Kategorie
Hříchy otců

Hříchy otců kapitola 41.

Zdravím, trvalo to opět o něco déle, nic méně je toho plných třicet stránek, tak doufám, že si je užijete. Zejména první, asi sladší než bývá zvykem, sexy část, která je patrně poslední svého druhu v příběhu. Blížíme se závěru, což skýtá několik snad zajímavých odhalení, ovšem také některá asi ne úplně příjemná témata a bude to všechno jiné jen ne sladké a milé. Každopádně, dnes jsou srdečně zváni i příznivci tajemného padre Viktora, který o sobě konečně prozradí něco víc. Opět prosím, komentáře jakéhokoliv druhu, jsou velmi ceněny neboť se konečně dostáváme k jádru zápletky celé povídky a krom reakcí na ní, které mne zajímají, platí, že píšu, dokud zpětná vazba je.

41.Kapitola

Zvláštní probouzet se zvukem tlumených vzlyků, co pro jednou nepatří do mých nočních můr. V prchavým okamžiku, hranicí mezi snem a bděním, ozývaj se tiše sotva slyšitelně, přesto jsou zřejmý jako teplo slunečních paprsků, lechtající moje víčka prostupující skrz těžký závěsy na oknech. Horká vlhkost zkrápí mojí kůži na hrudi. Váha, teplo těla přitisknutý k mýmu boku a to samý z druhý strany. Události předchozího večera vedoucí až k tomuhle bodu, mně doženou v rychlým sledu. Víc než upsokojivej sex s mým zástupcem a mým partnerem nás dovedl až sem. Z pravidla nikdy sem nemíval ve zvyku, brát si jednorázový aktéry orgií, kterejch sem se kdy účastnil, do svý ložnice, už vůbec jsem se s nima neprobouzel. Jo jenže taky sem nikdy před tím nechrápal se svýma podřízenýma. Zásady, co všechny pěkně pohromadě, tak nějak vyšuměli ven oknem za jedinej večer.

Večeře a telka byl fajn neškodnej plán, co ze zvrtl hned od začátku. Hloupej já. Můj a Jimiho dům, dům šerifa, ergo nebyla to první Willkinsova návštěva tady. Příval vzpomínek vedoucích k nezbytný chandře. Paradoxně trochu pomohlo nechat ho použít pro sprchu koupelnu spojenou s naší ložnicí, co sem vyrozuměl, do tý doby pro něj zapovězený území a taky území na kterým je i dík zásahu Annie a jejího citu pro vytváření domova, patrnej náš největší vliv na rozdíl od zbytku domu, kterej většinou zůstal v původní skoro spartánský podobě po předchozím nájemci. Willkins ve vypůjčený teplákový soupravě z dob mejch časů na akademii, vypadal docela epesně. Jako někdo, kdo se narodil pro stejnokroje nejrůznějšího druhu. K mýmu smutku, skončilo to jím hlasitě chrápajícím s hlavou na Jimiho klíně a prdelkou pro změnu vystavenou mýmu odivu a doteku, kdybych o to stál. Jako že sem stál a jako fakt stál a hodně, ven koncem řečeno, muj zástupce má neskutečnej zadek, speciálně když jeho valná vrchní část na mě většinu večera vyzývavě blikala z pod okraje původně mejch tepláků. Nic méně, skončilo to pozváním do naší postele, pro mě docela neobvykle využitý jenom ke spánku. No usínal sem na konec jako docela šťastnej chlap, s Jimim a Willkinsem, každým uhnízděným po mým boku. Asi tomu pořád nemůžu věřit, že dva mladý nadržený hřebečci, stojej zrovna o mně, no nehodlám to víc zkoumat. Na každej pád to má i sví úskalí. Ani jeden z nich by nebyl v mý posteli, nebejt oba tak trochu poškozený zboží, aspoň co se jejich vnitřních úhlů pohledu na sebe sama týče. Jimi možná trochu míň. Jeho postup za hledáním sama sebe, se zdá na správný cestě. Ten druhej, vzlyká ze spaní na mý hrudi. Co k tomu dodat víc?

,,Willkinsy…“ povede se mi prsty mý ruky zmrtvělý pod celonoční vahou, přimět k pohybu, abych zvládl palcem přejet po pásu odhalený kůže mezi mikinou a lemem tepláků. Pochopitelně bez efektu. I když ne tak docela. Prsty jeho ruky se zarejou někam pod moje žebra se silou, až bych ho podezříval, že mi nejspíš hodlá vypáčit slinivku. Lapenej ve svým pekle nočních děsů, kam můj hlas stěží dosáhne. ,,Willkinsy, probuďte se, teď hned!“ autorita spojená s letmým otřením mých rtů o jeho čelo, má docela efekt.

,,Ano, pane,“ jeho hlas zní pořád částečně vzdálenej v Limbu, nic méně se projeví schopnost poslechnout rozkaz i ve spánku provázená spokojeným roztažením rtu v úsměvu odrážejících se na mým hrudním svalu.

Druhou ruku je třeba vyprostit z pod Jimiho těla, s nadějí, že se mi povede ho neprobudit. ,,Si na příjmu, chlapče?“ prsty nechám brouzdat jeho vlasama mírně vlhkýma potem. Ze svejch zkušeností vím, že probudit ho do plnýho vědomí je z mý strany spíš milosrdenství.

,,Hmh,“ ospalý zahučení tomu moc nenasvědčuje ani způsob jakým malátně zvedne hlavu a zamžourá na mně. Po stranách očí zasychající stopy vlhkosti lemující tváře. Mírumilovnou spánkovou uvolněnost svalů vystřídá šok, jakmile přijde víc k sobě a uvědomí si plně realitu. ,,Omlouvám se, jestli jsem vás vzbudil,“ těkne pohledem k Jimimu, nepatrná stopa úlevy, když shledá, že alespoň ten spí, ,,Jsem patetický,“ zahanbeně zaboří tvář zpátky do mý hrudi, což si dost pravděpodobně ani neuvědomuje, že používá místo polštáře.

,,Máš zájem mi vysvětlit o čem to bylo?“ jsem ten poslední, kdo by ho chtěl zrovna za tohle soudit spolu se svým podílem nočních děsů pro něj můžu najít i porozumění.

,,Bebsi. Vždycky je to o ní. Ten samý sen od doby, kdy zemřela. Snažím se jí zachránit, ale nedokážu to. Zbytečný i když sním,“ tlumeně hlesne.

,,Věř mi, nic to neznamená. Sny jsou tu jenom od toho, aby nám pomohli vypořádat se s realitou. Není v nich nic víc ani míň než máš v hlavě. Nemohl si pro ní nic udělat a někde tady to víš,“ dotek na jeho spánek skončí pohlazením, ,,Tvůj mozek to ví a snaží se ti tu informaci předat,“ definice, co mě pomohla si udržet příčetnost po prvních letech u sboru, kdy sem víc nocí radši propil a prošukal než abych se dostal do Morfeova zajetí.

,,Skončí to někdy?“ vzhlídne ke mně s očekáváním naděje, kterou mu nemůžu dát.

,,Pravděpodobně. A pokud zůstaneš dělat, co děláš, pak přijdou jiní. Tváře a hlasy těch, který si nedokázal zachránit protože si se k nim dostal pozdě. Oběti o kterých si nevěděl. Budou tě vinit protože ty se za to budeš vinit. Nebo je tu druhá možnost, otupíš dost, aby si se dokázal odizolovat od těch svinstev se kterýma se přes den setkáš,“ nevidím důvod, proč bych mu měl něco nalhávat.

,,To obojí nezní moc radostně,“ paže překřížený pod jeho bradou na mým hrudníku, působí na vzdor tomu docela uvolněně.

,,Nikdo neřekl, že máme tu nejradostnější práci na světě,“ nedělám z toho žádný závěry. Willkins se neliší od spousty jinejch bažantů, co je okouzlila uniforma, jenom kontakt s praxí ale u většiny z nich mohl prokázat, jestli maj skutečně na to jí nosit. Co se toho týká, on tý pravý krvavý praxe má nedostatek.

,,Děkuju, že jste to se mnou ještě nevzdal,“ jako by odrážel moje myšlenky. Plachej úsměv přejde v bolestivou grimasu, když se pokusí posunout.

,,Co to bylo?“

,,Nic. Jen můj zadek. Trochu bolí,“ připustí takřka stydlivě. Neskutečný, že po událostech včerejška v sobě ještě nějakej stud má.

,,Nech mě se podívat,“ navrhnu. Nevypadá to, že ani jeden z nás by se dokázal vrátit ke spánku a tak můžeme využít čas trochu užitečně.

,,To není třeba,“ horkost studu mu začne stoupat po tváři kterou má tendenci skrejt. Nenechám ho.

,,Trvám na tom,“ zdůrazním, polibek mezi obočí coby připomínka intimity mezi náma, celkem zafunguje. I když neudělá nic, že by chtěl bejt aktivním účastníkem. Můžu s tím pracovat. ,,Posuň se,“ přenechám mu svoje místo, abych měl lepší prostor pro následnou manipulaci s minimem rizika otřesů na matraci, co by narušili Jimiho spánek. Jak jinak než, že poslechne. Zanoří tvář do mýho polštáře, možná je to jenom zdání, že se spokojeným nádechem a výdechem, co se přenese na zbytek jeho těla, relaxačně uvolněnýho. ,,Nadzvednout,“ i tentokrát mi vyhoví. Nadzvedne boky, nechá mě ho zbavit tepláků. Na konci procesu zůstanou jeho nohy lákavě mírně rozevřený, když se položí zpátky na matraci. Pokušení je moc silný než bych mu odolal, vytrasovat je po celý dýlce otevřenýma polibkama od lýtek, přes kolenní jamky- mírně se napne, když jazykem poškádlím zřejmě citlivou prohlubeň, stejně pokračuju přes zadní stranu stehen, dva skoro cudný polibky na spodní části obou pěkně tvarovaných polokoulí prdýlky. Vynechám partie, co si zasloužej mojí největší pozornost, další polibek dostane nejspodnější o něco víc než by bylo zdrávo zřetelnej, výběžek páteře. Zkouším postoupit dál, každý nově odhalený místo kůže pod lemem mikiny, hodný vítězství s Willkinsovým problémem s nahotou. Nedostanu se dál než pod úroveň spodních žeber, pak mi lehce napjatý svaly zasignalizujou počínající nepohodlí jejich majitele. V současnosti pokoušet jeho limity není mým cílem. ,,Klídek,“ polibek na oba boky, způsobí opětovný uvolnění. Mít po ruce či přesnějš v zásuvce nočního stolku, mast s antikoagulačním účinkem, je pro někoho, kdo dost často dostává nakládačku, tak jako já, celkem nezbytnost. Vezmu si jí, protože i teď najde svoje využití. Pak se vrátím k bodu svýho zájmu. Není to tak zlý, jak to večer vypadalo, nic méně alabastrově bílou plochu Willkinsovy zadnice mimo pár povrchových škrábanců, brázdí i několik krví podlitejch, už do tmavě fialova zbarvenejch masivnějších jelit. Žhnoucí, pulsující pod mýma rtama, když se bolest za ně pokouším odčinit prostřednictvím polibků. Tkáň kolem nich je napjatá, chvěje se pod mým jazykem. ,,Uvolni se, zlato,“ zašeptám do kůže. Je to příliš moc péče na jakou není zvyklej, co ho dělá napjatým. Jsou lidi co tvrděj, že uměj číst z čajovejch lístků nebo z kávový sedliny, z imaginárních vzorů, poznaj minulost budoucnost i charakter danýho člověka. Ve vší skromnosti, já se vždycky považoval za znalce, co všechno tohle umí vyčíst z lidský zadnice. Její tvar, stavba, napětí svalů, dá se z toho vyčíst dost. No vážně. Krom toho, že pokoušet se o to je skvělá zábava. Znám na vlastní kůži účinky masti, tak můžu předvídat Willkinsovy reakce. Chladivej prvotní kontakt gelu dopadajícího na rozpálenou pokožku způsobí jeho propnutí se v páteři a semknutí půlek k sobě. Skoro až magický, když se mi uvolněj pod dlaní roztírajíc emulzi po šrámech. Znecitlivující účinek je okamžitej. Doprovázenej hlasitým úlevným zasténáním z Willkinsova hrdla. Tlumený polštářem, přesto zřejmý. S notnou dávkou potěšení pokračuju dál jemně hníst chutný maso i když už to s péčí nemá nic společnýho. Nezdá se, že by měl majitel těch vábivejch hýždí něco proti. Úlevný sténání přejde v dost schvalující spokojený mručení, z počátku nenápadný, čím dál zřetelnější pohyby pánve, pokoušející se najít víc kontaktu v kontrapunktu s potřebou najít víc tření pro svůj klín. Něco s čím bych mu tuze rád pomohl. ,,Otoč se, zlato, a nech mě ti s tím pomoct,“ mám tak akorát přístup k páru malejch chutně vyhlížejících kulek, přímo žadonících o další pozornost, co neváhám krátce nasát mezi pysky pak jazykem masírovat perineum. Před očima se mi zjeví chtivě pulsující dírka.

,,Prosím, to není třeba. Nemůžu…“ víc vzlyk než co jinýho, ,,Je to trapné… Vy nemusíte…“ stehnama pevně semknutýma k sobě, ostýchavě a asi i dost bolestivě stiskem mezi nima z mýho pohledu skryje i svoje varlata.

,,Pšt, uklidni se, drahoušku. Ujišťuju tě, že si to užiju stejně tak jako ty. Dávat je stejně dobrý jako přijímat, takhle se ta hra hraje,“ pokouším se o další snad uklidňující polibky, všude kam dosáhnu.

,,Byl jste ke mně jen pozorný a já… jsem nemocný a docela ztracený…“ nešťastnej nářek je plnej sebeopovržení a studu nad docela přirozenou reakcí vlastního těla. Všechno víc zdůrazní jeho dlaně v klíně snažící se víc zakrejt předmět jeho studu, když se mi povede Willkinse přimět aspoň se přetočit na bok.

,,Máš naprosto nádhernýho čuráka, dovol mi si s ním hrát,“ v nový pozici olíznu napjatej sloupec jeho krku. Prsty brouzdající mezi stehnama zaznamenaj drobný vítězství, co jejich pevný sevření o něco povolí. ,,Tak moc tě chci. Vidíš co se mnou děláš?“ svýho už jak šutr tvrdýho ptáka budujícího solidní stan v mejch teplákách přitlačím na rozštěp zadku mýho zástupce. Beru jako výhru, když se proti mně pokusně prohne boky do kontaktu. ,,To je ono. Takovej sladkej kluk,“ povzbuzovanej mýma slovama najde stabilní rytmus tření, co není dost aby mě udělalo, ale rozhodně dobrej začátek. ,,Nech mě se tě dotknout,“ přesvědčování podpořím jazykem v lastuře jeho ucha i škádlením citlivýho místa těsně pod ním. Mohl bych co chci snadno získat příkazem, daný mi to ze svobodný vůle je mnohem sladší. Konečně uvolní ruce ze svýho rozkroku. Jeho monumentální trčák radostně poskočí s krvavě rudou špičkou už se lesknoucí prvníma kapkama touhy. Než kolem něj ovinu prsty zbavím se o svoje kalhoty zbytků masti. Na modřiny dobrý, tak docela si nejsem jistej, co by to udělalo na ptáku. Asi nic moc příjemnýho, hádám. Není kam spěchat, dám mu pár pomalejch línejch tahů, což je dost aby se z jeho skoro nevinnejch úst začali linout sladký nestoudný steny rozkoše. Nechám ho nastavit tempo. Boky se samy od sebe začnou pohybovat nestydatě se vlnící, zadkem hledající tření o mojí erekci a šukáním mý dlaně. ,,Líbí se ti to? Je to dobrý?“ ptám se z čistý potřeby slyšet víc lahodnejch projevů jeho nadšení.

,,Mně se to líbí určitě,“ Jimiho hlas je ještě trochu zastřenej spánkem, roztomile pomačkanej obličej a vlasy trčící na všechny strany, docela neladěj s naprosto perverzním úsměvem na jeho rtech, ,,Ahoj, vy dva. Nenechte se rušit,“ nejspíš už nějakou chvilku vzhůru, aby si užíval show.

Willkins je už naštěstí příliš daleko v zajetí rozkoše než aby reagoval nějakým panikařícím způsobem i když zastaví svoje pohyby.

,,Dobrý ráno, lásko,“ dám si záležet na co nejležérnější formě, zatím co se vrátím k hlazení Willkinsova péra, ,,Drobnej problém s ranním trčákem našeho hosta, kterej se jako správnej pozornej hostitel snažím vyřešit. Možná by ses chtěl připojit?“ palcem rozetřu vlhkost po žaludu, hezky lesklej a lákavej. Nabídka, jaký Jimi nemůže odolat.

Od včerejšího večera bylo zřejmý na co má chuť. Teď je lesk v jeho očích s jakým hypnotizovaně sleduje pohyby mí ruky nic menšího než zobrazení čistýho hladu. Pavlovův reflex, ho přiměje spolknout množství slin hromadící se mu v puse. Způsob jakým si růžovým jazykem navlhčí rty. Známá věc, že můj drahoušek miluje penisy takže nemůže odolat nabídce jednoho z těch zvlášť pěknejch. S ladností šelmy se pohybuje po posteli k nám.

Přesunu svojí ruku na Willkinsovo břicho, cejtím napětí svalů pod ní. Pochopil, co se Jimi chystá a sleduje ho s rozšířenýma očima, předpokládám, že spíš šokem než vzrušením. Celý jeho tělo znova vykazuje napětí.

,,To… nemusíš to dělat,“ měl by tendenci prchnout pokud bych mu to umožnil.

,,Co když chci?“ Jimi ho obdaří svým nejzářivějším úsměvem, ,,Bude to tak v pořádku?“ dodá jemně.

,,Dávání a braní, bude to dobrý pro vás oba, slibuju,“ pomalý kruhy mojí ruky na jeho žaludku, mírní aspoň částečně fyzický napětí.

,,Pokud chceš. Nechci tě takhle využít,“ Willkinsova obrana povolí, jeho tělo se uvolní v mým držení.

,,Víc než chci,“ Jimi ho ujistí. Dá jeho péru několik tahů rukou pro obnovení trochu pokleslýho zájmu. Jeho růžovej jazyk je o něco světlejší než špička žaludu ze který nejdřív slíže prejakulát. Nechá jeho chuť rozležet na patře s labužnickým zamručením. Veškerý jeho akce napovídaj, jak moc si tohlensto přál. Pomalu obkrouží špičku, s uznalým hučením, katalogizuje strukturu po celý dýlce než ho celýho pohltí do horkýho vlhkýho tepla svých úst.

,,To je tak dobré!“ nelidský zakňučení se ozve z Wilkkinsova hrdla. Něco mezi extází a zoufalstvím. Znova se napne v mojí náruči, tentokrát z docela jinýho důvodu. Jeho hlava prudce vystřelí dozadu, poskytující mi tak víc prostoru pro lízání a sání jeho krku. Rozhodně nemíním zůstat nestranným pozorovatelem. I když můj úkol spočívá v něčem jiným.

,,Jenom klidně,“ uvězním jeho nohy mezi svejma, tak abych eliminoval náhlou prudkost s jakou jeho boky mají snahu instinktivně přirážet do Jimiho pusy. Můj milenec by to vzal a ještě víc, ale tohle není to místo, kde by bylo třeba spěchat. Svojí ruku pořád bloudící pod mikinou na Willkinsově břiše nechám věnovat se vlastnímu průzkumu. Trochu moc výrazný žebra, vpadlej žaludek. Jeho srdce, kde nechám chvíli dlaň odpočívat, uhání jako splašený. Bradavky jsou lehce vystouplý a když jednu promnu mezi prstama, je mi odměnou další Willkinsovo zakňučení. To samý zacházení věnuju i druhý než obě připomínaj tvrdý oblázky. Představuju si jak citlivý a červený musej bejt. Po brutalitě předchozí noci by měl bejt dnešek víc o jemnosti, nedokážu si ale tak docela pomoct, zubama vytvořit značku na Willkinsově krku. Místo hned odškodním jazykem. Moje vlastnický právo, viditelný dobrejch pár dalších dní i když se muj zástupce vrátí k škrobenosti uniformy. Kombinace bolesti a rozkoše z něj momentálně dělá kňučící svíjející se klubko nervů rezonujících potěšením. Pro mě je to skoro víc než bych dokázal snést. Jimiho blonďatá hlava rytmicky se pohybující ve Willkinsově klíně, proráklí tváře důkladným sáním mámící z druhýho muž ty nejnádhernější zvuky. Obliny jeho zadku se tlačej na mojí tvrdost ještě pořád vězící v látkovým zajetí. Nemůže to bejt dost i když se snažím získat všechno tření co můžu. Vzdám se mučení Willkinsových bradavek, abych osvobodil svoje péro. Moje ruka na něm nestačí. ,,Stehna trochu od sebe, zlato,“ Willkins okamžitě následuje instrukci zavrčenou mu mnou do ucha. Jsou měkký, oblý, teplý, dokonalý, když mezi ně zanořím svýho ptáka. Slabá přítomnost potu mi umožňuje mezi nima hladce klouzat. Je to jiný než těsnost mužský zadnice na jakou jsem poslední dobou zvyklej. I tak dost dobrý. Willkins zůstane docela pasivní, nechá mě ho píchat mezi stehna. ,,Perfektní, skoro jako šukat pěknou kundičku,“ vrčivě zhodnotím.

,,Anoooo!“ s táhlým zavytím mi znova poskytne svůj krk a taky čelist a všechno, co bych si mohl přát.

,,To cheš bejt? Naše malá kundička na hraní se kterou si budeme dělat, co budeme chtít?“ taky mi umožní mezi drobnýma kousancema všech těch lákavejch ploch, vrčet špinavosti rovnou do jeho ucha.

,,Prosím, ano!“ snaží se pro nás udržet svoje tělo v klidu až s neuvěřitelnou dojemností až na obě jeho ruce jedna z nich celkem bolestivě svírající zápěstí, mý paže celou dobu uvězněný pod jeho hlavou.

,,Možná příště by si chtěl bejt svázanej, docela bezmocnej aby jsme tě mohli používat?“ nedá moc úsilí přehmátnout, abych mohl mít obě jeho šlachovitý zápěstí v sevření jedný svý ruky.

,,Zatraceně, ano!“ zoufalý zakvílení kletby z těch skoro nevinnejch úst zní jako nejlepší hudba.

,,Hm, a co kdybych chtěl teď ošukat tu tvojí malou sladkou dírku, to taky můžu? Co myslíš, dovolíš mi tě šukat?“ i když bych si mohl jediným slovem, vzít co bych chtěl a vlastně bych se ani ptát nemusel, je to o tolik sladší, když moje žádost ho rozechvěje. Přesně jako struna na kterou můžu hrát, napjatej přes příčný břišní svaly od boku ke quadricepsu, cestou mojí dlaně klouzající po rozpálený hladký pokožce vlhký potem.

,,Pane, prosím, ano pane!“ zavyje už skoro na hranici sladkýho šílenství. Nedá mi ani moc na výběr, pokrčí nohu čímž přijdu o svůj zdroj dráždění zároveň mi bezostyšně nabídne svojí dírku. Mimoděk jeho lýtko se tak octne na Jimiho rameni, což Willkins z počátku stěží vnímá a Jimi kvituje úsměvem jakým jenom může s pusou plnou Willkinsova ptáka. Dá si jenom malou pauzu, aby vtisk polibek na úsilím chvějící se stehno, co končí dlouhým olíznutím až k Willkinsovým tříslům zanechávajícím po sobě vlhkou stopu. Poskytne mu oporu v podobě držení jeho nohy, když se vrátí k sání jeho ptáka.

Willkinsova dírka je mi tak dokonale k dispozici. Pulsující potřebou, když do ní zanořím nejdřív prst už zvlhčenej lubrikantem. Zajede tam docela snadno až po kloub. ,,Víc!“ plně uvězněnej mezi náma z většinou svejch údů v našem držení, zoufalý sténání je to málo, co Willkins může. Zatraceně perfektní.

Rád mu vyhovím, další dva prsty do něj vjedou v rychlým sledu. Sice můj opomenutej pták pulsuje nedočkavostí, nic méně nechci nic uspěchat. Dvakrát snadný mi to nedělá jeho prdel, která se snaží na moje prsty v ní víc nabodnout. ,,Psst, nekvaltuj, zlato, nechceš přeci aby tě to bolelo, nebo jo?“ hlasem, jemným otřením nosu o konečky jeho vlasů se ho snažím zklidnit, ačkoliv si tak docela nejsem jistej odpovědí. Drsnej sex bez emocí a bez reciprocity, je to jediný, co do teďka znal.

,,Ne pane, nechci aby to bolelo. Tohle ne. Ne s vámi,“ zní to skoro jako vzlyk. A já mám asi krev z mozku už moc odčerpanou jinde, než abych si tu poslední část uměl vyložit.

,,Pomalý a jemný, je to to co chceš?“ druhej výklad by byl, že jenom s Carterovou si užíval násilnej divokej sex.

,,Prosím. Pokud vám to nevadí. Pomalé a jemné, líbí se mi to,“ jazykem škobrtne kolem slova líbí maje příliš málo zkušeností s formulováním svých potřeb.

,,Budeš to mít, zlato, všechno co chceš. Dostaneš to od nás,“ mluvení mezi polibkama podél pořád trochu napjatý čelisti mýho zástupce doplněný o už jemný sání křehký kůže, je efektivní způsob jak nás oba zabavit během toho co z nočního stolku vyhrabu už skoro zapomenutou šprcku. Jimi byl posledně dost zřejmej, co se použití ochrany týkalo. Trochu výzva, zvládnout jí vybalit s použitím zubů a nasadit jednou rukou, když ta druhá vězí ve Willkinsovu zajetí, jako by na tom závisel jeho život. Nějak se mu povedlo proplést naše prsty i když já sem ten, co by měl mít pod kontrolou, svírá mně tak pevně až moje klouby bolej. O něco víc, když do něj konečně začnu pronikat. Včera sem neměl to potěšení, nic méně tak nějak sem byl přesvědčenej, že to bude přesně tak dokonale těsný a horký jak se sluší na téměř panickou pořádně nezajetou prdelku. Píď po pídi, mě nechá do sebe vnikat spolu s dlouhým výdechem. Když jde o pomalý a bezbolestný, pro skoro prvničku jako je on, to nemůže bejt moc pohodlný i když to tak moc chce, dám mu čas se přizpůsobit. A je tu Jimi. Jeho práce jazyka, ruky, rtů, způsob jakým si vychutnává Willkinsovu kládu jako by to byla ta nejlepší lahůdka, střídanej s hlubokým kouřením, kdy ho vezme celýho až se jeho nos zaboří do Willkinsova ochlupení, docela efektivně jeho pozornost od nepohodlí odpoutává. Je to čirá blaženost zanořit se do něj až po koule. Povolnej, ochotnej, přijímající, obemknutej kolem mě, způsobem jakým jsem si svýho rezervovanýho zástupce, příliš dbajícího na regulích, nikdy nedokázal představit. Pomalu se v něm začnu pohybovat. ,,Dobrý?“

,,Perfektní,“ odpoví se spokojeným povzdechem, malej úsměv vytahuje vzhůru koutek jeho úst. Jeho tělo se docela uvolní. Nechá nás ho používat.

Nasadím pomalý líný tempo s minimem pohupování pánve, jak se na správnej raní sex sluší. Najdu ten vhodnej úhel, aby moje tvrdost masírovala uzlinu z nervových zakončeních uvnitř Willkinsových útrob. Z malý jiskry nechám pozvolna roznítit žár extáze. Jimi musel docela uvolnit svoje hrdlo; jeho rty jsou červený a oteklý kolem základny, euforický vědomí, že s každým svým tahem mu do něj zároveň zasouvám hloubějš Wilkinsův penis, skoro způsobí, že se mi zatočí hlava. Můžu je mít oba současně. Dvě nádherný smyslný stvoření jejichž potěšení je pod mým velením. Moje a Jimiho oči se setkaj, ty jeho jsou zamlžený chtíčem s drobnou jiskrou neplechy. Jako by samo o sobě nebylo dost, obscénní mručení, co vydává kolem ptáka jinýho chlapa klouzajícího mu do krku, jeho ruka se vydá na smyslnou pouť po jeho nahým hrudníku, břiše, s mučivou pomalostí všechno pro show, přitáhne mojí pozornost ke svým pořád ještě oblečeným boxerkám, šedá látka s o něco tmavší skvrnou prosakující vlhkosti na hrotu, se chutně vzdouvá jeho zatím zanedbávanou erekcí. Prstama vysleduje několikrát obrys v dráždivý hře než jí konečně vyndá. S jistotou někoho dobře si vědomýho toho, jak moc si podobný představení užívám, se pomalu promyšleně začne hladit. Moje boky v reakci automaticky prudce vystřelí vpřed až moje a Willkinsovy koule do sebe narazej.

Je to ale Jimiho jméno, který sténavě zakňourá: ,,Prosím, potřebuju… můžu… chci…“ mezi tím jak do něj vrážím, moje hrdost, že jeho tvorba slov není úplně koherentní. Stačí k tomu, aby vyjádřil svoje přání.

Nevadí mi se přestat pohybovat, pořád zůstanu zasunutej v útulný těsnosti Willkinsova zadku než ti dva najdou ideální polohu na posteli, aby měl přístup k Jimiho péru. Je to něco nevyslovenýho mezi nima, způsob, jakým mu Jimi láskyplně odhrne zpocený vlasy z čela, zářivej úsměv, způsob jakým jemně a při tom lascivně obkrouží Willkinsovy rty špičkou svýho žaludu než mezi ně vstoupí. Oba skoro současně při tom na ráz zasténaj. Jimi má polohu bejt aktivnější, opatrně začne šukat chtivý ústa druhý chlapa. Willkinsova dírka se při tom kolem mě sevře s takovou silou, že by ze mě mohl hned vymačkat všechno, co pro něj mám. Začnu se v něm znova pomalu pohybovat a Jimi se vrátí k sání jeho ptáka. ,,Taková nenasytná kundička, co v sobě potřebuje dva ptáky, je to tak?“ vím, že na moje slova nadšeně reaguje a jeho souhlasný zahučení rezonuje přímo kolem Jimiho dýlky. Něco naprosto opojnýho bejt spolu propojený tímhle způsobem. Willkins pořád drtí moje prsty mezi svejma a Jimi z prostý potřeby kontaktu mezi náma proplete svoje a moje na mý druhý ruce. Je to jiná úroveň intimity a taky nejspíš nejpomalejší a nejněžnější sex, kterýho jsme se spolu s Jimim účastnili společně. Nejsem si docela jistej, co to pro mě znamená a upřímně asi není nejlepší okamžik o tom dumat. Wilkinsovo tělo pokrytý potem se mezi náma chvěje všechny svaly a šlachy napnutý k prasknutí touhou po uvolnění. ,,Nemusíš čekat na dovolení. Udělej se, až budeš připravenej,“ byl to původní cíl, ukázat mu rozmanitost všech možnejch nuancí sexu, moje slova na něj maj nic méně stejnej účinek, jako kdyby to dovolení bylo. Celej se prohne jako luk v náporu zřejmě svýho nejbouřlivějšího orgasmu v životě. Nemělo by mě tolik rajcovat, slyšet svýho partnera dusit se prudkým přírazem doprovázeným přívalem semene sprchujícího jeho mandle, ale jo. Jimiho tváře jsou zarudlý námahou, dávivej reflex bezděčně plnící jeho oči vodou. Bílej pramínek semene vytékající mu po bradě, ještě víc zesilující jeho totálně zhýralej vzhled, když konečně s obscénním plesknutím, propustí Willkinsovo dosucha vysátý péro.

Samo o sobě to stačí, abych začal prudce střílet svojí dávku do Willkinsova zadku. Jako kdybych se už nikdy neměl zastavit. Pohled na Jimiho zběsile si honícího brko do Willkinsovejch ochotně čekajících úst. Bez jeho obvyklý svádivý elegance, jenom divoká živočišná potřeba doprovázená hrdelním vrčením, když jeho sperma začne dopadat na brunetův vyplazenej jazyk, co se všechno snaží pochytat jako by to měl bejt nejsladší nektar a tenký provazce zmalujou i jeho obličej. Přijde mi, že je to tam a právě tady a teď zkapu na mrtvičku ze smyslovýho přetížení, jako starej chlap, co sem. Starej a kurevsky šťastnej chlap.

Nemám šajna, kolik zabere, než přijdu k sobě, pohled na ty dva mi napoví, že jsou na tom obdobně. Jimi roztaženej přes Willkinsův trup, nejevící známky vědomí až na spokojenej pozitivně vyšukanej úsměv, zdvihající mu koutek rtů vzhůru. Willkins na lopatkách, oddechující, zírající do stropu, bez šance něco z jeho rysů vyčíst bližšího. Když se z něj vysunu, prostě jenom nechá do stejný polohy klesnout na matraci i svojí pánev a zadek, moc vyčerpanej na jakejkoliv jinej pohyb. Jeden z důvodů, proč nemám rád používat gumu, práce a energie na víc stáhnout jí ze sebe, zauzlovat konec, aby muj genetickej materiál neskončil v koberci, když jí odhodím na podlahu. Ne, že by obojího z toho byla taková škoda, ale předpokládám, že můj pořádkumilovnej partner by se z toho obtáhl. Každopádně je to vzruch, co moje postelový společníky pomalu probere k životu.

Nejdřív je to v podobě Willkinsova: ,,Wow!“ znějícího napůl ještě omráčeně, coby jediný vokální reakce, který je štonc.

,,Jo, wow!“ Jimi se zubatým úsměvem vykazuje nejvíc energie, když se posadí, aby byl v zorným poli nás obou.

Další energie na víc, ale tentokrát jí rád investuju, abych si ho přitáhl k polibku. Špinavý divadlo pro našeho jedinýho diváka. Nejdřív důkladně olížu bradu i koutky, se zbytkama ulpělýho Willinsova semene, pak jazyk zanořím hluboko do Jimiho úst, důkladně vymetu každou skulinku sbírající všechnu přebývající chuť, vysloužíc si tím od Jimiho hlasitý sténání. Opustím ho s nestydatým řetězcem slin mezi náma. ,,Příště sem na řadě já abych tě ochutnal jako první,“ nenucená poznámka směrem k Wilkinsovy vyvolá tu správnou reakci.

,,Vy byste…?“ úžas, nevíra, vzrušení, všechno v jednom na tváři i zračící se v očích někoho, komu pokřivili pohled na partnerskej sex i vzájemnou návratnost. Místo odpovědi ho obdařím svým nejzvrhlejším úsměvem s odhalenýma zubama, vydávajícím za tisíc slov. ,,Bože!“ se zasténáním pustí hlavu zpátky do polštáře. Předpokládá, že jeho fantazie mu vyšle pár zajímavejch představ. Nenechám mu čas na oddech.

,,Klidně mi tak můžeš říkat,“ nakloním se nad něj, s dostatek drzým úsměvem.

,,Tak arogantní,“ zní to od něj skoro jako kompliment i když se snaží předstírat pobouření nad mým rouhačstvím. Nic méně, stačí mi zkusmo bříškem palce zatlačit na spodní z jeho rtů, aby je pro mě otevřel a pustil můj jazyk dovnitř k neméně špinavý verzi polibku co před tím s Jimim. Palec použiju abych sebral Jimiho sperma z jeho tváře mezi líbáním ho z něj slíznu, když další porci nabídnu Wilkinsovy k mýmu nemalýmu překvapení udělá to samý s uznalým hučením a provokativním tahem jazyka, co způsobí, že muj vyšťavenej padlej hrdina sebou nadšeně škubne. Znova ho nesmyslně hluboce políbím, vyměňujíc si navzájem Jimiho chuť mezi náma.

Jimiho tichý zasténaný a dost barvitý: ,,Doprdele!“ nás až přiměje se odtrhnout. Jeho prosklenej pohled napoví, jak moc si představení užíval.

Žel to trochu funguje na Willkinse i jako zaklínadlo, který ho vrátí blíž jeho plašší části. ,,Neublížil jsem ti? Já ke konci jsem byl trochu moc… omlouvám se…“ rozpaky mu zbarvěj tváře ruměncem, když má potřebu se omlouvat za vlastní orgasmus.

Jimi ho znova obdaří tou nejvíc uklidňující a nejzářivější verzí svýho úsměvu: ,,Bylo to perfektní. Taky mám rád trochu drsný, víš,“ opakuje jemný uklidňující gesto s jakým odstraní vlasy z jeho čela, posilující pouto důvěry mezi nima.

,,Děkuji. Tamto, ještě to před tím pro mě nikdo neudělal. Bylo to úžasné,“ Willkins rozpačitě přizná.

Jimi ví víc než aby na sobě dal znát soucit pro druhýho muže. ,,Pro tebe, kdykoliv,“ podaří se mu znít smyslně i když já poznám rozdíl mezi přirozeností. Než by dál prodlužoval rozpačitou situaci spojí svoje a Willkinsovy rty v polibku. Jemným, měkkým, víc pečujícím než erotickým.

Užívám si pohled na něj stejně. Pocit klidu rozlévající se mi v hrudníku způsobí, že spokojeně natáhnu svoje tělo podél Willkinse, pro relaxaci. Jen tak si vychutnat chvíli klidu a postkoitální dozvuk. Překvapí mně, když ucejtím jeho paži pokoušet se protáhnout kolem mých zad, aby mě k sobě přitiskl blíž. Jako by mu nemohlo stačit, že z druhý strany, Jimi už na něm prakticky leží, jejich holí nohy vzájemně propletený. Můžu s tím jít i když to pro mě znamená se pootočit víc na bok. Benefit z toho je, že můžu ruku protáhnout pod původně svojí mikinou a nechat jí odpočívat na Willkinsově srdci. Jeho srdeční rytmus, má pozoruhodně uklidňující účinky. Další výhodou je pak lepší výhled na Jimiho zářící tvář. Poorgasmová spokojenost a ještě něco dalšího, co tak docela nedokážu rozluštit, ale patří to zcela jistě mně, podle způsobu jakým se na mně dívá a toho jak mojí ruku na Willkinsově srdci překreje svojí. Možná zpečetění nevyřčený dohody společně se postarat o někoho, kdo nás oba potřebuje.

,,Myslím, že bych měl vstát a jít do kanceláře. Alespoň jeden z nás by tam měl dorazit,“ je to Willkins, kdo přeruší podivně mystickej okamžik, za což bych mu možná snad mohl bejt i vděčnej, nepřipomenout tím i zároveň svojí ne tak milou stránku. Budiž mu k dobru, že jeho hlas zní dutě jako by ani on sám o svým nápadu nebyl přesvědčenej a neudělá ani sebemenší pohyb naznačující, že by chtěl něco z našeho aktuálního rozložení změnit.

,,Myslím, že ne. Aspoň jeden den si dej oraz. Můžu tě ujistit, že kancl se bez nás pro jednou nezboří a krysy, co sou v archívu, to bez nás taky jeden den vydržej. Pokud se nepletu, Jimi má dneska volno a já mám nějakej zástoj až večír. Pokud to klapne, od zejtřka to pro nás oba bude pořádnej hukot ergo jeden den O. a R. Může věci jenom prospět,“ nejspíš víc mně než jemu, ale než zjistím co potřebuju, nemáme co na práci ani jeden. ,,No a ty seš srdečně zvanej ho strávit s náma, pokud máš zájem,“ dodám pro upřesnění, od Jimiho si tím vysloužím sotva patrný schvalující cuknutí koutků.

Je to dost památnej moment, že pro jednou se se mnou můj furťáckej zástupce nehádá. ,,Je to rozkaz, pane?“ zubatej bezprostřední úsměv svědčí o tom, že v zásadě nemá absolutně nic proti.

,,Samozřejmě,“ pokusím se s vážným ksichtem o formální tón.

,,To bych tedy asi neměl odporovat. Ehm, co je O. a R.?“ jeho zmateně nakrčený čelo mi přijde roztomilý. Sakra!

,,To je náramně důležitá věc. Měl byste to vědět. Máte vážné nedostatky ve vedení kancelářské administrativy, Willkinsy,“ tak mně zažalujte, že udělám víc abych jeho zmatení udržel o něco dýl, ,,Znamená to přirozeně, odpočinek a relaxace a je to jedním ze stěžejních pilířů proto nezcvoknout z naší práce,“ udržím rádoby mentorskej styl, i když už je jasný, že si z něj utahuju.

,,Předpokládám, že spočívá v nicnedělání a převážném vyvalováním se v posteli, pane?“ další z těch nemyslitelností, když můj zástupce zdánlivě postrádající smysl pro humor se mnou pokračuje ve hře.

,,Správně. Nejste ještě tak ztracený případ, jak jsem si o vás myslel,“ zhodnotím uznale. Pořád v roli.

Zvuk, co se ozve kousek od nás dost připomíná dusící se myš. To se jenom Jimi snaží příliš nechechtat v čemž není moc úspěšnej: ,,Jste paka, oba dva!“ usilovně se snaží o vážnost.

,,Hladový paka a tvoje paka. Takže se ptám, máme něco k jídlu?“ doufám, že zamrkat rádoby roztomile řasama, bude dost na to, aby to jídlo připravil.

,,Vždycky máme něco k jídlu,“ Jimi odpoví s protočením očí. Jistě, nemohl si pomoct nerejpnout si, že on je převážně jedinej, co tu ledničku taky plní. ,,Co by to mělo být? Lívance?“ zjihlej úsměv nasměruje spíš na Willkinse, muj názor beztak zná.

Ten se nemá moc k odpovědi, spíš vypadá zaskočeně a taky dost unešeně, že se ho vlastně někdo na něco takovýho ptá. ,,Asi jsou v pořádku,“ lehce pokrčí rameny.

,,Takže lívance, s javorovým sirupem. Ostatně pro ten mám i pár dalších nápadů na využití na pozdějš. Teda, pokud se trochu víc svlečeš a necháš nás s Jimim si hrát,“ potahovat při tom v zubech Willkinsův ušní lalůček je dost na to způsobit mu jemný chvění po celým těle, kde pod mikinou putuje moje dlaň.

,,Lívance zní moc dobře,“ zasténá. Pokud mu to ještě nedocvaklo, mám v plánu až s ním skončíme, aby mu bylo jasný, že nejsme ty před kterýma by se musel za svoje tělo stydět.

***ooo***

V zásadě se vydaří můj záměr i plán na sexy i když trochu lepkavý následný hrátky se sirupem. Následná společná sprcha ve třech se obejde bez větších rozpaků a s absolutní nulou traumatizovanejch zástupců s nízkým sebehodnocením. Dál už to sice tak zábavný není, nic méně logický vyústění mýho nápadu se sirupem, ergo můžu tak akorát kušovat. Je to ta část, kdy Jimi vyhlásí prací den, což se vztahuje nejenom na ložní povlečení poněkud nasáklý tělníma tekutinama a vším dalším, co bylo bezva vytvářet, ale čistit už taková zábava není, ale i ostatní prádlo. Tak jasně, já se zas u toho tolik nepředřel a mezi cyklem pračky a sušičky, dělal Jimi mně a Willkinsovy společnost u sledování telky. Komplikace nastala, když se Willkins dobrovolně nabídl, že vypomůže s žehlením. Nikdo mi nevymluví, že to beztak nebyla součást jakýhosi tajnýho spiknutí za účelem vyžehlení mejch služebních košil, aby konečně byli podle jeho zupáckejch představ. Za běžnejch okolností to totiž můj partner se svým domácímžínkovstvím nijak nepřehání, takže na píglování mejch košil zvysoka kašle. Ty se zpravidla vyvěsej až na mně. Na každej pád, to nejmenší, co sem pro ně oba mohl udělat, bylo vytáhnout z garáže gril, vypucovat ho a pozdějš na něm ogrilovat pro všechny flákotu. Další z těch věcí, co by se nestala nebejt toho, že mně Willkins mající o domě ve kterým žijeme, lepší znalosti než já s Jimim, informoval, že pravděpodobně něco takovýho jako gril se v garáži nachází i s odpovídajícím počtem zahradních lehátek a párty stolem. Všechno skoro muzejní kousky nic méně funkční. Ne, že by můj předchůdce byl takovej milovník společenskýho života, že by pořádal pravidelný garden párty, věci tam zůstali pravděpodobně ještě z dob jeho předchůdce, za Willkinsovým povědomým o jejich existenci vězel krátkej příběh a další střípek z jeho života na píču, když na ně narazil, při tom, co ho jeho mentor využil k úklidu garáže. Konec příběhu. No aspoň tenhle zážitek odnesla voda. Či přesnějš lehkej vánek perfektního letního dne.

Zadní dvorek našeho domu, poskytoval pro takovou akci lepší soukromí než ve předu před všetečnejma čumilama. Oddělenej od sousedů nízkým plotem, lepším než nic. No další z těch věcí, co sem do dneška moc nebral na zřetel, že nějaký sousedy vůbec máme, a ty maj mrňavý děcka, který teda pronto zahnali ze zahrady domů, jen co sem se vynořil v celý svý kráse na boso jenom v riflích a se zrcadlovkama ve vlasech, se záměrem nachytat při práci nějakej bronz na co největší plochu svýho těla. Asi nebudou teda fandové opalování, hádám. Nikomu z nás nechyběli. Vlastně se dalo docela zapomenout na celej svět. Willkins v mejch teplákách a tričku vypadal neformálnějš a uvolněnější než kdy dřív. Jimi ve svejch oblíbenejch mini šortkách vystavující slunci co nejvíc ze svýho jinak nahýho trupu jakbysmet. Oba kopírující můj styl naboso. Tak mně napadá, že sousedi možná spíš nebudou fandové pornofilmů s gay tématikou, což jsme protagonisty možná tak trochu připomínali. Jejich mínus. Mně ke štěstí docela stačilo, že ty mí dva hřebečci si mně chvílema prohlíželi hladovějš než flákoty syčící na roštu. Po jídle, rozvalený v lehátkách, nasycený ve všech směrech, s ledovýma pivkama v ruce- jedna z těch věcí, co mně Willkins znovu překvapil, že si dal a ne jenom jedno, pálícím sluncem a jinak azurově modrou oblohou nad hlavou, nebylo nic, co by nám mohlo chybět. Trénovat při tom pomalý krátký přihrávky šišatým fotbalovým míčem, kterej sem taky našel při rabování garážovejch pokladů- ke svý, jak Jimi podotkl, naprosto dětinský radosti- bylo fajn zpestření aby to nevypadalo, že tak úplně lemraříme. Což bylo přesně to, co jsme dělali. Perfektní. Perfektní líný odpoledne perfektního dne, tak jako dny mívají tendenci bejt, předtím než se všechno nehorázně pojebe.

***ooo***

Dalo by se namítnou, že s vývojem událostí, moje účast na pravidelný pokerový seanci u padreho, by zrovna neměla bejt na čele mejch priorit a s ohledem na to, že se mi povedlo nakrknout hned dva z účastníků, to nebylo ani moudrý. No mně něco říkalo, že právě tohle je to místo, kde bych bejt měl. Když dorazim, zprvu se atmosféra moc neliší od předchozích setkání. Všichni už jsou na svejch místech u stolu.

,,Dost, že jste se ukázal, Zelenáči. Čeká se jenom na vás,“ přivítá mně ve skrze přátelsky Tucker, jako obvykle se štítkem bankéře na čele a oblakem dýmu, vycházejícího z jeho čvaňháku zastrčenýho v koutku úst, kolem svojí osoby jako neproniknutelná clona.

Hádám, že strohý přikejvnutí místo pozdravu od starosty, ale i doktora, je maximu, co můžu dostat. Jednomu už tak nějak konstantně ležím v žaludku, ten druhej, předpokládám, že je to spíš stud co vězí za jeho odtažitostí. Nepochybuju, v jádru je to dobrej chlap, všechny svý přešlapy nadělal z dobrýho úmyslu, jenže to, že ten jeho úmysl mohl stát někoho život, to hned tak nesmaže. Já sem ten, kdo o tom ví a nikdo svoje špatný svědomí nevítá nadšeně.

,,Dobré vás po takové době opět vidět, příteli. Dáte si drink?“ Viktor, na druhou stranu, blejskne zubama ve vřelým úsměvu s nabídkou, co se neodmítá. Jme se jí hned taky bryskně vyplnit, skoro dřív než stihnu kváknout, že jo.

,,Dost keců. Karty leží a hra běží!“ Hned jak je možnost, Tucker se ujme, míchání karet a rozdávání s bravurou krupiéra a vervou greyhounda větřícího snadnou kořist.

No nejsem si jistej, jestli se dneska nějaká dobročinnost v jeho prospěch bude konat. Nálada při hře je dost ponurá, po lehkosti zdvořilostního klábosení veta. Napětí visí ve vzduchu, jako by se nad stolem vznášelo cosi nevyřčenýho dusící všechny svojí přítomností. Dokonce i Viktor zasmušile zírá do karet a jeho tvář vykazuje určitý napětí, co nepatří ke hře i když bych tak docela nemohl dát prst za to, jestli pochází ze stejnýho zdroje jako napětí jeho společníků. Sázky se držej nízko jako by celej večer byl jenom zvyk ze setrvačnosti. Nikdo ze zůčastněnejch do ní nedával srdce a nevěnoval jí víc pozornosti než je nezbytně nutný. I Tucker se zdá nezvykle nesoustředěnej. Skoro vypadá jako by procházel nějakým druhem přímo fyzickejch muk. Je to právě on, jehož zvídavost je mu chlebem a snad i smyslem existence, kdo na konec nevydrží a prolomí ticho, do tý doby přerušovaný jenom klapotem žetonů a hlášením přihazování sázek.

,,Jak vám jde vyšetřování? Moje zdroje mi říkají, že máte teď v pácu mladýho Abbota. Vážně si myslíte, že by měl něco společnýho s tím co se tady děje?“ ignoruje varovný zakašlání pocházející od Wallace i tichý stejně varovný vyslovení svýho jména od Burtona, ,,Co je? Stejně nás to tady všechny zajímá, tak nedělejte, že ne,“ ohradí se, ,,Nezapomeňte, že jste mi slíbil exkluzivitu,“ připomene žurnalista mým směrem.

,,Vaše zdroje by se měli víc starat o svojí práci a míň o tu mojí,“ bez okolků a hlavně bez omylu, cílím na jedinou osobu, která mu tak užitečným zdrojem mohla bejt a čirou náhodou se nachází ve stejný místnosti. Určitá řevnivost zřejmá mezi oběma muži od začátku, šla nejspíš stranou ve prospěch nepřátelství, který panuje mezi Wallacem a Abbotovcema. Starosta není ten typ, co by se svěřoval jenom z čistý potřeby a tím spíš ne novinářskýmu, co aspoň po profesní stránce, je mu trnem v boku. Takže to nejspíš mělo svůj důvod.

,,Každý by se zde rád věnoval své práci, žel to s jakou nedůsledností vykonáváte vy tu svou, ovlivňuje i nás ostatní. Nemusím vám snad připomínat, že stále běží lhůta a krk v oprátce mám s vámi i já,“ Wallace ve svý aroganci se ani nesnaží zastírat.

,,Takže proč mě rovnou neobětovat a nesnažit se zachránit, co se dá, že jo? Ať uspěju nebo ne, vyšetřování uškodí jeho famílii, vyděděnej nebo ne. Taky sem se trochu informoval. Abbottův starší bratr by byl jedinej další vhodnej na místo starosty proti vám. Nemůžou si dovolit skandál. Když budu dál pokračovat a dostane se to na veřejnost, vyšetřování je zdiskredituje i když na konec nic nenajdu. O to vám přeci jde, nemám pravdu?“ nedělám si iluze odkud pocházela Wallaceova dosavadní i když minimální snaha spolupracovat, nemělo by škodit ho popostrčit k trochu větším výkonům.

,,Jako obvykle, vaše schopnost vidět ve zdejších obyvatelích, se mnou v čele, jen to nejhorší, je strhující. Vězte, že mám však i jiné důvody,“ ve snobským tónu zazní veškerý opovržení k mojí osobě. Nic méně tady, v týhle společnosti, je to místo, kde se nesnaží nic předstírat.

,,To, co se vám Wallden snaží naznačit je, že jsme ochotní pomoci. Bez výhrad a bezpodmínečně. Cokoliv, co budete potřebovat,“ Burton přispěchá s pokusem o smír. Moc pozdě, aby mě dokázal zbrzdit.

,,Hm, škoda, že jste takovou snahu a zaujetí prací šerifa neměli, když šlo o mýho předchůdce,“ dám si záležet na patřičným sarkasmu.

,,K čertu! O čem má být toto?“ Wallace vybuchne sotva se slovem otřu o jeho koně. Vysloužíc si přitom nesouhlasný zamručení nad klením v jeho domě od padreho, kterej se stylizoval spíš do role nestrannýho zato velice zaujatýho pozorovatele. Jako by mu chyběla jistá konkrétní část spiknutí a on se snažil zorientovat.

,,Má to bejt o tom, že ten váš vychvalovanej a všema milovanej vzor ctností vůbec nebyl takovej, jak mi tu celou dobu předhazujete. Mám důkazy a budu mít i svědky, že minimálně ve dvou případech, hrubě zanedbal svojí práci, dost závažným způsobem. Shodou okolností, obojí se týkalo jednoho a toho samýho podezřelýho. Nemyslím si, že by to byla náhoda. Sloužil dvěma pánům. Už vám to dochází?“ To jedno avizovaný svědectví je dost na vodě, ale to nikdo nepotřebuje vědět.

,,Jak se opovažujete?! Bohapustá nehoráznost, co zde naznačujete! Šerif Rodgers byl příkladným šerifem, čestným mužem a mým dlouholetým přítelem, nikdy by se nenechal zkorumpovat. Tím spíše ne někým tak amorálním a zvrhlým, jako je celý klan Abbottových!“ Wallace vyletí jako čertík z krabičky, hlas na hranici zlověstnýho syčení jenom jeho třída mu bránící ječet z plnejch plic.

,,Fajn. Možná teda přeci jenom jednal ve vašem zájmu. Ve vašem dokonalým městě se přece neděje nic tak závažnýho jako znásilnění, zneužívání mladistvejch nebo domácí násilí, že ne? Ani jeden jedinej záznam o tom. Máte pro tohle nějaký vysvětlení?“

,,Nemusím vám nic vysvětlovat. Ale budiž. Skutečně nevím nic o tom, že by zde došlo k něčemu tak ohavnému, co naznačujete. V případě drobných domácích šarvátek, je to vaše velkoměstská arogance, dík které se domníváte, že rozumíte a můžete soudit. Opět. Jediný spravedlivý. Tam odkud pocházíte je to možná běžné, ovšem tady u nás, nevyhazujeme to, co se pokazí a nepořizujeme si nové. Snažíme se to opravit. Totéž platí o vztazích. Rodina je to jediné na čem skutečně záleží. Váš předchůdce přesně tyto hodnoty zastával. Opravdu máte tu drzost jej vinit z toho, že šel touto cestou a pokud byla jen sebenepatrnější šance na nápravu, nalézal smír na místo toho, aby dětem bral otce, ženám živitele a ještě více hrotil mnohdy již tak složité situace? Pokud je žena doma s dětmi a její muž přijde kvůli záznamu o zadržení o práci, komu přesně to prospěje? Nic není černobílé. Netvrdím, že je to ideální, ovšem takové uzpůsobení je to jediné, jaké místní znají a vy nemáte právo jim kázat, jak by měli žít. A už vůbec nemáte nárok, odsoudit někoho, za to, že konal v zájmu všech, kterých se to týkalo,“ mluví hladce, klidně s přezíravostí pána slonovinový věže, tam jeho teze možná i dávaj smysl. Zní to logicky, od někoho kdo nikdy nebyl tím, kdo by večer dostal takovou až druhou vezme o zem a ráno u snídaně se nemusel před vlastníma děckama usmívat přes napuchlou tvář na toho, kdo mu to způsobil, jenom proto, že nemá jinou možnost a nikde nevidí zastání.

,,Též si myslím, že mu křivdíte. Neznal jsem jej tak dobře jako Wallden, ovšem z toho mála co mohu říci, šerif Rodgers byl zákona dbalý muž, plnění jeho povinností mu bylo nadevše a vždy postupoval nad rámec svých povinností i v případě, že to mělo přesah do jeho osobního života. Jednal by podle zákona a osobní cti, tam kde by to bylo skutečně vážné,“ Burton se přidá na stranu jeho zastánců. Přirozeně.

,,Bejt váma, doktore, tak se moc neozývám. Až tohle skončí a můžete mi věřit, že to bude brzo, budu chtít vidět i vaše další záznamy. Modlete se pak abych nenarazil na jeho další pochybení, který ste mu vy, pomáhal ututlat ať už vědomě nebo nevědomě. Možná je to právě o tom osobním přesahu. Pokud by nebyl zkorumpovanej, docela určitě se odmítal zabejvat zločinama páchanejma na ženách. Na tom se nedá vidět nic jinýho než osobní motiv. Takže se ptám, věděl ste nebo nevěděl o tom, prvním napadení Imogene Jonesový? Řekla vám kdo to byl a Rodgers vás přinutil o tom mlčet? Pokud ano, o kolika dalších takovejch?“ trochu střelba naslepo nic méně studovat reakce přítomnejch může bejt užitečný.

,,Absolutně ne! Neřekla mi nic. A dám svou pravou ruku za to, že šerif nic takového neudělal. Tehdy ani nikdy jindy. Bral stejně vážně všechna obvinění. Pokud bych mu ohlásil podezření na domácí násilí, což jak víte, je má povinnost, velice vážně by se tím zabýval. Samozřejmě, pokud na tom budete trvat a Wallden z pozice soudce k tomu dá souhlas, poskytnu vám záznamy ostatních pacientek, které by mohli být sporné a já je podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyhodnotil jako to čím skutečně byli a sice domácí nehody bez zavinění druhé osoby,“ Burton se musí cejtit vinnej víc než bych si myslel se svojí ochotou. I když samozřejmě alibisticky si na pomoc volá svýho kamarádíčka.

,,Víte, možná jste na to kápnul, Zelenáči. Možná skutečně měl něco proti ženským. Na tom jeho staromládenectví bylo něco podezřelého,“ jiskra čekající senzace v očích za drátěnýma brejličkama, Tucker si palcem zamyšleně podrbe strniště na bradě, ,,Rozhodně není žádný tajemství, že mu moc nevoněli lidi jako já a ta Jonesová. Míšenci. Barevný… Pokud se nějakým případem odmítl zaobírat, pátrejte tímhle směrem,“ zasmušile poukáže.

,,Dost oba!“ sykne Wallace, ,,Měli byste se stydět. Je to muž, který byl řadu let jedním z nás o kom zde pochybujete. Nikdy by nedopustil, aby jeho osobní postoje ovlivnili jeho práci i kdyby nějaké takové zastával, tak jako že vinit jej z něčeho takového je sprostota nejhrubšího zrna. Divím se, že zrovna ty Tuckere, ke kterému nikdy neprojevil ani unci nepřátelství a choval se vždy velkoryse si o něm takové lži dovolíš prohlašovat,“ oboří se na dotyčnýho.

,,Zrovna já. Protože na rozdíl od tebe nezapomínám. Nebo ty snad nevíš, jaký býval, když jsme byli mladí?“ Zdá se, že ani v tomhle jako v mnoha dalších aspektech mezi dvojicí panuje rozkol.

,,Byla jiná doba. Lidé mají právo vyvíjet své názory a měnit postoje-“ Wallace se nadechne k obraně svýho přítele.

,,Ach ano, to jste celí vy politici, měnit názory podle toho, jak se vám to zrovna hodí-“ Tucker ho hrubě přeruší.

,,Přátelé, prosím,“ Viktorův znělej hlas utne rodící se hádku, ,,Zde cítím svou povinnost zakročit a vzepřu se tak všem svým zásadám. Nic méně, jsem ochoten tak učinit, pokud by to mělo vnést klid mezi vás a samozřejmě, možná i pomoci k objasnění některých skutečností,“ důraz posledních slov věnuje mně. Dopitím a opětovným nalitím si svýho drinku, získá čas. Řekl bych, že dost věcí co musí třídit v hlavě. ,,Šerif Rodgers, byl skutečně čestný muž, profesionál a někdo, kdo si zasloužil veškeré přátelství, kterého se mu dostalo. Nic méně,“ zdviženým prstem utlumí námitky, co se jeví od Wallace i Tuckera, ,,Byl také muž v pasti. Sžíraný vinnou, kterou se snažil napravit. Nikdy se mi nesvěřil s podrobnostmi a křivda za kterou se cítil zodpovědný se udála před tím než jsme se poznali, takže netuším koho se týkala. Ovšem nikdo by neměl být trestán za chyby, kterých se dopustil snad nerozvážnosti, co já vím. Soudit jej může jen náš Pán. Avšak domnívám se, že to může vnést světlo do jeho dalších činů. Pochybil a byl si toho vědom. Hnán vlastními motivy, nekonal, jak měl podle práva. Zmýlil se v úsudku a ta chyba se mu stala osudnou. Pronásledovala jej po celý čas ne jen v podobě pocitu viny ale i v osobě, která jej prostřednictvím jeho pochybení vydírala. Je to příběh muže jenž pochybil z nespravedlivých pohnutek svého srdce. Tak jak mi to podal, ukřivdil dívce, která k němu přišla pro spravedlnost. Jen proto, že byla tím kým byla. Bylo pro něj snazší uvěřit, tomu který se vůči ní provinil. Věřil, že každý má šanci na nápravu a nechtěl aby chlapec nesl celý život následky z toho, kde mohli nést vinu každý svým dílem. Nechal se zmást. Uvěřil jeho slibům, přísahám i dobrému jménu. Až později seznal, že to byla lež. Jak hluboce se zmýlil. Bylo pozdě zjednat nápravu pro dívku a bylo pozdě hnát k zodpovědnosti chlapce neboť ten proti němu jeho pochybení držel. Ačkoliv jej šerif Rodgers po zbytek času bedlivě sledoval, a seznal jak špatný je to ve skutečnosti muž, nemohl jej volat k trestu, za ostatní provinění z obavy, že by vyšlo najevo i toto jeho pochybení a on by šel ke dnu s ním. Když už pro něj bylo dál neúnosné sledovat počínání onoho muže, byl to na konec důvod, proč opustil svůj úřad i město. Tolik o tom vím. Možná to je ten příběh, co jste chtěl slyšet, šerife. Co jste potřebovali slyšet vy ostatní. Nic méně vězte, každou molekulou své existence, z hloubi své duše, litoval toho skutku a snažil se jej odčinit, jak nejlépe uměl. Dbal aby se nedopustil na nikom dalších křivd a byl hoden důvěry, kterou jste do něj vložili. Od toho jediného pochybení ušel dlouhou cestu. Vědom si své viny, změnil sebe a dokázal změnit k lepšímu i životy dalších. Jen o to jediné vás tedy prosím, nesuďte jej příliš přísně, od toho tu je vyšší spravedlnost. Před kterou patrně staneme on i já zodpovídající se za stejný čin,“ s poslední myšlenkou, padre protočí zbytek whisky ve sklínce pohybem zápěstí a vyklopí do sebe. Tuším přesně směr jeho úvah.

Doktor i novinářskej zadumaně zíraj na žetony v komínkách úhledně srovnanejch před sebou. Ani jednomu zřejmě není do řeči. Na konec i složej svoje karty.

,,Typické,“ Wallace odfrkne do svejch karet, ,,Dávalo by to dokonalý smysl. Vydírání, manipulace, zvrhlost. To se jim podobá,“ zatáhne s dávkou opovržení.

,,Víte, že je řeč o Abbottovi. Walldene, prosím. Vy i já jsme na stejný lodi-“ spíš než na akt kdy vyložím svojí postupku, starosta reaguje na použití jeho jména, jenom mírně zdviženým obočím coby signálem, že je přístupnej dalšímu hovoru, ,,Nemáte je rád a chcete je sejmout tak jako já. Oba to potřebujeme. Vy pro upevnění svýho postavení a obranu cti přítele, já protože chci potrestat zločin. Dejte mi něco, co můžu použít a budeme oba spokojený,“ pochybuju, že mám toho pravýho chlapa, co by zabral na můj medovej tón, ale vím, že nedokáže odolat návnadě v podobě příslibu větší moci.

,,Další z vašich omylů. Netoužím si uzurpovat veškerou moc pro sebe, jak se vám nejspíš zdá. Jsem jen ta nejlepší varianta pro toto město,“ snobský nakrčení nosu nad kartama je dost výmluvný, ,,Královská flush,“ zrovna jako způsob s jakým zahlásí a vyloží karty.

,,Pomůžete mi nebo ne?“ prokážu, že obojí sem ochotnej ignorovat.

Místo odpovědi, s otravně bohorovným výrazem promísí cognack ve svý sklence, jeho libůstka a způsob, jak dát všem okolo znát, že je lepší než oni. Po všechny ty roky, co to jeho společníci s poklidem snášeli by si asi zasloužili uznání. Viktor mezi nima asi nejvíc, když coby hostitel mu vždycky zaručil zásobu toho nejlepšího. ,,Když říkám, že jsou zvrácení, myslím tím, že skutečně jsou. Historie jejich rodu sahá až k prvním osadníkům, do dob čarodějnických procesů. Žádný z nich nikdy neváhal nařknout svého souseda z čarodějnictví, pokud mu to mohlo přinést prospěch. Odtud obrácení mladého Abbotta pro mne není žádným překvapením-“ neunikne mi jemná výčitka v jinak monotónním tónu i pohled úkosem padreho směrem, jako by ti dva spolu měli na tohle téma rozpravu, ,,Vždy věděli, jak si co nejlépe zajistit pozici. Paradoxně s tím incestní svazky mezi příbuznými u nich též nebyli něčím neznámým. Samo sebou, že na něco takového nevěřím, nic méně proslýchalo se, že nebyli daleci ani použití černé magie, pokud to mělo sloužit jejich prospěchu. Několik nevyjasněných úmrtí nápadně připomínajících otravy či nehody, lidí, co se jim postavili do cesty i členů rodiny, jen coby příspěvek k dokončení obrazu. Na každý pád současný poslední patriarcha Abbotovic rodu, Jeremiahův děd, neboť jeho otec byl právě jedním z těch ne tak jasných úmrtí, náhodně těsně po té, co se – vyoutoval- je to ten výraz, co používáte, nemýlím-li se? Muž co se svou ženou zplodil tři potomky než veřejně přiznal, že raději dává přednost jiným mužům, záhadně zesnul, při leteckém neštěstí jejich soukromého letounu. Pilot i zbytek posádky se zachránil. Přirozeně. Několik měsíců po té, Jeremiahova matka, údajně příliš zkormoucena žalem, se pokusila o sebevraždu a následně skončila v sanatoriu v Pine Bluffu. Samo sebou, že o několik měsíců později byl její další pokus již úspěšný a tak se Abraham Abbott stal poručníkem a jediným zákonným zástupcem svých vnoučat, tou dobou ještě nezletilých, která formoval k obrazu svému. Ochoten krýt každý jejich přestupek, každou jejich zvrácenost, dokud by nepřesáhli únosnou mez. Což si dovolím odhadovat, že byl přesně ten důvod proč Jeremiaha vydědil. Jeho drogové eskapády ani milostné avantýry, již nebylo možné dále krýt. Ovšem to jen spekuluji. Oficiální důvod v dokumentu neudal,“ udělá pauzu jednak aby spláchnul pachuť, kterou se zdá, že hovor o týhle povedený rodince nechává na jeho patře, pak taky pro drama, kterýho si na druhou stranu, jako každej takovej, patřičně užívá.

Publikum má ne že ne, doktor i novinářskej, visej na každým jeho slovu, týhle do tý doby pro ně zřejmě ne tak probíraný krvavý historie. Ten druhej karty nahradil bločkem a tužkou, co má nejspíš vždycky po ruce, jako správnej žurnalista a všechno to zapisoval. ,,Skutečně si myslíte, že starej pán zamordoval vlastního syna i snachu?“ dychtivě skočí po šťavnatým soustu, když se mu nabízí, ,,Jakej by k tomu měl důvod? Teda pamatuju si jakej to byl tehdá poprask, když mladej přiznal barvu a udělal to skutečně s velkou parádou, číslo do kterýho mi dal rozhovor, šlo na dračku a jeho příběh můj skromnej plátek slušně živil ještě pár měsíců po tom, zlatý časy,“ vrásčitý rty přeběhne nostalgickej úsměv, ,,Vím, že starýmu Abbottovi se to nelíbilo. Přišel tehdy do mejch novin a snažil se na mě tlačit, abych to nezveřejňoval… A tu nehodu letadla nikdo neprověřoval… Že by ona na něco přišla, že se zbavil jejího muže, proto uklidil i jí? Nebo aby si mohl ukrást jejich děti pro sebe? I když si pamatuju, že tou dobou když se to stalo, už to tak docela děti nebyli. Jeremiahovi bylo tak třináct – čtrnáct, jestli se nemejlím? Dost starej aby věděl, která bije. Něco takovýho nechá stopu ne že ne. Asi není divu, že je takovej jakej je…“ nechá svý myšlenky nahlas volně plout.

,,Přátelé, dost již,“ Viktor znovu vyzve ke klidu, ,,Nepodložené dohady a spekulace. I kdyby na nich bylo byť jen zrnko pravdy, nic to nevypovídá o Jeremiahovi,“snaží se mírnit emoce. Z přirozenejch důvodů.

,,Vypovídá to o něm, že má zkaženost v krvi. Varoval jsem vás před ním, Otče. A po pravdě, bych od vás očekával, že budete lepším znalcem charakterů než abyste jej přijal do církve,“ promluví Wallaceova uražená ješitnost, že někdo nedal na jeho radu.

,,Církev není exkluzivní klub, kam by měli právo vstoupit jen někteří,“ napomene ho padre, ,,V chrámu našeho Pána je vítán každý, kdo projeví touhu po spáse a lítost nad svými minulými činy. Což Jeremiah učinil. Pokud jsem se přeci jen zmýlil ve svém úsudku, vězte, že jsem připraven za to nést následky,“ odvětí klidně.

Znám ho už nějakej pátek, takže poznám, jak hluboce je vývojem událostí zasaženej i když to navenek nedává znát. Konec konců je to právě on, kdo Abbotta prezentoval coby bezúhonnýho příkladnýho člena společnosti. Jeho polehčující okolnost, pravděpodobně tou dobou neznal všechna fakta i temný pozadí jeho minulosti. Nebyl ani zdaleka jedinej, kdo se jím nechal obelstít. Mohl bych mu to odpustit a taky to udělám, ale vím, že on si to neodpustí určitě.

,,Tohle je fakt zajímavý,“ když promluvim, loupne po mně vděčnej pohled, nepochybuju, že Wallace se ho chystal grilovat ještě víc, ,,Ale není mi to k ničemu. Pokud ho mám dostat, potřebuju něco reálnýho, ne dohady. Co ty jeho bejvalky? Rozvedl jste je na první stání. Musely k tomu mít nějakej dobrej důvod?“ na konec se celá seance nezdá tak užitečná, jak měla bejt.

,,Obávám se, že ani v tomto případě vám nebudu příliš nápomocen. Vše šlo hladce dohodou. V obou případech se obě strany dohodli na finančním vyrovnání. V této záležitosti si počínal Jeremiah velkoryse neboť dle původní předmanželské smlouvy jim nevznikal žádný majetkový nárok. I tak dostaly velmi tučnou sumu mimo alimenty na jeho děti. Domnívám se, že pro tu svou velkorysost měl samozřejmě svůj důvod a zaplatil si tím jejich mlčení, žel funguje to příliš dobře,“ způsob jakým ohrne ret nasvědčuje, že z toho není o nic šťastnější než já.

,,Takže jediný, co by na něj mohlo bejt, je zatím to, že vydíral Rodgerse. A ten předpokládám mi taky dvakrát nápomocnej nebude, co? Má někdo z vás tušení, kde je mu vůbec teď konec?“ Dostane se mi trojího zavrtění hlavama.

,,Skutečně bych ocenil, pokud by jste se obešel bez něj. Co vám to pomůže, pokud uděláte potíže starému muži na sklonku jeho života? Předpokládám, že vy víte o jaký případ se jednalo a kdo je tou dívkou o které mluvil Otec Viktor. Doporučil bych vám tedy obrátit se na ní. Pokud bude souhlasit, máte mé slovo, že udělám vše možné, abychom jí pomohli zjednat nápravu a pokud to má co do činění s Abbottem, ona je jediný klíč, jak se mu dostat na kobylku,“ Wallaceovo doporučení je užitečný asi jako sáňky v létě, no oceňuju, že padne bez vší arogance a dá se věřit jeho příslibu spolupráce.

V podstatě lehčím duchu, zvládneme ještě pár her než je na čase ten veselej spolek rozpustit.

,,No, pánové, byl to velice zajímavej večer. Dík za hru a pokec,“ Tucker, široce se zubící přes zbytek čvaňháku shrábne svojí výhru, ovšem něco mi říká, že mnohem větší důvod k jeho radosti, jsou informace co načerpal.

,,Pokud jde o tohle, pořád platí, co jsem slíbil. Až tohle skončí dostanete ode mě šťavnatej rozhovor se všema nechutnejma podrobnostma, ale celkem mi píchne, pokud s nějakýma článkama vydržíte než to bude uzavřený,“ zkusím svoje štěstí i když vím, ještě z Chicaga, jak těžký je udržet novinářský na uzdě, kor když nějaký šťavnatý sousto je to, co stojí mezi ním a krachem.

,,Budou tam jména a všechny detaily?“ Jeho výraz docela odráží rozpolcenost mezi drobkama teď a pořádným soustem pozdějc.

,,Ty jména vám nezaručím, předpokládám, že bude třeba chránit identitu některejch zůčastněnejch nic méně o to větší svoboda bude zaobírat se podrobnostma. A bude to velký a nechutný to vám slibuju,“ můžu to říct s čistým svědomím páč večer přeci jenom nebyl tak neužitečnej ani pro mě a pomohl mi dát některý kousky na správný místo, abych měl jistotu, že sem na správný stopě.

,,Dobře. Dám na vás, Zelenáči. Tušil jsem, že tu dokážete pořádně rozčeřit vodu a jsem rád, že jsem se nespletl,“ rozloučí se s bodrým plácnutím do mýho ramene.

Z celýho večera je doktor druhej, co vyvázl nejhůř i bez toho céresu, co sem mu dal na začátku, i jemu museli docvaknout některý souvislosti z toho, co bylo řečený, což moc neprospělo jeho pocitu viny. Není teda divu, že se vytratí bez nějaký větší slávy. Třeba že na cestě ven se ho právě Tucker snaží rozveselit nějakou svojí banální historkou.

Se starostou si vyměníme jenom strohý přikejvnutí na rozloučenou, co mělo bejt mezi náma řečený už bylo. Jeho rozloučení s Viktorem proběhne formálně zdvořile tak jako vždycky. Ani jejich rozpory zřejmě nemaj vliv na vztah, co mezi nima je.

Už se chystám taky k odchodu, když mě Viktor zastaví: ,,Pokud by vám to nevadilo a mohl byste se ještě chvíli zdržet,“ požádá. Netuším, jak si vysvětlit jeho nejistotu a zřejmý nepohodlí, co se za jeho žádostí ukrejvá.

,,Pokud je to o tom, tak asi momentálně nemám kapacitu, abych vám udělil rozhřešení, co se týká Abbotta,“ pokusím se s odlehčením odhadnout jeho důvod protože nic jinýho mě nenapadá.

,,V tom to není, příteli, a domnívám se, že bude snazší vám to ukázat než popsat. Pokud mne budete následovat, prosím,“ nejsem si jistej, jestli sem ho kdy slyšel a viděl tak vážnýho. A nejsem si jistej co čekat, když ho následuju úzkou chodbou do části domu, který sem si při svejch předchozích návštěvách nevšiml. Jednoduchý dveře odhalej malou místnost, červený světlo, co padre uvnitř rozžne pak její účel. Nádoby s chemikáliema na jedný straně na druhý zvětšovák se světlotěsnou krabicí a další propriety. Nikdy sem se o tohle nezajímal, abych věděl, co přesně k čemu je. Mezi tím ode zdi ke zdi na obyčejnejch prádelních šňůrách, kolíčkama zavěšený nejrůznější už hotový fotografie i vyvolaný negativy. Fotky v nejrůznějších velikostech černobílý i barevný zdoběj i stěny po obvodu. Převážně příroda, budovy. Poznám ty notoricky nejznámější z jeho cest po Evropě. Počítám, že proto abych obdivoval jeho nadání tu nejsem. ,,Povedlo se mi konečně vyvolat snímky z našeho výletu a myslím, že je důležité abyste je viděl,“ osvětlí skoro obřadně.

,,Rád se podívám ne že ne, jenom si nejsem jistej načasováním?“ sem asi zmatenej čím dál víc. Jasně pamatuju si, že mi slíbil ty na kterejch je zachycenej Jimi dát, ale nerozumím těm jeho tanečkům okolo a nechápu, že v situaci ve který jsme, je zrovna tohle jeho priorita.

,,Prosím, jen se na ně podívejte,“ s naléhavostí v hlase mi naznačí blíž k pracovnímu stolu, kde jsou rozložený.

Barevný provedení s lehkým nádechem sépiový jim dává zajímavej starodávnej punc. První sloupečky jsou tvořený z fotek Nelsona a celý tý bandy výtečníků při nejrůznějších aktivitách. Koupání v řece, lukostřelba i jenom tak zevlující u ohně. Přiznám se, že je přeběhnu očima jenom tak zběžně. I přes příjemně nostalgickej nával vzpomínek při pohledu na převážně vysmátý klučičí ksichtíky, nejsou zrovna to co by mě až tak zajímalo. Další sada s Jimi to už je jiná. S potěšením zaznamenám, že nechybí snímek, kdy se opaloval na kameni u řeky. Ten jedinej sem si nejvíc přál a tajně doufal, že ho budu mít. Na pozadí smaragdová zeleň zalesněných pohoří snoubící se s azurovou oblohou. Jimi na sobě nic než plavky, svaly a šlachy v dokonalý rovnováze. V záři zapadajícího slunce, má jeho pokožka lesknoucí se místy krůpějema vody, bronzovej nádech. Zatraceně nádhernej. Jako nějaká z těch starobylých soch antických hrdinů. Musím jí mít. Na mojí otázku Viktor jen bezvýrazně přikejvne. Fotku rychle stopím v kapse než by si to rozmyslel. Nechává mi volnej prostor probírat se ostatníma fotkama než dojdu k poslední sadě. Jsem tam převážně já. S Jimim i ostatníma klukama. A taky s Tobiasem. ,,Tyhle se moc nepovedli, co?“ Nemyslím zrovna svojí přítomnost na nich i když sledovat sám sebe na obrázcích mi nikdy nečinilo zvláštní plezír nejde si nevšimnout společnýho rysu v podobě nezřetelný rozostřený šmouhy na většině z nich. ,,Co to bylo? Upatlaná čočka?“ šmouha je po každý na jiným místě, zhruba stejně velká a široká. Nedovedu si představit, že ani tohle by měl bejt důvod Viktorova rozrušení i když, pokud to vůbec bylo možný, vypadá ještě napjatější.

,,Podívejte se lépe,“ je všechno co mi k tomu řekne s tím jak mi nabídne lupu.

Uznávám, že už nejsem nejmladší a pod kůží mám pár promile, tlumený červený světlo taky zrovna není ideální ergo bych tak docela svůj zrak nenazval dokonalým. Přesto. Při bližším pohledu, kdy různě vystřídám vzdálenosti zvětšovacího skla od namátkou vybranýho snímku. A pak dalšího a ještě jednoho. ,,Co to kurva je?“ Nemělo by to bejt možný a docela jistě to je vyloučený. Při zvětšení má šmouha konkrétní obrys. Pořád to není dost, abych dokázal rozlišit konkrétní rysy tváře, nic méně mrazení co se mi v tu ránu rozeběhne po páteři k zátylku mi říká, že to ani není třeba. Stejnej pocit s jakým se už pár tejdnů probouzím a někdy mě provází i během dne. Nikdy nebyl tak silnej a zřetelnej jako teď, protože nikdy moje halucinace neměla zřetelnou formu. Jistě, pořád u sebe mám Jimiho kresbu, jenže to bylo společný dílo mojí fantazie a jeho umu. Tohle je jiný. Okraje jsou rozostřený po stranách jako sledovat objekt přes hodně hustou mlhu. Přesto forma dívčí postavy je zřejmá. ,,To není možný. Jak jste to udělal? Proč?“ Nejsem úplnej jouda a vim, co je možný s trochou šikovnosti a solidní techniky. Hádám, že kouzlo fotomontáží je stejně starý jako ta technika sama. Otázkou zůstává proč?

,,Jak je Pán nad námi a při všem, co je mi svaté, přísahám, že je to skutečné,“ padre prohlásí poklidně jako by mojí reakci předvídal. Dá mi čas vstřebat moje dojmy i když já se spíš soustředím na něj. Držení těla. Výraz tváře. Jako sem si jistej, že tohle nemůže bejt skutečný, tak sem si na beton jistej, že umím poznat lháře. Jak se ale vypořádat s tím, když obě ty věci se zdaj v rozporu?

,,Jak by to bylo možný? Ona… to… vypadá jako můj přízrak…?“ nejsem si ani jistej jak bych to měl pojmenovat. Momentálně si ani nejsem jistej, co tady vůbec dělám.

,,Pokud bychom měli být přesní-“ na přídavným stolku je projektor, automaticky pohlídnu na protější stěnu, jedinou neobsazenou, kde předvídám obrazy vytvořenejch diapozitivů, když ho Viktor za doprovodu charakteristickýho vrnění a cvakotu, zprovozní, ,,Domnívá se, že se jedná spíše o Tobiasův přízrak,“ první snímek je ten co si pamatuju, že byl vytvořenej jako poslední, společná fotka celýho týmu i s Jimim a se mnou. Šmouha- protože sakra ne určitě tomu nehodlám dávat jméno nebo ani označení! Tam kde stojíme všichni vedle sebe, se nachází poblíž Tobbiho boku. Okýnko po okýnku se promítaj záběry, kde jsem já i Tobias a je tam i Šmouha. Vždycky na jeho straně. Skoro to vypadá, že ani jedinej z těch dní, jedinou minutu, nebyl sám. Je zhruba stejně vysoká jako on a kdybych mohl předpokládat, co by mělo bejt obličej, je to jako by ho sledovala. Nebo mě. Záleží na snímku. Pár z nich, kde není Tobbi, jí mám vedle sebe já.

Vytrvale se snažím potlačit mrazení v kostech přecházející ve svalovej třes. Automaticky si zapálím retko, Viktor se sice netváří zrovna nadšeně nic méně pro sichr do mýho dosahu umístí prázdnou láhev od piva na popel, do který z nejbližšího kohoutku ještě před tím natankuje trochu vody. Nejspíš taky potřeboval nějakou podporu, když fotky vyráběl, třeba že se teď už jeví docela v pohodě. Jako by jeho jediná starost a důvod k nervozitě byl fakt, jak celou záležitost přijmu, víc než to, co se tu odehrává.

,,Můžete mi dát lepší detail?“ taky se snažim působit v pohodě, podstatně víc než se cejtím. Z nuly na sto za vteřinu se překonává můj rychlostní rekord z normálu do šílenýho. Viktorovi zabere než pošteluje obraz do přijatelný ostrosti. Přízračný kontury dostanou jasnější podobu. Jako by byla i nebyla zároveň. Je to forma malýho děvčátka, ne víc než osm let. Krátký šatečky nedostatečně zakrývající vyzáblý paže i příliš kostnatý kolena bosích nohou, kostry potažený kůží jako by hladověla celý roky, svojí běloskvoucností, detailem staromódního paličkovanýho čtvercovýho límce, jemnou výšivkou, ještě umocňujou dojem dětský nevinnosti a současně nějak působěj i strašidelně nepatřičně. Ať už je to cokoliv, určitě to není to, jako co se to snaží vypadat. Z mlžnýho oparu se vynoří o něco zřetelnější obličej. Příliš velký tmavý oči, jako bezedný jámy vedoucí přímo do propasti věčnýho zatracení, ostře kontrastující s propadlýma tvářema. Přesně ten zmučenej a při tom divokej výraz jakej mě tolikrát strašil ve snech. Bezkrevný rty semknutý do úzký linky. Vlasy v zplihlých kaskádách dosahující tam, kde by byly boky, kdyby tělo bylo o něco fyzičtější formy. Není to živý. Je to smrt, co na mě zírá. Jako by každou chvílí ke mně chtěla vztáhnout jednu z těch svých kostnatých paží a stáhnout mě do propasti k sobě. Nepotřebuju jiný porovnání. S jejím zjevením jako by se současně zvedl i závoj mlhy v mojí hlavě, kterej vždycky jako by zakrejval její fyzickou podobu. Teď jsem si jistej, že je to přízrak, kterej mě pronásledoval při snění i bdění. Tehdy prvně, kdy jsem jí viděl, na školní chodbě, když jsem doprovázel Helenu na tancovačku, byla to ona. Vždycky to byla ona. Jako když praskne přehrada, všechny sny, všechny bdělý zážitky, valej se jako velká voda mojí pamětí, hrozící mně ztrhnout sebou. ,,Co to sakra je?“

,,To musíme zjistit, drahý příteli,“ Viktor promluví s nebejvalou jemností jako by měl strach, že cokoliv jinýho mně může nenapravitelně zlomit. ,,Zdá se, že vy a Tobias jste nějak propojení a tím pojítkem je právě ona-“

,,To je nemožný. Tohle… ta věc…“ příčí se mi tomu dávat konkrétní rod, ,,Pronásledovalo mně to ještě dřív než jsem se s tím klukem víc seznámil. Jak by to mohlo?“ Uchýlím se k popírání. Blažená krajina popírání je moc fajn místo ve kterým mi vždycky bylo dobře. I když teď nemůžu tak docela popřít zjevný. Něco, co vždycky bylo na dosah, ale unikalo mi. Na snímcích kdy je to u něj. Je to víc než jenom zhruba stejnej věk, výška, barva vlasů. Fyzická podoba mezi nima je víc než zřejmá. Stejná porcelánová křehkost v rysech, velký dominující oči. Jako by Tobias byl mužskej, živej a dejchající odraz tý věci. Respektive ta věc je jeho odraz. Jeho Stín. ,,Ale jak? Proč já?“

,,Nemožné je relativní pojem. Pouze naše zkušenost nám brání uvěřit. Pokud se dokážeme vymanit z omezení konvenčního myšlení z nemožného se stane možné. Domnívám se, že příčina je ve vaší mysli. Jste velice otevřený člověk vybočující z konvencí ve většině aspektů života, to nepopřete. Ačkoliv se vědomě bráníte to přijmout, vaše podvědomí vás patrně činí vnímavějším než jsou ostatní lidé. Nikoliv však ojedinělým. Trochu vám závidím. My ostatní, kteří jsme se s tímto darem narodili i tak musíme trénovat dlouhé roky než se vytříbí do kvalit abychom byli schopní vidět, to co bývá ostatním smrtelníků skryto. Vy jste něco jako přirozený talent,“ oznámí slavnostně jako bych měl bejt kdoví jak poctěnej.

,,O čem to sakra melete?“ nesdílím jeho nadšení a rozhodně ne trpělivost abych dešifroval jeho blábolení bez ohledu na to, že jako člověka si ho v zásadě cením.

,,Co byste řekl na to, kdybych vám řekl, že existuje i jiný svět? Vlastně mnoho světů. Nepřeberné množství odlišných dimenzí obývané množstvím rozličných tvorů z nichž někteří pronikají do našeho světa. Peklo je skutečné. Zlý posílá své démony na Zem v hmotné formě, aby zde lidem škodili. Bánší, Vampíři, většina monster o kterých jste kdy slyšel a lze si představit, jsou skuteční. Rusalky, Manji, nejrůznější Revenanti, přízraky i duchové, kteří mohou obsadit tělo živého-“

,,Jasně a taky Santa a Velikonoční králík, že jo,“ hrubě přeruším jeho tirádu nesmyslů, ,,Pokud tomuhle všemu věříte, řekl bych, že jste ještě šílenější než já,“ začíná mi hučet v hlavě a nejsem si jistej, kolik dalšího bych ještě vydržel.

,,Chápu, že vidět pro vás znamená uvěřit, jaký tedy jiný důkaz byste potřeboval? A pokud nevěříte ani svým očím, uvěřte svému srdci. Cožpak se vám snad nikdy nestalo nic zvláštního, co by nebylo snadné vysvětlit? Prosím, buďte tentokrát upřímný ke mně ale především k sobě. Vím, že tam uvnitř, ve svém nitru, víte, že je to pravda,“ pokud je mým přístupem frustrovanej, nedává to na sobě znát. Je pořád ztělesnění klidu a vyrovnanosti i když se mě snaží přesvědčit o největší šílenosti.

,,Co jste zač? A jak to, že o těchhle věcech teda víte?“ jenom pomalu začínaj některý kousky skládačky zapadat na svoje místo. Vždycky sem tušil, že nemám co do činění s nějakým řadovým flanďákem. Ne jenom v jeho přístupu. Všechny ty drobný náznaky ať už v podobě bitkařskýho umu nebo toho střeleckýho. Jeho fascinace okultismem… Způsob jakým se na mě díval, jako by znal moje nejskrytější tajemství. Jak by ale mohl?

,,Vše vám vysvětlím. Zodpovím, každou vaši otázku, pokud si budete přát. Nic méně, jsem názoru, že by se nám lépe hovořilo někde jinde. Vypadáte, že potřebujete drink,“ nabídne spolu s jemným pousmáním jako už tolikrát před tím.

,,Radši tři abych tohle spláchl,“ pořád mám pocit jako bych byl v domě šílence a muj instinkt mi radí, že by pro moje zdraví bylo lepší vzít čáru. I tak trpělivě počkám než odpojí projektor a zhasne. Na klidu mi nepřidá, že mě následně vede do ještě odlehlejší části domu na místo zpátky do obvyklýho salónku, kde se scházíme. Vážně zapochybuju o jeho příčetnosti, když dojdeme na konec chodby a pán domu se zastaví před zdí vykládanou dřevěným obložením jako ostatní okolo. Není na ní nic zvláštního až na dost ponurej obraz nějaký středověký zříceniny v dost kýčovitým přehnaně zdobným rámu. ,,Vzpomínka na domov?“ uštěpačně prohodím. V kontextu všeho dění by to dost dobře mohlo bejt Drákulovo sídlo a můj přítel ještě nikdy tolik nepřipomínal jeho přímýho potomka jako právě teď.

,,Tak nějak,“ přes rameno na mě blejskne zubama v úsměvu. Sotva postřehnutelnej mžik, kdy se nakloní k právě tomu rámu a položí ruku na jedno místo na něm.

,,Jaký klišé,“ okomentuju. Padre v reakci pohodí plecí, úsměv neopouštějící jeho tvář. Měl bych bejt ohromenej a hádám, že to mělo bejt cílem toho tyátru, ale vlastně mi to přijde docela běžný a nepřekvapující, když se po stisku, zřejmě tajnýho tlačítka na rámu stěna pomalu začne rozestupovat, aby odhalila tajnej průchod v ní.

,,Má soukromá pracovna,“ gentlemansky mi umožní vstoupit jako prvnímu. Jo, proběhnou mi při tom v rychlým sledu v hlavě scény ze všech béčkovejch hororů, kdy přesně takhle hlavní hrdina někam vleze, aby schytal ránu po palici a probral se v okovech drženej vražedným psychopatem, co si z jeho kůže chce spíchnout sáčko. Nic takovýho se nestane. Místo středověký mučírny mě přivítá útulně vypadající místnost ozářená plápolajícím krbem s příjemně praskajícím dřevem v něm. Dvě od pohledu pohodlně vypadající velký křesla před ním. ,,Chystal jsem se zde strávit valnou část dnešní noci,“ vysvětlí Viktor. Slyším cvaknutí vypínače před tím něž se rozsvítí opulentní křišťálovej dvanácti ramenj lustr. Neváhám, že pravej žádnej replikovanej aušus. Až na masivní psací stůl s židlí z tmavýho dřeva, samozřejmě v obdobným dobovým stylu, se pokoj moc neliší od prvního salónku. Stolek s broušenou karafou naplněnou jantarovou tekutinou jiskřící v záři světel a skleničkama. Regály naplněný knihama po obvodu tří stěn. Chybí okno na místo něj je rozsáhlej výklenek, jehož obsah se vymyká běžnejm standardům, nic méně k místnímu obyvateli se docela hodí. Krucifixy ve dvou řadách, rozličnejch velikostí, dřevěný i stříbrný. Předpokládám, že flakonky plně zabírající poličku pod nima jsou naplněný svěcenou vodou. Dál už to začíná bejt trochu divný. Sbírka rozličnejch dýk, pár třízubejch sai vzájemně překřížených nejdelšíma hrotama, všechno krásně zdobně provedených, jen co je pravda, odraz plamenů z krbu hází odlesky na jejich čepelích. Vrhací hvězdice- několik kusů, pár nunčaků, to už není úplně standard, co by se dal čekat ve sbírce svatýho muže. Korunu tomu dávaj plný tři řady dřevěných kolíků se špičkama vyřezanýma do ostrých hrotů. V úplně spodní řadě, tři samostříly s šípama v nich v pohotovostním režimu, hádám, rozměrama něco mezi normálním a tím malým, co z něj nechal střílet Tobbiho při našem campingovým dobrodružství. Několik dalších šipek se stříbrnýma hrotama je na svým místě ve výřezu kolem nich. Ovšem jenom výklenkem jeho obskurní sbírka nekončí. Dlouhý středověký meče se skvěj v každým prostoru na stěně mezi regálama knih. Střídavě s klasickýma kušema. Když se otočím, podél futer dveří kterýma jsme vešli, každá z jedný strany, dvě impozantní sekery. Velkej chlap jako já by oběma rukama měl co dělat, aby se jednou mohl ohánět. Dobrý tři stopy dlouhý topůrko o průměru mužský ruky ze solidního dřeva, robustní ostří zdobený gravírováním co by mělo mít nejspíš nějakej mystickej význam- podle slov v latině, ve svý nejtenčí části vybroušený do tenkosti papíru. Krásný a smrtící zároveň ačkoliv sotva prakticky použitelný v boji.

,,Solidní arsenál, jen co je pravda. Ale pokud mě tohle mělo přesvědčit, tak to moc nefunguje. Jste fanda do zbraní a sběratel religiozních předmětů, nic víc,“ předpokládám, že nějakej účel to mělo, když mě nechal si tu jeho sbírku svobodně a podrobně prohlídnout.

Ze stoický tváře ozářený plameny krbu, nevyčtu, jestli je mým nedostatkem uznání zasaženej. ,,Posadíte se?“ naznačí k jednomu z křesel, sám zaujme místo v druhým. Na stolku už na mně čeká štědře nalitá sklenka whisky. Padre z tý svý už usrkává. Musel si všimnout mýho zaváhání. ,,Pravdou je, že ve své sbírce mám několik druhů jedů, nic méně jsou příliš vzácné a bylo obtížné je získat, než abych jimi plýtval na vaši likvidaci, pokud bych se k tomu rozhodl. Spíše bych použil něco z tamtěch zlatíček,“ pohne hlavou k výklenku se zbraněma rty mu při tom zdobí nezbednej úsměv. Nic méně, oči planoucí intenzitou ne nepodobný uhlíkům z krbu, mně vyzývaj. Zkouška důvěry.

,,Vtipný,“ zavdám si pořádně ze skleničky bez dalšího zaváhání než zaujmu místo proti němu. Křeslo je přesně tak obscénně pohodlný, jak by se dalo čekat.

,,Měl bych vás též upozornit, že ve sklepě mám dostatečnou zásobu vápna a co se týče zbavení se ostatků, kdo by hledal mrtvoly na dvorku kněze?“ s úšklebkem přes okraj skleničky dál rozvíjí svojí teorii. Docela věrohodně. Až mě přiměje krátce uvažovat, že možná by nebylo marný se tím jeho dvorkem zaobírat. Kdo ví, co zakopanýho tam skončilo.

,,Zníte jako kdybyste s tím měl zkušenosti,“ pokud k tomu aby se uvolnil potřebuje chvíli absurdní konverzace, nejsem proti.

,,Více než bych si přál a vy byste tušil,“ prohlásí se vší vážností. V zájmu zachování zbytků svý příčetnosti se téma rozhodnu dál nerozvíjet.

Užívám si praskot ohně, jeho teplo i žár alkoholu působící jako balzám na moje podrážděný nervy. Skoro by to mohl bejt příjemnej normální večer. Skoro. Někde v průběhu se normální z nudnýho stalo dobrým. Žel jako nic dobrýho ani tenhle stav nemá dlouhýho trvání.

,,Předpokládám, že bych měl začít tím, že vám prozradím něco o sobě,“ padre přeruší ticho. Je docela uvolněnej. Tak trochu to připomíná naše první setkání. Dlouhý nohy má natažený před sebou, skřížený v kotnících. Paže loktem se opírající o područku křesla aby ruka se sklenkou dosáhla pohodlně ke rtům když bude třeba. ,,Tak tedy, jmenuji se Viktor Nikolo Argileu, narodil jsem se v New Yorku, kořeny mé rodiny pramení v Rumunsku. Vše, co jsem vám o sobě prozradil byla pravda. Teď ty chybějící části. Pocházím z dlouhé generace lovců démonů. Můj otec jím je a byla i matka. Ovšem nezemřela při explozi plynového potrubí. Poltergeist kterého pronásledovala se vymkl kontrole. Při svém zániku jeho zbytková energie narušila statiku domu i potrubí pod ním, to pak odpálilo celý blok. Tou dobou ona už ovšem byla mrtvá. Vím to, protože kdyby žila, tak by se nic z toho nestalo. Měla kouzlo. Dokázala by odvrátit destrukci. Talent který se mezi našimi lidmi vyskytuje, žel já pro něj její vlohy příliš nezdědil. Nic méně je to určité rozšíření daru, který se jinak dědí z generace na generaci. Linie krve. Od dob Kaina a Ábela. Ovšem traduje se, že prvním skutečným lovcem byl až jejich bratr Seth. Od těch časů, napříč kmeny i národy, se vyskytují povolaní bránit Božské dílo před úklady Zlého. Muži i ženy obdaření dary Nejvyššího předávaných z matky i otce na jejich dcery i syny, sloužící k obraně před zlem. V dnešní době nás zbývá již málo neboť přijmout ten dar tak jako závazek s ním spojený vždy bylo záležitostí svobodné vůle. Cítíme volání k našemu poslání už ode dne kdy se narodíme, postupně sílí dokud nepřijde čas se rozhodnout. Pokud jej odmítneme, volání utichne. Ve staré vlasti je být lovcem považováno, za velkou čest a toto poslání se těší velké úctě i mezi obyčejnými lidmi, ačkoliv dřívější režim se jej snažil vymýtit tak jako víru v samotného Boha. Lovci i celé jejich rodiny byli pronásledováni. To je také důvod proč má rodina byla nucena uprchnout. Můj otec zastával vysoký post v kongregaci lovců Východní Evropy a Pobaltí, jakožto takový se stal režimu velice nepohodlným. Je úkolem každého rodu připravit novou generaci na přijetí svého poslání až do dne jeho rozhodnutí, kdy skládá zkoušku před konkláve lovců. Tak jsem byl vychován i já. A vychovával bych svého potomka. Od útlého dětství jsem se učil znát vše co bylo třeba. Teoretickým i praktickým dovednostem v boji. Starým jazykům. Historii, mystickým naukám i samotné démonologii. Byl jsem vyškolen, abych dokázal odhalit dotek Zlého a jeho přisluhovačů jak v lidech tak katastrofách, které lidstvo zužují a odlišit je od díla přírody. Mým úkolem je každý takový nepřirozený zásah potírat, bránit nevinné zbraní i exorcismem. Pro ten jsem projevil zvláštní nadání a zaujal mne na tolik, že jsem se rozhodl mu věnovat nejvíce. Přesto, že bylo mnoho jiných možností, katolická církev mi v tomto oboru mohla poskytnout nejlepší vzdělání. Samo sebou, že to není umožněno každému. Vstoupit do semináře a dát se na dráhu duchovního bylo tak jedinou volbou. Přijmout doživotní celibát byla ta nejnižší cena, kterou jsem ochotně zaplatil. K nelibosti mého otce, který mi zazlíval, že díky tomu naše rodová linie zanikne. Také to vnímal jako zradu našich zásad neboť věří, že lovci by měli být samostatní nezávislí na jakékoliv instituci. Po matčině smrti jsme spolu dlouhé roky nemluvili. On se uzavřel před světem, opustil své místo kurátora v muzeu i post v Radě lovců a odebral se hledat klid do ústraní. Já putoval po čtyřech kontinentech, plnil své poslání ve službách církve, pastorační i to druhé. Trvalo řadu let než se naskytla příležitost a uvolnilo se místo ve zdejší farnosti. Přijal jsem je, abych mu mohl být poblíž a pokusil se opravit zpřetrhané vazby a také z ještě jednoho důvodu, ale o tom až později. Ani v tomto jsem však nebyl příliš úspěšným. Paličatost je další vlastnost, která se v našem rodě dědí a tak náš vztah ustrnul na bodu vzájemné tolerance, leč bez ochoty kompromisu na obou stranách. Až do nedávna. Poslání lovce není práce, kterou by bylo možné opustit. Dříve či později si vás potíže naleznou samy. Pokud jej jednou přijmete, není možné ignorovat volání. Tak se i stalo mému otci. Dostala se k němu zpráva o mladé velmi nemocné dívce jejíž rodiče ani lékaři si s její chorobou nevěděli rady. Místní pastor, otcův přítel, pojal podezření a požádal jej o konzultaci. Skutečně se jednalo o případ posedlosti a můj otec, příliš hrdý než aby mne požádal o pomoc, se pokusil s pastorovou asistencí provést rituál vymítání sám. Nedopadlo to tak úplně dobře. Dívku se sice podařilo zachránit a je naděje, že pastor po zranění páteře by časem mohl opět chodit, nic méně démon obsadil tělo mého otce. Ani tehdy bych se o tom nedozvěděl, nekontaktovat mne otcova hospodyně, která jeho zhoršující se stav rovněž přikládala nemoci a pojala o něj obavy. Jednalo se o démona střední kategorie a ani pro mne s mou praxí, nebylo tak snadné s ním bojovat. Ostatně, následky jste viděl na mém těle na vlastní oči. Byli to dlouhé bolestivé týdny fyzického i duševního strádání pro mne i otce, než se démona podařilo překonat. Nyní se již úspěšně zotavuje po tělesné stránce a co více daří se nám k sobě nalézt cestu. Jsem si jistý, že bych to nedokázal bez vaší podpory, aniž jste o tom věděl. Za což jsem vám chtěl poděkovat. Teď již znáte všechna fakta a je jen na vás, kterak s nimi naložíte,“ Viktor zakončí svoje vyprávění dolitím nám dalšího drinku. Opře se pohodlnějš do opěradla křesla. Trpělivě vyčkávající mýho verdiktu.

,,Je to zajímavej příběh, což o to. Oceňuju detaily, historickej kontext… Ale pořád mě to nepřesvědčilo o tom, že nejste cvok, kterej je přesvědčenej o pravdivosti svejch fantazií,“ upřímně, nemám ani ponětí, co si mám myslet a zpracovat to bude chtít víc než zajímavou storku.

,,Dobrá tedy. Nepřesvědčilo vás, když jsem vám prozradil vše o sobě, snad vás tedy přesvědčí, když vám prozradím něco o vás,“ usrkne ze sklenky než spustí, ,,Tak tedy, tipnu si, že to začalo někdy zhruba když vám bylo tak osmnáct či devatenáct. Tehdy jste se začal na plno otvírat novým možnostem. Pro vás to znamenalo experimentování na poli sexuálním a nejspíše i první větší zkušenosti s alkoholem. Ale bylo v tom i něco víc. Záblesk. Záchvěv. Skvrna v koutku oka, která zmizela jakmile jste se ohlédl. Stíny v bočních ulicích. Šepot ve vaší hlavě, když nikdo jiný nebyl poblíž. Nerozuměl jste slovům, ale slyšel jste ho. Napětí bez zjevné příčiny vibrující ve vašich kostech. Patrně jste ty stavy přisuzoval konzumaci alkoholu a pil jste více, aby jste je utišil. Fungovalo to. Alespoň na čas. Pak jste nastoupil k policii a vše se zhoršilo. Nebezpečí pro vás doslova číhalo za každým rohem. Cítil jste to. Dokázal jste být na místě činu dříve než vaši kolegové a ještě i dříve než nějaký zločin někdo ohlásil. Říkal jste tomu instinkt. Zároveň ale vzrůstal počet z těch případů, které jste nedokázal vyřešit. Někteří pachatelé jako by se propadli do země. Dost možná jste se pokoušel zadržet podezřelého a on vám unikl nějakým neuvěřitelným kouskem. Překonal vysokou bariéru, kterou jste vy nedokázal. Byl rychlejší, silnější než vy. Beze stopy zmizel ve slepé uličce… Jako byste přímo přitahoval případy do kterých byl zapojený okultismus a ty nejbrutálnější zločiny jakých je člověk schopen se dopustit na jiné lidské bytosti. Většinou umíte spolehlivě předvídat myšlenkové pochody podezřelých. Umíte číst v lidech jako v otevřené knize a je pro vás snadné poznat, kdo je bez vinny. Zní vám to povědomě?“ zakončí s triumfálním ušklíbnutím, jeho černý uhlíky hrozej propálit se mi až pod kůži.

,,To co jste popsal, taky dost dobře může bejt začátek schizofrenie a běžná práce policajta v Chicagu. Pořád nevidím nic paranormálního. Že sem magor o sobě vím. Musíte se víc snažit,“ nehodlám mu tak snadno přiznat vítězství.

,,Nuže dobrá. Postupem času jste se zatvrdil a přestal vnímat všechny ty signály. Nepochybně s přispěním více alkoholu a nevázaného sexu. Vše neobvyklé se pro vás stalo rutinou i při práci soukromého detektiva. Až do loňského roku. Též jsem se na vás trochu informoval. Vím, že jste byl zapletený do série neobvyklých vražd a nebyl jste příliš daleko, když došlo k poškození kostela Svatého Michala, že ano? Incident nesoucí stopy démonického zásahu. A tak jako umím na lidech poznat dotek Zla, dokáži poznat i dotek Dobra. Věděl jsem to od prvního okamžiku, kdy jsem vás spatřil. Vím, že je do toho i nějak zapojený James. Nevím přesně jak, ale cítím to. Nese totožné stopy jako vy. Nikdy jsem se nesetkal s nikým z druhé strany barikády ani nikdo koho znám. Možná jsem nebyl tak docela upřímný ve svých motivech, když jsem vás prvně oslovil, chtěl jsem blíže poznat muže, kterému se dostalo té výsady. Ovšem vězte, že lituji své neupřímnosti a stále chci být vaším přítelem protože vy jste mým jediným skutečným. Důvěra za důvěru, celý čas jsem si přál vám sdělit vše o sobě, jen jsem si nebyl jistý vaší reakcí,“ po poslední části vypadá docela kajícně ani stopa po samolibosti která ho provázela celou dobu.

,,Dobře. Dejme tomu. Možná na tom něco bude. Ale Jimiho z toho vynechte, nepotřebuje abyste mu valil tyhle klíny do hlavy, rozumíme si?“ nejsem si jistej, jako zareagovat a rozhodně nemám chuť teď s ním rozebírat podrobnosti. Což ani nevypadá, že by bylo nutný. On prostě ví a mě jenom zbejvá zjistit, k čertu jak? Zároveň potřebuju zajistit to jediný, co je pro mě důležitý.

,,Máte mé slovo. Mlčím jako hrob. Ovšem nemusím vám patrně vysvětlovat, jak je nešťastné držet před svým partnerem nějaké tajemství, zvlášť pokud se týká jeho. Měl byste si s ním o tom co nejdříve promluvit ať už se jedná o cokoliv,“ doporučí mírně.

,,Řekl někdo, kdo vůbec žádný tajemství nemá,“ neubráním se sarkasmu, ,,Jenom tak pro zajímavost, ví Wallace a ostatní o týhle vaší libůstce?“ pořád si nejsem jistej jak se k čemukoliv z toho postavit.

,,Samozřejmě, že ne a pokud mohu žádat něco na oplátku, ocenil bych pokud by tomu tak i zůstalo. Ačkoliv si nejsem jistý, zda doktor Burton by mohl chovat nějaké podezření neboť jsem byl několikrát nucen i přes mou schopnost rychlého hojení, vyhledat jeho ošetření, ani on by se neměl dobrat pravé příčiny mých zranění,“ vysvětlí.

,,Rychlý hojení, jo? Předpokládám, že by to měl bejt jeden z těch vašich superdarů, ne? Zajímalo by mně, co by se stalo, kdybych vám teď dejme tomu prostřelil koleno?“ je to drsnej vtípek na oplátku, za jeho úvahy o zahrabání mě na dvorku, nic méně sem zvědavej na reakci.

,,Patrně bych krvácel a byl nějaký čas nepohyblivý, jako každý jiný. Nejsem nezranitelný. Ovšem zotavil bych se rychleji než je obvyklé a zcela bez následků. Máte zájem to vyzkoušet?“ s naprosto stoickým výrazem to suchým tónem zní od něj skoro jako nezaujatá nabídka.

,,Řekl bych, že ne,“ jsem poměrně zklamanej jeho nedostatkem reakce, ne že ne, ,,Dejme tomu, že bych tomuhle všemu uvěřil a tím netvrdím, že to tak je. Ale čistě teoreticky, jak hodláte vyřešit tu věc tam? Podle všeho by to teda měla bejt asi spíš vaše starost než moje,“ absurdní, že se tím vůbec hodlám zaobírat, nic méně, hádám, že zjistit jeho názor by mohlo vnést větší světlo do jeho motivací.

,,Ano i ne. V tuto chvíli nedokáži přesně určit o jaký úkaz se jedná. Tím pádem nemohu ani naplánovat vhodný postup. Je to napojené na vás, takže si troufám soudit, že to od vás něco potřebuje. S určitou pravděpodobností by se mohlo jednat o nějaký druh přízraku. Jsou to v podstatě duše mrtvé osoby nejčastěji zemřelé za tragických okolností, zjevující se živým. Naleznete-li zločin, nalezneme pak společně řešení. Myslím, že klíčem je ten chlapec, ovšem nejsem si jistý souvislostí. V horším případě by se mohlo jednat o nějakou formu familiára-“ upřímně si nedovedu představit, jak by to mohlo bejt horší, ,,Což jsou bytosti vytvořené magií mající sloužit svému tvůrci. Musel by jej vytvořit Tobias. Otázkou je zda vědomě či nevědomě. Není obvyklé, že by měl lidskou podobu ovšem není to také vyloučené. Každopádně by to znamenalo, že má chlapec magické nadání. Další varianta je, podle teologického učení, že by mu toto stvoření bylo posláno Ďáblem, za účelem jej obrátit ke zlu. Ať tak či onak, není to nic dobrého a nyní ještě více než před tím je naléhavě nutné Tobiasovy pomoci. Jisté je jen to, že to stvoření vzešlo z jeho neutěšené situace. Pokud by jej vytvořil on, bylo by to něco jako jeho volání o pomoc. Vlastně čím více o tom uvažuji, dávalo by pak i smysl, že se to zaměřilo na vás…“ dodá zamyšleně. Působí, že celou záležitost bere smrtelně vážně a dělá mu víc starostí než dává znát. Ale ani to pro mě nic nedokazuje.

,,Jo, přesně to teďka potřebuju. Další problém co nesnese odklad,“ zamumlám. ,,No, řekl bych, že to pro dnešek už stačilo a asi to už rozpustíme. Teda pokud nemáte další příšery, kterejma byste mě chtěl šokovat,“ zbytek chlastu doexnu na ráz s velkou potřebou bejt co nejdřív sám, abych si to v klidu všechno mohl přebrat. Nejhorší na tom je, že padre dával dokonalej smysl ve všem co říkal a všechno to bylo až moc věrohodný ve svý šílenosti na to, že by to měla bejt fabulace.

,,Příšery probereme příště,“ jemný pousmání působí smutně nebo možná jenom unaveně, ,,Děkuji, že jste mne vyslechl. Chápu, že to je pro vás nejspíš šok, nic méně, jen o tom prosím uvažujete a kdybyste se potřeboval na cokoliv ohledně toho zeptat, neváhejte, kdykoliv. Předpokládám, že ven trefíte sám,“ oceňuju, že se mně nesnaží zdržet a taky toho hodlám hned využít a jmu se zdekovat, co mi nohy stačej a ještě to jakž takž nevypadá jako úprk, kterej to v podstatě je. ,,Šerife,“ padreho hlas mě dostihne už u průchodu, ,,Jaké to bylo setkat se s nimi?“ má v očích takovou dychtivost, že připomíná někoho výrazně mladšího než je jeho věk. Nechci říct teenagera, co se snaží zjistit podrobnosti o svým idolu na to je pořád moc důstojnej i když je to tomu zatraceně blízko.

,,Velice intenzivní,“ vybavěj se mi veškerý zážitky s Pracháčem, no asi se mi nechce zrovna rozebírat, že jsem ten jeho idol dokonale a opakovaně zneuctil, zhulil a ožral a jemu se to líbilo, třebaže tohle pomyšlení mi na rtech vykouzlí úsměv a nepatrně zvedne náladu. ,,Možná vám o tom někdy řeknu víc,“ slíbim, teda ne že bych měl nápad, jak bych to měl udělat. ,,Brzo se uvidíme. Hezkej zbytek večera přeju,“ teď už se jmu vysublimovat vážně rychle než by ho napadlo dál vyzvídat. Už v chodbě zaslechnu jeho přání hezkýho večera i mně. No tak tim si nejsem tak docela jistej.

***ooo***

Netušim, jak dlouho sem seděl ve svý káře zaparkovaný už před našim barákem a vypaloval jednu cigaretu od druhý než sem se vzpamatoval na tolik, abych byl schopnej jít dovnitř a nedat na sobě nic znát. Bylo mi jasný, že pokud by jenom polovina z toho byla pravda, je to moc velký než abych to mohl před Jimim tajit. Rozhodně ne dlouho. Nedokázal sem si představit, že bych tam měl jenom tak napochodovat a říct: Nazdar, lásko, dobrá zpráva je, že asi tak docela nebudu mešuge za jakýho sem se vždycky považoval, ta špatná, že se asi zmagořil celej svět. Nic o čem si byl do teďka přesvědčenej a co jsi znal není pravda. Všechny příšery i strašidla jsou skutečný. Jo a mimochodem prvních pár dnů naší známosti si byl vlastně mrtvej. Tohle je ta část která mi na tom asi vadí nejvíc. Bylo pohodlnější žít v tom, že celá ta loňská anabáze byl nějakej muj blud a nic z toho se vlastně nestalo. Náš život tady je skutečnej. Jimi je skutečnej i jeho rodina, tak jak je znám teď. Přijmout fakt, že existuje realita mimo moje chápání, znamená zároveň přijmout i to, že se to všechno před tím vážně stalo. Nejsem si jistej jestli to dokážu a už vůbec ne, jestli to dokáže Jimi. Nemohl bych mu asi vyčítat, kdyby se po něčem takovým rozhodl zdrhnout co nejdál ode mě, protože je jasný, že já tyhle sračky přitahuju. Ne, tohle sem určitě nemohl riskovat. Rozhodnul sem se. Držel sem to v sobě celej život aniž bych o tom řekl živý duši, ze strachu, že svěrací kazajka by mi dvakrát neladila k pleti. Můžu v tom pokračovat i dál.

***ooo***

Malá útěcha ve vší bídě, že to vypadá, že Jimi má společnost, takže bych nemusel bejt středem jeho pozornosti. Už tak si nejsem jistej, jestli mně vůbec zaregistruje, když projdu od dveří rovnou k ledničce pro pivko. Hned na místě ho ztrestám, nějak mi z těch všech dojmů celýho dne vyprahlo v chřtánu. A tak to po ránu dobře začínalo. Jimi se svým hostem jsou na sedačce v obývací části. Mám dobrej výhled a čas zvažovat strategii, jestli se mi za jeho zádama povede proklouznout rovnou do patra do ložnice a jak asi slušnou šanci u toho mám, sbalit cestou lahev bourbonu ze stolku, bez toho aby si mě vůbec všimli. Celkem by to bodlo. Chlastat dokud by to všechno nezačalo dávat smysl nebo bych dřív nevytuhnul- záleží co by přišlo dřív, zní jako docela fajn plán po zbytek večera. Jenom trošku mi to v mozkovně vrtá, kdo že by ta jeho společnost mohla bejt. Ne Willkins i když toho bych tu paradoxně čekal nejvíc a není to ani Olívie, který by nejvíc odpovídal důvěrnej posed s obličejem zabořeným v ohbí Jimiho krku a jeho paží ovinutých kolem jejích ramen. Je to děvče, tolik k tomu můžu vidět ze svýho úhlu, ale ne Olivie, záplava vlasů zakrejvající část tváře, co by mi to ulehčila, je blond. Katalogizuju všechny další z toho jejich spolku, co sem viděl, takhle blond nebyla ani jedna. Z řeči nic nepoznám. Nemluví. Jimi vydává tichý uklidňující šuš zvuky a od holky se ozývá vzlykání tlumený látkou Jimiho trička. No aspoň to vysvětluje ten posed i hromádku použitejch papírovejch kapesníčků poházenou po našem konferenčním stolku i podlaze v dosahu. Pravděpodobně nějaký srdcervoucí pubošský drama, co se tu odehrává. Nemám na něj kapacitu, ale vyhodnotím, že by mi to vlastně mohlo bejt k užitku. Zamířim si to rovnou středem respektive předem, pěkně před Jimiho očima.

,,Když už si domu pozveš nějakou holku, neměl bys jí rozbrečet,“ kousavá poznámka a moje zjevení se, by ho měli zabavit dost dlouho na to, abych nepozorovaně sbalil kýženou lahev a proklouzl svojí cestou. Schodiště na dohled, má půvab oázy pro toho, kdo se trmácel v poušti tejden bez vody. Deset, devět, v duchu odpočítávám kroky než se dostanu do bezpečí.

,,Prosím, zůstaň,“ Jimiho hlas zní tak naléhavě, že mě to přiměje na chvilku zcepenět v pohybu, ,,Tohle je Lisa. Potřebuje ti něco říct,“ dívčino jméno by mělo bejt pro mě asi vysvětlení, ale muj unavenej přetíženej mozek to moc nepobírá.

Holka na mě upře vodnatý zarudlý oči, ,,Dobrý večer,“ nesměle kuňkne, potáhne při tom z usoplenýho nosu, neobratně si ho pokusí utřít zežmoulaným kapesníčkem. Jimi jí hned gentlemansky z krabičky podá novej.

,,Um… nazdar?“ šacuju jí tak patnáct možná i míň, nemám ani šajna, co by mi taková žába mohla chtít. A už vůbec ne, jak se k ní dostal Jimi. I na jeho kámošky je to dost nízkej věk. Předpokládám, že se to brzo dozvím ať už chci nebo ne. Zatím se k ničemu nemá, tak se rozvalím do křesla. Něco mi říká, že bych se měl aspoň trochu chovat jako profík. ,,Nevadí?“ zdvořilej dotaz než si naleju pracně uzmutej bourbon aspoň civilizovaně do sklenky na rozdíl od mýho původního plánu lemtat ho přímo z lahve, je maximum co ode mě může dostat. Slabě zavrtí hlavou místo odpovědi, jako by šerif ochlasta byl to poslední, co by jí dělalo starost. Taky nemusí. Z těch všech šoků, přes všechno, co bych měl mít za večer u Viktora v žilách, nezbylo skoro nic. Hlavu mám čistou, zbejvá jenom vyčerpání, co s pitím nemá nic společnýho. Mimo to, vysoká tolerance alkoholu, jeden z pro změnu mejch darů, za kterej vděčím svýmu životu s monstrama, co nebyli jenom v mojí hlavě, jak sem si vždycky myslel. Zatraceně dost! Asi bude dobrý upřít pozornost na něco jinýho. ,,Tak o co jde?“

Holka se pořád k ničemu nemá. Pomněnkově modrý oči, přes řasy ještě trochu vlhký od slz, upře na Jimiho.

,,Mám já? Tak dobře,“ zní měkce přesně v tom bratrsky ochranitelským režimu jakým občas jedná s Helenou. Není těžký věřit tomu, že on má známku Dobra, ať už tím padre myslel cokoliv. ,,Seznámili jsme se s Lisou v místním mládežnickém spolku, Jeremiaha Abbotta. Chvilku jsme si povídali,“ Jimi se odmlčí, aby mě nechal dohnat všechny myšlenky a neprozradil víc než je nutný. Holka z odposlechu, kterou se mu Greyson snažil dohodit. Ou, fuj! Vzhledem k jejímu aspoň zdánlivýmu mládí, dost nechutný. Jasně nejspíš se s jejich předpotopní morálkou v tom jejich pošahaným žužu světě dalo čekat, že by si spolu do svatby jenom tak povídali ale i tak, aspoň pro mě dost přes čáru.

,,Kolik ti je?“ Až na červenej nos od pláče má mléčně bílou pleť, přirozeně hustý světlý řasy, plnější tváře ještě dětským tukem, světle růžový rty nesoucí stopy opakovanýho okusovaní tak jako přírodní nehty kostrbatě, napochybně zubama, zarovnaný až k lůžkům. Celkově připomíná porcelánovou panenku. Rozbitou a poškozenou podle stylu jakým se choulí k Jimimu.

,,Pa- patnáct, bude šestnáct za dva měsíce,“ vzlykne sotva slyšitelně.

,,Ještě dítě,“ není to jenom absence jakýchkoliv zkrášlovadel, co sem z města zvyklej vídat i na mnohem mladších holkách, tak že mi to přijde jako standard a přítomnost nešvarů vlastním spíš dětem, co mě dokázalo zmást. Způsob jakým se s důvěrou tiskne k Jimimu, hledající u něj ochranu. To jak na mě upírá oči. To, co je v nich. Nevinnost a čistota, co je třeba chránit. Snad i určitá naivita pramenící z nezkušenosti. Je tam i něco jinýho, co nedokážu zatím určit.

,,Nejsem dítě, jsem žena,“ pokusí se o vzdor, což slabým hlasem vyznívá spíš jako by se snažila přesvědčit sama sebe než mě, ,,Otec Jeremiah to říká,“ neudrží pohled dlouho než uhne. Dost dlouho pro mě, abych určil tu zbývající emoci. Stud.

,,To sakra ne,“ nepovede se mi zkrotit moje hrdelní zavrčení.

I její reakce je dětská, v kombinaci šoku a pobouření si přitiskne obě dlaně na ústa. ,,Klejí jen bezbožníci a velcí hříšníci,“ špitne Jimimu, jestli to bylo vůbec možný ještě víc se k němu přitiskne v instinktivní snaze se dostat co nejdál ode mě.

,,Není ani jedno. Je to dobrej chlap, můžeš mu věřit,“ Jimi jí obdaří svým nejlaskavějším úsměvem.

Nezdá se o tom moc přesvědčená. Je to druh naprosto iracionálního strachu, kterej nepochybuju, že pro ní je zásadní, s jakým si mě prohlíží. ,,Byla chyba, že jsem sem přišla. Měla bych jít,“ chybí jí rozhodnost aby svůj záměr hned uskutečnila.

Palcem a ukazovákem u kořene nosu se snažím zatlačit migrénu, začínající mi tepat za nadočnicovýma obloukama, zpátky tam odkud přišla. Dopřeju si dlouhej nádech a výdech, abych odněkud vyštrachal poslední zbytky duševních sil. ,,Promiň, jestli sem neudělal nejlepší první dojem A možná ani druhej a třetí, měl sem dost drsnej večer, což, jak si uvědomuju, není omluva,“ zvednutí koutku v hořkým pousmání je nejvíc na co se zmůžu, ,,Ale pokud je tu něco s čím potřebuješ pomoct, s čím se potřebuješ svěřit, sem tady a poslouchám. Máš moje slovo, že udělám všechno pro to, abych ti pomohl. Jen mi řekni o co jde,“ pokusím se o co největší upřímnost. Uvědomuju si, že je to asi důležitý a neměl bych jí ztratit a taky přeci jenom jsem lepší, než si svoje trable ventilovat na malejch holkách. Dneska prostě vážně není muj den.

Aspoň, že Jimi musel udělat dojem jako hrom, když k němu vzhlídne před tím než by se rozhodla. Jeho povzbuzující úsměv spolu s mírným přikejvnutím stačí. Chytne se dlaně kterou jí nabídne, proplete prsty s jeho tak pevně až tkáň kolem míst doteků zbělá: ,,Nevěděla jsem za kým jiným mám jít a Jimi byl ke mně milý, když jsme se potkali. Tak jsem přišla sem. Řekl, že vám to musím říct a že mi pomůžete. Nechtěla bych se dostat do potíží a nechci dostat do potíží ani nikoho jiného,“ má ten jemnej zvonivej hlas jakej sem trochu zkreslenej slyšel přes vysílačku, daří se jí ho udržet stabilní už bez popotahování.

,,To budu muset posoudit, ale sem si skoro jistej, že ty se ničeho bát nemusíš,“ takovej slib jí dát nehodlám a mám divný tušení, že by nebyl ani splnitelnej. Sotva se udržím netrpělivě jí nepobídnout v pokračování. Nechám jí čas nabrat odvahu, což zřejmě potřebuje.

,,Ale já jsem špatná a když vám to řeknu, budete mě muset zatknout. Bůh se na mně bude zlobit. Rodiče ze mě budou zklamaní a už je nikdy neuvidím-“ zalapá po dechu, jak vytrvale se snaží nezačít znova brečet.

,,To nech na mě, jo?“ Tohle je víc než nedůvěra v mojí osobu, poznám dost abych věděl, když je někdo zastrašenej k smrti. A začínám tušit kým, jenom přesně vědět proč?

,,Říkal jsem ti, že nic z toho se nestane,“ Jimi přispěchá se svým uklidněním. Netuším, jestli toho od ní ví víc než já, každopádně chápe nutnost, aby mi to sdělila osobně.

,,Co kdyby jsme to vzali pomalu a ty mi řekla, jak si se dostala do Abbottova spolku, hm? Předpokládám, že to tvoje trápení s tím nějak souvisí?“ ať se propadnu jestli bych měl použít titul, kterej si ten šmejd neprávem přivlastnil.

Jak se dalo čekat, jeho uctívačka sebou trochu trhne při vyjádření takový neúcty vůči jejímu guru, než jí překoná šok z odhalení. Bingo! ,,Loni v létě na táboře. Měla jsem tam kamarádku Tori. Rozuměly jsme si. Moc dobře jsme se spolu bavily celé léto a já byla zmatená. Myslela jsem si něco, co nebyla pravda a jednou večer jsem jí zkusila políbit. Ještě nikdy jsem se před tím s žádným klukem nelíbala, ale s ní jsem chtěla. Myslím, že jí se to taky líbilo, ale přistihla nás u toho vedoucí. Moc na nás křičela a Tori poslala bydlet po zbytek tábora do jiné chatky. Hlídala aby jsme se k sobě už nedostaly. Když si pak pro mě rodiče přijeli, řekla jim, jakou špatnost jsem udělala. Maminka plakala a taťka mi dal domácí vězení dokud nebudu zase normální. Můžu chodit jenom do školy a na setkání spolku. A taky na soukromé modlitby s Otcem Jeremiahem. Naši se šli nejdřív radit s Otcem Argileu, jak mi pomoct, ale myslím, že jim řekl, že se mi pomoct nedá, protože taťka říkal mamce, že je Otec Argileu Ďáblův zaprodanec a přestali jsme kvůli tomu chodit do kostela. Taťka teď pro nás vede každý večer pobožnost doma. Jedna mamčina kamarádka jí řekla o spolku Otce Jeremiaha, taťka souhlasil a vzali mě k němu. On má zkušenosti s hříšníky jako jsem já. Vysvětlil mi, jak pomýlená jsem byla a kde je mé pravé místo. Učí mně jak být dobrou ženou pro svého muže až mně vyléčí z mé zvrhlosti-“ během hovoru se projeví její zlozvyk, posledním slovům je stěží rozumět přes drhnutí zubů o nehet palce mezi nima.

,,Kde jsou tvý rodiče teď, jak to, že si tady?“ hrubým odhadem je něco po půlnoci. Dotaz na ně je ten jednodušší ze dvou, co se naskýtaj.

,,Myslí si, že spím. Utekla jsem. Je mi jedno, že mě potrestají. Já, už jsem to potřebovala někomu říct,“ zvuk zubů je hlasitější skrzeva nekontrolovaně chvějící se bradu a spodní čelist. Už moc nepomáhá, když si její drobný třesoucí se tělo Jimi přitáhne víc k sobě propůjčující jí tak svoje teplo i klid. ,,Vím, že jsem hříšná a pokažená. Otec Jeremiah mi laskavě věnuje svou starost i čas, aby mě napravil. Je správné, aby mě to bolelo protože jen přes bolest můžu své hříšné tělo očistit, patří to k údělu ženy. To se mnou je to špatně když se mi hnusí něco tak přirozeného, jako mužský dotek. Jeho dotek. Otec Jeremiah je laskavý, že ani přesto se mnou neztrácí trpělivost a pokračuje v mé výchově podle boží vůle. Ale já nevím, jestli je to správné, když se potom cítím tak špinavá. Jak by to mohlo být dobré, měla bych se potom cítit lépe ale já ne-“

Na okraji počínající rudý vize amoku ještě zahlídnu, jak zanoří tvář do Jimiho hrudi, s ramenama otřásajícíma se vzlyky než se všechno kolem mě pokreje barvou krve. Její železitou chuť cejtím na patře. Její lepkavá horkost se mi hromadí v dlani, pomalu odkapává na koberec mezi střepy z rozdrcený skleničky. Praskot lámání skla zanikl v hučení rodící se bouře v mý hlavě. ,,Nezatknu ho. Zabiju ho!“ mám moc ztuha zaťatou čelist než abych to vyslovil nahlas. Možná ne. Nevím. Nepodstatný. Můj hlas bylo vrčení zvířete vzpírajícího se uvnitř mě. Rachot řetězů spoutaný bestie je čím dál hlasitější. Mluví ke mně, přemlouvá mně abych jí pustil. Jeden po druhým praskají okovy držící jí na místě všechny ty roky. Drápy ostrý jako dýky si chce prodrápat cestu ven z mý hrudi. Její touha je mojí touhou. Ostrý staccato víření bubnů. Zabíjet. Ničit. Zabíjet. Ničit. Nech mě roztrhat mu hrdlo. Vím, že to chceš. Zabij! Zabij! Zabij! Francisi.

,,Francisi,“ Jimiho hlas ke mně pronikne nicotou, ,,Francisi,“ moje jméno, který si vybral jako slovo záchrany. Měkce vyslovený funguje za všech okolností. Jenom neochotně se nestvůra s vrčením vrací na svoje místo. Rudej opar se pozvolna rozplývá aby ho nahradila Jimiho tvář. ,,Už jsi tady s náma?“ Jeho prsty kolem mýho zápěstí působí jako stabilní kotva s realitou.

,,Jak dlouho?“ tenhle stav pro mě není novinkou akorát v minulosti jsem si dal záležet aby u toho nebyl nikdo z mejch blízkejch.

,,Chvilku,“ odpoví s drobným pousmáním, jako by všechno mělo bejt v pořádku. Muselo to bejt dost na to aby zvládl odstranit střepy z mý dlaně, více méně se mu povedlo zastavit krvácení a papírovým kapesníčkem vyčistit nejhorší bordel, práce kterou jemně dokončuje.

Dost na to, aby se chudák holka, která má už tak trablů víc než dost trochu sebrala ze svýho traumatu a v současnosti na mě polekaně třeštila oči z poza Jimiho zad, kvůli tomu, že sem byl zase kretén a neuhlídal sem se. ,,Promiň, jestli tě to vyděsilo,“ bodnutí viny je bolestivější než řezy v mý kůži.

Pohnutím hlavou místo odpovědi se její blond vlasy zavlní kolem jako aureola. ,,Ublížil jste si?“ její hlas zvoní starostí. Ve všem připomíná anděla z dob kdy andělé pro mě byli éterický bytosti, mýtický univerzální představitelé dobra a čistoty.

Jakej bastard se opovážil něco takovýho poškodit? Monstrum v mý hrudi tiše zavrčí. ,,Nic to není,“ opatrně vyprostím ruku z Jimiho sevření ke svojí krytický kontrole. Několik příčnejch řezů jenom místama trochu prosakující osamělýma krůpějama krve. ,,Míval jsem horší,“ spíš si užívám pulsující ozvy bolesti. Může mi pomoct udržet se v přítomnosti.

,,Dobře, drsňáku, i tak by sis to měl vydezinfikovat,“ Jimi už mě viděl s horšíma a tak to taky bere, ,,A pokud stojíš o to si nějak vylepšit reputaci, mohl bys nám udělat čokoládu. Dáš si horkou čokoládu? Nevypadá na to, ale umí tu nejlepší, jakou jsi kdy pila,“ Jimiho úsměv věnovanej dívce je vřelejší než by kdy jakej nápoj mohl bejt.

,,Já… vlastně ještě nikdy žádnou nepila,“ nesměle hlesne. Znám pseudo důvod, který tyhle pokrytecký idiotský bezva lidičkové proto maj a tak nejspíš i její famílie. Není to ten samej jako u Tobiase, kde to byla chudoba, tohle je mnohem stupidnější.

,,O to větší důvod jí vyzkoušet, co myslíš?“ Kdyby Jimi nebyl ztělesnění dobra, měl by veškerej potenciál bejt pokušitelem ve všech smyslech toho slova. Aspoň puritánsky vedený děvče se mu podaří přesvědčit. ,,Dvě prosím,“ je to druh lehkosti a něčeho tak banálně normálního, co umí mírně odlehčit ve všech směrech vypjatou situaci.

,,Podle rozkazu,“ přijmu úkol s krátkým zasalutováním jak se sluší. Nedoufal jsem, že by se mi to mohlo povést, ale cejtím se jako největší king, když se mi tou akcí povede vykouzlit drobnej úsměv na tváři děvčete.

Začnu tím, že nad dřezem trochou bourbonu z láhve ještě propláchnu zranění. Nová vlna štiplavý bolesti mě dokáže ukotvit docela aspoň pro zbytek večera, abych měl prostor si promyslet další postup. Papírová utěrka omotaná kolem dlaně funguje celkem dobře pro případ, že by ještě odněkud prosakovala krev. Vylovím z linky dva hrnky a skleničku pro sebe. Pár doušků chlastu mi ještě přijde vhod než se pustím do výroby nápoje. Můj chytrej jedinečnej Jimi. Jeho žádost nebyla jenom snaha, aby se dívka cejtila o něco líp, přesně věděl, že zaměstnat mě něčím jednoduchým je způsob, jak rozptýlit mojí pozornost od monstra. Snažil jsem se celou dobu ho před ním skrýt, jako by to nebylo nutný. Jako by přesně věděl, co obnáší. Naše pouto mě dokázalo vytáhnout z mýho amoku, což je něco, co si nemyslím, že by byl někdo jinej schopnej. Jsou to tyhle případy zneužívání dětí, kdy pro mě vždycky bylo nejtěžší ho udržet na řetězu. Naposled když sem ho trochu popustil, stálo mně to místo u sboru. Tatík co pásl vlastního syna. Neskončilo by to pro něj dobře, nebejt u toho celej okrsek, co toho zmrda zachránil z mýho běsnění. Tentokrát je pokušení ještě silnější. Ve městě, kde se pohled na právo a spravedlnost nachází poněkud v šedý zóně a já sem jeho jediným strážcem, jak snadný by bylo zařídit aby Abbott jednoduše zmizel. Jeho žena by nejspíš dřív či pozdějc přijala upravenou pravdu, kterou bych jí naservíroval. Nikdo další by se po něm pravděpodobně nijak ohnivě nepídil. Možná by ani nemusel zmizet. Odpor při zatýkání, podstrčená zbraň a všechny ty věci, co proti němu mám, osvědčená praxe. Jsem přesvědčenej, že by se nenašel dostatek spravedlivejch, který by to chtěli a měli moc řešit. Jak snadný. Jak nebezpečný, příliš svůdný je takový myšlení. Otázkou zůstává, kde by pak byla ta hranice? Kdysi kdosi řekl, že absolutní moc korumpuje absolutně. Když bych se jednou nechal zkorumpovat svojí mocí a svým démonem, dokázal bych se zastavit příště nebo by nade mnou převzal plnou kontrolu? Má jeden člověk právo stát se porotou soudcem i katem? Dokázal bych vždycky spravedlivě rozhodnout, kterej zločin si zaslouží hrdelní trest nebo by pro mě hodnota lidskýho život i takovýho odpadu už ztratila docela význam? Co by něco takovýho udělalo se mnou? Nevěřím ve Viktorovo nebe a peklo ani duši nic méně zbavit někoho života se nikdy tak docela neobejde bez následků pro toho, kdo se toho dopustí. Po všech těch případech, kdy sem k tomu byl donucenej ve mně pořád zbylo dost lidskýho, abych dokázal milovat, otázkou je, jestli by tomu tak zůstalo i pak. Poslední otázka je, jestli je Jimiho záchrana přede mnou samotným nebo spíš před tím, co je mojí nedílnou součástí trvalá. Dokážu pro něj udržet monstrum na uzdě tak dlouho než Abbotta předám světský spravedlnosti nebo jí vykonám sám? Upřímně řečeno, já to nevím.

AN: Tak co, alespoň něco z toho překvapilo nebo to jde přesně podle očekávání?

Je padre skutečný lovec démonů? Zaujal jeho příběh?

Kdo jste odhadovali, že je Abbott takový šmejd? Je také vrah?

Dokáže se šerif zachovat podle zákona nebo to vyřeší po své?

Nechte mi znát své názory, díky.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

4 reakce na „Hříchy otců kapitola 41.“

Zítra prezentuji poměrně podstatný část ukončení předmětu, ale tak dlouho jsem na to čekala, až jsem to přečetla… a díky, díky, díky… Rozhodně mi to zlepšilo náladu.
Takže čím bych jen tak začala…
Asi naší sexy trojičkou? Sice jsem říkala, že bych chtěla, aby se dostalo Willovi trochu péče, ale kdo mohl tušit, že bude tak hloubková. Chudáček malý, Bebsi se na něm nejspíš pěkně vyřádila, je sešrotovaný až běda… A Jimi je zlatíčko, tím samozřejmě nechci zmenšovat detektivovo osobní nasazení, které je naprosto vyčerpávající.
Trochu se směju nad tím, jestli je dobře nebo špatně že celá policejní stanice tohohle zapadákova má odloučené pracoviště u chlapců doma. Jakože na jednu stranu jo… když víš, kde hledat, najdeš oba, ale když nevíš, tak jsi v háji. (Jimi si vlastně trochu užil uniformového fetiše, co? A my taky…)
Pokerová partička už mě nedokáže vzrušit, protože… nicméně Vikiho příběh rozhodně jo. (odteď už nedostanu z hlavy tuhle představu https://i.pinimg.com/originals/b7/b9/ac/b7b9ac2c5c598481e928a587880ba347.jpg)
Nechápu, proč někdy někoho nemůže strašit třeba duch přítulného koťátka, ne, v polovině případů je to děsivá holčička… jen se mi líbí, že poté, co Springer doslova šustil s nadpřirozenem, je takový realista. Hlavně když měl Jimi to své menší zmrtvýchvstání.
Ale teda pod tíhou konce přeskočím k závěru… ten Jeremiáš je ještě větší pánský úd na pět, než jsme všichni doufali. Bleh a fuj. Napravuje takhle i kluky nebo ty polepšuje někdo jiný? Ikdyž bych mu moc přála, aby mu Springer rozmlátil hlavu o nejbližší zeď, věřím, že pod vedením Jima a s přispěním Willa a Vikiho se postaví na stranu zákona…
Jestli je Jeremiáš vrah? Možná. Vlastně jsem už dříve říkala, že posílá svoje žužouny zabíjet… takže možná není přímo ten, kdo to udělal, ale vsadila bych se, že v tom má pařáty… jestli se teda skrz samé věnování svého drahocenného času nemocným utrhl, že…
ještě jednou moc díky 🙂 potěšilo a hodně 🙂

To se mi líbí

Děkuji, děkuji, děkuji! Takový turbo komentář si snad ani nezasloužím. Tedy ještě jednou díky, za dání mi přednosti. 😀 A přeji hodně zdaru, aby to dobře dopadlo.
Chlapci nejsou žádní amatéři, když terapie tak jedině hloubková. 😀 Will má holt smůlu, že je ten typ, co tak jako malý dostával od jiných děcek po tlamce a časem se to nelepšilo, tak se zaláskoval do první osoby, co mu hned po té tlamce nedala. Mám pocit, že ona o to aby se k ní připoutal ani nestála… Ano, ano, Springer z toho svého nasazení byl velmi vyčerpán a bude asi více. 😀
Jo tak odloučené pracoviště funguje. Mají štěstí a Springer o tom ví, že po nich vlastně nikdo nic nechce i kdyby postižený s kudlou v zádech běhal. 😀 A tedy pravděpodobně někde na dvéřách je číslo na Willův mobil. On ho nemá jen na hanbaté fotky. 😀 (Fetiš by určitě mohli využít i do budoucna více. Co na to říct, jasně, že si Jimi užívá, že má dva uniformované. :D)
Představa je to určitě kusancoidní, to tedy ano. Tak nevím, či mám zmiňovat, že Viki jako jeden z mála má zcela konkrétní hereckou předlohu, by bylo škoda kazit představy asi. Ale jako má jí. 😀
Víš, že mě by to mrtvé koťátko asi děsilo víc? 😀 Přiznejme si to malé holčičky s nevinnými ksíchtíčky JSOU! děsivé. 😀 Ale na mou obhajobu, tady to má i svůj důvod, proč je to holčička. 😉 … No hlavně možná proto, že ošustil nadpřirozeno, by se z toho možná mohl dodatečně potento hrůzou, třeba. To, co o něm odhalil Viki, docela trefil, tak ono je pohodlnější si o sobě myslet, že jsou to výplody fantazie, než si připustit, že všechny nadpřirozené zrůdy, co kdy viděl, jsou skutečné. Brát to moc hopem, tak by mu z toho mohlo yebnout ex post. 😀

Kluky by musela napravovat jedině paní vědkyně Tammy- ženuška, páč jak všichni víme homosex je fuj a slušní lidé ho nedělají, že ano? 😀
Nu nevím, jestli zrovna na tyhle tři mírná jehňátka lze spoléhat? Viki má v zásadě smrtelníky na háku. Will se svou momentální krizí hodnot, kdo ví? Jimi bere Lisu jako sestru… 😉

Děkuji, za dedukci, zaznamenávám, jak to je se vyjeví již brzy. 😉

To se mi líbí

Možná se to tady v New Hope hrne ke konci, ale nikoho by nezabila třeba nějaká menší boční ochutnávka života Springera, Jimiho a Willa (ačkoliv mluvit v tomhle kontextu o ochutnávce je trouchu dvojsmyslné, no ne?)
Rozhodně chci vidět danou podobu Vikouše, to jsem zase něco zaspala 😀
Jak může být mrtvý koťátko děsivější než něco takového? Mimochodem Springer má nervy ze železa… vidět ve škole přízrak malé holčičky, tak asi utíkám a to hodně rychle.
Na druhou stranu mě nesmírně těší, že Springer už ví, že není cvok, přestože tak docela normální teda taky nebude.
Tomu ty vůbec nerozumíš, ale Jeremiáš je tak čistý, že zbaví každého a všechno i té nejmenší skvrny. Vylilo se ti víno na koberec? Přilož Jeremiáše a je jako nový… Jo a s tím popisem Jeremiáše… to fakt musí být docela chuťovka, když ehm… ukazuje tu správnou cestu. Brrr.
Tak jo, tak jo, přiznávám, že už se to tak motá a s každým tvým dalším komentářem absolutně nevím, kdo je vrah, kdo za čím stojí a jak to dopadne. Ale zase to může být potěšující, rozhodně to není detektivka, kde by byl vrah od začátku jasný. Nakonec se ukáže, že vrahem byl zahradník a bude…

To se mi líbí

Hmmm, ano, nějaké drobné ochutnávky, ve všech smyslech, po ukončení oficiální série, jsou na programu. 😉
Viktor má od prvního momentu pro mně podobu Anthony Perkinse https://g.denik.cz/120/dd/perkins3_denik-630.jpg čímž ovšem čtenářské fantazii se meze nekladou. To jen tak pro zajímavost, jak s ostatními postavami to nemám tak docela jasné. Mimochodem z čeho je ta tvá předloha, vypadá jako něco veeeelmi zajímavého na koukání?
Od přízračné holčičky už nám tak nějak hororová zkušenost praví, že nemůžeme čekat nic dobrého, ale jako co by se mohlo vyvrbit z něčeho ještě nevinnějšího a zdánlivě neškodnějšího jako je koťátko to není známo…? 😀
Springer byl docela smířen s myšlenkou, že mu hrabe, takže se naučil své „výplody představivosti“ tolerovat jako něco běžného, to až když mu bylo řečeno, že to není výplod ale reálné, trochu s tím má problém. 😀
Z čeho soudíš, že tak docela nebude normální, že by z jeho krvelačných představ? Vždyť je to takový docela normální… sociopat. 😀
Jo no. Ale Tak jako použít Jeremiáška na čištění skvrn třeba z chodníku, vůbec není špatný nápad, Springer dává palec nahoru. 😀 Chuťka to s ním je každopádně, ale tak jako u každého jeho druhu, čím hnusnější tím větší ego, takže je opravdu hluboce o sobě přesvědčen, jaké je to s ním terno.

Děkuji, děkuji, snad tedy to pravé rozuzlení nebude zklamáním a povede se mi napětí udržet.

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s