Kategorie
Hříchy otců

Kapitola 39

Vážení, po těch měsících se mi to ani nechce věřit, nic méně, neuvěřitelné se stalo skutečností a je tu nová kapitola. Tak trochu o ničem a o všem. Hlavně o Jimim a jeho šerifovi, což doufám oceníte. Trvalo to, ale zase je toho plných 23 stránek pěkně po kupě. Už žádné dělení na etapy. Nechybí trocha toho koření. Pro příznivce detektivní linky, doporučuji do příště si osvěžit, kdo je kdo a co neb už se pořádně vrhneme do vyšetřování. Taky slavnostně slibuju, že se nasadí vyšší tempo přidávání. Tedy za předpokladu, že jste se mnou ještě neztratili trpělivost a nějací čtenáři mi tu vůbec zbyli. Ocením, pokud mi o své přítomnosti dáte nějak vědět. Dík. A teď už hezkou zábavu.

Kapitola 39.

Pokud šlo o to, tak sem Jimimu dlužil mnohem víc než jedno rande. Ale právě to jedno se zdálo, že ho může udělat šťastným. I když sám sem vyhlídkou na něj nebyl příliš nadšenej a vyžádalo si ode mě nejednu oběť jako na příklad, oholit se po druhý v jednom tejdnu. Činnost, která by se mi dělala mnohem líp nebejt momentálně rozptilovanej přítomností právě svýho partnera opřenýho o zárubeň v naší koupelně, sledujícího moje počínání upřeným pohledem, co cejtím na zádech a vidím odrazem v zrcadle, když se zároveň snažím soustředit na přesný tahy břitvou klouzavě se pohybující po choulostivý partii mýho chřtánu. Hádám, jedna z těch drobností partnerskýho života, zvyknout si na nedostatek soukromý ne vždy ve vhodnejch situacích, ne zas tak nepříjemná, jak jsem si vždycky ve svý staromládenecký éře myslel, že bude.

,,Užíváš si show, drahoušku?“ pokusím se smyslně zapříst bez toho, abych si vypreparoval vlastní ohryzek.

,,Ne, jen čekám, až budeš konečně hotový,“ odvětí s rozkošně našpulenou pusou, radši než by přiznal, že sem ho právě přistihl nestydatě zírat.

,,Oho, netušil sem, že je pro tebe takový utrpení, čekat než budu hotový,“ dvojsmysl s důrazem na správný slovo, co mýmu partnerovi i po všem, co máme za sebou, nažene červeň do tváří.

Jsou tu i jiní, co by se chtěli nachystat, víš?“ odhodlanej vzdorovat. Jeho výčitka může znít přidrzle a může mít i ploutve překřížený na, tak jak jako já, holi hrudi v rádoby obranným gestu, ale hladovej pohled v jeho očích, říká něco jinýho.

,,Jak myslíš, lásko,“ nehodlám mu to vyvracet. Na místo toho se soustředím na obzvlášť pečlivý pomalý tahy ostří po kůži. Přehlídku napjatých šlach zápěstí zbavujících z něj následně pěnu i hru odlesků světla na opětovně čistý ocelový čepeli. Je to něco o mejch rukách, potencionálně smrtícím nástroji a práci s ním, co v Jimim rozehrává jeho nejtemnější touhy. Po tom všem, není to prvně, kdy je vzrušeným divákem mýho rituálu. Zbytek se odehraje v tichosti, jako by se Jimi bál i jediným slovem prolomit posvátnost okamžiku. Stejnou úmyslnou pečlivost věnuju konečnýmu očistění nástroje a jejímu uložení do plechovýho pouzdra. Vím, že mě sleduje se stejným zájmem i když na krátko zabořím tvář do ručníku abych odstranil poslední zbytky pěny a nanesl vodu po holení. ,,Je to jenom tvoje,“ přenechám mu místo před zrcadlem bez toho, že bych se vzdaloval moc daleko.

Jako by potřeboval tuhle pobídku, aby se dostal z nějakýho druhu transu, podle toho jak pomalu se odlepí z místa a přejde vedle mě. Svojí pozornost, spíš než na mojí osobu, zaměřenou na břitvu volně položenou v molitanový výstelce obalu na umyvadle. Je to krásnej kousek. Rukojeť z černýho africkýho dřeva vykládaná perletí. Pro mně má cenu rodinnýho dědictví, nástroje, kterej přede mnou, pomáhal udržet bezchybnej vzhled dvou generací mužů naší rodiny hned ve třech válkách a spolu se svýma majitelema procestoval kus světa.

,,Chceš to s ní zkusit?“ nabídnu.

,,Nevím,“ na Jimiho tváři se odráží vnitřní boj, rozpolcenej mezi touhou dotknout se zdánlivě nedosažitelnýho a skoro až posvátnou úctou.

Přejdu za něj, ruku položenou na jeho rameni, ,,Je to snadnější než se zdá. Povedu tě, jestli chceš,“ naše oči se střetnou v zrcadle. Ty Jimiho maj zvláštní trochu extatickej lesk.

,,Tak dobře,“ souhlasí na konec. Moc přesvědčování jsem nepotřeboval. Kroužil kolem toho nějakou dobu nemaje dost odvahy se zeptat, ale dost zřejmej ve všech náznacích a až příliš živým zájmu o mojí rutinu než aby to byla náhoda.

,,Krok jedna před tím než začneš se vším ostatním, je dobrý si nanést pěnu, vousy maj čas změknout,“ použiju štětku a pěnu z nádoby, co zbyla po mým holení.

,,Hej! Tohle zvládnu sám!“ Jimi, v pasti mezi umyvadlem a mým tělem, se se smíchem pokusí vyhnout útočný štětce vedený mojí rukou při krátkým souboji zanechávajícím pěnu ne jenom na žádanejch místech ale i nosu, pravým spánku a části ucha. Jeho záda při tom lahodně narážející o mojí přední část než se mu konečně povede mi štětku vzít a ujme se sám úkolu. Patřičný rozptýlení, potřebný ke zbavení se počáteční nervozity i tak zaváhá, když mu na svojí otevřený dlani nabídnu břitvu. S hlubokým nádechem a výdechem, konečky prstů se mu trochu chvějou, což není určitě dobrý. Nějakou sebejistotu získá spolu s koncentrací při přetahování ostří po ostřícím pásu. Skutečně pilnej student a známka toho, kolik pozornosti mi věnoval při provádění úkonů.

,,Připravenej?“ sleduju Jimiho odraz v zrcadle přikejvnout. Pomůžu mu nastavit prsty do správnýho postavení držení rukojeti. Chci uvolnit svojí ruku z jeho, ale on jí na opak krátce překryje svojí volnou levačkou než jí položí zpátky na okraj umyvadla. V zrcadlícím se pohledu nevyřčená žádost. První tahy provedeme společně, pokud moje držení potřebuje pro jistotu. Jimi vede. Ostří hladce klouže po jeho tváři. Holení břitvou se v principech příliš neliší od dvoubřitejch strojků, který je zvyklej používat, přesto vyžaduje určitej grif. Začít po směru růstu, pravou rukou levou stranu a obráceně. Podle potřeby měnit položení prstů na rukojeti. Byl sem mnohem mladší než Jimi, když mi muj tatík předával svoje zkušenosti, tak jako to dělal jeho tatík s ním a já bych učil svýho syna, což se pravděpodobně nikdy nestane, takže sem dost vděčnej, za i tuhle příležitost, svoje zkušenosti předat dál. Nevšimnu si, kdy se naše výuková lekce změní v něco jinýho mnohem intimnějšího. Někde v průběhu mi Jimi předá plný vedení. Jeho nahej trup takřka celou svojí plochou opřenej o mojí hruď. Napnutý pletence svalů paží končící zbělalýma hrotama kloubů, prstů křečovitě svírajících keramiku umyvadla. Hlava v mírným záklonu umožňující mi ostřím klouzat po odhaleným hrdle v aktu bezbřehý důvěry. Mírně pootevřený ústa snažící se zachytit dech. Nejpozoruhodnější jsou ale jeho oči. Jejich odraz v zrcadle sleduje každej muj tah přes zamlženej závoj touhy. Karamelový teplo duhovek skoro utopený v černi rozšířených zornic ve stavu nejvyššího vytržení. Jako můra ke světlu přitahovanej leskem břitu hladce mu klouzajícím po kůži, lapenej v kouzlu plynulých pohybů. Neschopen se osvobodit. Perfektní odevzdání vydanej mi na milost s přídechem nebezpečí. Kdybych snad někdy zapochyboval, jak moc hluboká je jeho víra ve mně. Jak snadno bych mu právě v tuhle chvíli mohl ublížit i bez toho, že by to byl úmysl. Možná je to právě to, co pro něj dělá celou situaci tak přitažlivou. O čemž svědčí i tvrdost jasně patrná v rozkroku upnutých riflí.

,,Řekni mi, co bys chtěl?“ rtama pohladim lasturu jeho ucha. Nezbavím ho zajetí svejch paží ani ve chvíli, kdy levačku omotám kolem jeho trupu z čistě praktickýho důvodu, pěnu z ostří očistit o ručník.

Krátkej okamžik oddechu. Jimiho odraz pevně sevře víčka, snad z potřeby se odizolovat ve snaze líp formulovat svoje myšlenky nebo možná z plachosti, která je mu přes to všechno vlastní v momentech jako je tenhle: ,,Přál bych si abys mě přinutil. Právě tady a teď mě ohnul a tvrdě ošukal,“ jeho sladká nevinná tlamička vychrlí rychle, leč dost zřetelně, nestoudnej požadavek.

,,To dost dobře není možný. Nemáme čas. Přeci nechceš svojí kamarádku nechat čekat, že ne, mazlíčku?“ poslední slovo má formu polibku na vrcholek ouška, krásně žhnoucí proti mejm rtům. Nic by mi nedělalo větší potěšení než vyhovět Jimiho přání, ale hra může bejt mnohem zajímavější.

,,Ne, to nechci,“ dá mu námahu zformulovat i těch několik slov.

,,Hodnej kluk. Teď mně nech dokončit práci,“ polibek do Jimiho vlasů nemůže ani zdaleka uspokojit jeho momentální potřebu. Mám už o něco lepší představu v jakým stylu si s ním hrát. Zalapání po dechu je mi odměnou a signálem, že sem trefil na správnou strunu, když prsty levačky rozprostřu napříč po jeho krku. S větším tlakem než by bylo třeba, ukazovákem pod bradou, ho přiměji nastavit se ostří klouzajícím po kontuře čelisti. Nevynechám žádnej detail, svědomitě se věnuju svýmu úkolu zatím co Jimiho dech se stává čím dál tím trhanější. Na samým okraji mandibuli, hrot ostří mířící k Jimiho uchu, se moje zápěstí ocitne v železným sevření jeho prstů. Překvapivá síla zachycující mně nepřipravenýho.

Odraz v zrcadle nevykazující živost skutečný tváře je strašidelnej, ale intenzita jeho pohledu se mi i tak dokáže vpálit rovnou do kostí. ,,Prosím, udělej to,“ přízračný rty zformují žádost. Skoro bezhlasně jako z jinýho světa ne jenom svojí povahou. Vím o co mě žádá, než bych stihl zareagovat, volba je provedená za mě. Z Jimiho úst se vydere tichý zakňučení. Jeho tělo ochabne v mým držení spolu s výdechem. Karmínově zbarvená stružka si pozvolna proklestí cestu zpod sněhobílý pokrývky pěny na holení, těsně pod uchem po neposkvrněný pokožce dolů po šíji. Příliš spokojený rty se na mě zaškleběj ze zrcadla připomínající pitvornou nápodobu mýho Jimiho. Příliš nebezpečný. Příliš stupidní. Nikdy sem netvrdil, že sem dobrej člověk a mám svoje limity. Moje prsty se víc sevřou kolem Jimiho krku. Málo na to, aby zanechaly stopy, dost na to, aby se můj nezvedenej svěřenec probral do reality. Zalapání po dech následuje komicky rozšířený oči v situaci na který není komickýho absolutně nic. Reflexivně se obě jeho ruce snažej zbavit mojí. Bez šance. Pokud potřeboval zjistit, kdo z nás má na vrch, právě na to přichází. Na konec svoje úsilí vzdá. Přestane bojovat a docela se uvolní odevzdaně čekající na můj další krok. Jeho odraz na mě jenom poplašeně zírá.

,,Máš pocit, že ti dávám málo, že by sis to chtěl brát sám bez dovolení?“ zasyčím do jeho ucha. Moje nozdry udeří důvěrně známej slabej železitej zápach krve. Viděl a cejtil sem jí v životě víc než dost, že bych mohl získat otupělost, ale opak je pravdou.

,,N-ne, pane,“ rychle mu došlo, jak moc překročil hranici, ,,Je mi to líto,“ vykodrcá.

,,Líto ti to teprve bude. To tě ujišťuju, mazlíčku,“ je to impulsivní a instinktivní následovat tenkej pramínek krve jazykem, opačnou cestou vzhůru po Jimihjo šíji až k malý povrchový rance odkud vytéká. Opakovat postup, do doby než přestane téct a dokud dokonalou kůži nezbavím posledního důkazu poskvrnění. Kovová chuť na patře pro mě není nic vyjímečnýho, pravda, pouze ze zkušenosti s mojí vlastní, když sem jí nedobrovolně cedil jako výsledek bitky. Ovšem na mýho nezdárnýho partnera má akt účinek přímo devastační. Pořád mám stisk na jeho hrdle, obklopujíc Jimiho trup druhou rukou, celej se chvěje v týhle nápodobě mileneckýho objetí. Jeho odraz mě opět rozostřeně sleduje. Z úst vychází sladký sténání. Mrňavej mizera, celej tenhle výstup má na něj jenom jedinej efekt. Kláda těsnící se v jeho kalhotách je přímo monumentální. Tak potřebnej, tak zoufalej. Teď sem na řadě já abych zadržel jeho zápěstí, když se pokusí dlaní získat trochu tření. Zároveň zesílím stisk na jeho hrdle.

,,Od teď se sebe nedotkneš dokud ti to výslovně nedovolím, rozumíš?“ zavrčím. Byl to on, kdo chtěl hrát tvrdějc a já mu slíbil, že bude litovat.

,,A- ano, pane,“ jeho nešťastný zajíknutí zní pro moje uši jako rajská hudba.

,,Hodnej kluk,“ namátkou otřu rty o Jimiho vlasy, zaslouží si aspoň nějaký malý odškodnění. Ocení to plachým úsměvem. Trvá mu chvíli potlačit největší následky vzrušení, aby si mohl odstranit z obličeje zbytky pěny a doladit některý detaily svým strojkem, zatím co já čistím břitvu. Pomalu se vrátíme ke klidný rutině mezi náma. Zábavný sledovat, jak na konec dělá grimasy do zrcadla, spokojenej s výsledkem. Trochu škodolibě mu nabídnu svojí vodu po holení, na rozdíl od tý jeho, obsahující poctivej alkohol a ne ty moderní náhražky. Předpokládám, že mě nechce momentálně víc provokovat, když jí bez keců přijme. Snaží se bejt statečnej a nevydat ani hlásku i když se kroutí jako červ na háčku, sotva se voda dotkne jeho tváří a zraněnýho místa zvlášť. ,,Následky nerozvážností nemusej bejt vždycky příjemný, že ne?“ zatáhnu ze svýho místa, opřenej o kachličky u protější zdi.

,,Já vím. Jsme my dva v pohodě?“ svěšený ramena a nejistej pohled mi tentokrát vážně lámou srdce.

,,Jo, jsme v pohodě. Jenom si mě strašně vyděsil,“ pozvu ho do svý náruče, kam se pomalu přišourá, paže omotaný kolem mýho pasu, ,,Víš, že těmhle věcem teprv přicházím na kloub, oba to děláme, ale nemůžeš něco takovýho provést bez předchozí dohody. Na víc to bylo nebezpečný. Jenom kousek vedle, o něco hloubš, mohl sis proříznout karotidu,“ ukazovákem naznačím trasu arterie. Lehce se zachvěje při doteku. ,,A byla by to moje vina, že jsem tě neuhlídal. Moje ruka, co držela břitvu-“ vlastně nechci úplně domejšlet do všech detailů. Zdá se, že to Jimi udělá za mně.

,,Vážně mi to je líto,“ vzhlídne se skutečně kajícným pohledem.

,,To nic nemění na tom, že tě trest stejně nemine,“ zavrním se svůdným úsměvem. Oba víme, že to je něco, co se bude líbit nám oběma.

Jimimu hned na to otrne, po zkroušenosti ani památky, ,,Můžeme to udělat někdy znovu? Slibuju, že nechám všechno na tvém rozhodnutí, ale bylo to dobré a to co jsi pak dělal s jazykem zatraceně žhavé,“ upře na mě kukadla plný naděje. Těžko věřit, že se bavíme o cezení jeho krve.

,,Uvidíme. Teď se jdeme připravit nebo vážně přijdeme pozdě,“ pobídnu ho s polibkem na čelo.

,,Jako by ti to vadilo,“ počastuje mě drzým zazubením než se vrátí k šlechtění svýho zevnějšku. Nějak se nám povede po menší přetlačovací vsuvce obsahující pár krosčeků a bodyčeků, nasáčkovat se oba před zrcadlo bez toho, že by jsme se navzájem nechtíc přizabili.

,,Když už se tu z tebe snažíme udělat dokonalýho gentlemana, lekce číslo dvě: Nikdy nenech čekat dámu. Commprende, ty vidláckej neotesanče?“ neodolám trochu ho popíchnout.

,,Dost pochybuji, že zrovna ty jsi ten pravý na udílení lekcí v bontonu,“ Jimi se na mě zašklebí, během toho, co se snaží svoje krapet přerostlý vlasy zpacifikovat do něčeho podobnýho modernímu účesu s pomocí gelu, ,,Mimochodem to co děláš je docela nechutné,“ s nakrčeným nosem těkne mezi mojí tváří a umyvadlem.

,,Zvykni si na to. Úskalí života se starým chlapem. A na víc taky tě to čeká. S postupem času ochlupení někde ubejvá a jinde přebejvá,“ nenechám se rušit při zastřihování přečuhujících chlupů v nose. Moc si nejsem jistej, jestli mýho drahýho popudili jejich zbytky dopadající na umyvadlo nebo to, že úkon provádím jeho nůžtičkama na nehty. Možná obojí. ,,Kam jste vlastně vymysleli, že se půjde?“ Celej večer je nápad a plán Jimiho s Olívií, dost pádnej důvod k obavám pro mě.

,,Nech se překvapit. Myslím, že se ti to bude líbit,“ hodí po mně jeden tajemnej úsměv.

,,Dobře. Teď se vážně začínám bát,“ při znalosti kulturního vyžití v místním zapadákově, vyhlídky nejsou moc růžový. Na druhou stranu, je to vůbec první Jimiho projev iniciativy třeba že převážně míněnej jako pomoc kámošce, vůbec první naše společná akce od doby co jsme sem dorazili, takže i škvařit se v kotli s rozžhaveným olejem pro mě bude O.K. pokud se u toho Jimi bude bavit.

,,Bude to dobré, věř mi,“ naznačí mi abych se sehnul, aby mohl snáz do mejch vlasů umístit přebytečnej gel z rukou a přidat další do tvaru, jak jsem zvyklej nosit při pár příležitostech, kdy jsme spolu byli venku ještě v Chicagu. Jeho spokojenej úsměv je to poslední co vidím než jako lasička mrštně vyklouzne z koupelny a zároveň z povinnosti uvést umyvadlo do původního stavu před naším řáděním.

***ooo***

Pořád nejsme s naším vztahem tak daleko, abych nechal Jimiho řídit, když jedeme spolu, takže když jedu podle jeho navigací a zatavím na místě, podle jeho zadání, nejsem si furt jistej, co mám od večera čekat. Tématicky to nevypadá jako tak moc velkej průser, osobně si dovedu představit, že dva ještě pořád teenagerovský mozky, mohli vyprodukovat i něco daleko horšího než je bowlingárna. Vlastně je dost překvapující, že se takovej podnik v tom místním zapadákově nachází. Nějak, při svejch hlídkách městem, sem jeho existenci nezaregistroval, pravděpodobně kvůli tomu, že kdykoliv sem tu měl cestu, jeho neonově zářící nápis byl zhasnutej a po pravdě bych od budovy, co vypadá, že časy svý největší slávy má za sebou a i teď rozsvícený, dobrý tři písmena z neonovýho poutače nefungujou, žádnej zázrak nečekal. Nic méně, hloučky postávající před vchodem a obsazený parkoviště, říkaj jinak.

,,Už je vidím, tam,“ Jimi naznačí směr k čekající dvojici. Vlastně jako dvojice co by měla patřit k sobě příliš nevypadaj. Spíš dva cizinci náhodně sdílející osobní prostor. Trapnost prvního rande patrná z obou.

,,Oh, ahoj, vy dva!“ Olivie zazáří viditelně úlevným úsměvem jako by náš příchod jí poskytl vysvobození z ne moc komfortní situace, ,,Tohle je Zacharias a tohle je Jimiho přítel,“ ujme se společenský nutnosti nás navzájem představit.

,,Dobrý večer. Neuvědomil jsem si, že vy dva patříte k sobě,“ Wallace junior ke mně napřáhne ruku v zdvořilým, ale toporným pozdravu, jak ještě víc ztuhne celý držení jeho těla, což nezůstane bez povšimnutí. Je víc než zřejmý, že by v tu ránu byl asi nejradši kdekoliv jinde jenom ne tady.

,,Je v tom nějaký problém?“ Olivie mezi náma těkne pohledem podezřívavě, trochu zklamaně a dost jistě bojovně připravená chránit především svýho nejlepšího kamaráda, za což by si jistě vysloužila místo v mým srdci, kdyby ho už dávno neměla.

,,Ne, samozřejmě, že v tom není problém. Tedy ne tak jak to vypadá. Omlouvám se,“ Zacharias se překotně snaží uvést věci na pravou míru, upřímně vyplašenej, že by si někdo jeho rozpaky vyložil jako projev nesnášenlivosti, ,,Jen jsem si nemyslel, že se ještě někdy potkáme-“ sotva dokončí uvědomí si svojí chybu, ale škoda už je napáchaná.

,,Odkud se znáte?“ podezřívavost v dívčině hlase vzroste ještě víc.

Za danejch okolností myslím, že jejich vztah má stejnou budoucnost jako sněhová vločka na poušti, ale nebudu to já kvůli komu by to mělo krachnout. Mladej muž neudělal zatím nic čím by si vysloužil mojí zášť takže mu můžu poskytnout drobný milosrdenství, bohatě stačí jak zoufale vypadá při usilovní snaze vymyslet vhodný vysvětlení. Tohle určitě není vhodný místo ani čas. ,,Samozřejmě, že z knihovny. Nebo ti nepřijdu jako zvlášť sečtělej typ?“ použiju svůj nejvíc odzbrojující úsměv, co zabere i když holka má po boku svůj nejnovější objev.

,,No vlastně ani ne,“ zazubí se s mírným začervenáním.

,,Fajn, takže jsem. Teď když jsme si to ujasnili, budeme tu stát a dál probírat moje návyky nebo se posuneme dovnitř a dáme pár her a drinků? Minimálně dva teď potřebuju,“ poslední zamumlám jenom pro Jimiho uši.

,,Jsem rozhodně pro to druhé!“ jeho nadšení stejně jako úsměv, jsou upřímný jenom částečně. Možná, ještě víc nepohodlnej s tajnostma okolo, než já. Přes rameno ke mně vyšle bezeslovnej dík, za zvládnutí situace. Jeden muj pohled stačí, aby věděl, že má u mě dluh, co si budu chtít vybrat. Jenom kvůli němu a snaze dát mu co nejnormálnější život, jsem se nechal uvrtat do toho trávit večer s jinýma lidma, lidma o dobrou generaci mladšíma se kterýma sem neměl totálně nic společnýho, potud žádná stížnost. Mohl sem polknout i fakt, že jeden z těch lidí hrál roli v mým případu. Více méně roli kladnýho hrdiny, takže sem nemohl nic namítnout a nebyla moje věc, když Jimiho nejlepší a momentálně jediná kamarádka, k tomu dotyčnýmu vzplanula citama. Nechal sem mu volný pole působnosti v tom, jak s informacema co měl naloží. Nebyla jeho chyba, že v tomhle městě i zatracený sotva zletilý, měli tajností víc než by bylo zdrávo. Nic méně nebylo v ceně, že jakýmkoliv způsobem budu muset bejt zapojenej pokud na řečený tajnosti přijde řeč. Nehodlám mít absolutně nic společnýho s postbuberťáckýma milostnýma dramatama a hotovo.

Podnik sám o sobě zevnitř vypadal líp jak zvenčí. Kouzlo starejch časů, co provázelo celý New Hope patrný i tady. Z repráků tóny devadesátkovejch songů, co mě nebrali ani když byli v kurzu, ale přišli mi povědomý, příležitostně protknutý rachotem střetávajících se kuželek a koulí na konci perfektně vyleštěnejch drah, každej strike halasně oslavovanej kakofonií hlasů celejch famílií s děckama, partou pupkáčů nejspíš z jedný branže stmelenejch stejnýma bowlingovýma košilema nebo jekotem klasickejch ječivek na tahu urvanejch ze řetězu. Od protilehlý stěny, nepovšimnutý zábavní automaty, co se svejma vtíravejma tónama příležitostně snažili přilákat pozornost generace, co je dávno zapomněla hrát. Formule, trenažér motorek, střílečka s kvérem, klasický Arcady, v dnešní době ani tady nedokázali nikoho zaujmout, ne náhodou sem si tak trochu přišel jako oni. Ztracenej v čase. Na špatným místě ve společnosti co nedokáže pochopit. Přesto jsme tu všichni byli a snažili se předvést svý nejlepší hry. A já rozhodně nebyl zapomenutej.

,,Nemají tu nic silnějšího než pivo, promiň,“ Jimi kterej se uvolil obstarat pití, když jsme obsadili místo u volný dráhy, přede mně postaví láhev, s omluvným úsměvem tak sladkým, že mi připomene, proč vlastně tohle všechno dělám. Zbytku naší skvadry z tácu rozdá plechovkovanou colu s brčkama a jednu pro sebe, podle jejich přání, než se protáhne kolem mě, aby se taky posadil.

,,Asi bych se vám za to měla omluvit oběma. Je to kvůli mně. Když jsme to s Jimim plánovali, nenapadlo nás nic lepšího, kam by mě pustili a tohle nám přišlo větší zábava než kino a chodili jsme sem s našima…“ chudák holka je rudá až za ušima, jak přichází na úskalí randění s někým starším.

,,Myslím, že je to tu bezva. Nemůžu mluvit za ostatní, ale nepotřebuji alkohol, abych se bavil,“ Zacharias se ostýchavě pousměje stylem někoho, kdo je zvyklej bejt za svůj přístup ve společnosti kritizovanej, nicméně stejně to riskne, aby se jeho partnerka aspoň pro večer, cejtila líp. Celkem to zabere.

,,Vážně si to myslíš? Teda to, že je to tu bezva?“ Jako by přesně na to čekala a nejspíš i jo, holka známá mi jako sebevědomá drzounka, se ostýchavě zapýří. Sranda, sledovat někoho zaboluchlýho až po uši jak blbne. Už sem dávno zapomněl, jak zábavný to je.

,,Samozřejmě. Můj otec příliš není na takový druh zábavy a neměl jsem přátele se kterými bych sem šel. Myslím, že je to tu skvělé,“ Zacharias jí přispěchá na pomoc spolu se stydlivým úsměvem.

,,Nikdy jsi nehrál bowling?“ Oliviiny oči se komicky rozšířej nefalšovanou nevírou narazit na někoho, kdo by v podstatě zůstal nedotčenej něčím jako je národní rodinnej sport.

,,Obávám se, že ne,“ prohlásí Wallace junior i jeho tváře zbarvený hezkým odstínem červený než se pokusí rozpaky vysát brčkem v plechovce coly.

,,To nevadí. Řeknu ti co a jak když bude třeba,“ Zacharias má hlavu svěšenou mezi ramenama topící se ve vlastních rozpacích, takže nemá ten správnej požitek z toho, jak zářivě se na mě a Jimiho sedící naproti nim, Olivie zazubí, pohyb paže se sevřenou pěstí u těla jako by právě vyhrála v loterii.

,,Jak se ti tu líbí?“ jsou to nejen Jimiho oči, od koho pochází otázka, ale i jeho kamarádky, co se na mně upíraj s trochou strachu. Pořád patrnej konflikt mladistvejch snažících se udělat dojem na dospělý.

,,Je to perfektní,“ doufám, že aspoň pro večer přerazím bariéru nepříjemnýho tabu, když uchopím jeho ruku do svý a políbim hřbet kloubů. Tak normální jak jenom může bejt, dva páry spolu na rande.

Hra plní svůj účel něčeho, co dokáže prolomit ledy bez nutnoti křečovitý konverzace. Rozdělení na dvojice proti sobě je daný. Jimi, kterýho je to taky ve svý podstatě premiéra, si vede obstojně, spolu dohromady máme slušný skóre nad druhou dvojicí. Olivie se svejma zásahama skoro všema na první dobrou by mohla mít z fleku plac v profi týmu, kdo by si pomyslel, že v drobným těle se ukrejvá taková energie? Ovšem s jejím parťákem je to poslabší. Když už náhodou se mu povede neposlat kouli rovnou postranním korýtkem na místo po dráze nebo jí tam nechat doskákat coby obří tenisák rovnou středem, tři kuželky jsou jeho osobní rekord. Na štěstí pro něj se zdá, že jeho partnerka ve hře má slabost přesně pro tenhle druh ztracenců.

,,Promiň,“ právě po jedný takový hře, kdy kouli bylo nutný odlovit v dráze party křiklounů vedle nás, což se neobešlo bez jejich blbejch průpovídek, nic méně byla to právě mladá žába, kdo jí vyzvedl se zapojením veškerý svý úžasnosti, a zabránil tak konfliktu. ,,Jsem nemožný, když se jedná o sporty,“ Wallace junior jí obdaří smutným pousmáním. Sebekritičnost, další z těch rysů, kterým se odlišuje od svýho předka.

,,Možná jsi ještě nenarazil na toho správného trenéra. Máš ještě jeden pokus, zkusíme to spolu?“ Jimiho kámoška má ten dar, prosadit si svojí tak, aby se ten druhej ještě cejtil dobře, což je přesně ten pravej přístup pro chlapce se zjevně pochroumaným sebevědomím. A mně to dělá trochu jednodušší vnímat jí víc jako mladou ženu zodpovědnou za svoje rozhodnutí než puberťačku a tím pádem se necejtit jako divnej zvrhlík, kuplíř nebo něco horšího, za to, že tu s nima sem. Můžu bejt rád, že už s Jimim nejsme tak docela středem jejího zájmu, asi by bylo mnohem těžší udržet si svoje zásady vstříc její strategii zdánlivě nahodilejch doteků, plachejch úsměvů, letmejch pohozeních vlasů, kroucení boků a vystavování pozadí v upnutých riflích s vhodným načasování při každým ohnutím se pro kouli a rafinovaným předklonem s jakým jí vrhá, co aplikuje na nebohýho mladýho Wallace.

,,Tvořili by docela hezký pár, nemyslíš?“ vidím celkem samolibej úsměv dohazovače, když se ohlídnu po Jimim.

,,Kdyby on nebyl srábek a přišel s barvou ven. Upřímně sem doufal, že tyhle věci maj vyřešený,“ čim víc vidim jak se ke svýmu objevu holka má… prostě nemám rád pokrytce.

,,Já vím. Snažil jsem se to Olivii naznačit, ale byla tak nadšená, že neposlouchala,“ zamumlá Jimi.

,,Není to tvoje chyba,“ v omezeným prostoru boxu se marně snaží ucuknout, před tím abych mu prstama nepocuchal pečlivě upravený háro. Na konec se poddá doteku se širokým úsměvem, kterej mám chuť mu zlíbat, ale pravděpodobně tohle by na veřejnosti nedal. Měl bych bejt vděčnej, za aspoň ten malej kousek uvolněnosti, co se v něm projeví. Musím se víc snažit aby tenhle večer šerifská hvězda zůstala doma, kde sem jí nechal spolu s uniformou.

,,Bavíš se?“ je to zvláštní příležitost, když mi na veřejnosti položí spolu s otázkou, ruku kolem ramen.

,,Celkem jo. Je to zajímavý sledovat. Má to slušně zmáknutý,“ znovu obrátím pozornost k druhýmu páru. Nikdy sem neměl zvláštní potřebu tajit se svejma myšlenkama a ani tohle není ten případ, ,,Sleduj tu práci. Ta holka ví co chce a jde si za tím. Ruku mezi lopatky, aby se chlapec uklidnil a zvykl si na dotek. Pěkně tělo na tělo. Pomůže mu vybrat správnou kouli a namasíruje jeho ego, že nemusí mít tu nejtěžší aby dokázal, že je pořádnej chlap. Lehkej vzájemnej kontakt prstů… ošmatá si jeho boky… Říkám ti, je génius,“ komentuju, jak Olivie instruuje Zachariase než ho na konec navede na nejvhodnější pozici a úhel pod jakým vypálit.

,,Vidíš to moc zvrhle. Skutečně potřeboval radu a ona mu jí dala a zdá se, že dobře,“ Jimi mě se smíchem napomene. Náboj všeobecný euforie se rozprskne ve vzduchu. Zacharias trefil svůj první strike v životě. Po překvapení přijde nadšení. Docela bezprostředně se vrhne po Olivii, dlouhý paže jí nadšeně omotá kole těla v objetí, což vzhledem k jejich vejškovýmu rozdílu působí až komicky. Pochopitelně, že ona mu náklonnost opětuje její zdroj nadšení částečně i z docela jinýho důvodu.

,,Hmm, drahoušku, řekl bych že dneska v koupelně ti moje zvrhlost nevadila,“ zapředu. Je Jimiho přirozenost sdílet radost z úspěchu s přáteli i když maj bejt momentálně našima soupeřema, takže v návalu euforie neprotestuje, když se zmocním jeho dlaně co nechal volně viset přes moje rameno a dva z jeho prstů nasaju sugestivně mezi pysky, pohladím jazykem.

,,Prosím, ne tady,“ Jimi tiše zasténá. Není zas tak složitý vrátit ho do stavu v jakým byl, když jsme opouštěli domov.

,,Právě tady a teď je to správný místo,“ dopřeju jeho prstům obzvlášť dlouhej smyslnej tah než sem nucenej se jich vzdát.

,,Hej! Viděli jste to? Zacharias dal strike!“ jako velká voda se přiřítí Olivie netající se nadšením doslova se zarazí tak, že zmíněnej dotyčnej v jejím těsným závěsu do ní skoro vrazí. ,,Ups! Nepřerušila jsem něco?“ snad bych jí věřil i stud, kdyby se u toho nekřenila jako pako.

,,Když už se ptáš tak jo,“ zatáhnu bez toho, že bych byl skutečně naštvanej. Každopádně to stačí k vytvoření zmatený vrásky mezi jejíma obočíma a věrně tak kopírovat momentální vzhled svýho parťáka.

,,Je to v pohodě,“ Jimi se je vrhne rychle oba uklidňovat spolu s nenápadným šťouchancem mě do žeber, ,,Gratuluju!“ na Zachariase zazáří úsměvem. Mladej potřebuje tolik uklidnění, kolik jenom může dostat.

,,Díky. Olivie je skvělá instruktorka. Je to její zásluha,“ prohlásí se vší skromností.

,,Díky,“ Olivíe se na oplátku zahihňá. Vítejte v pekle všech zapřísáhlejch odpůrců cukrování. ,,Není on zlatíčko? Jsi tak milý, Zachariasy,“ znovu Olivie neodolá možnosti se svýho idolu dotknout třeba že je to jenom formou hravýho plácnutí jeho ramene.

,,Pro přátele je to Zack nebo Zeek, Zacharias mi říká jen můj otec,“ mladej asi ve svý neohrabanosti nenajde lepší způsob, jak vrátit kompliment.

,,Já chtěla bych být tvoje přítelkyně, ale líbí se mi Zacharias, zní to tak vznešeně,“ sacharínovej úsměv nedává nebohýmu chlapci moc prostoru pro odmítnutí.

,,Také bych si přál, abys byla má přítelkyně,“ připustí lehce se červenající, ,,Takže cokoliv se ti líbí je asi v pořádku,“ opětuje jí úsměv. Dva tvořej páreček k pohledání i když ze způsobu, jakým vyslovil slovo přítelkyně si nejsem jistej, jestli maj na mysli každej to samý.

,,Jdem na to,“ vytáhnu Jimiho sebou, ne že by sledovat ty dva, nebylo roztomilý asi jako sledovat páreček štěňat se oňufávat, ale z přívalu sladkosti, mýho vnitřního bastarda, začíná lehce pálit žáha. Sem na řadě, Jimi stojí u dráhy vedle mně. Tichej, leč jeho nesouhlas je hlučnej až dost i ve chvíli, kdy mám kouli připravenou v úrovni hrudi, vypustit, jenom se soustředit. Z předchozích her vím, co jeho srdíčko tíží. ,,Ne, vážně to nemusim brát s rozběhem, nejsem Fred Flinstone,“ předchozí vítka patřící tomu, že pálím rovnou z místa a ne, jak většina zdejších balíků s rozběhem coby trestuhodným plýtváním energií, nic méně jak v blbým filmu, kde to je pro efekt. Výdech, trocha koncentrace.

Plavně se odlepí ze svýho místa: ,,Hmm, možná je mezi ním a tebou přesně tak rozdíl pět krabic koblih,“ lehce přihmouřený oči, jako by hledal přesnej odhad, ďábelskej úsměv na rtech a prsty jedný ruky rozprostřený na mým panděru, co jen tak pro pořádek, se mi náhodou povedlo už dost podstatně zkrotit. Záškodnickej mizera. Možná, že sme v jednom týmu, ale vítěz může bejt jenom jeden a on jím chce zřejmě bejt, jak jinak si jeho pokusy rozhodit mně, vyložit.

,,Nech si kecy, Wilmo,“ vyvolám svůj co nejsamolibější úsměv. Dost maniakální, aby Jimi věděl, že nechce-li bejt zbytek noci a zbytek našeho společnýho soužití, buzenej správně po flinstoneovsku bušením na dveře a oním oslovením, měl by toho nechat. Zdekuje se do povzdálí s patřičnym dramatickym gestem, někdy mě až děsí, kolik toho ten kluk ode mně pochytil. Zdá se zatraceně spokojenej, když po prvním vrhu dvě kuželky každá po jedný straně dráhy na mně zůstanou výsměšně civět. Druhej pokus sejme jenom jednu i když snaha by tu byla. Neni to důležitý v porovnání se Jimiho dobře se bavícím rozpoložením. Je na řadě, sebevědomí mu nechybí, nic méně něco z něj pozbude, věnujíc ostražitej pohled přes rameno mapující muj pohyb. ,,Věř mi a jednou to zkus po mým. Z vědeckýho hlediska je to zbytečný plýtvání energií brát to s rozběhem,“ snažim se ho přesvědčit.

Jimi mě počastuje dost výmluvným pohledem: ,,Z vědeckýho hlediska… sklapni!“ drze se zašklebí přesto se postaví rovnou na odpalovací bod.

Dopřeju mu chvilku se soustředit, dost aby pozbyl ostražitost. Pak ruku na jeho rameno, druhou na jeho boku si jeho prdelku přitisknu k rozkroku, aby to bylo pořád slušný pro okolí, ale musí cejtit, jak moc se mi líbí ho sledovat.

,,To není fér!“ zaúpí na protest nic méně jeho tělo tisknoucí se podvědomě víc ke mně má na to zjevně jinej názor.

,,Jenom potřebuješ trochu vylepšit postoj. A potrénovat sebeovládání taky nebude na škodu, že?“ jemný chloupky na jeho krku se vzpřímí když o něj zavadím rty s připomínkou jeho trestu, ,,Soustřeď se!“ dopřeju mu jenom tolik prostoru, aby mohl odehrát a ani jeden z nás nedošel úrazu. I tak je rozkošně nesoustředěnej a výsledek tomu odpovídá. ,,Nevadí, příště to bude lepší,“ polibek na šíji má spíš opačnej efekt než, že by sloužil ke zlepšení jeho koncentrace. Na dohrávku ho nechám samotnýho ani tak se mu nepovede dorazit všechny kuželky.

,,Příště to určitě dáš!“ zpátky u stolu Jimiho přivítá Olivie dávkou entuziazmu věrná svýmu roztleskávačskýmu duchu, ale netající se ani nadšením ze získání výhody.

,,Dobré, chlape!“ i její partner se snaží Jimiho povzbudit slovama a gestem palce vzhůru. Není to žádnej div, že i on se rychle dostal do Jimiho fanklubu.

Chudák Jimi jako by je oba ani moc nevnímal, věnuje jim oboum plachej úsměv. Prosklenej pohled a lehce zarudlý tváře směsicí potlačovanýho vzrušení a s tím souvisejícího studu z domnění, že jeho přátelé dokážou vidět jeho rozpoložení. Skoro by mi ho bylo líto, jak se došourá na místo snažící se maskovat i fyzickej dopad, jakej na něj mělo moje pokoušení. V jeho rozpoložení mu stačí málo. Kouzelný.

Na štěstí pro něj, ho z inferna, který si sám zvolil a pečlivě vybuduval kamen po kameni nerozvážnejma volbama, vysvobodí jeho kámoška spolu se svojí snad nikdy neutuchající dávkou nadšení: ,,Hej, kluci, myslíte, že to dáme?“ ve stoje celá její figura vyzařuje divokou energii, když se širokým úsměvem plným odhodlání ukazuje k tabuli hlásající véču grátis pro celou osádku dráhy, co překoná momentální rekord herny. Její pohled se samosebou ukotví na Zacharim, teda čirou náhodou nejslabším článku, ale zřejmě jejím momentálním bohu vrhu i celý přilehlý existence.

Ten samozřejmě nemá anung která bije, takž se zahlásí s otázkou docela mimo: ,,Máš hlad? Jasně, že asi máš. Měl jsem se tě zeptat. Promiň. Můžu ti koupit večeři…“ štěněcí hnědý oči, co k ní upírá, doslova prosej o souhlas.

,,To by nebylo ono. Chci jí vyhrát,“ vlastně by to celý byla možná, pro někoho zaujatějšího, celkem zajímavá sociologická studie. Něco ve smyslu namlouvací rituály mladistvejch na buranově. Sebevědomý Olivii lehce poklesnou ramena a udělá takovou tu rozpačitou věc, kdy se kolena dotknou a špičky nohou překřížej. Jo. Buď je v rozpacích nebo se jí chce čúrat. Jedno z toho.

,,Tak soutěživá?“ Zachariasův úsměv působí docela praštěně.

,,Je to špatně?“ holka, co znám převážně jako sebevědomou začne vypadat docela v prdeli. Ukázovák namotávající loknu dlouhejch vlasů v jediným známým gestu co má jako přijatelný.

,,Ne, myslím, že je to docela v pohodě,“ asi by se dal přesně zaznamenat podle zářivýho úsměvu, přesnej okamžik, kdy na Zachariase udělal dojem. Právě teď.

,,Jo, už to skoro máme v kapse, jestli vy dva přestanete tokat a budete hrát,“ aspoň se ušklíbnu, když moje baňky se ještě nevrátili zpátky z rotočení vsloup, vážně moc cukru, jenže jako z udělání vlastně celá ta postubertální skvadra na mě zrovna zazírá.

,,To neděláme!“ bylo by to skoro věrohodný, kdyby to ty dvě hrdličky nevyhrkli na ráz se stejným pobouřením na začátku a praštěným úsměvem spolu s výměnou pohledů na konci.

Pravda, Jimi ode mně jako jedinej čeká něco jinýho a jo, dostane bezeslovnej slib, že ho nebudu dál poňoukat a sabotovat, když všichni máme už jasnej cíl. A dobrý šance. Hra odsejpá svižně. Ty dva si začínaj bejt čím dál víc blíž, což je z určitýho důvodu i příčina mojí klesající naloženosti. Zachary má nezaměnitelnej punc joudy, na jakej z nějakýho neznámýho důvodu Olivie přesně zabírá. Prokáže ho zvlášť ve chvíli, když se mu zadaří skřípnout si pazouru mezi koule valící se do podavače. Jasně, že se snaží zatínat zuby a tiše trpět, jako správnej chlapák, apsoň to se mu dá přičíst k dobru.

Olivie je hned u něj: ,,Ublížil jsi si?“ zacvrliká. Ochotně vezme jeho ruku do svejch drobnějších. Pusu důvěrně blízko aby mu řádně pofoukala bebí. Přesně se dá vychytat ta chvíle kdy se jejich čas zastaví a oči střetnou.

,,Budu v pořádku,“ Zacharias se plaše pousměje a neochotně vyprostí z jejího sevření.

Jimi vedle mně se už zase culí jako kocour, co právě přeblkafnul kanárka a těžko bych mu to mohl vyčítat. Telenovela v přímým přenosu jakou bys v bedně nenašel. ,,Víš, skoro bych si to tvoje mračení mohl vyložit, že žárlíš kvůli jednomu z nich jen si nejsem jistý kterému. Mám důvod se znepokojovat?“ s požitkem mi prstem přejede přes rigol vrásek u kořene nosu.

,,Vole. To je konstatování, kdybys nevěděl,“ stihnu políbit pulsní bod jeho zápěstí než mi zdrhne s výmluvou pokračování ve hře. ,,Ačkoliv, když už si na to tak narazil, na chvíli byl Zachary moje první volba pro naše hrátky,“ víc než sledovat pružný tělo zmíněnýho dotyčnýho, kterej ve svý neohrabanosti vykazuje určitej půvab, mě zajímá sledovat Jimiho reakci.

,,Myslíš, že by se dal?“ aspoň na chvíli co věnuje hodnotící pohled Zachariasově celkem pěkný postavě, se zdá myšlenkou víc než zaujatej.

,,Nemám ponětí. Rozhodně bych řekl, že by to nikomu nevykecal a byl by to docela dobrej gól svést starostova synka, nemyslíš?“ těžko skreju zvrhlej úsměv co mi škube jeden koutek odhalující tak špičák.

,,Nebylo by etické svést někoho jen tak pro naši zábavu,“ proč potřebuju přesně jeho aby usměrňoval moje choutky, Jimi zní skutečně pobouřeně.

,,Jednat vždycky eticky, kde by pak byla ta zábava, miláčku?“ zavrním. Uspokojivě, Jimiho krátký chloupky na zátylku následujou můj ukazovák cestou vzhůru. ,,Když už jsme u toho, máš už nějaký rozhodnutí ohledně lidí, který se k účasti na našich zvrhlejch zábavách hlásej zcela dobrovolně?“

,,Myslím, že se mi Will vyhýbá. Pokoušel jsem se ho vytáhnout do kina, ale vymluvil se. Tedy myslím, že to byla výmluva. Ty jsi mu nenaložil tolik práce, aby si nenašel čas, že ne?“

,,Ne. Dá se to čekat. Po pravdě, je docela vyplašenej z toho jak budeš reagovat kvůli tomu, kam až jsme se spolu dostali. Záleží mu na tobě a nechtěl to pohnojit. Ten krok nějakým směrem je teď taky na tobě, tuším,“ oběma z nich sem nechal volný pole působnosti a tohle je výsledek. Ne, že by mezi hukotem uplynulejch dnů byl čas na něco víc než si se svým zástupcem vyměnit jenom kusý informace nezbytný pro chod kanceláře.

,,Myslel jsem si, že to tak bude. Alespoň jsem získal odstup mezi Willem kamarádem a tím, co by to mělo být,“ Jimiho zakolísání v hlase zvýší muj zájem.

,,A?“ zdá se, že konečný rozhodnutí je na spadnutí.

,,Každopádně mu řekni, že je to v pohodě. A rád bych se s ním setkal. Můžeš to udělat?“

,,Mám vám dělat dohazovače?“

,,Ty jsi ten kdo to spískal. A nebudeš z toho tak docela škodný pokud se nepletu?“ pod stolem mimo zraky všetečnýho okolí, Jimiho ruka neomylně zamíří do mýho rozkroku. Pevně stiskne přesně na tom správným místě. Příslib, jak moc zajímavý pro mně, bude nechat ho vypustit jeho temperamentnější Já. Pak je hned pryč. Mrňavej provokatérskej neřád, ze svýho místa dobře věděl, že naše kazišučí teď už duo, je na dohled.

Nepřímej Jimiho souhlas s hrátkama ve třech není ani zdaleka ta jediná věc, co by se na večeru vyvíjela slibně. Zacharias se může přetrhnout, aby udělal dojem a zdá se že ne jenom na svojí trenérku. Je celkem uvolněnej kolem Jimiho a po tom, co se mu ještě asi třikrát omluvil, že rozhodně nemá nic proti nám jako páru a Jimi se mu opatrně snažil naznačit, že jeho napětí rozumí, bez toho, že by prozradil něco víc před Olivií, která jako jediná pořád totálně netušila, která bije. Ve volným čase mezi hrama, dva spolu měli poměrně živou konverzaci sdílející dojmy a zážitky odrodilců, který se do svýho rodiště jen vracej. Tak nějak přirozeně přešla řeč i na universitní život, kde se Zacharias ukázal bejt jako užitečnej a podpůrnej zdroj informací zejména v utvrzování Jimiho, že se dá skloubit studium s běžným životem, jako má v plánu. Čerpal při tom nepochybně ze svejch bohatejch zkušeností s Madison což zrovna neprospělo mýmu naložení, ale nemohl sem si stěžovat, protože přesně takový ujištění od někoho zasvěcenýho, bylo něco, co Jimi potřeboval slyšet.

,,Co tě kouslo?“ nejsem jedinej, kdo je v konverzaci mimo, Olivie zachmuřeně zírá před sebe, imaginární deštivej mrak skoro hmatatelnej nad její hlavou.

,,Co?“ zvedne ke mně oči, do nepoužitelna rozžvejkanej konec slámky jí při tom vyklouzne z pusy coby další důkaz jejího přemejšlivýho rozpoložení. ,,To nic není,“ pousmání chybí její obvyklá šťáva.

,,No ták, svěř se strejdovi Springerovi,“ není to tak, že bych měl momentálně lepší náplň, když ti dva se zasekli cestou od dráhy v živý debatě. Aspoň se mi povede vykouzlit jí skutečněj úsměv než zase nezvykle zvážní.

,,To jenom, Jimi je geniální a vy máte spoustu zkušeností a Zachari je tak… asi všechno dohromady a sečtělý-“ vysloveno s obdivným povzdechem, ,,Myslím, že je jasný, kdo je tu blbka party. Proč by někdo jako on měl chtít chodit s někým jako jsem já? Co mu můžu nabídnout? Bezvýznamná. Nezajímavá… Určitě chce někoho na stejné úrovni ne holku, co nemá ani maturu a o vysoké si můžu nechat jenom zdát…“

,,Řekl bych, že si zajímavá víc než dost. A on se nezdá jako jeden z těch který by určovali hodnotu jiný lidský bytosti podle lejstra. Ber to jako malou radu do života, jediný co skutečně chlapy nezajímá, jsou holky s nízkým sebevědomým. Ne ty správný chlapy,“ bylo by snadný říct něco jinýho a zbavit se tak vlastního svrbění. Na podobný sviňárny sem nikdy nebyl.

,,Vážně si to myslíte?“ nevím, k čemu přesně to patří, ale dívčí zářivej úsměv je dost dobrá odměna, že sem se rozhodl správně.

,,Jasně. Navíc máš teprv všechno před sebou a jistýho není vůbec nic. Hlásila ses někam dál?“ k mýmu největšímu překvapení mně odpověď skutečně zajímá.

,,Vlastně mám ještě rok čas o něčem takovém uvažovat. Pro teď budu ráda, když prolezu s Jimiho pomocí do dalšího ročníku.,“ připomene jak skutečně mladá je.

,,A víš co bys chtěla dělat?“ moje puberťácký já se mi někde ve skrytu duše tlemí. V jejím věku by kmeta s takovejma otázkama poslalo do háje zelenýho. K štěstí mýho současnýho já, Olivie o otázce skutečně uvažuje.

,,Naši už jedno chytré dítě mají. Ségru. Studuje techniku jako oni a nejspíš půjde i pracovat do elektrárny jako oni. Myslím, že se mnou to vzdali. Takže si můžu jít kam chci, to je fajn, ne?“ zašklebení působí bezstarostně jenom na půl, ,,Já budu ráda když se dostanu do kosmetického kurzu. Blbý, co? Ségra, když k nám přijede, tak se mi směje. Já si nemyslím, že je to tak hloupý. Jasně makeup, nehty a vlasy, není zrovna způsob, jak prospět světu, ale mě by to bavilo a tady u nás nemáme kosmetický salón, možná bych si časem mohla otevřít svůj. Ale kdo ví co bude. Nejspíš mi nepůjde ani to. Takže vidíte, jsem holka docela bez budoucnosti a bez vize. Nejspíš skončím někde za pokladnou. Co by se mnou někdo jako Zacharias hledal za štěstí?“ zdevastovanou ožužlanou špičku brčka mezi tím dokázala rozdřípat nehtama na úplně mrňavá kousíčky, co ležej na stole.

,,No mě to zní jako docela solidní vize. Třeba je to klišé, ale já sem o tom skutečně přesvědčenej, že můžeš dělat cokoliv chceš pokud o to vážně budeš stát, budeš se snažit a dělat to hlavně pro sebe, “ trochu mrazivý, že chlapce, co zná sotva pár dní zahrnuje do svejch životních plánů. No předpokládám, že to k tomu patří.

,,Jimi říkal něco podobného. Díky. Vy dva jste jediní, kdo mě podporuje a já si toho moc vážím, že vás oba mám. A vy jste super. Ne jako dospělej, ale jako kamarád. Nikdy před tím jsem klučičí kamarády neměla a je to bezva. Díky a taky díky za to, že mě podporujete v tom se Zacharim. Spousta lidí by mě za to odsoudila ale vy ne. Vážím si toho. On se mi fakt moc líbí,“ pro případ, že by to nebylo zřejmý vyšle k dotačnýmu toužebnej pohled. ,,Můžu se vás ještě na něco zeptat?“ zaměří se zpátky na mě.

,,Jasně,“ nedovedu si představit, že bych se mohl dozvědět moc horších věcí, že nejsem nic víc než bezva teplej kámoš, což myslela asi jako vyznamenání, ale vysvětlujte to mýmu egu, co sice ví, že žába je mimo jeho věkovou ligu, ale i tak dostalo solidní ťavku.

,,Jak dobře znáte Zachariho?“ vypalí. Důkaz o tom, že je mnohem bystřejší než si o sobě myslí. K mojí smůle. S přihmouřenýma očima pozorně sleduje mojí tvář.

,,Děvče, bude nejlepší, když se na to zeptáš přímo jeho,“ i kdybych chtěl nedostal bych příležitost něco rozvést.

,,Všechno v pohodě?“ Jimi při příchodu nechá chvíli ruku na mým rameni.

,,Jasně. Docela žúžový,“ na oplátku ho zlehka štípnu na prdýlce, když ho míjím cestou k dráze. Potěšující letmý doteky, kterejch se ani jeden z nás nedokáže vzdát.

Olivie se s mojí odpovědí moc spokojená nezdála, nic méně červík vrtající jí nepochybně v hlavě jí nezabránil po zbytek hry hrát jako ďábel. I tak je to velkej div, když se nám vážně povede pokořit skóre herny. K nelibosti rodinnýho gangu na vedlejší dráze. Nejvíc z nich brblající tatík, bude muset halt svejch sedm dětskejch krků, co tvořil nejspíš podle letitýho plánu, nakrmit za svoje. Ku podivu majitel podniku, co nám osobně přišel pogratulovat a pozdějš i se servírkama donejst objednávku se zdál upřímně nadšenej, že mu jeho obchodní plán vychází. Přímo milionově cenil kelčáky, když vyjadřoval přání nechat se i s náma blejsknout na propagační fotku. Něco co bych si docela odpustil, zrovna jako kecy co následovali.

,,Nechte si čvachtat, lidičkové! To jsou všechno vaše děcka? Jsme rodinnej podnik a rádi vidíme, když se u nás rodinky cejtí dobře a rádi se k nám vrací! Rodina, to je to co dělá naší zemi tak skvělou!“ vtírá se vlezle jak z náborovýho letáku. Předpokládám, že jeho omezenej program nezahrnuje jiný varianty ani mu nedovolil věnovat nám skutečnou pozornost během večera.

Nebohej Zacharias se při otázce skoro zadusí colou, asi nějakej pátek, co ho někdo nazval děckem. Olivie v sobě stěží přemůže smích. Ďábelská myšlenka je dílem okamžiku.

,,Jasně. Jsme taková jedna velká šťastná rodinka. Že jo, děti?“ pro věrohodnost si k sobě přitáhnu Jimiho. Olivie začne horlivě přikyvovat.

,,A kdepak máte mamču? Tak příště jí nezapomeňte vzít sebou. Pobavěj se u nás všichni bez ohledu na věk nebo pohlaví!“ chlápek zase propaguje.

,,Nežije s náma. Měla furt nějaký hemzy, nelíbilo se jí jak se chovám k děckám nebo co,“ bodře nadhodim. Maník se zdá na chvíli vyvedenej z konceptu odpovědí, co nečekal, ale obchodního ducha nezapře.

,,Jo, ženský uměj bejt někdy mrchy. Každopádně, vy jste u mě borec, že se tak staráte!“ uznale zvedne oba palce, což je i póza s jakou se nakloní do záběru pro společný foto. Dost těsně nad stůl, až je klika, že nějaký jeho lupy nenapadaj do nejbližších talířů. Dokonalá momentka na polaroidu. Žába co ho držela a měla na nás přímej výhled zbledla hnedka a pak se začla žulit, jen co jí všechno docvaklo. Pan majitel až o chvíli pozdějš, když si snímky prohlídl. Teda ten jenom zbledl. Pak zezelenal a taky zrudl až zbrunátněl. To když mu došlo, jakýho vola ze sebe udělal. Na odchodu mumlal něco o nechutných úchylácích. Počítám, že fotečka na tabuli cti neskončí. Škoda. Jimi se ze začátku šprajcoval, když sem se mu jal vrazit pořádnýho hudlana, ale na konec povolil a dočista zapomněl na okolnosti a celou dobu co cvakala spoušť foťáku si ode mně nechal ochotně vymetat mandle mým jazykem.

,,No tak, přitul se víc k taťkovi,“ mám tendenci vtáhnout si ho do klína i když personál je už pryč.

,,Zatraceně, víš, že tuhle hru nechci hrát,“ zašeptá mi do ucha pořád ještě zadejchanej z líbačky nic méně ne ochotnej přerušit naše spojení. Jeho osobní hranice je daná a já o ní vím, zrovna tak jako o konkrétních důvodech, co ho k ní vedou.

Jeho kámoška nás sledovala s trochu zakaleným zrakem, jenom krátkej plachej pohled na svýho společníka a lehce červený tváře prozrazující, že ona právě s ním by si na taťku asi ráda hrála. Wallace junior má tváře i špičky uší rudý docela a těžko odhadnout, co se mu zrovna žene kebulí.

,,Wow! Ten se ale tvářil! Pěkně jste mu to natřel, pane S. Jste hustej!“ hned jak se probere z tranzu, Olivie nešetří nadšením, ,,Zasloužil si to. Nemyslíš, že to byla psina?“ ve snaze vtáhnout ho do konverzace se obrátí na svýho společníka.

,,Nejsem, si jistý, zda bylo moudré ho provokovat,“ Zacharias přes rameno sleduje majitele podniku, kterej za doprovodu prudkýho rozhazování rukama si už zatím něco vysvětluje se svým provozním, což se může a nemusí týkat nás, ovšem Wallaceova zaječí povaha v tom má zřejmě jasno.

,,Každej si někdy rád hraje s míněním druhejch. Nesuďte mně tak přísně, Doktore Fauste,“ ochotně mu připomenu, že tady nejsem ani zdaleka první, kdo se pobavil na úkor cizí blbosti. Oslovení má kýženej efekt. Mladej moralista sklopí hlavu a začne se usilovně věnovat svýmu jídlu. Trochu exot, jak se snaží pižlat hambáč nožem a menší kousky jíst vidličkou.

Olivie mezi náma znovu těkne podezřívavým pohledem než aspoň na chvíli dá svýmu detektivnímu mozku pauzu unesená kultivovanejma způsobama svýho vyvolenýho. Pokusí se ho napodobit než jí dojde, že je to blbost a na svůj hambáč zvolí klasickou metodu. Holka se zdravou chutí k jídlu pra nic se nestarající o to, že jí omáčka s mastnotou stéká po bradě. Teda, když skončí snaží se úpatím dlaně napravit škody na svý bezchybný dívčí vizáži otřením, kde je místo, kde gentlemansky přispěchá Zachari a nabídne jí ubrousek.

,,Ještě tady,“ s plachým úsměvem, přesto ochotně se jme očistit zbytek nečistoty z jejího koutku v reakci na což se Olivie zahihňá.

Kapitola sama o sobě je pak, když jí sám od sebe nabídne svůj talíř hranolek. Docela automatický gesto někoho, kdo je zvyklej jídat s děvčaty. Když to samý zkusí Jimi a jenom naznačí se zrandy, že by si ode mně nabídnul moje cibulový kroužky, zavrčením mu dám jasně na jevo čí jsou. Budu se sním dělit o dům, o auto, o svoje příjmy, ale jídlo co si objednám je jenom moje. Tenhle aspekt partnersví byl vždycky nad moje chápání a nejspíš to tak zůstane. Nic méně, Zacharias s tím problém nemá. Spíš má problém svoje měšťácký způsoby zapasovat do toho konceptu. Křečovitě a neprakticky se snaží znova příborem nabírat hranolky spolu s roztopeným sejrem a jalepeňos, celej trup vykroucenej div ne do vývrtky, když je talíř mezi nima.

,,Zkus to takhle, je to lepší. Věř mi,“ kdo by dokázal odolat Olivii při její instruktáži jak jíst po barbarsku rukama nota bene, když si po soustu svůdnicky olízne z prstů roztopenej sýr. Samosebou jí Zacharias poslechne. Všechno doprovázený kopou chichotání na obou stranách.

Nám s Jimim stačí si vyměnit pohledy. Už i on má jasno, co je třeba udělat. Příležitost si nás najde. Po jídle, sotva zmizej talíře i ošatky. Holčina co nás prv fotila na jedný ruce balancující nádobým, sotva se odrazí od našeho boxu, ještě palcem vzhůru projeví uznání. Nejspíš hodně moc toužila, aby někdo jejího dotěrnýho šéfíka utřel. Ledva odbruslí v dál, s Olivií už zase šijou všichni čerti. ,,Co podnikneme teď?“ vyhlíží nějakou další vylomeninu.

,,Co formule? Jestli si pamatuju, Matt tu měl rekord, zkusíme, jestli ho zlomíme?“ navrhne Jimi. A nepotřebuje ani zvláštní přemlouvání.

,,Jasně! Jsem lepší řidič než ty!“ Olivie nadšeně vypískne a se stejnou vervou Jimiho za ruku v podstatě odtáhne z jeho místa až k simulátoru.

Možná nepohodlný ticho trvá jenom chvíli přesně tolik, než si je Zacharias jistej, že je Olivie z doslechu. ,,Přísahám, že jsem nevěděl, že patří k vám!“ takřka vyhrkne.

,,Nepatří ke mně. Je to přítelkyně mýho přítele. Když bude smutná ona, bude smutnej on. A když bude smutnej on, já budu naštvanej. Věř mi, hochu, že mně nechceš zažít naštvanýho,“ stručně shrnu a jenom možná, je dost možný, čirou náhodou, že to zní varovně.

,,To určitě nechci, pane,“ hlesne.

,,Mění to na tom něco?“ zeptám se. Celej večer dělá na holku cukrbliky, ne že ne. Vypovídalo by to něco o jeho charakteru kdyby se jí hodlal kvůli týhle maličkosti vzdát.

,,Pravděpodobně ne. Uvědomuji si, jak to možná vypadá. Že jsem snadno vyměnil jednu dívku za jinou, nic méně, když mne Olivie oslovila a pozvala ven, přišlo mi jako bych se mohl po dlouhé době znovu nadechnout a žít. Ztráta Maddie mne pravděpodobně nikdy nepřestane bolet, ale když jsem tady s vámi… s Olivií… je to…. je tak jiná než Maddie a přesto… Jsem sobecký, že si užívám být s ní?“ hnědý oči se na mně upřou pro odpověď.

,,Za tohle tě nemíním soudit, synku. Věděl jsi, že ty dvě byly kamarádky?“ jedno se mu musí nechat a to zvláštní vkus na partnerky.

,,Nebyl jsem si jístý. Tuším, že jsem zahlédl jejich společnou fotku u Maddie v peněžence. Nosila ji stále při sobě. Nepoznal jsem ji na ní, byly tam obě ještě děti,“ těžko říct, jestli je tak dobrej herec, aby zahrál překvapení, každopádně to není podstatný.

,,Teď máš bod, chlapče. Olivie je stajně stará respektive mladá, jako Maddie. Doufám, že nemáš v plánu, dostat další holku do potíží. Víš, co myslim,“ slíbil sem si sice nechat odznak doma, ale tak dost dobře to není možný.

,,To absolutně ne, pane. Můj zájem o ní je zcela platonický. Olivie je báječná a moc milá dívka a cítím se s ní opravdu dobře, ale nemohl bych. Je to zmatek. Už takhle mám pocit, že Maddie zrazuji. Rozhodně nejsem připravený pro něco vážnějšího než být přátelé. A i kdyby na konec ano, věřte mi, že jsem se poučil,“ aspoň v tom vypadá dost upřímně.

,,Dobře. Tak bys jí to měl na rovinu říct. Ta holka do tebe začíná bejt blázen, když to budeš odkládat, bude to jenom horší. A když už v tom budeš, asi by neškodilo jí vyklopit, co bylo mezi tebou a její nejlepší kámoškou,“ je pro změnu osvěžující, že chlapec se nezdá, že by s tim měl vážnější problém.

,,To udělám, pane. Hej, vážně si myslíte, že se jí líbím?“ vykouzlí docela praštěnej úsměv s krátkým cuknutím pohledu směrem Olivie a Jimiho tou dobou měřících svoje síly pro změnu na boxérským trenážéru, a mě maně napadne jak moc nepodobnej si je se svým samolibým předkem.

K odpovědi je potřeba aby se mi bulvy vrátily zpátky z protočení v sloup a mohutnýho loku piva. Na puberťácký dramata, moc málo chlastu. ,,Jo, sem si tim jistej, A ona je moc fajn holka, tak to s ní neposer,“ jako že zatraceně vážně přemejšlím, který božstvo sem nakrnul tentokrát, za předpokladu, kdybych na nějaký takový věřil, že sem se do týhle situace dostal.

,,Budu se snažit, pane,“ že si ukazovákem posune šprťácky brejle na nose jeho status totálního trotla moc nevylepší.

,,Fajn. Hodnej kluk. Tak nám všem udělej ještě jednu laskavost. Vykvajzni se na to pane, jo? Většina lidí mi řiká jménem a předpokládám, že pokud to nějak výrazně nepohnojíš s Olivií, budem se vídat častějš,“ po pravdě sem neviděl na škodu, když synek prokazoval náležitej respekt, pokud bylo třeba. Účel dosaženej takže cajk.

,,Dobře, to asi půjde. Já, vynasnažím se to nepohnojit. I když nevím, jak to Olivie vezme. Přál bych si aby to vyšlo. Dnešní večer. Myslím, že jsem nikdy neměl přátele jako jste vy. Ve skutečnost je pro mně docela obtížné si tady najít vůbec nějaké přátele. Předpokládám, že je to daň za to když váš otec je tak trochu všemohoucí blbec,“ přes stydlivej úsměv vypadá docela svobodně a spokojeně, že mohl vyjádřit svůj názor. Se kterým nemůžu než souhlasit.

,,Začínáš se mi líbit čím dál tím víc, Zeeku,“ kluk si tak trochu vysloužil bejt nazývanej tak jak je mu pohodlný. Kvituje to znova plachým úsměvem.

,,Můžu se na něco zeptat? Ačkoliv je to spíš pracovního rázu?“ má pořád plachej pohled koloucha se světlometem vraženým v řiti. Možná nejsem sám komu není dvakrát recht pojit osobní a pracovní záležitosti.

,,Odpovím, pokud budu moct,“ docela upřímně, nehodlám podrobnosti vyšetřování rozebírat s kdejakým hejhulou a zvlášť ne s tim, co by mohl bejt do případu zapojenej.

,,Děkuji, za upřímnost. Tak tedy skutečně si myslíte, že Jeremiah Abbot by měl něco společného se smrtí Maddie? Otec se zmínil, že se o něj zajímáte a mě tak napadlo, že to možná nebude pro nic za nic,“ ani konverzační tón doprovázenej kultivovanym projevem nemůžou tak docela zakrejt doutnající plamen pod otázkou.

,,Řekni mi ty, jestli je to pro nic a za nic. Znala se s ním Madison?“ V duchu prokleju Wallace seniora, že namá lepší témata jistě k rodinný večeři, než rejpat se v mejch postupech.

,,Pokud vím tak ne. Několik členů jeho spolku byli těmi, kteří ji trápili ve škole. To je asi tak vše. Ne víc než ti ostatní, co jsem vyrozuměl,“ zuřivost co doutná pod pořád klidnou zdvořilou fasádou si najde cestu na povrch prostřednistvím zatínající se pěsti položený volně na stole. Bezděčný gesto, kterýho si jeho majitel nejspíš ani není vědomej.

,,Ty víš, co má tvůj tatík proti Abbotovcům?“ otázka je na snadě a docela zřejmá. Mladej je solidně informovanej a pracuje se s nim o něco líp než s jeho předkem, to se musí nechat.

,,Ne. Ale myslím, že to něco mezi nimi bylo déle než jsem na živu. Neznám důvod, jen, že otec vždy mě i mým sourozencům, kladl zvláštní důraz na to, že se máme držet dál od jejich rodiny. Ale znáte to. Je to můj otec. Může pro něj být důvodem cokoliv,“ jenom mírně pokrčí ramenem. Ozubí šrotující mu v makovici je přímo vidět. Viděl jsem ten výraz už na nespočtu tváří ve svý kariéře, dost na to abych odhadl, jakým směrem se ubírá.

,,Hej, seš chytrej, kluk. Chci abys mi tady a teď slíbil, že neuděláš žádnou krávovinu. Nic není uzavřený a nic není jistý. Pokud se má Maddie dostat spravedlnosti, to poslední co potřebuju je, aby mi tady lítal osamělej mstitel, je to jasný?“ při znalosti jeho záliby v romantických klišé, nechci ani domyslet, co za průser by mohl vyrobit.

,,Pokusím se,“ jeho příslib podbarvenej zase tím úsměvem v zásadě milýho kluka, přisuzuju šoku z mnou zvolenýho výraziva.

Olivie se ke stolu přiřítí jako velká voda. Její širokej úsměv trochu pohasne, jen co se na nás podívá. ,,Hej, vy dva, je všechno v pořádku?“

,,V tom nejlepším,“ ujistí jí Wallace junior s tím jak vstane, aby jí pustil na její místo. Gesto zdvořilosti, co by udělal i kdyby zrovna o to nešlo. Prostě stará škola.

,,Když mě omluvíte, příroda volá,“ Jimi omluvně zagestikuluje směr hajzlíků, kam se i záhy vydá. Je to i moje narážka.

,,Takže o čem, že jste se to bavili?“ Olivie zvědavější a chytřejší než opice se hned tak prostě nehodlá vzdát.

,,Řekl bych, že tady Zeek, ti to hrozně rád poví,“ mladej potřebuje trochu popostrčit i když na mě zazírá trochu vyčítavě. ,,Tak si hezky pokecejte, děcka,“ nedopřeju mu prostor pro vytáčky a jmu se vyklidit pole. Konec konců, mám vlastní zábavu abych pořešil a jednoho nezvedenýho chlapce, kterej potřebuje dostat svojí lekci.

Bylo chvilku nutný se jenom tak ochomejtat kolem hajzlíků než byl čistej vzduch a vypotácel se poslední pobuda. Rychlou obhlídku kabinek, abych nám zajistil aspoň nezbytnou chvilku soukromí. Místnost má příhodný dispozice, mušle a kabinky hned na ráně, umyvadla trochu za rohem z dohledu nově příchozích. Jimi po tom, co si odbyl svý stojí u jednoho z nich. Zrovna dokončuje mytí rukou. Naše pohledy se střetnou v zrcadle. Znovu, tak jako i před pár hodinama. Nezdá se překvapenej mojí přítomností přesto až když ho zezadu obejmu kolem pasu, zalapá po dechu. Pak znova, jen co ho začnu líbat na krku. Opře si hlavu o moje rameno dopřávajíc mi tak víc prostoru, bez toho, aby nás spolu přestal sledovat v odrazu. Neopouštějíc svoje sevření, volnou ruku nechám bloudit pod Jimiho tričkem po břiše, hrudi… Po těch měsících zkoumání, vím přesně kam šáhnout, kde přitlačit, kde položit rty na jeho šíji, znám každej jednotlivej sladkej bod na jeho těle, abych svýho milence dostal do tý správný nálady než z ně nezbude víc než změť nervů svíjející se potěšením, oddaně se nechávající tvarovat v mejch rukách dle mý libosti. Netrvá dlouho než moje prsty sevřou tvrdost nepopiratelně se rýsující v jeho rozkroku. Jenom tak škádlivě jí masírovat po celý dýlce přes látku kalhot, vyvolává z Jimiho ty nejnádhernější zvuky roztouženýho fňukání, boky pracující na kontrapunktu toužícím po víc tření a prdelce potřebně hledající v mym klíně, to co by jí mělo naplnit. Jasně že to najde. Moje ztopořená kláda hrozí prorazit moje rifle. Kdo by taky dokázal odolat tak sladkýmu pokušení. Spona Jimiho pásku cinkne o keramiku umyvadla. V absolutním tichu dlaždicovýho obložení nepatřičně hlasitě prolomí kouzlo.

,,Prosím, tady ne,“ Jimiho oči do široka rozevřený na mě zíraj ze zrcadla. Jeho malý dlaně jedna na nadloktí kolem jeho hrudi, druhá snažící se zastavit práci mojí ruky na rozepínání jeho kalhot.

,,Nejsi v pozici, abys o tom rozhodoval, lásko,“ se zavrčením zabořím zuby do delikátního masa ušního lalůčku. Tak chutný a dobrý. Jenom pro mně. Jako následný lízání jeho karotidy divoce pulsující mi pod jazykem.

,,Co když sem někdo přijde?“ poplašenej pohled těkne k bodu v zrcadle, kde je viditelná výseč dveří.

,,Uvidí, jak si beru svojí malou děvku. Máš s tím problém?“ dlaň svírající jeho jako kámen tvrdý péro přes spodní prádlo ani ta s prstama omotanýma kolem jeho krku, Jimimu nedá příliš prostor protestovat. ,,Tlačil jsi mě a provokoval, jenom dostaneš co si chtěl. Líbí se ti to?“ jeho kalhoty dávno u kotníků, tvrdej čurák radostně vyskočí vysvobozenej ze zajetí boxerek. Nasliněnou rukou ode mně dostane pár tahů na uvítanou. ,,Neslyšel jsem odpověď,“ o trochu víc utáhnu sevření kolem Jimiho krku. Působí tak drobně, křehce, zranitelně oproti mojí velký pracce.

,,Líbí se mi to. Prosím, nepřestávej,“ Jimiho vzlyk je ten nejsladší zvuk na světě. A jedinej potřebnej pro mně.

,,Tak teď hezky drž, jako dobrá malá rajda,“ jednim pohybem současně, dostanu ke kolenům jeho spodní prádlo a nohy přiměju se nastavit do požadovaný pozice. Moje zuby dráždící obzvlášť chutný místo mezi jeho krkem a ramenem dokážou Jimiho efektivně zabavit než se mi povede vyprostit moje péro z riflovýho zajetí. Dnešek není o jemnosti tak ani na nějakou zvlášť dlouho přípravu není prostor ani čas. ,,Ruce na umyvadlo,“ nařídím. Použiju pořádnou dávku slin na svůj klacek než špičku přiložím k okraji Jimiho dírky. Proniknout dovnitř jde pomalu a ztuha. Jimi je staženější víc než obvykle. Tichý kňučení odpovídá bolestivý grimase viditelný na jeho tváři v zrcadle. Mezi zubama svírá spodní ret, jak moc se pro mě snaží bejt dobrej a nedat nepohodlí víc najevo. Zpoza třepotajících se řas prosákne vlhkost. Napjatý svaly a šlachy na pažích. Prsty se zarejvající do obvodu umyvadla. Provazce svalů ramen i zad chvějící se vypětím patrný i pod trikem. Neodolám touze polibkama se pokusit z nich odstranit napětí, zatím co moje boky prudce vystřelej překonat poslední odpor. Z Jimiho hrdla se vydere táhlý zakňučení. ,,Otevři oči. Podívej se na nás…“ zesílím tlak kolem jeho krku zatím co ho začnu systematicky mrdat, ,,Jsi tak nádhernej když trpíš. Víš to o sobě, ty malá couro, proto to chceš, že jo?“

,,Hmmm, jeden z důvodů,“ Jimiho odpověď vyznívá sípavě pod tlakem mých prstů, ale úsměv na rtech tváře, co se mi bezstarostně opře o rameno, náleží malýmu démonovi, co právě dostal po čem nejvíc toužil.

,,Přejde tě to,“ ani letmá facka na jeho tvář nedokáže vymazat spokojenej úsměv. Ani následnej hlubokej polibek s jakým mu připomenu svoje vlastnický právo. Jimiho řasy slastně přivřenejch očí zakmitaj. Do široka se otevřou spolu s překvapeným výdechem jakmile se špičky mejch prstů hrubě zarejou do měkýho vaziva okolo jeho hrtanu. Začnu ho šukat fakt drsně až není slyšet nic jinýho než pleskání masa o maso jak naše koule narážej o sebe a Jimiho tlumený hekání s každým přírazem. Rychlý, účelný o ničem jiným to nemá bejt. I když muj nezvedenej kluk si svůj trest zjevně užívá stejně tak jako já. Vetchý umyvadlo tiše úpí hrozící vyrvat se z dlaždic s jakou silou se do něj opírá. Jeho krví nalitej rudej žalud vyniká na podkladu bílý keramiky beznadějně se komíhající v zoufalý potřebě dojít uvolnění. Jimiho zvuky přejdou v sérii frustrovanýho fňukání. ,,Pořád si pamatuješ, co jsem ti řekl, že jo? Nesmíš se udělat bez dovolení,“ muj vlastní hlas mi zní hrubě. Jimi v reakci žalostně zakňučí. Nádhernej zvuk, když si vzpomenu, jak moc mě před pár hodinama ten muj drahoušek vytočil. A snad jako by v tom hodlal pokračovat. Skutečně dovede tlačit veškerý moje limity. Vytáhnout ze mně moje nejlepší i nejhorší. Moje krev vře. Možná je čas, aby z toho nejhoršího dostal ochutnávku.

,,Prosím. Tvrději. Víc-“ zasípá. Vazy i tepny napínají se, pulsujou pod mým sevřením v zběsilým rytmu. Krev v nich odříznutá od svýho běžnýho toku maluje Jimiho tváře brunátnou rudou. Tepe v podobě masivní žíly vprostřed jeho čela. Horká, silná, tak jako sama touha po životě. Protejká pod mýma prstama, tam kde dech svůj boj už vzdal. Reflex pořád trvá. Všechny buňky v jeho organismu se zoufale dožadujou svýho. Všechno čím byl je a bude, dokonale pod mojí kontrolou. Doslova na špičkách mejch prstů. Stačilo by jenom sevřít o něco víc. Hranice přes kterou ani Jimi nemůže jít. Jeho tělo bojuje v posledním vzedmutí. Plíce se zoufale snažej prostřednictvím hrudníku a otevřených úst získat životadárnej kyslík i když mozek už vlivem jeho nedostatku obestírá mlha. Ta chvíle na pomezí, kdy ten dokonalej mechanismus jakým lidský tělo je, začne eliminovat pro jeho zachování míň podstatný funkce. Svaly kostry ochabujou jako první, není už dál důležitý udržet se v zpříma. Tak jako držet oči otevřený. Spolu s povolenýma obličejovýma svalama dávaj jeho tváři výraz naprostýho pokoje. Blaženej úsměv na rtech přetrvává, tak jako erekce na špičce prosakující vlhkostí. Důkaz, že tam někde pořád Jimi je, vědomej, dbalej mejch příkazů ačkoliv jeho tělo je už docela malátný v mým držení.

Musim bejt zatraceně nemocnej bastard, když přesně tohle je ta věc, co mě dokáže dostat přes okraj. Povolim sevření kolem Jimiho krku jenom proto abych ho mohl celýho pořádně narazit na svoje péro. Tvrdě. Několikrát za sebou. To stačí než se do něj vystříkám.

Je to sotva pár zběsilejch úderů srdce než Jimiho systém naskočí, jak má. Na vratkejch nohách by se neudržel bez mojí podpory, rukama zapřenej o okraj umyvadla se v předklonu horlivě snaží dohnat chybějící dech. Když se mu to povede, tváře má pořád červený a oči trochu matný, co na mě zíraj přes zrcadlo: ,,Zatraceně, to bylo…“ jeho mozek nejspíš nejede ještě na plný obrátky a nebo prostě jenom nedokáže najít vhodný slova.

,,Neuvěřitelný,“ moje péro s obscénním mlasknutím vyklouzne z jeho dírky. Neodolám palcem polaskat naběhlej pulsující pletenec řitních svalů podrážděnejch ne zrovna jemným zacházením při tom zatlačím zpátky svoje semeno, co vytéká ven. Docela uspokojující vědomí, že s ním v sobě stráví zbytek večera. Provokatérskej mizera zavrtí prdelkou ve snaze polapit muj prst do tý svý lákavý neukojený jeskyňky. Rád vyhovím a rovnou dvěma prstama ho párkrát protáhnu, což určitě nemůže bejt dost.

,,Prosím,“ Jimi vzlykne na samý hranici zoufalství. Jeho trčák pořád bolestně čnící mezi jeho stehnama.

,,Chamtivý zlobivý kluci nedostanou vždycky, co chtěj, pamatuj si to,“ skoro by mě dokázal přimět zvrátit moje rozhodnutí, jak na mě upře vodnatý oči, když ho k sobě otočím pro polibek. Pro dobro nás obou se rozhodnu bejt pevnej. Muj jazyk jemně hladící jeho, patro i dásně, je všechno co pro tuhle chvíli ode mně může dostat.

Sotva zrušim naše spojení, vrhne se mi do náruče, obličej zabořenej v mý hrudi: ,,Opravdu je mi moc líto, že jsem tě tlačil. Už to neudělám. Slibuju,“ vypjatost posledních chvil zanechávající stopy v podobě horkejch slz vpíjejících se mi do trička. Hubený paže obepínající muj trup, hrozej ze mně vymáčknout život.

,,Bude to dobrý,“ nemůžu udělat víc než zabořit rty do Jimiho vlasů, ,,Teď se dej do pořádku. Musíme se vrátit zpátky a až dorazíme domů, dokončíme, co sme začali.“ Vnímám ho slabě přikejvnout. Chvíli tam jenom tak zůstaneme než nabere sílu se uvolnit.

Co se stability týče, nejsem na tom o moc líp. Použiju vedlejší umyvadlo, abych si dal trochu do cakju nádobíčko a dostal se do víc reprezentativnějšího vzhledu. Dát si retko je nezbytnost a ta cedule na zdi o kterou sem zádama opřenej, těsně vedle mojí hlavy, s přeškrtnutým cigárem a kecama o zákazu kouření, mi fakt nemůže zkazit požitek z něj. Času mám hafo. Jimimu se podařilo oblíct, ale bere si extra prostor na zklidnění. Ledovou vodou ošplíchnout tváře a pokusit se dostat pod kontrolu trčák pořád ještě se mu rýsující v kalhotách.

,,Myslíš, že už se diví, kde jsme?“ je zpátky ostýchavej chlapec obávající se trapnosti okamžiku.

,,Dost pochybuju. Hvězdy věděj, že ty dva si maj o čem vykládat,“ aspoň v tomhle ho můžu uklidnit.

,,Přál bych si, aby si k sobě našli cestu. Zacharias vypadá jako milej kluk a Olivie by si někoho takového zasloužila,“ prohlásí během toho, co si utírá ruce papírovým ručníkem.

Jo, nic tak nedokáže spolehlivě vyplašit cokoliv sexuálního než pokec o vztazích ještě nedospělý kámošky. Ale prosím, můžu sloužit, když už sem s tím nezačal. ,,Když už si tu tak hrajem na mamku a taťku pro tvojí kámošku. Já už sem splnil svůj otcovskej úkol a jejího amanta vyděsil do bezvědomí. Teď je řada na tobě a roli mamky promluvit si s naší holčičkou o antikoncepci,“ ušklíbnu se jak na mě Jimi zazírá zděšeně širokýma očima.

,,To nemyslíš vážně!“

,,Ujišťuju tě, že sem smrtelně vážněj. Tohle město je sto let za opicema co se nějaký osvěty týká a i kdyby se dalo věřit mladýmu Wallaceovi, že od ní udrží svoje pracky a další části těla, prostě jí jenom ujisti, že může jít za doktorem a tyhle věci s ním pořešit bez toho že by se musela bát odsouzení, o.k.? Od tebe je to o něco vhodnější než ode mně,“ připomínka faktu, že je to jenom kapka v moři, způsobí, že moje ramena poklesnou pod nenadálou vahou.

,,Není to jen o Olivii, že ne?“ Jimi přistoupí blíž a paradoxně jeho dotek, dokáže něco z tý váhy odstranit, ,,Nelson, Tobbi… záleží ti na nich. Začínáš být připojený k městu,“ je to konstatování. Vim, jak je pro něj tahle otázka důležitá.

,,Jsou to jenom děcka. Nezasloužej si aby trpěli za to, že jejich starší jsou banda předpotopních kreténů,“ nechci mu lhát. Pokud jde o většinu místní dospělý populace, mohla by si klidně shořet v pekle a bylo by mi to šumák.

,,Řekl bych, že je to dobrý začátek,“ Jimi se zazubí, znova nesnesitelně spokojenej sám se sebou.

,,Tvuj smysl pro humor, na tobě vážně oceňuju,“ suše se ušklíbnu. Rozhodně nepravděpodobný, že by mi tu začalo někdy záležet na někom víc než na těch pár výjimkách.

Jimi si svuj názor, ale očividně nemíní nechat vzít. ,,Já zas na tobě oceňuju, jak pečující a starostlivý dokážeš být,“ neváhá svoje slova ztvrdit polibkem. Co je na tom nejhorší, že je myslel vážně i když vyslovený tentokrát, za účelem provokace.

Neřešim, zbytek retka, co zamáčknu v umyvadle, důležitější je pro mně, abych Jimiho mohl pořádně obejmout. ,,Víš, že takhle se odsud nedostaneme, že jo?“ podotknu. Ne, že by tohle pro mně bylo důležitý, když se ke mně tiskne celým tělem.

Dveře se rozletěj s třeskotem o zeď na nima, medvěd, co se vpotácel dovnitř. Nás vidět nemohl, takže, za jeho prudký antré nemůžeme. Zato, ale hned jak nás zmerčí, ze sebe vyblekotá: ,,Vypadněte odsud buzny se buznit někam jinam!“ Oslňující slovní zásoba, zrovna tak jako dělá dojem jeho hrdinství, když teda před náma neváhá vytáhnout svůj vocas a srdnatě se pustit do chcaní do nejbližší mušle.

S Jimim pořád v těsný blízkosti se cejtim dost velkoryse než bych z toho vyvozoval nějaký následky. Jenom když procházíme kolem, naklonim se mu přes rameno: ,,O tu nejlepší šou si přišel, brouku. Ale jak tak na to koukám, neměl bys dost dlouhej tyket, na to se zapojit,“ přidám do kroku. Ne snad, že bych se bál, ale nechci riskovat nevyhnutelný. Maník se prudce otočí na masitom pysku asi peprnou nadávku, ale svoje péro ještě pořád v ruce. Zvuk chcanek rozprskávajících se o podlahu je nezaměnitelnej, tlumenej částečně jeho kalhotama. Už jenom v chodbě venku je slyšet jeho hulákání trochu znějící jako „Zatracený hajzlové.“ Ale kdo by se staral. S Jimim po boku, zavěšeným do mě s rukou kolem mýho pasu a mojí na oplátku kolem jeho ramen, mě nemůže rozházet absolutně nic. Ani příležitostný pohledy, kterejch je podstatně míň než by se dalo čekat, od lidí, když si razíme cestu sálem zpátky k našemu místu. Rodiče, co před procházejícíma sodomitama odkliděj z cesty svoje ratolesti, aby je ochránili, jsou jenom ve dvou případech. Je i dost možný, že je vážně jenom chtěli odklidit z cesty. Jak řikám, kdo by se staral. Nedůležitější je, že se nestará Jimi.

,,Šerifé, dobrýýý dééén!“ Tak jak tomu u živelnejch pohrom bejvá rachot je patrnej dřív než obrazovej vjem, ten když zaregistrujete, tak už většinou bejvá pozdě. Tak jako teď. Dělová koule se k nám přiřítí sotva stihne včas zabrzdit, aby mě nesejmula, což při proporcích dotyčnýho není tak od věci. Na buclatejch tvářích úsměv od ucha k uchu.

,,Kdo tě sem prsk?“ jedno z děcek z týmu, Pete- nakonec mi jméno naskočí. Jenom pokrčí ramenama místo odpovědi.

,,Mamííí, tatííí!“ spustí jekot nepřeslechnutelnej i přes dunění hudby, směrem k dvojici obdobně prostorově výraznejch dospělejch jako je on sám, stojících ve frontě na boty. To bylo už jasný, že tenhle kluk není z těch co by strádali ať už materiálně nebo pozorností svejch rodičů, teď se to jenom potvrdí. Všeho nechaj a hned spěchaj, co jim jejich proporce dovolej, kam si je jejich zlatíčko nadirigovalo. V duchu zakleju. Do toho všeho sem nebyl připravenej na přímou konfrontaci s někým a pokud mladej informoval, je jasný, že se jí nevyhneme. Tatík vypadá jako korba, ještě o dobrou stopu vyšší než já, o šířce nemluvě. Kšiltovka, kostkatá košile, tlama správně dřevorubecky zarostlá. Nechci dělat ukvapený závěry, ale zrovna nepůsobí jako někdo s kdoví jak otevřeným myšlením. Máti je víc do šířky než do vejšky, plastovej kšilt ve vlasech se špatnou trvalou, ani křiklavě fialová šusťáková tepláková souprava, dojem echt vidlačky s odpovídajícím myšlením, nijak nevylepšujou. Jak k nám dodusávaj, Jimi se ke mně víc přitulí na znamení, že dojmy máme asi oba stejný. Každopádně zůstaneme hrdě čelit nevyhnutelnýmu, ať už to bude cokoliv.

,,Mamííí, tatííí, tohle je náš druhej trenér šerif Springer a jeho kluk Jimi,“ díky Peteovi, kterej nás tak pěkně bezprostředně uvede. Oba na nás zíraj. Na oplátku my na ně. Přemejšlim, jestli mi borec jednu natáhne hned tady nebo mě vyzve na férovku ven.

Sem už ve střehu, když pohne mohutnou lapou. ,,Těší mně. Mladej o vás hodně vyprávěl,“ k mýmu překvapení drapne tu mojí a pořádně s ní zatřese. To samý provede s Jimim, ne o moc míň ohromenějším než sem já, srdnatě odolávajícímu mohutnýmu medvědímu stisku. Pak ještě jednou, když hrozivý rukotřesení udělá i jeho žena.

,,Jsem Melanie, pro přátele Mell,“ vřele se usměje. Stisk má nepříjemně upocenej, a taky kosti drtící. ,,Tohle je Pete senior,“ dopředstaví i svojí polovičku. ,,Myslím, že je skvělé, co pro ty děti děláte. Tady junior, potřebuje všechen pohyb na víc, co je třeba, aby z něj byl jednou pořádnej silnej chlap, jako jeho táta,“ obě ty svoje zlatíčka si přitáhne do pořádnýho sevření. K nelibosti mladýho. Což mu docela i přeju.

,,Jo,“ nezmůžu se na nic inteligentnějšího.

,,Patří mi tu místní pila. Kdybyste potřebovali něco ze dřeva, třeba na novej nábytek nebo tak. Sem váš člověk,“ k ještě většímu překvapení se borec vytasí rovnou s vizitkou. Jimi si jí od něj vezme. Já asi pořád ještě přemejšlim, jestli halucinuju nebo se to fakt děje. ,,Mladej povídal, že ste je učil karate. Myslíte, kdyby sme se ňák dohodli, mohl byste mu dávat lekce? Teda jasně, že to nechci zadarmo. Trochu nám nakynul a ostatní děcka si z něj dělaj prču, to ste si asi všiml. Kdyby uměl něco… víte, aby nebyl tak snadnej terč…“

,,Tatíííí!“ Pete junior zakňučí.

,,Placený lekce určitě ne. Nejsem instruktor a mám svojí práci,“ vzpamatuju se právě v čas. Upřímně, uvázat se ještě do jednoho úvazku, je to poslední, co bych chtěl. ,,Je tu možnost takovýho projektu v komunitním centru, ale ještě nic není jistý. Kdyby se to rozjelo, dám vám vědět,“ je to ten případ, kdy by si člověk jednu vrazil nejradši hned jak něco takovýho vysloví. Neměl sem v plánu pouštět se do toho Viktorova bláznivýho nápadu s výukou i když sem o něm nepřestal tak docela uvažovat. Na druhou stranu, týpek se zdá s odpovědí spokojenej.

,,Tak fajn. Budu čekat, že se mi vozvete. Buď po mladým, nebo číslo máte na vizitce. Aby sme stihli koupit nějaký věci, co na to bude potřebovat a tak,“ možná, že nebude špatnej chlap. Jenom se svojí přímočarostí zvyklej jít rovnou k věci.

,,Vy prý dáváte lekce malování, je to pravda?“ Melanie se pro změnu zaměří na Jimiho, ,,Vždycky jsem si přála něco tvořit a myslím, že mám proto i vlohy jen by to chtělo trochu dopilovat techniku,“ celá se při tom zatetelí.

,,Rád vás uvidím, pokud budete mít chuť se přijít podívat. První hodina je zdarma,“ jakmile jde o bussiness, Jimi se dokáže přehodit do profesionálně šaramantního módu což je spolu s jeho přirozeným kouzlem přímo smrtící kombinace.

,,Oh, vážně. To by bylo skvělé!“ ženština ze sebe vydá smích akusticky připomínající postavičku Goofyho ještě na víc se skřípnutýma koulema. ,,Tak se ještě domluvíme-„

,,Mamííí, mohli by jsme si s nima zahrát. Povídat si můžete při tom,“ zakňourá její synek.

,,Drahoušku, to asi ne. Pánové určitě mají svůj program a už jsme je zdrželi i tak dost,“ snaží se s ním rozumně komunikovat na což hádám neni tak docela zvyklej.

,,Ale já chci! Prosííím!!!“ Pete junior zazírá i na nás s Jimim. Mě by nedělalo sebemenší problém ho poslat do háje už jenom kvůli tomu, že nemínim podporovat jeho rozmazlenecký móresy, ale je to uštvanej prosebnej pohled jeho máti nad kterým by se snad i kámen ustrnul a Jimi teda tuplem.

,,Máme tu kamarády. Musíme se jich zeptat, jestli by jim nevadilo, kdybyste hráli s náma,“ on je z nás dvou ten trpělivější, co zvládá komunikaci s těmahle háďatama i ve chvíli, kdy já bych je nejradši přetrhl.

Kluk si to přirozeně přebere po svým: ,,Jo! Jupííí!“ začne skákat od radosti až se podlaha herny začne prohýbat.

,,Děkuju,“ Melanie na nás vděčně vycení kelčáky, jako kdyby jí Jimi zachránil život. Což možná pravda troch bude. Nejspíš by jí z toho jejího rozmazlenýho miláčka praskla hlava, kdyby nebylo po jeho.

Jeho tatík nad tím jenom pokrčí ramenama: ,,Ženský a jejich výchova. No asi se ještě uvidíme. Tak zatím,“ odbatolí se za rodinkou, co už se zatim vrhla zpátky k pultu přezout se do bowlingovejch bot.

,,O čem to sakra bylo?“ zeptá se Jimi, když zmizej z doslechu. Stejně zmatenej jako já.

,,Se mně zeptej,“ ne, fakt z toho co se právě odehrálo nejsem dvakrát moudrej.

Zpátky u stolu, Olivie se Zachariasem vypadaj, že si v době naší nepřítomnosti vedli docela dobře. Přesto nás nadšeně přivítaj zpátky. Teda, Olivie je nadšená určitě. Zachari zkoumavě zazírá na Jimiho krk.

,,Všechno v pořádku? Máš tady…“ na sobě neurčitě zagestikuluje. Některý z mejch prstů nechali na Jimiho bělostným krku vybarvenější otisky, což nemohlo zůstat bez povšimnutí.

Je to otázka několikerý neverbální komunikace, když se nejdřív Jimi zazubí na svojí kámošku: ,,V tom nejlepším pořádku,“ odpoví.

Olivie mu úsměv vědoucně opětuje. Pak pohyb pod stolem a tichý Zachariho syknutí je nejspíš od toho, jak svýmu drahouškovy lehce šlápla na nohu, zavrtěním hlavou naznačující, že se v tom nechce a neměl by, dál rejpat. Zachari je chytrej kluk o tom žádná, takže hnedka kapíruje o čemž svědčí tichý ,,Ou.“ a ,,Promiň,“ k Jimimu, spolu s tím jak odvrátí pohled na nějaký děsně zajímavý místo na podlaze a uši se mu studem zbarvěj do ruda.

,,Takže jak to šlo tady?“ vidim to na změnu tématu a není to jediná změna v otázce. Olivie se Zacharim maj mezi sebou ruce propletený vzájemně prstama, co mi teda jako dvakrát jen kamarádský gesto nepřijde, ale tak co já vim. Jiná doba, že jo.

,,O všem jsme si promluvili. Zachari mi řekl, jak to bylo s ním a Maddie. A já jsem moc ráda, že vím, že měla někoho takového s kým byla šťastná. Vlastně jsme si skoro celou dobu povídali o ní. Doplnil, co mi chybělo-„

,,A ona mně,“ Zeek doplní na znamení, že si nejsou blíž jenom fyzicky.

,,Dohodli jsme se, že by to bylo divné spolu začít chodit. Ale můžeme být kamarádi. Zvlášť, když máme něco, co nás spojuje,“ jejich spojený ruce položej na stůl, ať už má bejt teda mezi nima cokoliv nehodlaj to před náma tajit. Nejsem si moc jistej na kolik je perspektivní a života schopnej vztah založenej na poutu k mrtvý kámošce a životní lásce. No to už není muj problém. ,,Taky mi řekl, že jste ho donutil, aby mi to řekl,“ asi náramně zábavná historka, když se tomu zachichotá. Nakloní se přes stůl a líbne mě na tvář: ,,Děkuju,“ něco se změnit muselo určitě páč je zase u toho svýho lehce flirtujícího způsobu namířenýho na mojí maličkost. Zatraceně, ani sem nevěděl, že mi to chybělo.

Neni to vůbec marnej večer. Když kolem sebe přestanou tančit divný namlouvací tanečky, Olivie se Zeekem jsou docela v pohodě a uvolněný s tím, jak se pročistil vzduch. Víc se dotýkaj a smějou spolu bez nějakejch větších očekávání nebo závazků. K mýmu smutku nemaj nic proti, aby se k nám na pár her připojila Peteova rodinka. Olivie je v sedmom nebi, že má dalšího koho může učit svojí herní techniku. Zachari je s mladym docela v klidu jako někdo, zvyklej na mladší sourozence. Za to je napjatej kolem jeho rodičů. Představil se jim jenom přezdívkou a je znát, že si drží odstup jako ke každýmu z místních. O to víc se bavěj spolu s Jimim. Ten se snad po prví za dobu co sme tady v tom zapadákově, skutečně baví. Rychle si zvykající na přítomnost dalších lidí před kterejma nemusí bejt opatrnej. Ani Peteovi rodiče nejsou tak obtěžující, jak se na první pohled mohlo zdát. Dokonce dám pár piv s jeho fotříkem, což je po celým večeru ve společnosti limonádu chlemtající omladiny, docela fajn změna. Ne, nebudou z nás kámoši, ale pro změnu je osvěžující, že se mně tu někdo z místních nesnaží inzultovat, není potencionální podezřelej ze zločinu nebo obojí v jednom. Co sem pochopil, ty tři si taky žijou více méně pro sebe a veřejný mínění je tak moc nezajímá. Svýmu mladýmu se snažej kompenzovat nedostatek kamarádů svojí pozorností, což přirozeně tak docela nefunguje. Jinak celkem vyrovnanej harmonickej páreček, když už sem překousl to jejich: ,,Hrošíku“ a „Méďo“ s jakou se na vzájem titulujou. V závěru se všichni dohodneme, že bysme si to měli co nejdřív zopakovat, což doufám, že je míněno jako jedna z takovejch těch frází, co se říkávaj, než doopravdy. Bez ohledu na cokoliv, nestojím o to se tady s kýmkoliv z místních bratříčkovat.

AN: Doufám, že máte rádi i jiné postavy, takže dnešní vsuvka na interakci mezi nimi oceníte.

Autor: Fénix

Věčný rebel, hazardér a hráč i kvality vyznavač. Hyperaktivní veverka předávkovaná redbullem. Se spoustou jiných neřestí- ani za jednu z nich se nestydící. Muzejní exponát ze starých časů, hledající cestu zpět. Sběratel zajímavých myšlenkových pochodů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s