme si vážit, když někdo dohlíží na spravedlnost a pořádek,“ zakončí proslov, co skoro zní, jako by se mi dostalo uznání. Prvního a nejspíš i posledního, co sem tady od někoho slyšel.

,,Dělám jenom svojí práci, madam,“ přiznávám, je to trochu osvěžující změna, dozvědět se, že ani zdaleka ne všichni tu stojej při Abbottovi respektive, jsou proti mně.

Fakt, že jeden z nich byl vytaženej z jejich středu a to doslova, měl za efekt, že zbytek Žužu-bandy se zaktivizoval do plnýho modlícího se režimu, což mně zas tak netankuje, když mě nechaj v klidu kolem nich projít, je to pohled jakým se na mně dívá Grace, jako by byla nejradši všude jinde jenom ne tady, ale “láska jejího života“ jí to jaksi pořád nedovolí, co mně trochu žere.

„Jeden pryč, šest zbejvá,“ poznamenám v klidu kanceláře k Wilkinsovi, kterej celý to představení venku sledoval skrz už odtemněný okna.

„Docela podívaná,“ netuším, kdy se v něm projevila tahle zlá struna, ale škodolibej úsměv mu celkem pásne.

Ti dva další, ještě pořád nerušeně hnípou, probírat se spolehlivě začnou, až když na stůl mezi ně položím otevřenou krabici s koblihama a kelímky s nápojem. Olivie jako první, respektive zvedne hlavu dřív jak Jimi. Lehce zacuchaný chumáče dlouhých vlasů po obou stranách spánkem pomuchlaný tváře. Bezděčným gestem, ruky snažící se zbytky spánku odstranit z očí, docílí mimoděk ještě víc rozpatlání si toho, co večer bylo očníma linkama kombinovanýma s válečkama odrolený maskary, šmouh po celý tváři. Vízor dokonalý čarodějnice, co přesně zapadne do našeho spolku hříšníků, kterej shledávám fascinující svým způsobem, páč na počet známostí, se kterýma sem v životě trávil noci, až povážlivě malý množství z nich, mi dopřálo takovej pohled na sebe, přesný číslo je nula.

,,Brý ráno,“ zahučí na mně i Willkinse v něčem mezi zívnutím a úsměvem. Pranic si ze svý nereprezentativní formy, o který nepochybuju, že si je vědomá, nedělající. Další důvod proč jí mám rád.

,,Ahoj,“ Jimi má na tváři svůj obvyklej hezkej úsměv, kterej se víc rozšíří jakmile zavětří vůni donesenýho latte po kterým se taky hned natáhne. Jsem hrdej na to, že sem to byl já, kdo v něm tenhle reflex vzbudil, prostřednictvím příležitostnejch donášek snídaní během našeho společnýho bydlení, kdy se mi zrovna poštěstilo bejt vzhůru dřív než on. Jeho vlasy jsou zrovna tak roztomile rozcuchaný jako vždycky ze spánku, a mně až bolí ruka touhou zabořit do nich prsty a prohrábnout je ještě víc. První ráno, za dobu naší společný existence, bez jakýhokoliv fyzickýho kontaktu.

„To je taky dost, prospali byste snad i třetí světovou,“ oba je počastuju ušklíbnutím s rádoby káravým tónem, ze kterýho si oba samo sebou dělaj totální kulový, „Snídaně, pro všechny. Nevěděl sem, co pro vás, takže je to latte a koblihy,“ informuju dva nováčky, neobeznámený s našima stravovacíma návykama.

,,Hej, tohle si nechám líbit,“ Oliviin širokej úsměv koresponduje s nakrčeným nosem snažícím se původně obsah kelímku detekovat čichem. „Chci práci, kde by mi šéf nosil snídani,“ s požitkářsky přihmouřenýma očima si usrkne z kelímku.

„Vím, že jste spíš čajovej, ale-“ nabídku pro Willkinse nechám vyznít do ztracena. Bez toho i tak je dost rozpačitý, jak na mně na oplátku nevěřícně zírá.

,,Je to v… pořádku. Děkuji,“ nejistě hledal vhodný slovo. Na pozadí je možný slyšet jeho Pane, co by byl zvyklej použít, za předpokladu, že někdy dřív bych něco takovýho jako donést mu snídani udělal, což nikdy ne. Pravděpodobně v tomhle nepatrným detailu, nejmarkantnější rozdíl mezi tím co bylo, kým jsme byli a kam to celý vede teď.

„Jaký máte plány na dnešek, mládeži?“ docela banální otázka pro ty dva, běžná v konverzaci při snídani, neodehrávat se ta snídaně na policejní stanici s jedním fanatikem za mřížema a dalšíma, jejichž chorál proniká dovnitř, před barákem.

„Máme lekce. Myslíš, že vlastně vůbec dneska bude škola?“ zahučí Olivie přes pusu plnou koblihy.

„Zjistíme, uvidíme,“ odpoví Jimi, ládující se stejně, k němuž byla směrovaná otázka.

„Fajn, vemte si auto. Parkuje za budovou. Nerad bych vás teď viděl poflakovat se po městě pěšky,“ s tím pošlu Jimimu klíčky. I s veškerou domobranou k dispozici, Abbott a jeho přívrženci, už se jednou Jimiho pokoušeli zneužít, vědomí co pořád zůstává na pozadí živící mojí paranoiu. Sem rád, že si je bez protestů vezme. ,,Pro vás bych měl úkol, zvládnete to přemasakrovat do nějaký čitelnější podoby?“ Willkinsovi podstrčím svojí rukou psaný a jí podepsaný prohlášení získaný od Mary Bath. Vědomej si svýho škrabopisu, hádám, že převést to do strojní podoby, každej, kdo s tím v budoucnu bude mít co do činění, ocení.

,,Pokusím se,“ jeho úsměv se rozšíří, sotva očima přeběhne první řádky, aby docenil význam textu spíš než obsah na, kterým k radosti věru žádnej důvod není. „Dokázal jste to,“ v hlase je uznání a obdiv, který mi aspoň na chvíli dají euforickej pocit hrdiny.

,,Dokázali jsme to,“ správně, dva přítomný civilisti se k obsahu dokumentu nedostanou a ani se po něm nějak ohnivě nesápou, nic méně je víc než zjevný, že bych ho nezískal bez spolupráce všech. Hlavně Jimiho. Byl to jeho tatík, kdo mi umožnil získat čas, aby to bylo možný. A vlastně i Olivie, třeba že její podíl na úspěchu tkvěl v tom upozornit mně s čím se reálně budu muset vypořádat v těch záporných aspektech. V neposlední řadě Willkinsova důvěra, procházející asi tou největší zkouškou, kdy celou dobu stál věrně při mně i za cenu osobních obětí na místo toho, aby mně suše napráskal na okrese, počin, jakej bych od něj ještě před nějakou dobou, předpokládal.

Oba školou povinný návštěvníci se hned po jídle pustěj do kultivace svejch osob a přijde mi to dílem bizarní i fascinující s jakou samozřejmostí se pohybujou po stanici, jako by to byl domov. Jimi dá galantně přednost svý kámošce v použití umývárky odkud se ona vrátí vonící podezřele jako Willinsova kolínská. Ani jeden z nich nemá problém dát se do kupy čelit dni v docela jiným světě než je svět násilí, rozzuřenejch davů, fanatiků a všeho toho ostatního s čím se tu setkali.

,,No byla to zábava. Pokud tu budete i večer, mohla bych se stavit?“ Olivie na odchodu přesně demonstruje svůj přístup. Dychtivým pohledem těkající mezi náma třema.

,,Proč ne, pokud ti to projde doma. Neměla bys lhát o tom, kde jsi,“ dodám vážnějc, pořád cejtící jakous takous zodpovědnost dospělýho.

,,Jako by to rodiče zajímalo,“ vyvrátí oči v klasickým puberťáckým způsobu, ,,Věří, že dokážu zodpovídat za svoje rozhodnutí. A nemají nic proti, že se s váma bavím,“ prohlásí což je něco co by mi bezpochyby mělo stačit jako vysvětlení.

,,A přesně proto si jim kecala o dnešní noci,“ ušklíbnu se. Nemíním prohrát při s puberťačkou.

,,Nemusí vědět o všem, ale když na tom trváte, tak jim řeknu, kde dneska budu, spokojený?“ potřese hlavou, ,,Tvůj kluk je někdy děsně otravný,“ obrátí se na Jimiho.

,,Já vím. Zvykneš si na to,“ drze se na mně při tom zašklebí. ,,Tak jo, asi se uvidíme večer,“ prohodí bezstarostně, melancholickej pohled s jakým se na mně zadívá, dává jinej signál. ,,Ahoj, Wille,“projde cestou ke dveřím kolem našeho společnýho milence, prsty alespoň zavadí o jeho bok, jako by náhodou. Příliš dlouhá doba, bez kontaktu a ještě delší před náma. Propojení nás tří je moc čerství než aby sme se dokázali bez něj obejít i když si to okolnosti vyžadujou. Teda aspoň co platí pro mě a Jimiho, Willkins pořád se zdráhající uvěřit, že vlastně něco takovýho existuje je na tom podstatně líp, co se udržení nějakýho profesního dekóra týče. Docela v pohodě s tím, že v očích veřejnosti k sobě patříme jenom já a Jimi.

Dobrá věc. Protože aspoň nemusím mít výčitky, když Jimiho zadržím ve dveřích: ,,Hej, zlato, pusu na rozloučenou nedostanu?“ nedám mu šanci odpovědět, pěkně pevně ho k sobě přitisknu před zraky všech. Nechávajíc znít několikerý zalapání po dechu, jako doprovodnou kulisu, co postupně vymizí z vnímání, jak mi Jimi přes prvotní překvapenou strnulost, povolí vstup do božský svatyně svejch úst a ucejtím jeho nehty relaxačně škrabající zezadu můj skalp spolu s Jimiho tichým mručivým spokojeným vydechnutím. Hřejivý teplo a měkkost jeho patra s příchutí mentolový pasty, ochotně mě nechá zkoumat všechny svoje zákoutí. Příliš dlouho pro nás oba, doba bez sebe. Jazyk hladce klouže proti mýmu vyjadřující to co slova nemohli. Dlouhý hodiny naplněný obavou o bezpečí. Nejistota. Stres. Všechno to mizí během sladkýho kluzskýho tance našich jazyků. Jimiho mručení se změní v tichý potřebný kňučení. Jedna jeho noha se zaklesne do mojí při Jimiho snaze splynout s mým tělem. Na stehně vnímám jeho zvětšující se tvrdost. ,,Někdo by tu měl jít do školy,“ dokážu vyslovit mezi okusováním jeho šťavnatejch rtů při tom posunout dlaň spočívající celou dobu decentně v oblasti jeho beder o něco níž, abych štípnul o nic míň šťavnatou vábivou polokouli jeho zadku.

,,Zlej,“ ohodnotí Jimi do polibku, ,,Až tohle skončí a ty vyhraješ, budeš mně muset důkladně šukat celej den,“ zvolí přesně tu správnou kombinaci slov jenom pro moje uši, co mně dokáže nabudit. Stačilo by mu i půlka, aby mně dostal, ale naučil se tuhle hru hrát příliš dobře.

,,Cokoliv si budeš přát, lásko,“ lákavej příslib mýho milence, dělá o něco snadnější dočasně se vzdát jeho blízkosti.

Olivie, která to měla celý z první řady, řekne jenom: ,,Díky,“ úsměv od ucha k uchu a prosklenej pohled hovoří za všechno.

Stráž z Petovejch dřevorubců, se snaží koukat jinam. Možná je jejich šéf přemluvil, bojovat za dobrou věc, ale to ještě neznamená, že jim naše vystoupení muselo bejt příjemný.

Docela pozoruhodná reakce je od stále přítomnejch členů Žužu-Jugend, chlapecká část se aspoň snaží předstírat zvracení, zatím co dívčí do jedný čuměj jako vrány. Nad tím vším je Greyson, co se marně snaží vrátit všechny do nějakýho pořádku hlasitějším zpěvem žalmů. ,,Jste odporní,“ stihne utrousit během toho.

Docela nepochopitelně se hněv vran sesype na Olivii: ,,Že ti není hanba, tahat se tady s těma hnusákama!“

,,Jsi stejně hnusná jako oni!“

,,Řekneme to všem ve škole!“ rozkrákoraj se na ní.

Je to moje holka na kterou můžu bejt právem hrdej, jak pohodí vlasama a bokama míjející dotyčný: ,,Bez tak jenom závidíte, že mám porno grátis,“ pyšnej úšklebek zdobí její rty. Trochu majetnicky si k sobě přivine Jimiho, když s ní srovná krok. Nic proti, že zasune ruku do zadní kapsy jeho kalhot, aby trochu víc veřejně demonstrovala aspoň na oko svůj nárok. Nechápavý pohledy i z řad neubejvajících svíčkovejch bab, jsou k nezaplacení. Ještě slyším jak se začínaj rozjíždět jejich drby než zmiznu znovu v kanclu.

AN: Tak jo, doufám, že jste si užili jízdu. Zdá se, že osamělý vlk Springer, získal víc přátel než by si myslel. Pokud někoho z vás některá ze skupin zaujala, určitě by se našel prostor, seznámit se s nimi více. Pro znalce šajb, Edgar byl velice mladý, když šel bojovat a musel udělat něco hodně záslužného, když to dotáhl na kapitána. Jak se líbili padreho kámoši? Snad mi odpustíte trochu toho cukru na závěr, však si to všichni po těch nervech zasloužili, ne? 😀 Díky, za pozornost, zase příště.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s