Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců kapitola 42.

42. kapitola

S rodičema Lisy, to šlo na levačku, podle očekávání a ještě hůř. Vzali jsme tu malou s Jimim k ní domů, kde stačilo ani ne zatracenejch pět minut, k tomu aby svojí výpověď obsahující ty nejodpornější detaily, kterou stačilo už jenom podepsat, pod tlakem svýho fotra, komplet odvolala. Přirozeně, že tak báječný město jako New Hope, nemá žádnej systém ochrany dětí a mladistvejch, pokusit se hledat spolupráci prostřednictvím cesty nejmenšího odporu, bylo ode mě značně bláhový rozhodnutí. V rukách sem zase neměl nic, jenom sem se připravil o čas, kterýho bylo ještě míň než před tím a vzdal se i svýho zatím nejcennějšího trumfu, co sem proti tomu šmejdovi Abbottovi mohl mít.

Dobře to nešlo ani s možností obvinit ho z pokusu o vraždu Imogene Jonesový, její kompletní toxikologický vyšetření se ukázali absolutně bez nálezu. Ani sebemenší stopa intoxikace, která by mohla na Abbotta ukázat, přesto, že pod vlivem nejnovějších odhalení bylo třeba přehodnotit jeho možný motivy. Právě jí by měl největší důvod se snažit odstranit kvůli jejich propojení v minulosti a tak i teď zůstávala mojí jedinou nadějí, třeba, že sem moc nedoufal, že by se mi mohlo povést jí přesvědčit ke spolupráci. Z toho mála, co sem jí poznal, patří k tomu druhu tvrdohlavých stvoření, který, když si něco vezmou do hlavy, hned tak svůj názor nezmění. Docela upřímně, neměla ani nejmenší důvod mi věřit, už vůbec ne věřit v to co představuju a myslet si, že tentokrát by to mělo bejt jiný než před těma dávnýma rokama. Že aspoň to zkusit nebude nic snadnýho, předznamenal způsob, jakým sem jí našel. Dalo se předpokládat, že tak paličatý stvoření nebude akceptovat ani tak jednoduchý doporučení, jako držet se doma pro svý bezpečí.

Z počátku nevěnuje ani jediný ohlídnutí autu, co jí sleduje při běhu, udržuje stálý vyrovnaný tempo, bez sebemenšího náznaku zájmu o potencionální nebezpečí. Ve služebáku, bych upoutal její pozornost houkačkou, ale takhle mi nezbejvá nic jínýho než dusit motor na nejnižší obrátky, než mě konečně běžkyně vezme na vědomí.

,,Měl byste to přestat dělat. Mohla bych si na to zvyknout. Holce to dodá sebevědomí, když má motorizovanou ochranku. Připadám si jako celebrita,“ do staženýho okýnka po mně blejskne přes rameno širokým úsměvem bez toho, že by se obtěžovala zastavit. Na opak trochu zrychlí a mně v autě logicky nutí zrychlit taky. Zdá se, že z toho má solidní zábavu.

,,Vy byste měla přestat riskovat svůj život. Slíbila jste mi to,“ není to prvně, kdy sem jí takhle vyčapil, za těch pár setkání, mám slušně zmapovanou její běžeckou trasu, co aspoň zahrnuje jenom pár bloků, kolem jejího domu.

,,Slíbila jsem, že se budu vyhýbat bazénu. Pochybuju, že by mě tady mohl někdo utopit. No tááák mějte se mnou soucit. Zbláznila bych se jen tak sedět doma s rukama v klíně,“ ještě víc přidá tempo, bez sebemenší stopy zadejchání.

,,Přestaňte hloupnout a nastupte, potřebuju s váma mluvit,“ zašermovat placatkou s chlastem, je ten správnej argument. Jak už sem řekl, není to naše první setkání tohohle druhu, takže mám celkem zmáknutý, čím jí přesvědčit. Další dvě věci, co jsou o týhle pozoruhodný ženě známý, tak jako pohybovou aktivitu všeho druhu, má ráda bourbon.

,,Že jste to vy a použil jste tu správnou motivaci,“ nechá mě zastavit a otevřít pro ní dveře spolujezdce. Po placatce se natáhne skoro ještě dřív než zapadne do sedačky. ,,Ten píše,“ po napití ocení v hlase s úlevou, jaká je mi až důvěrně povědomá.

,,Trochu se projedeme, nevadí?“ znova sešlápnu plyn bez toho, že bych měl konkrétní cíl.

,,Vy jste kapitán. Dokud vám nedojde palivo nebo argumenty,“ zazubí se, pár hltů těch argumentů si ještě dopřeje.

Stalo se z toho skoro něco jako zvyk. Od prvního rána, kdy jsem na Imogene narazil při svý obvyklý služební objížďce městem pár dní po tom, kdy sem jí zachránil z bazénu. Naložil jsem jí do auta, projížděli se nazdařbůh klikatejma ulicema, dělili se o bourbon, kecali o všem a o ničem. Nepsaný pravidlo, že ani jeden z nás nezmínil, to, co se jí stalo před tím ani to v bazénu. Nejspíš sem měl jenom potřebu ujistit se, že se jí daří dobře aspoň v rámci možností a časem sem si začal ty naše malý jednoduchý rozhovory i užívat. Pak sem jí vysadil před jejím domem, přiměl jí slíbit mi, že už riskovat nebude s tím, že oba jsme věděli, že se to nestane. Tentokrát to bylo jiný.

,,Včera za mnou přišla Lisa Hallová, znáte jí, že jo? Je to jedna z vašich studentek,“ Imogene není z těch, kterým by bylo třeba připomínat konkrétní osoby i když se dennodenně setkává s víc než jednou desítkou z nich a pro mnoho jinejch by bylo těžký uvědomit si jednu konkrétní. Ona je ten druh vyučujícího třeba že jenom instruktorka plavání, co si s každým ze svých studentů vytvoří osobnější vazbu, ,,Přišla mi oznámit, že jí zneužívá Jeremiah Abbott, toho taky znáte, jestli se nepletu?“

,,Co já s tím?“ odfrkne, pohled pevně zaměřenej na pomalu ubíhající domy a stromy za bočním okýnkem.

Pevnějš sevřu prsty obou rukou kolem volantu. Ne, rozhodně jsem nečekal, že to bude jednoduchý. ,,Dost zapírání, Imogene, vím, co vám Abbott udělal,“ ani jeden z nás není příznivec chození kolem horký kaše, přímá konfrontace je to jediný, co by mi mohlo pomoct.

,,Dost pochybuju,“ hořkost prohlášení zapije dalším bourbonem.

,,Vím, že to byl on, kdo vás tenkrát znásilnil. Získal jsem jistotu, když jsem si uvědomil, že Abbott byl tady ve městě jedinej, čí přešlapy šerif Rodgers kryl-“

,,Přešlapy,“ zasloužil sem si Imogenino cynický odfrknutí.

,,Takhle jsem to nemyslel. Vždycky jsem bral vážně to co se vám stalo, i když teď nemám, jak bych vás přesvědčil, že bych se tím zabýval i kdyby se nejednalo zrovna o něj. A nebyla tu Lisa. Postaral bych se o to, aby za to došel před soud, nic méně respektoval bych i vaše rozhodnutí, pokud byste si přála to nechat bejt. Chápu, jak bolestivý to pro vás je a kolik vás stálo se přes to dostat, ale nemám moc na výběr. Ta holka je v tý samý situaci, co tehdy vy, její vlastní rodina jí nevěří a není jinej způsob jak ho zastavit-“

,,Myslíte si snad, že jsem to nezkoušela? Celý ty roky si ten hajzl chodil po městě jako by nic a já se musela dívat na ten jeho ksicht. Náramně spokojenej sám se sebou. Nepostihnutelnej. Všemocnej. Ani na chvíli jsem mu nevěřila tu jeho šarádu, že našel Boha, ale nechala bych ho na pokoji. Pak se začaly objevovat. Holky, co nalákal do toho svýho spolku. Moje studentky. Žádná z nich nikdy nic neřekla, ale já to poznala. Z jejich tváří, z jejich očí. Ty samý prázdný pohledy jako by v nich umřelo to nejcennější, jejich nevinnost a naděje. Věděla jsem, co a kdo jim dělá. Snažila jsem se varovat rodiče, ale neposlouchali mně. To v tom lepším případě. V tom horším na mě vytáhli tu sračku, jak se snažím očernit čestného a bohabojného muže. Nemělo to smysl. Nedovedete si představit tu bezmoc,“ vztek praská v každým slovu.

,,Teď je to jiný. Spolu je přimějeme poslouchat. Ale potřebujeme gesto. Když budu moct sebrat Abbotta za to, co udělal vám, otevře jim to oči. Možná ne všem i tak by to mělo stačit. Tváří v tvář obvinění už pro ně nebude tak snadný ignorovat pravdu, která se týká jejich dětí. Kolik jich vlastně je?“ asi sem o tom ani ještě neuvažoval, že Lisa by neměla bejt jediná i tak je to odhalení částečně šokující.

,,Pět možná šest o kterých bezpečně vím. Někdy rok po tom, co s tím spolkem začal až do teď. Vzpomenu si na všechny jejich jména a dám vám je. Aspoň to pro vás, pro ně, můžu udělat,“ nezní to jako souhlas s mým plánem a taky že není.

,,Děkuju. Předpokládám, že mi to bude muset stačit. Některý z nich by už měly bejt dospělý, jestli dobře počítám. Myslíte si, že byste si aspoň mohla promluvit s Lisou? Řekl bych, že by pro ní mohlo bejt dobrý, poznat někoho, kdo si prošel něčím podobným a není to jediná věc se kterou byste jí mohla pomoct,“ poznám, kdy je čas se stáhnout.

,,Záleží vám na ní?“ zvědavost v hlase i přes svoje oči upřený na silnici před sebou, cejtím na sobě Imogenin zkoumavej pohled.

,,Samozřejmě, že ano. Rozumím důvodům, proč jste nešla za Rodgersem i když jste věděla, co se děje a nemůžu čestně říct, že kdybyste to udělala, tak by to k něčemu bylo. I když si prej měl bejt vědomej svojí chyby, co udělal ve vašem případě. Abbott ho pak tím vydíral, což je něco co vás pravděpodobně nezajímá ale jenom tak pro úplnost. Asi i chápu, proč jste to neřekla mně, přesto, že jste k tomu měla víc než jednou příležitost. Každopádně, já nejsem jako Rodgers. Lidi jako Lisa nebo vy, pro mě nikdy nebudete jenom práce. Vzdala jste možná hledání spravedlnosti pro sebe, ale Lisa a ty ostatní, jí potřebujou najít a já udělám všechno pro to, aby se tak skutečně i stalo,“ můžu si dovolit bejt upřímnej přesto, že nečekám, že by moje slova měli vliv na její rozhodnutí.

,,Je to tu náš domov. Můj a Rachel. Mám tu práci. A přesto všechno, že se tu najdou ještě pořád někteří, co se na mně dívají skrz prsty kvůli minulosti, nerada bych se stěhovala jinam,“ není jistý, jak si suchý konstatování vyložit.

,,Vím, jak velkou věc po vás žádám. Oživit všechny ty dávno pohřbený vzpomínky a pak nejspíš ještě jednou před porotou. Nežádal bych o to, kdybych měl jinou možnost. Jednu věc vám ale zaručit můžu, pokud se k tomu odhodláte, ještě do večera, budu mít Abbotta za katrem a postarám se o to, aby se hned tak dlouho nenadechl jinýho vzduchu než cezenýho přes mříže. Jeho vlastní rodina ho zavrhla a tady ve městě už nenajde nikoho, kdo by byl na jeho straně. Nedostane možnost, aby vám mohl jakýmkoliv způsobem uškodit,“ odhaduju jí na víc, než na někoho, kdo by se bál Abbottova jména, nic méně považuju za důležitej faktor zmínit asi teda ne tak známou skutečnost, co by mohl její rozhodnutí ovlivnit.

,,Řekněte mi něco a buďte ke mně upřímný,“ je to vážnost v hlase, co mě přiměje zastavit při první možný příležitosti, ,,Vyhledal jste mně protože jste si myslel, že to co se mi stalo, má něco společného se zabitím té bohaté paničky, zajímal byste se o můj případ i kdyby to tak nebylo?“ její oči barvy nejhutnější čokolády mně znova pozorně studujou.

,,Upřímně? Nejsem si jistej. Kdyby nedošlo k vraždě Carterový nevím, jestli by mně napadlo, přezkoumávat starý případy. A nejspíš bych neudělal ani nic, čím bych si zasloužil vaší důvěru nebo kohokoliv jinýho, abyste za mnou přišla,“ docela realisticky vím, jak sem na tom byl se svým přístupem, co se města a jeho místních obyvatel týkalo. Ani se nepokouším předstírat, že by to mělo bejt jinak.

,,Děkuju, za upřímnost,“ z hlasu se nedá poznat, jestli to co sem řekl bylo správný, na každej pád, si ještě zavdá z placatky než mi jí vrátí, ,,Řeknu vám, jak to teďka bude. Vy mě zavezete domů, osprchuju se, převlíknu a pak pojedu s váma na stanici, kde to sepíšeme. Aby bylo jasno, nedělám to pro sebe ani pro vás, ale pro ty holky. Já svojí naději vzdala už dávno, ony potřebují někoho kdo jim ukáže, že je třeba se ozvat a bojovat. Jenom doufám, že mě nezklamete a dodržíte, co jste slíbil,“ nejspíš potřebovala ke svýmu rozhodnutí všechnu odvahu, co mohla sebrat.

,,Nezklamu. Dostaneme ho spolu, kam patří. To slibuju,“ s novou nadějí sem asi nikdy žádnej ze svejch slibů nemyslel tak vážně. I tak nechám motor vypnutej, ,,Nechtěl sem s tím přijít než byste se rozhodla, aby to nevypadalo, že se vás pokouším zastrašit, protože to je to poslední, co bych chtěl, je tady ale ještě jedna věc. Už před tím jsem si myslel, že jste vy mohla bejt hlavním Abbottovým cílem a ty ostatní vraždy jenom zástěrka. Má teď dost co ztratit kdybyste promluvila o tom co vám udělal. Když jste mi řekla, že jste se ho i zastavit pokoušela, přijde mi to víc než jistý, že mu šlo hlavně o vás. Možná se to nějak i dozvěděla Carterová, pokoušela se to proti němu použít a on zabil dvě mouchy jednou ranou. Skoro doslova. Teda ve vašem případě na štěstí neuspěl, ale i tak-“ pravda, dva další případy mi v tom neštimujou, nic méně Abbott je dost velkej zmrd, na to neštítit se vůbec ničeho. ,,Myslíte si, že některá z těch dalších dívek se přátelila s Maddison Westwoodovou natolik, že by se jí svěřila?“ pokusím se najít chybějící pojítko, vím, že Lisa to nebyla, nic o těch dalších.

,,V tomhle jste vedle jako ta jedle. Znám Jeramiaha, než k tomu došlo, byli jsme přátelé. Nečekala bych, že bude schopný toho, co mi udělal, ale vím docela jistě, že se nezměnilo nic na jeho základní povaze a sice tom, že je to malý přizdisráč. Znám ho dobře, věřte mi. Přátelila jsem se s ním protože mi ho bylo líto, kvůli tomu, co se stalo jeho rodičům a tomu jak mu to ostatní dávali sežrat. Bohužel, on si mou pozornost vyložil jinak. Nic méně, jako teenager, u holek moc úspěch neměl a to se ještě na jeho vzhledu tak docela neprojevovala jeho zkaženost. Peníze, vliv jeho rodiny ani sportovní úspěchy mu v tomto ohledu k ničemu nebyli. Vždycky byl spíš jen tím, kdo stál v pozadí. Pokud ho chtěl někdo terorizovat, většinou se z toho vyplatil nebo uplatil někoho, kdo za něj jeho problém s tou danou osobou vyřešil. Nikdy neměl koule na to, aby si ušpinil ruce osobně. Na víc, co se mně týká, celé ty roky od mého návratu sem, měl své zvrhlé potěšení z toho, jak bezmocná proti němu jsem. Snažila jsem se mu vyhýbat, pokud se mi to nepovedlo, jeho úšklebky mým směrem hovořili za vše. Vysmíval se mi. A pokud by věděl o tom, že se snažím varovat rodiče, jako že tím si nejsem jistá, jistá jsem si jediným, užíval by si to ještě víc. Věřte mi, nemá sebemenší důvod, chtít mne zabít. Tak jako jakoukoliv žádnou jinou. Živí ho aktivní bezmoc žen spolu s jeho nabubřelostí a pocitem nepostižitelnosti. Zabitím by o to přišel. Je si příliš jistý sám sebou než aby se něčím takovým obtěžoval a připravil se tak o zdroj svého potěšení,“ je to pro mě spíš důvod k respektu, s jakou pragmatičností dokáže o celý záležitosti mluvit. Nejsem si ovšem jistej, jestli tak docela můžu souhlasit.

***ooo***

S Imogeninou podepsanou výpovědí, to už šlo pak dál jako na drátkách. Tentokrát sem nemohl ani nechtěl nechat nic náhodě. Všechno podle regulí, aby ani někdo tak slizkej jako Abbott nemohl vyklouznout kvůli procesnímu pochybení. Wallace věrnej naší úmluvě podepsal zatykač víc než ochotně. Neunikla mi jiskra škodolibosti v jeho oku s jakou rozmáchlým potěšeným pohybem vepsal svůj soudcovskej podpis na úřední lejstro. Měl sem teda všechny důvody pro pevnej energickej krok s jakým sem po druhý toho dne vešel do kanclu.

,,Sbalte si parádní klepeta, Willkinsy, jde se zatýkat!“ houknul sem na svýho zástupce. I kdyby to nebylo nutný kvůli regulím, nehodlal sem ho připravit o jeho první skutečnej zásah.

,,A- ano, pane,“ zvedl se od stolu s podstatně větší rozvahou. Nediskutoval. Ale jeho pohled mně zkoumavě studoval. Nebyl u toho, když jsem sepisoval výpověď s Imogene a nebyl čas s ním před tím probrat nejaktuálnější události. Nezbejvalo mu než se spolehnout na naše nově objevený pořád ještě křehký pouto důvěry a loajality.

,,Ještě minutku,“ odmávl sem jakejkoliv jeho případnej dotaz, zároveň druhou rukou už vytáčející telefonní číslo. Pokud všechno mělo fungovat, jak sem chtěl, zbejvala jedna maličkost. Moje jméno, cílová adresa a čas, nic víc nepotřeboval vědět muž na druhým konci drátu. Po absolvování hovoru se Willkinsova zvědavost stala přímo hmatatelnou. ,,Zasvětím vás cestou,“ oznámil sem. Nechal sem ho následovat mně do služebáku.

Přes město do cíle v rekordním čase. Nebylo to tak jako kdyby v New Hope byli kdo ví jak přecpaný ty klikatý křivolaký silnice mimo hlavní třídu i kdyby zrovna nebylo kolem poledního. V tichu, bez majáků a jakýkoliv pompy, jsem zaparkoval poblíž, ale ne dost blízko, abych naší kořist nevyplašil. Vyčkávací část lovu, kterou jsem si užíval stejnou měrou, jaká mě dováděla k šílenství. Nic než pověstný ticho před bouří proťatý jenom kliknutím mýho zapalovače. Dost ohledů ke svýmu nekuřáckýmu spolujezdci, abych kouř z cigarety pouštěl ven okýnkem než by rychle vyplnil kabinu vozu.

,,Promiňte, pane, nebylo by jistější ho zatknout u něj doma? Ani nevíte, jestli tu je nebo není někde v terénu?“ Obeznámení ho s nejdůležitějšíma bodama, neubralo Willkinsovy nic na jeho zvědavosti.

,,Lekce číslo… už nevím kolik… pokud máte jinou možnost vyhněte se zatýkání podezřelýho před jeho dětma. Mimo to, má tu auto,“ poukážu stroze na zjevný. Jistě, moment překvapení a patřičný divadlo okolo bylo všechno na čem můj plán ležel. Nemohl sem si dovolit kiks.

,,Chápu,“ Willkins krátce přikejvne. Pro teď ignoruju, jak dobře vypadá slabej ruměnec na jeho tvářích způsobenej tak očividným pochybením, jako přehlídnout auto podezřelýho.

Jsem rád, že bez námitek přijal část pravdy o jejímž zbytku jsem se nechtěl šířit. Pořád sem si nebyl jistej, jakou roli, jestli vůbec nějakou v celým tom zmatku hraje Abbotova žena. Že někdo tak bystrej jako ona, celý roky dokázal přehlížet zneužívání jakýho se na dívkách její muž dopouštěl v podstatě přímo jí pod nosem, bylo dost sporný. Pak tu byla ta část, kdy samotná Imogene trvala na jeho nevinně v případech vražd, ale zároveň to co řekla o jeho způsobech nechat za sebe špinavou práci vykonávat jiný. To jestli mohla bejt Tammy Morganová nástrojem jeho vražednejch choutek sem pořád nedokázal posoudit. Zrovna tak, do jaký míry by to bylo z její strany dobrovolný nebo jí její muž nějakým stylem nutil. Na každej pád měla co vysvětlovat a praxe říkala, že takový vysvětlení se mnohem snáz získává, když už je pravděpodobnej podněcovatel takovýho jednání zašitej.

,,Omlouvám se, pane, můžu vědět na co vlastně čekáme?“ Willkins nervozním hlasem znova přeruší tok mejch myšlenek a rytmus bicích skladby bubnovaný mojí rukou o volant.

,,Všechno je záležitost načasování. Trpělivost,“ není jedinej, kdo cejtí napětí, ale já jedinej na rozdíl od něj znám důvod. Na štěstí nemusím čekat dlouho. Důvod prodlení se v oprejskaným Buicku Riviera pamatujícím už lepší časy, dokodrcá za doprovodu uvolněnýho rachotícího vejfuku o asfalt, krátce na to. Pozdějš než byla domluvená lhůta. Hned jak se dva pasažéři vyškrábou ven, je zřejmý, že staršímu z nich nejspíš zabralo nějakej čas patřičně se vyšňořit na svůj velkej den po letech půstu. Hladce oholená tvář, šlajfka teda ve spěchu jenom tak utažená na půl žerdi, pomuchlanej baloňák i nezbytnej klobouk s cedulkou „press“ za krempou. Tucker pravděpodobně dělal to nejlepší pro to vypadat dostatek reprezentativně.

,,Jak se to-?“ Willkins rovněž sledující dvojici nestačí dokončit otázku než všechno v jeho hlavě zaklapne na správný místo, ,,To vy? Ten telefonát. Upozornil jste ho,“ porozumění prozáří jeho tvář. ,,Není to s ním Nelsonovic kluk?“ nevíra v hlase signalizuje, že i můj zástupce se s hubatým zrzkem musel už asi taky potýkat.

Laskavost na oplátku, přimět Tuckera, aby najal Nelsona jako eléva, což by ho mělo aspoň přes léto zaměstnat od dělání vylomenin a trochu vylepšit jejich rodinnej rozpočet. Podle pyšnýho vykračování a foťáku houpajícího se mu na popruhu na krku, hádám, že počin co vyšel k spokojenosti všech. Nemám co bych k tomu řekl.

,,Čas na show,“ nasadit si hned po výstupu zrcadlovky je toliko pro efekt než že bych na těch několik stop vzdálenosti potřeboval ochranu očí před ostrým poledním žárem. Zaznamenám, že Willkins připojující se ke mně vedle mýho boku rovnající krok s mým, využil svejch slunečních brejlí taky součásti výstroje. Jakej že to velkolepej pár děláme. Nemohl bych bejt na nás pyšnější. Všechny kovový součásti na jeho uniformě, leštěný k dokonalosti, vrhající odlesky na slunci. Ostrá sebevědomá chůze. Dám sotva zřetelný přikejvnutí Tuckerovým směrem, co Nelsonův jinak zuřivě cvakající foťák nezaznamená, jenom pro uznání jejich přítomnosti, z pod bundy pro účel snímku nechám jako by náhodou vykouknout svojí hvězdu i zbraň. Dokonalá propagace bude tentokrát pilíř úspěchu.

Ruch venku nemohl nepřilákat pozornost zvědavcům z okolních domů a taky osazenstvu realitní kanceláře. Některý z nich se mačkaj u oken ještě když vstoupíme dovnitř. Týpek s pomerančově zbarvenou pletí, co byl prvně tak užitečným zdrojem informací i jeho klient zvědavě vytáhnou hlavu z jeho kotce. Tak samo několik dalších realiťáků a realiťaček i jejich klientů. Lepší publikum sem si nemohl přát. Moje gesto, Willkins rychlým krokem přes kancelář, zastoupí zadní dveře podle plánů vedoucí do dvora, co by druhou únikovou cestu. Paradoxně, ten kterýho se to týká nejvíc, nejeví, že by se ho to mělo týkat. Vede rozhovor s falešným cukerýnovým úsměvem s postarší dámou. Její vetchá konstrukce žmoulající v obou rukách kabelku, stojící mezi mnou a ním, je pro mě trochu důvod k neklidu.

Abbott mně milostivě vezme na vědomí až když i stařenčina pozornost je na mně a přestala vnímat jeho medový lži kterýma se jí nejspíš snažil přesvědčit k nevýhodnýmu obchodu. ,,Vysvětlíte mi laskavě, co má tento tyjátr znamenat?“ osopí se na mně s veškerou nabubřelostí.

,,Jeremiahu Abbotte, zatýkám vás za znásilnění Imogene Jonesové-“ dám si záležet na dostatečným přednesu, lhal bych říct, že si to neužívám. Čas by se dal měřit úderama srdce, co v nastálým hrobovým tichu by snad bylo možný i slyšet. Záležitost mžiku, kdy v rychlím sledu se stane několik věcí. Abbott se nezdráhá stařenku odstrčit, abych byl nucenej jí zachytit a on si získal čas. Vrhne se k zadnímu vchodu s divokým zavrčením zvířete chycenýho do pasti.

,,Jdi mi z cesty, bratře!“ pokusí se vším co má dostat přes Willkinse ubohým pokusem když už mu chybí fyzická převaha, využít na něj svojí autoritu rádoby duchovního vůdce.

,,Nejsem váš bratr,“ zasyčí Willkins. Ani stopa po muži, co by se možná kdysi zastrašit nechal, ,,A prosím, přinuťte mně to použít!“ s výzvou je v pohotovosti do akce připravenej jeho taser.

,,V pořádku, madam?“ s ujištěním předám babču jedný z makléřek, co se jí ujme a mezi prvníma přišla k sobě.

Abbott se pokusí o další manévr jeho pokus dostat se přeze mně ztroskotá hned v zárodku s přičiněním jeho oranžolícího kolegy a jeho nohy pohotově, rozeběhlýmu Abbotovy nastavený do cesty, že mi skoro padne do náruče. Snaží se mně zachytit a zároveň přetlačit pokud při tom ode mně schytá pár loktem do žeber než ho rozplácnu ksichtem dolů na jeho vlastní stůl, není kdo by si stěžoval.

,,Máte právo nevypovídat, všechno co řeknete může a bude použito proti vám…“ pokračuju přesně podle příručky, když mu zrovna ne šetrně kroutím pazoury za záda a zacvaknu kolem nich želízka. Mezi chrochtáním a funěním, co vydává možno rozpoznat pár nadávek. ,,Tak půjdem,“ vytáhnout ho za flígr do stoje není snadný při tom jak sebou škube. Po jeho hubě na stole zbude mastnej flek.

,,Nedotýkej se mně ty sodomitské prase!“ pokouší se mně hlavou zasáhnout na zad do frňáku. Až opožděně se rozvzpomene na roli, kterou se pokoušel hrát, ,,Nic jsem neudělal, ta Satanova konkubína to na mne nastražila! V hrdlo lže!“ haleká z plnejch plic, dokud mu moje rána pěstí z boku pod žebra neubere trochu vzduchu z nich a nepřivede ho na jiný myšlenky než se vzpouzet. Už potom celkem krotce se nechá vyvléct ven, kde se mezi tím stihl nashromáždit slušnej dav čumilů. Chtěl sem publicitu, mám jí mít.

,,Běžte pro auto,“ syknu k Willkinsovy, kterej se hned pronto jme protlačit davem, tomfou podél nadloktí spíš tak pro výstrahu, dělající si místo mezi nejneodbytnějšíma z čumilů. Vedle Tuckera s diktafonem, co mi hned strká pod rypák a Nelsona oslepujícího mně ustavičným bleskem z foťáku se tlačí frajer s kamerou. Nečekal sem mikrák, co se mi taky kdosi snaží nacpat do huby. Na jeho opačným konci stojí celkem čupr zrzka.

,,April Connorová, regionální zprávy v šest,“ představí se s tím, jak její kameraman švenkuje kamerou mezi mnou a ní. ,,Můžete našim divákům říct, co se tady stalo?“ pokračuje zrzka. Kdo ví, kterej ďas je sem povolal, ale výjimečně nemám nic proti. Jeremiášek se nezdá, že by se mu taková popularita líbila, všema silama se snaží vycukat svojí držku ze záběru marně se zmítající mezi mojí pravačkou na svým rameni nutící ho držet na místě a levačkou přidržující obě jeho spoutaný zápěstí.

,,Úřadu šerifa, se na základě svědecké výpovědi, podařilo zadržet nebezpečného sexuálního predátora. Tento muž je v současné době obviněn ze znásilnění. Je také podezřelý ze zneužití několika místních dívek a máme důvod se domnívat, že by mohl být zapojený i do pokusu o vraždu a několika dalších trestných činů z nichž mu bude obvinění sděleno v průběhu dalšího vyšetřování,“ nechám kameramana najet na detail svýho ksichtu a na krátko si kvůli tomu sundám i zrcadlovky, ,, Zároveň tímto naléhavě žádám všechny dívky a mladé ženy, především členky sdružení, které používal jako zástěrku pro své zločiny, mající k případu, co říct, aby se přihlásily mně nebo kanceláři šerifa. Žádné obvinění nebude bráno na lehkou váhu a žádná z obětí se nemusí bát, že by byla kýmkoliv pronásledována,“ neměl sem moc času připravit si tu správnou řeč a už vůbec ne ponětí, že jí budu muset recitovat in natura, můžu jenom doufat, že se mi u toho povedlo zapůsobit dostatek profesionálně, abych si získal aspoň špetku důvěry.

,,Jsou to závažná obvinění, co můžete říct na svou obhajobu?“ Connorová dopřeje prostor k vyjádření i Abbottovi.

,,Je to celé spiknutí! Snaží se zde očernit čestného a bohabojného muže! Ničemu nevěřte!“ ten se ochotně jme šířit svoje moudra coby poslední z šancí, ,,Prověřte si ho! To on je zvrhlý a zvrácený. Svou ohavností otrávil celé město! Shoří v plamenech a s ním všechny jeho děvky pekelné, které se budou účastnit hříchu!“ zní to skoro jako výhružka postiženým, co by se chtěly ozvat, žel nemám moc jak mu zavřít hubu, na štěstí se v ten moment ozve houkačka služebáku řízenýho Willkinsem, razícího si cestu davem.

Má to i svojí výhodu, Abbott v roli obětního beránka se nechá poslušně naložit do auta. Fakt jako že nerad, mu jebnu makovicí o střechu, ,,Pozor na hlavu,“ upozornění vydám až potom.

,,Jak se našemu štábu podařilo zjistit, zadrženým je Jeremiah Abbott, úspěšný relitní makléř, místní pilíř komunity a vedoucí mládežnického sdružení…“ zaslechnu ještě komentář Connorový, než se nám pak povede prokličkovat ven z davu, má už po přenosu, podle tučný obálky co jí vidím ve zpětným zrcátku předávat Tuckerovi, je jasný, kdo jí povolal. Asi ho tak docela nemůžu vinit, když sem ho požádal o propagaci, že to pojal poněkud velkorysejš, hlavně ke svý šrajtofli.

***ooo***

Žádný médium se i s dnešní technikou, ale nemůže rovnat rychlosti lidskejch klepů. Není teda div, že před kanceláří šerifa, už čeká obdobnej zástup. V prvních řadách je tvořenej Abbottovejma přívržencema. Anonymita davu poskytující několika z nich kuráž kopnout do auta razícího si cestu mezi nima za doprovodu majáků i houkačky ve výstražným režimu, kterýžto ani jedno se nezdá moc účinný.

,,Serte na to, uhnou se,“ nařídím Willkinsovy, kterej poněkud křečovitě svírá volant maje pořád ještě dost zábran, aby použil sílu na někoho relativně nevinnýho. Nic nezabíraj ani výzvy k rozchodu zesílený přes amplion. Na konec to nejde dál, uvízneme bez možnosti se pohnout do předu či dozadu a celý auto se začne otřásat pod náporama úderů do karoserie a snahou paží několika odvážlivců převrhnout ho na bok.

,,Vymyká se to, pane,“ Willkins nezní v panice, nic méně hádám, že k tomu má blízko. I když je třeba mu přiznat bod, že zatím situaci zvládal.

,,Nepovídejte,“ neubráním se úšklebku.

,,V kufru jsou nějaké zbraně, kdyby se nám povedlo, dostat se k nim,“ znova překvapí, když z něj vypadne něco užitečnýho. Třeba že ne jeho vinou, moc realizovatelnýho s ohledem jak těsně je burácející masa těl natlačená na kastli.

,,To nechte na mě. Půjčím si tohle,“ natáhnu se po jeho tomfě. Nepovažoval sem za nutný, dovyzbrojit se před výjezdem, vlastní výzbrojí, což teďka zpětně byla asi chyba. No nikdo nečekal, jak moc se to zvrhne. Využiju moment překvapení, první kohortu odrazím prudkým otevřením dveří, asi trojice vrávorající na zad mi poskytne dost prostoru protáhnout se ven a hned za sebou zavřít, když se jeden z nich pokusí protlačit do auta kolem mě. Dost prostoru odrazit ho tomfou u těla, málo prostoru, abych jí mohl použít správně.

,,Fuj! Hanba!“ je nejzřetelnější, čím burácí dav. Hádám, že to nepatří jejich guru. I když ne zdaleka všechny hlavy toho stáda patřej jeho Žužu-jugend, kterejžto termín až teď nabírá na významu. Většina je tvořená místníma buranama, co mě nemuseli už před tím a teď maj konečně legitimní důvod. Pár nejbližších rváčů idetifikuju, jako ty se kterejma sem měl už tu pochybnou čest v putice. Ty se jakoby zázrakem rozestoupěj, jen, co tomfu její kratší stranou sotva protočím v zápěstí. Trochu sem vyšel ze cviku, je to dávno, kdy sem byl odkázanej na ní, nic méně s mlácením lidí je to jako s jízdou na kole, taky se to nezapomíná. Žel na jejich místo se hned natlačej další.

,,Na to nemáte právo! Propusťte našeho Otce!“ Grayson a čtveřice jemu podobnejch výrostků, mi zastoupěj cestu.

,,Nepleť se do toho, mladej a modli se, že nebudu mít důvod sebrat tě taky,“ celkem snadno ho odstrčím levačkou o jeho hruď, což se tak nějak nelíbí jeho kumpánům. Ten největší se na mně vrhne. Složím ho jedním dobře mířeným úderem tomfou přes zadní stranu jeho stehen. Stačí to ostatním třem, aby se drželi v uctivý vzdálenosti. Ne na dlouho, toho sem si vědomej, když pořád v bojovým postoji, pomalu postupuju k zadku auta. Situace houstne než spíš na opak. Těl do masy bublající nenávistí přibejvá, přicházej nový a další. Je to k nevíře, vážně až tam vzadu zahlídnu hroty několikerejch vidlí. Baseballový pálky, tyče, řetězy, co kdo měl zrovna po ruce. Je to otázkou náhody než se objeví někdo se silnějším kalibrem. Hukot slovní šarvátky ze předku vozu přiláká mojí pozornost. ,,Co si k čertu myslíte, že děláte?“

,,Kreju vás, pane,“ hloupej, statečnej Willkins, co se v podstatě neozbrojenej rozhodl vylézt z relativního bezpečí auta, po mě vrhne jedním ze svých plachých úsměvů. Jeho pokus z mýho úhlu pohledu spíš vypadá jako způsob nechat se umačkat rozlíceným davem. Má sotva dost místa se nadechnout, natož se dostat ke služební zbrani v pouzdře za pasem. Bez tak není jistý, že by jí dokázal použít.

,,Měj rozum, synku, na čí straně jsi? S námi nebo s tím buzerantem přivandrovalým odnikud? Nech Otce Abbotta jít. Víš, že je to tak správné,“ zavalitej pupkáč tak ve středních letech, se Willkinse snaží svým panděrem natlačit až na kastli.

,,Jsem na straně zákona,“ zní Willkinsova pevná odpověď. Předvede solidní obratnost, když pozadu jediným působivým skokem vyskočí na haubnu, aby si získal trochu odstupu, což nebrání nejrozlícenějším, začít se sápat po jeho kotnících ve snaze ho strhnout zpátky do prachu cesty, ,,A je na místě vás upozornit, že všichni tak jak tu jste, svým jednáním zákon přestupujete!“ na okamžik má krátce převahu nad davem.

,,Nepárej se s tím nanicovatým chcípákem!“ zahřmí odněkud z chumlu, ze stejnýho místa odkud přiletí dlažební kostka. Je to jak špatnej sen nebo blbej film probíhající zpomaleně. Příliš zřetelně si uvědomuju, omezení vlastního těla, kdy nemám šanci zabránit tomu, co se stane a nezbejvá nic jinýho než zůstat pozorovatelem. V jednu chvíli je můj zástupce svý běžný předpisový já. Vzpřímená postava, brada hrdě vysunutá v před, ztrnulý rysy, který sem si zvykl považovat za pohledný, když se je člověk naučí správně číst a ví jak je jejich předpisový ztuhlosti zbavit. Pak je to směs šoku a nevíry v co se změní. Překvapení stejný a vlastní všem klukům, co bojovali za svý ideály, náhlý uvědomění si, že už je všemu konec a už nikdy nezjistí, jestli padli za správnou věc. Otázka vepsaná v očích. Vždycky ta stejná. Proč?

Okamžik kratší než by orel, jehož zaskřehotání přes vřavu zaslechnu odněkud z oblak nad mojí hlavou, mávl křídlama.

Bezchybná kůže nad jeho obočím je porušená ošklivě rozšklebenou ranou z níž po pleti, co byla vždycky trochu víc bledá se vyřine krev. Pomalu se šine karmínově rudá stružka, razí si cestu skrz sotva zřetelný pihy. Tu samou cestu, co sem sotva den zpátky trasoval svýma prstama. Není prostor pro sentiment. Horká, sytá po železe, urážlivě hyzdí tu neposkvrněnou mladickou nevinnost přes líc, čelist, šíji. Prosakuje vzorově naškrobenej límec uniformy. Dav, to stádo krvelačnejch tupejch monster, povzbuzený jejím pachem, se dá znova do pohybu. Divočejší než před tím. Nepočítám, kolik z nich pošlu k zemi kopancem nebo tomfou, moje vize je krvavě rudá. Tělo se pohybuje v důvěrně známým tanci. Dva kroky tam, půl kroku zpět. Naštíplý žebro. Přeraženej hřbet. Koho to zajímá? Moje monstrum zpívá radostí. Rameno. Bok. Pirueta. Otočka. Zvedačka. Kopačka do žaludku. Tomfou přes hubu. Nevybírám si. Padne kam padne. Toho posledního naberu zespoda do brady až mu slyšim zachrastit zuby. Náramně uspokojivej zvuk. Pár z nich vyflusne v záplavě krve. Ještě lepší. Kámo, chceš vidět jak kope kůň? Přesně takhle. Čísi holení kost taky křupne náramně uspokojivě, když jí projde moje podrážka prakticky skrz. Víko kufru vyskočí, odhalí mi malej arsenál o jakým sem neměl ani šajna. Neprůstřelný vesty, dobrý, ale momentálně poněkud zbytečný. Granát slzáku; s pojistkou vězící v mejch zubech následně odhodím, co nejdál do davu. Na otevřeným prostranství nemá takovej efekt. Ačkoliv pár přidušenejch slzy ronících zmrdů se odporoučí z obrazu. Dvě brokárny, jsou to co mně zajímá. Pás nábojů si hodím přes rameno.

,,Wille, chytej!“ druhá zbraň letí vzduchem než jí přesně zachytí příjemce.

,,Dík, šéfe!“ zuby poskvrněný vlastní krví, část rozmazanou přes celou tvář, Willkins na mě blejsken úsměvem. Ocení dobrý načasování. V písku pod ním se svíjí v křečích nějakej kokot, elektrody pořád vězící v jeho těle, kterýho zasáhl jediným svým výstřelem z taseru. První jeho výstřel z brokárny jde varovně do vzduchu čímž nám oběma získá patřičnej čas i pozornost.

Já to využiju k tomu abych se přes už zaklaplej kufr dostal až na střechu našeho auta. Můj zástupce má už dost volnýho prostoru, aby mi na můj pokyn podal vysílačku z něj. Než si jí vezmu nechám cvaknutí nabíjený brokárny, dělat svojí práci. Trochu jako rock starr na stagei, přejdu po střeše nad běsnícím davem. ,,Héj, kreténi!“ muj hlas zaburácí zesílenej amplionem, ,,Kdo z vás sem přišel zdechnout?“ prst na spoušti, jednou nataženou ruku nechám míření libovolně klouzat po tlamách zkoprnělejch nevírou. Čas aby i ty nejtupější pochopili, jak se věci maj. ,,Mám tady úchyla, co možná šukal i vaše dcery. Tak kterej z vás bude ten první, co chcípne pro jeho obranu?“

,,Otec Abbott je dobrý muž! Nemáte právo špinit jeho jméno!“ zazní několikahlasně.

,,Nemáte dost nábojů!“ za posledním odvážlivcem se ozve souhlasný hulákání.

Nemám problém jeho ani jeho kumpány najít v davu. Hlaveň tím směrem, pažba bezpečně zapřená o moje nadloktí. ,,Možná. Na pár z vás to stačí. Hlásíš se jako první?“ Ani nestačím dokouzlit svůj psycho úšklebek, dotyčnýho jako by vcucl dav, není po něm ani památka. ,,Fajn, ještě někdo další?“ Vnímám i cvrkot za zádama, který mi skutečně hlídá Willkins. Zdá se, že i tam je všechno pod kontrolou až na příležitostný výkřiky ze všech stran o policejní zvůli, náboženským pronásledování a kdesi cosi.

Příliš zaměstnanej obdivovánim Willkinse, co otrapovi majícímu dost drzosti pokusit se vydrápat za ním, bez milosti, pažbou nakouří do ksichtu, než abych si všiml vidláka, myslícího si o sobě nejspíš, že je středověkej křižák nebo něco podobnýho, soudě dle pokřiku: ,,Smrt rouhačům!“ a způsobu jakým se vidlema jako dřevcem, rozežene ustupujícím mu davem rovnou do zteče. Výstřel z brokárny je věc reflexu. Rek padne jako podťatej. Skučící v písku cesty, svírající svůj kotník, kam sem přesně mířil. Není žádná krev. Gumovej projektil. Dost pro ostatní rozeběhnout se od něj do všech stran jako hejno vyplašenejch koroptví.

,,Přátelé, ujišťuju vás, že ty další už budou ostrý!“ zašklebím se, nepotřebuj zesílení hlasu, kterýho sem se vzdal ve prospěch ládování nábojema z pásu do komor.

,,Jste šílenec! Nemůžete střílet do lidí!“ ozve se kdosi.

,,Správně a špatně. Pokud jste to ještě nepochopili, sem psychopat a seru na vás. Zabiju klidně tebe i tebe a pak si v klidu zajdu dát biftek-“ kvérem namířím na dva nejbližší trkvasy v davu, co se sice tvářej, že by se nejradši vysublimovali, ale nějak jim to nejde, ,,Vy lopaty tady jste mi totálně u prdele, jediný na čem mi záleží je zákon. Pokud ho někdo z vás poruší… chcípne. Commprende?“

Je to věc, že chvilku na to se dav začne tak nějak samovolně rozcházet. Nechám je milostivě posbírat jejich zraněný, některý se zvládnou sesbírat i sami. Dost jim záleží zdekovat se co nejrychlejš z mýho dohledu.

Už na pevný zemi, Willkins využije nabídky mý ruky, aby se pevně chytil na cestě seskoku z haubny. Trochu zavrávorá, nic, co bych nevybalancoval. Možná opožděně nabíhající stres možná vliv rány do hlavy. ,,Jak jste věděl, že jsou tam slepé?“ první co ho zajímá; krev z jeho zranění zasychající mu na tváři.

,,Nevěděl,“ ušklíbnu se. Brokárnu nechám ležérně odpočívat hlavní přes rameno, prsty při tom pořád poblíž spoušti i když v dohledu není nikdo, kdo by měl chuť se přesvědčit na kolik bylo moje představení jenom divadlo. Nebylo.

,,Tak polez, šmejde,“ když je dostatečně čistej vzduch, vytáhnu Abbotta z auta. Jeho samolibej škleb bych mu nejradši smazal pěstí, ale pořád je na dohled dost čumilů. Willkins je zvládá držet svojí brokárnou v šachu. I tak.

Sotva pár kroků, než se k nám přitočí Grace a nějaký její kámošky, jako by jim docela bylo jedno, že sem nedávno vyhrožoval odbouchnutím každýmu, kdo by se přiblížil. Možná jim to jedno je, podle jejich prosklenejch pohledů, jako by na něčem fičely.

,,Věříme v tvou nevinu a modlíme se za tebe, Otče,“ dovolím jí, aby navlíkla Abbottovi kolem krku věnec z lučního kvítí. Páč krveprolití, fanatismus a kvítí, patří tak nějak k sobě. Asi.

,,Tak čiňte mé dcery, nenechte ďáblovy zplozence převzít vládu nad svými srdci. Nevěřte lžím, kterými se vás budou snažit oklamat,“ Abbott si dává záležet na přednesu, aby se jeho svatost donesla široko daleko.

Je to nečekaný, ale už ne tak překvapující, že to je Willkins, co ho pažbou napálí do žaludku: ,,Zmlkni už,“ zavrčí.

,,I za tebe se budeme modlit, bratře, abys prozřel a nenásledoval hříšníka,“ další z těch pošahanek, strčí květ do Willkinsovy klopy. Nevtipně na tu stranu košile, co je nasáklá jeho krví, cezenou i pro její fanatickou myšlenku, což jde samo sebou docela mimo ní.

Willkins na mně vrhne dost zoufalej pohled, páč mu jeho přirozenost pořád nedovolí bejt hrubej na dívku, ale to co si o dotyčný myslí, je dost zřejmý.

,,To už by stačilo, dámy,“ já sice taky dvakrát nejsem rád hrubej na ženský, nic méně, tyhle patřej k sortě, co mě docela krká. ,,Nejspíš nemáte tucha, co tenhle váš svatej papínek udělal vašim kámoškám, no, doporučil bych vám, se jich na to zeptat. Třeba takový Lisy, hm?“ Nechám je tam stát jako partičku sův, co svýma tupýma pohledama nejvíc připomínaj. Pošťouchnu Abbotta v před, až škobrtne. Už hladce bez větších komplikací se povede dostat do relativního bezpečí kanclu.

***ooo***

,,Kecni na prdel, hajzle!“ nedám Abbottovi dvakrát na výběr, když ho v podstatě hodím na výslechovou židli. S drobným pocitem zadostiučinění, jak mu při jeho poslední dobrovolný návštěvě tady nebyla po chuti. I teď udělá znechucenou grimasu, pro svý vlastní dobro ale kušuje. Willkins hbitě zatemní okna i s pomocí aspoň bytelně vypadajících dřevěných okenic a zajistí dveře, který pro podobný případy obléhání jsou vybavený mříží zevnitř a mohutnou západkou.

,,Mělo by to udržet i větší nápor a máme i dost munice-“ nedořekne to, co oba víme, že pokud ty idioty venku napadne znovu se sešikovat a vzít stanici útokem, neměli by sme sami dva moc velkou šanci se ubránit.

,,Jak jste na tom?“ přiblížim se k němu aby náš rozhovor mohl bejt soukromej, jak je v omezeným prostoru možný. Tržná rána na jeho hlavě pořád slabě krvácí nic méně nezdá se moc hluboká. Každopádně, že si vezme čas na zhodnocení vlastního stavu taky o něčem vypovídá.

,,Budu v pořádku. Jen jestli bych…“ muž, co před chvílí byl schopnej čelit rozzuřenýmu davu, plaše neurčitě zagestikuluje směrem umývárny.

,,Jasně. Hej, Willkinsy,“ krátkej stisk jeho ramene, pro teď jedinej možnej kontakt mezi náma, ,,Vedl jste si moc dobře. I když to byla pitomost vylejzat z auta neozbrojenej,“ dodám. I tak se držení jeho těla pod mojí rukou nepatrně uvolní. To zůstalo stejný i když jinak se změnilo úplně všechno.

,,Díky, šéfe,“ naprosto extatickej úsměv krátce zjemní jeho rysy, ,,Líbilo se mi, když jste mi řekl jménem,“ poznamená. Před tím v zápalu boje jsem si toho sotva všimnul, no mohl sem předpokládat, že to nenechá jenom tak.

,,Uvidíme,“ je zřejmý, že už to nikdy nebude stejný. Z otravnýho ušlápnutýho zástupce přes příležitostnýho milence se stal nejvýznamnějším ze všeho- druhem ve zbrani. A to doslova. Třeba že momentálně ani není jistý, jestli budeme žít dost dlouho na to, abych měl příležitost, pokusit se ho jinak oslovovat i kdybych chtěl. Svojí skepsi si samozřejmě nechám pro sebe. Nic méně v krátkým okamžiku porozumění mezi náma, sdílíme tuhle pochmurnou vizi i bezeslov, tak jako tichou dohodu, že ať už se dál stane cokoliv, neuděláme ostudu uniformě a tomu co představuje.

Willkins se neochotně vymaní z mýho doteku, po krátkým přikejvnutí, ramena vztyčený, bradu hrdě vysunutou v před, jistým krokem se pohybuje po kanceláři- což vidím obzvlášť rád, aspoň se zdá, že mu dlažební kostka z mozku neudělala fašírku.

,,Takže, než se muj zástupce vrátí, aby vám udělal pár pěknejch fotek a ty další formality, můžeme zatím zabít čas nějakým nezávazným pokecem, co vy na to?“ s úšklebkem oslovím Abbotta. Pohodlně rozvalenej na židli proti němu, vykouzlím na sobě tu nejležérnější fazonu, co zvládnu. ,,Mám od Imogene podepsaný svědectví, takže tady nemáme o čem se bavit, ale oba dobře víme, že máte i další hříchy, ze kterejch byste se možná rád vyzpovídal. Bylo by to dobrý nejenom pro vaší duši ale i budoucnost. Soud občas přihlídne k tomu, když takovej zmetek jako vy, projeví aspoň trochu sebereflexe a spolupracuje při vyšetřování,“ pravda je, že pokud byli moje šance získat svědectví o jeho dalších zločinech před tím mizivý, teď jsou stejný asi jako že Mets vyhrajou letošní pohár, to znamená prakticky nulový. Co je horší, Abbott si to taky uvědomuje.

,,Nemáte na mne nic než svědectví bláznivé pomýlené míšenky. Nikdo se s tím nezabýval před tím a nebude ani teď. Pravda i Bůh jsou na mé straně a co je ještě lepší, tak i ti lidé tam venku. Nikdo z nich neuvěří vám ani jí. Měl byste mne propustit, dříve než se někomu něco stane. Když budete mít štěstí, možná vás nechají odejít z města v jednom kuse i s tím vaším malým sodomitským přítelíčkem, jak že se jmenuje, Jimmi, že? Milý hoch, ačkoliv též poněkud pomýlený. S trochu trpělivosti věřím, že by se to dalo napravit. Nic méně, určitě byste nechtěl, aby mu někdo ublížil, že ano?“ úšklebek překypující arogancí někoho dobře si vědomýho svojí převahy.

,,To má bejt vyhrožování? Skvěle. Další bod na seznam. Jen tak dál,“ je to hra nervů, takže se mi celkem snadno povede udržet démona na uzdě, paradoxně i dost pomáhá, že sem před tím měl možnost venku se trochy destruktivní energie zbavit.

,,Přeberte si to jak je vám libo. Každopádně, pokud trváte na tom, mne zde zadržovat, požaduji přítomnost svého právníka a telefonát na který mám právo,“ pořád stejně sebevědomej v nabubřelým tónu a navzdor tomu, že dřepí v dost nepohodlný poloze s pazourama pořád spoutanýma za zády.

,,Beze všeho. Hned, jak provedeme všechny další formality. Času máme dost. Konec konců, já tady nejsem ten se závislostí. Uvidíme, co dorazí dřív, jestli váš právník nebo absťák. Nemám tu osobní zkušenost, jaký přesně to je z koksu. Přijdou křeče, celá kůže vašeho těla jako by byla v jednom ohni a žebra z hrudníku jako kdyby se snažili obrátit ven? Nebo je to jiný? Kdo ví, možná mi o tom poreferujete. Hmm, tohle je ten výraz, kterej sem chtěl vidět,“ zkonstauju s nemalým uspokojením. Bez ohledu na to, jak moc se snaží Abbott ovládat, jsou to ty malý náznaky, záblesk paniky v očích, sotva postřehnutelný škubnutí koutku, šlachy na krku jako by už teď napjatý v křeči už z pouhýho pomyšlení na všechno to nepříjemný, co přijde, co mi přinášej přesně ten správnej druh uspokojení.

,,To by bylo mučení. To nemůžete,“ už nezní ani zdaleka tak vzpupně.

,,Říká kdo? Nebo si to můžete usnadnit a spolupracovat. Ve federálním lapáku mají prostředky jak takovým pomoct. Čím dřív se tam dostanete tím líp pro vás. Volba je na vás,“ netřeba dodávat, že si přeju aby si spíš vybral tu bolestivější možnost.

,,Chci si zatelefonovat,“ kdyby se u takovýho hovada, dalo mluvit o něčem jako je čest, dalo by se mu k ní přičíst, že si pořád snaží udržet aspoň zdání klidu, když to nevypadá, že bych aspoň pro tuhle chvíli z něj mohl vyrazit cokoliv jinýho.

Vyhodím nohy na stůl. V klidu si zapálím retko, abych zabil čas do doby než Willkins vyleze z umývárny. Převlečenej do čistý rezervní košile, stopy krve umytý z obličeje, podobnej svýmu běžně reprezentativnímu já až na náplast s kusem fáče, prosakujícím krví nad jeho obočím.

,,Můžeme?“ chvilku mu zabere než připraví všechno potřebný, sadu na otisky, foťák, karty na evidenci, tak se zatím zabavím jinak. ,,Zvedej se, hajzle,“ vytáhnu Abbotta ze židle, abych ho mohl zbavit klepet. Sem tak milosrdnej, že mu nechám chvilku, aby si rozmasíroval pochroumaný zápěstí. Víc, než by si takovej ksindl zasloužil. ,,Vyprázdnit kapsy,“ další příkaz, co začne dost neochotně plnit. Na stůl se mi postupně dostane jeho šrajtofle, klíče, telefon, pouzdro na vizitky… ,,Všechno!“ zdůrazním. Jak se dalo čekat, kroutí se jako červ než vyloví stříbrnou krabičku jejíž obsah je pro něj cennější než sám život a mně zajímá víc než zbytek jeho feťáckejch propriet, co následujou. Něco z bílýho prášku uvnitř naberu na nehet malíčku a okoštuju. ,,Solidní matroš. Řekl bych, že tohle bude federály taky dost zajímat,“ ušklíbnu se i když mi Abbott prostřednictvím svýho naprosto koženýho ksichtu bez emocí nedá moc velký zadostiučinění. Jinej příběh vypráví jeho ruka sevřená v pěst už teď se snažící ovládnout třes. ,,Hodinky, šlajfku, pásek a taky tkaničky z bot,“ nařídím, ,,To aby ses nám tu nezavěsil v cele až na tebe příjdou deprese a sebevražedný myšlenky. A ony přijdou, to mi věř,“ cejtím svý pysky formovat se do sadistickýho úsměvu. Je to znova panika v Abbottovejch očích, co momentálně živý mýho démona. Tak jako jemu podobný i on je ve svým jádru zbabělec nejvíc ze všeho se bojící vlastní fyzický bolesti. Vyhmátnout tuhle jeho slabinu mi dává nad ním moc o jaký se mu v životě nesnilo. Zabavovat vězňům tyhlensty věci je už moc nepoužívaná praxe a dala by se nazvat i zbytečnou v situaci, kdy ho budeme mít pořád na očích, nic méně i to je součást procesu nalomení jeho osobnosti. Jeho figura se nezdá už tak impozantní bez honosnýho mantlu, co se tak nějak pozapomněl v jeho kanclu, jistě pořád má na sobě drahý kvádro ale bez šlajfky a koženýho pásku už nevypadá tak nóbl. Nevěřili byste, kolik chlapovi ubere na sebevědomí, zbavit ho jeho opasku. Tenhle s velkou sponou vykládanou šutrem, svědčící o potřebě jeho majitele něco si kompenzovat, vypadá, že pro něj byl hodně důležitej. ,,Ts, ts! Tohle si nech. Přeci bys nechtěl svoje věrný zklamat, že sis nenechal jejich dárek,“ s květinovým věncem od Grace kolem krku vypadá jako super idiot, nemůžu se připravit o zábavu mít ho tak zvěčněnýho v úředním záznamu. ,,Je váš, Willkinsy,“ oznámím, když sem spokojenej s fází jeho degradace. Znovu se pohodlně usadím s haksnama na stole, věnujíc trochu péče svojí Beccince. Jenom tak pro všechny případy.

Abbott se rozhodl, to před tím i nabírání otisků absolvovat v tichu se stoickým klidem jak se na správnýho mučedníka sluší a patří nic méně starý triky a aspoň malou náplast na svoje pošramocený ego se pokusí vyléčit si na tom, koho vyhodnotí za slabšího. V tomhle případě chyba, velká chyba.

,,Třeseš se, bratře? Měl by jsi se třást. Ti tam venku si pro tebe přijdou. Skončíš jako ti kdož následovali Samaela, svržený do propasti pekelné k věčnému zatracení-“ vytasí se s fíglem, co by podle něj měl na Willkinse zabrat.

Vyslouží si tím ale akorát to, že ho Willkins drapne za předek košile: ,,Už jsem to jednou řekl a nebudu to znovu opakovat. Nejsem váš zatracený bratr!“ zasyčí do jeho ošklivýho ksichtu skrz zaťatou čelist. Jeho vztek praskající ve vzduchu se dá skoro cítit.

Přesto, Abbott se dál rozhodne pokoušet svoje štěstí: ,,Měl byste si ho dát na řetěz, šerife. Ačkoliv, co jsem slyšel, nejspíš by se mu to i líbilo. Není to tak ty malý zvrhlíku?“ patrně s přáním smrti se ušklíbne na Willkinse.

,,Ale Jeremiášku, buď slušnej,“ podívám se jeho směrem skrz roztočenej bubínek Becci, ,,Jsem docela pod velkým tlakem a tak by všichni pochopili, že mi při čištění selhala bouchačka. Smůla, pokud tvoje ubohá existence bude stát v cestě kulce. Tady Willkins, protože si na něj právě byl moc hnusnej, mi dosvědčí, že to byla nehoda. Není to tak?“ zaostřím na Abbotta přes hlaveň už zaklapnutýho kvéru.

Na štěstí je víc než jeden způsob, jak mýmu zástupci vrátit jeho klid, nechat ho zaobírat se nastíněnou představou funguje dobře. Takže odvětí docela klidně: ,,Přesně tak.“

,,Vyhrožujete, že mě zastřelíte? Jste šílený!“ Abbott se taky snaží znít ledově klidně, ovšem v jeho případě to zůstává ve stádiu pokusu. Hlas mu zakolísá na poslední slabice.

,,Docela. Ale měl sem zato, že to už jsme si vyjasnili,“ slova podpořím svým nejpsychopatičtějším úsměvem.

Zbytek procesu se obejde už bez většího rozruchu. Abbott dostane svůj telefonát. Musí bejt zoufalejší než dává najevo protože ho využije aby se pokusil spojit se svým dědulou. Nemám tucha, kdo je na druhým konci drátu, pravděpodobně nějakej asistent, majordomus nebo ký fras, co tyhle lidi využívaj, každopádně to není starej pán osobně a dotyčná osoba přes Jeremiahovo zastrašování a pak i škemrání, ho přepojit odmítne, nepochybuju, že v souladu s přáním svýho zaměstnavatele. Ať už se mi to líbí nebo ne, mě čeká taky jeden hovor, do kanceláře k Mavis, optat se jestli má město v pácu nějakýho právníka. Co vím, tak Wallace je jedinej, kterej se ovšem nemůže a asi by ani neměl zájem, Abbottem zaobírat. Každopádně zákon je zákon a i taková hnida jeho ražení má na zástupce nárok. Ne, že by mně snad jeho práva nějak tejrali, ale nehodlám nechat ani sebemenší procesní mezeru, co by mu eventuálně umožnila se ze všeho vyvlíct. Samo, že to dám s doložkou, že Mavis s jeho sháněním nemusí spěchat a dotyčná osoba taky nemusí dvakrát kvaltovat. Tou dobou už je Abbott ubytovanej v cele na kavalci, dřepí tam jako nějaká zasraná sfinga s pazourama v klíně i přesto všechno, jak se mu to sype, tvářící se pořád stejně nadutě.

,,Co bude dál?“ Willkins měl celkem požitek Jeremiaha šoupnout do cely, chlapec při doletu vzal druhou o zem, pyskoval při tom sice něco o policejní brutalitě, no jeden pohled na mě s Beccinkou a zase zmlknul.

,,Nic. Čekáme až vyměkne a bude s ním lepší řeč,“ pokrčím ramenem. Lepší nápad pro teď nemám.

,,Nejsem si jistý, jestli máme tolik času,“ oznámí Willkins ze svýho místa u okna, malou špehýrkou mezi nastevřenýma okenicema sledující cvrkot venku.

,,Něco zajímavýho?“ zvědavost mě přiměje se zvednout.

,,Podívejte se sám,“ ustoupí aby mi toliko nechal prostor.

Že pohled to je přímo pro bohy i když jakejkoliv bůh s tím má pramálo co společnýho. V popředí Jeremiahovo Žužu-Jugend. Tak desítka z nich, převážně rozesezený na zemi po zápraží stanice, několik z nich v kleče. Některý držej zapálený svíčky a svíčky v takovým množství, že snad kvůli nim museli vykrást místní krchov, jsou rozestavěný i po prkenný podestě kolem nich. Jiný třímaj v rukách transparenty s ne moc originálníma nadpisama: “Propusťe Otce Abbotta“ a “Otec Abbott je nevinný“. Přirozeně, že je vede Grayson a ten to nejspíš i zpunktoval. Grace po jeho boku v tomhle případě, tak jako on, vnímám spíš jako doplněk. Aby se nenudili, předzpívává jim z knihy žalmy a oni je jako správný stádečko po něm opakujou. Jejich sborovej zpěv je slyšet i přes zavřený okno. Přidávaj se k nim i místní svíčkový báby. Spolek počestnejch zbožnejch dam, který nesměj chybět při žádným funusu ani jiným šrumci, aby o něm pozdějš mohly v duchu těch nejlepších křesťanských hodnot, mezi sebou klevetit a s láskou v srdci pomlouvat bližní jedno z jakýho důvodu. Protipól jim dělá několik místních stařešinů rovněž vybavených transparentama. Na těch je pro změnu něco o tom, jak konec světa se blíží a je třeba vymýtit hříšníky. Ještě zajímavější je ale dění na pozadí. Banda místních buranů horlivě cosi kutících ze dřeva, konstrukcí podezřele připomínající šibenici. Další vidláci se i se svejma monster truckama sjížděj snad i z okolí, tak že plac před stanicí pomalu začíná připomínat parkoviště obchoďáku. Oblak kouře z vejfuků, burácení na prázdno tůrovanejch motorů, bojovej jekot kokotů za volantama i těch seskakujících z korb dodávek, to všechno dohromady sytí vzduch. Ozve se pár prvních výstřelů, zatím jenom tak do oblak. Že se něco chystá a nebude to hezký, je víc než jistý.

,,Neuklidní se to. Možná bychom měli zavolat na okres, ať si pro něj přijedou nebo pošlou posili. Pokud se to vymkne, sami je nezvládneme,“ zahučí mi u ucha Willkins, hlas plnej obavy.

,,A nechat, aby mu prošlo to ostatní? Zlomí se, věřte mi. Všechno, co potřebuju je pár hodin, možná den. A zatím všechno, co musíme udělat je udržet ty venku aby tam taky zůstali,“ třeba sem cvok, ale nestojím o to, aby se mi do případu namontoval nějakej jeliman z okresu, co se spokojí se zašitím Abbotta za jeden zločin a nebude mu záležet na ostatních.

,,Pořád doufáte, že se vám ozvou ty další dívky, že ano?“ tón hlasu zní spíš jako konstatování.

,,Možná,“ po pravdě už v to moc nedoufám, ale nejsem z těch co by někdy něco považovali za definitivní.

,,Dobře,“ Willkins přikejvne, zjevně spokojenej s mojí odpovědí. Což nemám páru, co znamená pro mě. ,,Netušil jsem, že by tu mohl mít tolik přívrženců,“ pronese od původního tématu.

,,Nemá. Vsadím boty, že většina z těch co teď dorazili ani neví o co kráčí. Spousta znuděnejch chlápků, co viděj příležitost, jak udělat bugr,“ nedodám, že to je asi horší, páč dost dobře nemůžete vyjednávat s někým, kdo vlastně nic nechce. Zavřu okenici, vezmu zpátky svoje místo s nohama na stole. ,,Než to vypukne, máte asi poslední možnost z toho vycouvat. Není to váš boj a pořád jste víc jedním z nich. Dost velká šance, že vás nechají jít,“ naleju si štědrou dávku bourbonu, což mi v daný situaci nejspíš nemůže nikdo mít za zlý. A i kdyby jo, každej ví, kde mi leží názory druhejch.

Willkins si mlčky přisune druhou židli proti mně přes stůl, přesně kopíruje i muj způsob, sebevědomě složí svoje dlouhý nohy na desku. Jak moc se toho změnilo od našeho prvního setkání. ,,Vím, že jsem vždycky nebyl zástupce jakého byste si přál, ale v tomhle jsme společně,“ prohlásí rozhodně. Je zvláštní ho tak slyšet. Vezme druhou skleničku, nastaví mi jí k naplnění, ,,Možná, že je tohle má poslední noc na světě a ať už odsud půjdu kamkoliv, vím, že tam nechci jít střízlivý,“ doprovodnej ostýchavej úsměv se víc podobá jeho starýmu Já.

Kdo sem abych mu v tom bránil? ,,Do hořkýho konce!“ v pochmurným přípitku cvaknou naše skleničky o sebe. Willkins se po vyprázdnění tý svý zašklebí i tak mi jí znovu podá. Trochu zalituju, že se k tomu dostal až teď, když už je možná konec, mohli jsme pracovní dobu trávit, mnohem zábavnějšíma způsobama.

,,Už to tu pro vás není taková nuda?“ jeho úsměv je trochu křečovitej, ale upřímnej. S otázkou jako by odrážel mojí poslední úvahu.

,,Ne, už ne. Cigáro?“ nabídnu jednu z krabičky, co si druhou vyklepnu mezi zuby.

,,Proč ne. Už je to asi stejně jedno,“ s lhostejným pohozením ramene si ode mě nechá připálit. Natáhne do plic kouř a pomalu ho vypustí, jako by si užíval funkci svejch plic. Zopakuje to ještě několikrát než se mu zahlásí kašel, co tentokrát zkrotí do podoby připomínající hrdelní zavrčení. ,,Definitivně ne. Tohle mi chybět nebude,“ nedopalek zadusí v popelníku, ale nebrání se dalšímu drinku, co mu ochotně doplním.

,,Budete tam mít jizvu,“ ve snaze nasměrovat jeho pozornost k nějaký budoucnosti zahrnující ho živýho, poukážu na jeho zranění jednoduše přelepený na místo pokusu, dostat rozšklebený části tkáně k sobě.

,,Nosil bych jí s hrdostí protože jsem ji utržil v boji za něco čemu věřím,“ nevesele se pousměje. Vyndá z kapsy svůj mobil, ,,Možná by jste chtěl napsat Jimimu,“ nabídne mi ho, ,,Že dneska nedorazíte,“ kvapně se snaží vylepšit pochmurný vyznění, že bych se měl snad loučit, když si všimne mýho kyselího zašklebení se.

,,A to mně říkají morbidní. Nevidím důvod mu přidělávat starosti. Až tohle skončí, řeknu mu osobně, co se dělo. My oba,“ zdůrazním.

Možná sem to s tím optimismem neměl tak přehánět, sotva to dořeknu, ruch na ulici zesílí. Party se nejspíš rozjela. ,,Vylezte ven, zbabělci!“ blbečci si opatřili svůj vlastní megafon o kterej se nejspíš střídaj: ,,Propusťte Abbotta!“ druhej požadavek, zahaléká jinej hlas.

Jmu se opatrně zjistit, jak moc je to zlý, nechám jenom špehýrku v okenici. Žužu-Jugend si nejspíš na pomoc povolal svoje mladší sourozence, jinak si nedovedu vysvětlit přítomnost některejch skutečně mladistvejch děcek a celkovej počet přítomnejch na zápraží, co se rozrostl na dvojnásobek. Zástup rváčů se taky rozrostl do solidního počtu stáda ze kterýho se ozývaj výstřely stále častějš doprovázený povzbuzováním a hecováním se idiotů s bouchačkama navzájem. Aspoň si udržujou dostatečnej perimetr od kanceláře. Co by to bylo za potlach rozzuřenýho davu bez ohně. Někdo z těch koumáků si dal tu práci dotáhnout doprostřed silnice starej vrak, kterej za mohutnýho hlaholu i zapálil. Těžkej černej kouř pálený gumy a plastu zjevně nikomu nevadí. Plameny šlehající vysoko ozařujou večerní oblohu. Stačí to i abych obhlídl, že šibenice už má svýho obyvatele. Na oprátce se houpá zatím jenom panák ze slámy, celkem fešně vyrobenej, to zatím je na místě, neunikne mi detail šerifský hvězdy co má na hrudi, vtipně vybarvený v duhovejch barvách, někdo to vůbec nedělá osobní. ,,Seš další na řadě, ty buzno!“ ozve se, hádám, že hrdej autor celýho toho skvostu.

,,Už si pro vás jdou. Shoříte ohněm pekelným!“ Abbott se škodolibě šklebí z cely, tlamu prostrčenou skoro skrz mříže, jak se snaží dohlídnout průzorem ven.

,,Bu, bu, bu, ty malá píčo! Zavři klapačku než ti jí zavřu sám!“ víc nemám náladu ho řešit. Na štěstí to zafunguje i když mu to nesmaže výsměšnej škleb z ksichtu.

,,Měli bychom nějak zareagovat,“ ozve se Willkins sledující celou situaci na ulici přes moje rameno.

,,Co chcete dělat? Vyvolat palbu a riskovat, že někdo trefí některý z těch děcek?“ nemůžou za to, že maj vymytý makovice, pořád to jsou děcka a tam je pro mě hranice daná. Jejich přítomnost mi dělá starost, ne že ne.

,,Mohli bychom se pokusit je dostat dovnitř,“ navrhne Willkins.

,,Poslužte si,“ bez ohledu na to, že je to užitečnej nápad neubráním se skepsi v předtuše s jakou odezvou se u Žužu-Jugend potáže.

Burani venku nemaj moje zábrany, celkem bez rozmyslu vržená cihla, proletí nad hlavama sedících dětí, do okna. Tvrzený sklo jí zastaví než by prolítla dovnitř, zanechá v něm po sobě jenom prasklinu ve tvaru pavučiny.

,,Fajn, jdu to zkusit. Vy už jste dneska jednu dostal,“ na konec rezignuju. Po překonání všech bezpečnostních prvků, otevřu dveře jenom na malou špehýrku s nadějí, že si mě dobře se mezi sebou bavící dav chvíli snad ani nevšimne. ,,Hej, vy, vypadněte odsud nebo mazejte dovnitř, zůstat tady nemůžete,“ snažim se znít dostatek autoritativně.

,,Jsme pokojný protest, nemůžete nám bránit tu být,“ jak jinak, Grayson borec největší ze všech se ujme role mluvčího.

,,Seš magor? Nevidíš, co se tu děje?“ fakt je, že předčil i moje nejdivočejší očekávání.

,,Pokud se komukoliv z nás něco přihodí, bude to z vůle našeho Pána a za svatou věc,“ prohlásí se stejnou nabubřelostí, jako jeho guru. Je to jako na objednávku, když v tu samou chvíli někdo z davu vrhne Molotova. Skleněná lahev se roztřískne o zeď budovy těsně vedle nejbližšího hloučku mladistvejch, hořící náplň zteče po betonu, vyhoří dřív než by se dostala na dřevěnou podestu. Stačí to k tomu, aby se děcka poplašeně k sobě semkly, co nejdál od místa zásahu. Ty ne tolik paralyzovaný strachem se okamžitě rozutečou do stran.

Willkins se kolem mě protáhne ze dveří, brokárnu v obou rukách, jenom pro případ nutnosti: ,,Zbláznili jste se? Berte ohled alespoň na ty děti!“ křikne do davu. Vlastním tělem udělá štít pro případ dalšího útoku.

,,Přestaňte!“ zazní několikrát z předních řad, spolu s gestama signalizujícíma útlum od těch, co jsou nejspíš vůdci rozličnejch frakcí.

Strach je vidět i v očích Grace. ,,Nikam!“ její amant svírá její zápěstí a nedovolí jí se pohnout. ,,Nikdo z vás nikam nepůjde!“ Grayson se projeví jako pravej despotickej vůdce jehož vůle je pro ostatní zákon.

,,Graysone, prosím,“ dívka zaúpí, ,,Alespoň brášku a ty nejmladší,“ prosebnej pohled upřenej na svýho partnera. Opožděně si všimnu malýho klučiny, kterýho k sobě ochraně tiskne.

,,Dobře. Stejně jsou k ničemu,“ Grayson benevolentně souhlasí.

,,Dejte mi na něj pozor, prosím,“ postrčí kluka blíž ke mně. Ten se ale odmítá vzdát její ruky.

,,To mně teď zavřou?“ nosem potáhne nudli.

,,Ovšem, že ne, hlupáčku,“ Grace mu láskyplně odvětí, sama slzy na krajíčku.

,,Můžeš jít taky. Vy všichni. Nebo to vážně chcete poslouchat tady to pako, co se ještě ani pořádně nezačalo holit?“ obrátím se k těm starším. Ty co byli propuštěný se protáhnou kolem mě do kanceláře.

Grace sklopí oči nemající odvahu postavit se svýmu snoubenci.

,,Má pravdu. Kdo tě udělal vůdcem?“ jeden asi sedmnáctiletej výrostek nastoupí na Greysona.

,,Otec Abbott. Jednám v jeho jméně!“ Grayson mu odpoví s tvrdostí správnýho budoucího psychopata.

,,Ale ten tady není,“ kluk se nedá. ,,Nenechám se dostat do potíží kvůli tobě,“ odsekne.

,,Na tom nezáleží a ty uděláš, co ti řeknu,“ zasyčí Grayson. Na někoho tak mladýho je naběhlá tlustá žíla na jeho čele zajímavej úkaz.

,,Tak to ani omylem. Vy ostatní? Kdo jde se mnou?“ hádám, že kluk musí bejt v jejich infrastruktuře druhej na pozici vůdce, po jeho výzvě se zvedne ještě několik dalších, co následně zmizej ve tmě jako pára. Zůstane jen to nejtvrdší jádro tvořený ještě dalšíma třema holkama a dvěma klukama. Dost starý, aby se o sebe uměli postarat a věděli co je pro ně dobrý.

,,Až skončí tenhle cirkus, my dva, kamaráde, si spolu hodně vážně promluvíme,“ upozornim Graysona. Netřeba dodávat, že právě stoupl na přední příčku v žebříčku mejch případnejch spolupachatelů Abbotovejch zločinů.

,,Už to tady zvládnu,“ převezmu si od Willkinse zbraň abych se mohl postavit před dav na jeho místo. ,,Ty děcka byly chytrý, zabalily to a šly domů. Vřele bych vám ostatním doporučil udělat to samý. Tohle není svatá válka a nejsou tu ani žádný čarodějnice, co byste mohli lynčovat. Je tu jen jeden muž. Muž co není ten za koho se snaží vydávat. Muž, co porušil zákon a musí zato nést následky. Ublížil ženě. Ublížil mnoha ženám a dívkám. Nezaslouží si, aby kvůli němu bylo krveprolití,“ promluvím k davu. Aspoň sem to zkusil.

,,Abbott je nevinný!“

,,Propusťte Abbotta!“ k jednomu hlasu se začnou přidávat ostatní.

,,Jediná krev, co poteče bude tvoje, ty přivandrovalče!“

,,Shoř v pekle!“ Sotva se stihnu uhnout další láhvi Molotova letící přímo na mně. Následovaný sprškou kamenů a vším možným, co má kdo po ruce. Při taktickým ústupu zpět do bezpečí kanceláře, s mrzutostí zahlídnu, že hoří i figurína na oprátce. Škoda, doufal jsem, že si jí budu moc nechat jako suvenýr.

Největší ryk utichne odizolovanej dveřma kanclu. Právě v čas, než si davem stihla proklestit cestu reportérka i se svým kameramanem, co do tý doby horlivě monitorovali situaci zpovzdálí a snažili se udělat rozhovor s několika z těch balíků.

Willkins obklopenej pofňukávajícíma děckama se nezdá moc šťastnej. Ze všeho toho mála, co na něm připomíná starý časy, je nervozita z dětí, jedinej rys co přetrval. ,,Sem!“ nakomanduju si je ke svýmu místu, Willkins si viditelně oddechne. ,,Tak, koho to tu máme?“ obhlídnu si tu bandu zoufalců, nastoupenou vzorně do řady. Všechno převážně velmi zaujatě čučící na špičky svejch bot. Dvě holky a kluk, podle věku, předpokládám přímý členové Žužu gangu, bratr Grace a ještě jeden prcek. ,,Budu hádat, tvůj sourozenec je taky někdo z těch koumáků, co zůstali venku?“ oslovím ho.

,,Brácha. Naši odjeli z města a on mě měl hlídat. Říkal, že je to důležité a bude to zábava. Ale já se bojím a chci jít domů,“ fňukne.

,,Budeme mít potíže?“ jedna z dívek si dodá odvahu povystoupit z řady.

,,Ne. Jediná potíž co máte je, že jste si vybrali špatnou partu,“ odpovím. Holka se ohlídne přes rameno směrem zadržovací cely. Když zaregistroval, že máme hosty, Abbott se naplno ponořil do svý role mučedníka. Klečící na kolenou, septnutý pracky, z prolhanejch pysků se mu line hlasitá litanie modlitby. Není to úcta, není to soucit to s čím se na něj holka kouká. Je to strach. Syrovej ve svý nejryzejší podobě. ,,Tady sem,“ lusknutím přitáhnu její pozornost na sebe, ,,Řeknu vám co bude. Napíšete mi tady svoje jména a čísla domů a já zavolám vašim rodičům, aby si vás tu vyzvedli, nějaký námitky?“ přisunu jim blíž papír s propisovačkou, který se hned trojice postupně ujme vyplnit požadavek. ,,Fajn, teď mazejte támhle do kouta, sednout na zem a pokud možno nemluvit,“ nadeleguju je do části místnost, co nejdál od Abbotta a taky tam, kde kdyby se to venku zvrhlo ještě víc, je nejnižší pravděpodobnost, že půjde trajektorie střel. Všichni poslechnou, moc vyplašený z dění venku než aby odmlouvali, až na mrňouse od Grace. Ten zůstane stát na místě. ,,Co je?“

,,Mám hlad,“ nesměle pípne.

,,Willkinsy, dokážete s tím něco udělat?“ obrátím se na svýho zástupce. S válkou zuřící za dveřma a to doslova, nemám zrovna dvakrát kapacitu na to vést ještě k tomu školku.

,,Pokusím se,“ odpoví. Když s nima nemusí moc komunikovat, je jinak velkorysej a ochotnej, rozdělit se se všema o čaj a sušenky ze svejch osobních zásob. Vlastně pendluje jako starostlivá kvočna, aby jim všem zajistil trochu pohodlí v rámci možností.

Já se mezi tím taky neflákám. Žhavým drát na to abych se domluvil s velice nervozníma, rozčílenýma a taky vyděšenýma rodičema, co přirozeně neměli ani šajna, kde se jejich ratolesti nacházej. Souhlasej, že si je pokusej co nejdřív vyzvednout a všichni tak nějak doufáme, že se to do tý doby víc nezvrtne a dav je pro jejich děcka pustí. Povedlo se mi vytáhnout i příjmení z prcka od Grace, i když se trochu šprajcoval, že nechce zradit ségru a její věc. Podle seznamu sem našel číslo, kde to nikdo nezvedl, takže není vyloučený, že rodičové jsou stejně vykotlaný jako dcerunka a nacházej se někde v lynčovacím zástupu.

,,Jídlo by mohlo být problém,“ Willkins se vyčerpaně sesune na židli, hned si podá dávku svýho léku na nervy s příchutí bourbonu, co nám oběma doplním, ,,Nemáme ho dost a dost pochybuji, že nám ti venku umožní dodávku,“ na ráz do sebe naklopí panáka.

,,Tak musíme doufat, že si je rodiče vyzvednou dřív než nás ty Gremlini sežerou,“ hlouček choulící se v rohu, svorně se živící sušenkama a čajem z kelímků, skutečně připomíná známý příšerky. Zatím v tý načechraný neškodný formě, ale snadno se to může změnit.

,,Kdo jsou Gremlini?“ Willkins na mně zmateně zazírá. Je to ta první normální věc od rána připomínající pohodovější časy.

,,Malý chlupatý, nesmí se namočit a krmit po půlnoci jinak se změní v monstra. Skvělej film, vlastně dva-“ je to ten moment, kdy mi docvakne, že gremliní mánie v nejzářnější podobě ho nejspíš o pár let minula, těžko říct, jestli sem na ten zapadákov vůbec došla, ,,Někdy se na ně můžeme i s Jimim kouknout,“ někdy je dobrý si v krizi připomenout, že přijdou lepší časy.

,,To bych rád,“ Willkinsovo smutný pousmání nevypadá, že by o tom, že ještě bude příležitost, byl přesvědčenej.

Když už se mi ta možnost naskytla, využiju jí tak jako čas, kterýho máme fůru. Jednu po druhý si odtáhnu stranou obě holky a pokusim se z nich vypáčit něco dalšího na Abbotta. Bez valnýho výsledku. Jenom se ukázalo, že celá trojice mu ten jeho fanatismus zas až tak moc nežrala a nebejt donucený a zastrašený Graysonem, kterej jim vyhrožoval Abbottovou i Boží zlobou, když ho nepřijdou podpořit, byli by docela rádi, že se jejich vůdce a celýho toho spolku zbavěj.

Zapípání Willkinsova mobilu prořezávající napjatou atmosféru působí skoro nemístně. Zdá se zvukem překvapenější víc než já, když ho loví z kapsy. ,,To je Jimi. Píše, že jsou venku a máme mu otevřít?“ podívá se na mně jako kdyby čekal, že mu objasním myšlenkový pochody našeho společnýho milence.

,,Doprdele,“ řeknu jenom. To poslední, co sem potřeboval, mít tu dalšího civilistu, ještě ke všemu někoho ke komu mám pouto. Moje pokrčení ramen si Willkins vyloží jako pokyn otevřít dveře.

Je to skoro jako zjevení, Jimi napochoduje dovnitř na ruce balancující čtyři krabice pizzy jako nějakej kurýr. ,,Napadlo nás, že budete mít hlad. Vsadím se, že jste celý den nic nejedli ani jeden,“ složí svůj náklad na můj stůl. Dobře, jenom ze zavětření vůně přes zavřený krabice se mi začnou v hubě hromadit sliny a žaludek obviňujícně zakručí.

Jenže divům to není konec. V Jimiho závěsu následuje Olívie. Bezva, bez ohledu, že holku mám jindy docela rád, teď bych jí tu nejradši neviděl.

,,Dobrej, pane S.,“ zazubí se na mně jak má ve zvyku, ,,Čau, já jsem Jimiho kámoška a taky tvýho šéfa, Olivie,“ má tendenci se představit Willkinsovy, kterej tak trochu připomíná rybu na suchu zírající na oba úkazy s otevřenou pusou. Tentokrát mu to ani nevyčítám. Tak nějak spíš v automatickým režimu, zase zabezpečí dveře.

,,Co tady děláte?“ zmátořím se dost, abych byl schopnej mluvit.

,,Zásobování?“ nabídne Jimi jako kdyby to byla ta nejsamozřejmnější věc v době obléhání se probojovat přes nepřátelský území plný ozbrojenejch běsnících magorů, jako že tak jako na vejlet sebou vzít svojí kámošku.

,,A taky jsem něco objevila na netu, měl byste to vidět. Líbit se vám to asi nebude, ale vidět byste to měl,“ hnedka se vrhne z báglu vytáhnout notebook, co mi taky hned aktivizuje na stole.

,,Co se ti stalo?“ v Jimiho hlase je trochu starost, když se dívá na Willkinsovo zranění.

,,Utkal jsem se s dlažební kostkou. A vyhrál. Jedna : nula,“ je to první Wilkinsův skutečnej úsměv tohohle zpropadenýho dne.

,,Vás dva tak nechat chvíli samotný,“ Jimi protočí oči.

,,Tak tady to je,“ Olivie mi notebook přisune blíž, ,,Objevila jsem to nejdřív na školních stránkách, ale odkaz na to je úplně všude,“ podá doprovodnej komentář. Nahrávka jinej úvod nepotřebuje. Sleduju sám sebe na záznamu. Oba mý dnešní projevy ze dvou míst, šikovně sestříhaný k sobě: ,,Žádné obvinění nebude bráno na lehkou váhu a žádná z obětí se nemusí bát, že by byla kýmkoliv pronásledována. Pokud jste to ještě nepochopili, sem psychopat a seru na vás. Zabiju klidně tebe i tebe a pak si v klidu zajdu dát biftek. Vy lopaty tady jste mi totálně u prdele.“ Moje vlastní slova vytržený z kontextu. Doplněný o záběry, jak sem se kolem sebe oháněl tomfou a natáhl sem jednomu z Žužu-bastardů. Všechno prezentovaný pod hlavičkou: Šerif na kterého se můžete s důvěrou obrátit. ,,Půl milionu shlídnutí za tak krátkou dobu, bude to virál,“ Olivie se snaží vypíchnout pozitiva, který bych možná ocenil, kdybych rozuměl aspoň jednomu slovu z toho co řekla. Čemu rozumím, jsou štvavý a naštvaný reakce pod videem. Něco z toho možná vysvětluje přítomnost tolika rozzuřenejch vidláků tady venku. ,,Je tam toho víc, chcete to vidět?“

,,Asi ani ne.“ Tohle zrovna nebyl ten druh propagace co sem původně zamýšlel. Jedno je jistý, můžu zapomenout, že pokud někdy byla třeba jenom mizivá šance, že by se mi přihlásily další zneužívaný holky, vylítla právě komínem.

Pokračování příště…

AN: Měla to být jen krátká scéna zatčení našeho všemi milovaného Jeremiáška. Nějak se to vymklo. Mně i chlapcům. Tak doufám, že jste si užili dávku jejich frajerství a snad možná i trochu napětí, jak se to ještě vyvrbí. Příště pokračujeme, přesně tam, kde dnes končíme. Ohlasy jako vždy vítány. Ať mám palivo psát co nejrychleji. 🙂

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

4 reakce na „Hříchy otců kapitola 42.“

Takže nejprve bych chtěla moc poděkovat za novou kapitolu, která mi udělala… nebudu říkat radost, radost z toho totiž nemám, navíc to skončilo takhle… ale teda Springer si rozvášnil až moc, takže to prostě tím průserem zavánělo.
Will byl odvážný, úžasný a nenechal se rozhodit vůbec ničím, myslím, že i Bebsi by byla překvapená tou proměnou.
Abbot je těmi kecy báječný… „V hrdlo lže!“, to by byl aspoň transparent pro žužugang. Stejně nechápu, jak realitní makléř může mluvit takhle. 😀 Ale tak svatý muž, svatý barák…
Jo a Jimimu bych nařezala, přestože na to není, protože pardon, ale chodit tam skrz dav magorů, když všichni ví, že je „přítelíček šerifa“?
Hlavně piš, piš, piš, ať tu je další kapitola co nejdřív, do té doby držím strážcům zákona na stanici palce, svatý otec s absťákem by mohl být perfektní výukový materiál pro jeho přivržence.
(ještě ke komentáři pod minulou kapitolou, moje verze padrego je kněz z Vikingů, nutno říct, že se tam moc dlouho neohřál… nicméně Perkins je lepší volba, má na to ten správný pohled…)

To se mi líbí

Hernajs, to jsou fofry! Děkuji, za turbo reakci. Pardon no, ale ono už i tak je tahle část dlouhá jak týden před výplatou, tak to trochu useknout bylo nutné.
Na Springerovo obhajobu, mu trefili jeho oblíbeného… ehm… zástupce, tak to s nervama nevydržel, no. Vždyť se na začátku na kameru snažil být slušný, profesionální a nenásilný. 😀
Bebsi by určitě zírala, ale je otázka, jestli by mu to u ní pomohlo. Ale jako jinak děkuju jeho jménem, že jeho odvahu někdo zhodnotil. 😀
Svatýmu makléři nic jiného než mluvit takhle nezbývá, by mu to jeho divadlo jinak Žužouni nežrali. Se občas zapomene a ujede mu to do normálu.
Jimi možná i nařezáno dostane. Netvrdím, že od šerifa a netvrdím, že na tomto světě. 😉 Ale tak přeci nemohl své drahoušky nechat pojít hlady, že jo. 😀
Píšu, píšu, už mám hotově celé dvě stránky z další kapitoly. 😎 Tak myslím, že hodně přívrženců, čeká těžké vystřízlivění, co se jejich idolu týče. 😀
Dík. Prostě mě na tu postavu nikdo jiný nepřišel do úvahy. Ale že už to dává smysl, že s takovým kukučem se mu zrovna ovečky nehrnou a nezpovídají, že jo? 😀

To se mi líbí

Poctivě kontroluji jednou denně, zda něco nepřibylo, takže mi nic neunikne 😀
Chlapci se z toho musí dostat… už proto, že potřebujeme ještě alespoň jedno dvě nakouknutí do jejich ložnice, nějaký tentokrát pokud možnost nekrvaví, Will si to vybral v téhle kapitole.
Ono se to nezdá, ale dvě strany jsou fakt málo. Aspoň dvacet a rovnou zveřejnit, protože by mě fakt zajímalo, jak tahle smršť dopadne.
Nemůžu mluvit za ovečky, ale právě pro ten kukuč bych se mu tam hned hrnula 😀 a že já bych se do kostela normálně určitě necpala…

To se mi líbí

Tak to pak jo. To koukám, že mi ani nijakého zviditelňování se někde není třeba. Super. 🙂
Už mám hotových šest stran a teď jdu psát tu scénu s pohřbem.
Dělám si srandu. Ale šest stran už je. 😀 21 stran má tahle kapitola, ale to je práce na měsíc. Mě to psaní zas tak rychle nejde. 🙂
To jsme právě my zvrhlíci, co by šli do kostela za kukučem, pro ty co tam chodí za něčím jiným, tak ten kukuč vyznívá moc hříšně. 😀

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s